LOUTNA
(Ang. lute, it. liotu, fr. luth, něm. Laute, latinsky testudo)
Jeden z nejdůležitějších nástrojů hudebních dějin. Jeho prapůvod můžeme nalézt již
v některých starověkých nástrojích, za přímého předchůdce je však obecně považována
arabská loutna oud. Ta se do Evropy dostala ve středověku prostřednictvím arabských vpádů
na Pyrenejský poloostrov.
Svoji vrcholnou formu loutna získala mezi 14. a 16. stoletím. Ačkoliv byla stavěna v různých
velikostech od malé oktávové loutny až po velké theorby a arciloutny, ve všech formách se
objevovaly její základní znaky: typický tvar horní desky s ozdobnou rozetou, vyklenutá
spodní deska, zalomení količníku proti směru tahu strun nebo sborové (dvojité) ostrunění.
Plochá ozvučná deska byla stejně jako u houslí stavěna nejčastěji ze smrku, klenutá spodní
deska z proužků tvrdého dřeva (javor, třešeň). Na krk z lehkého dřeva se dával ebenový
hmatník, přes nějž byly obtaženy pražce ze strun.
Nejčastější počet strun byl 11, z toho 5 strun dvojitých (sborových) + nejvyšší struna
jednoduchá (tzv. chantarelle). Objevovaly se však i nástroje s větším počtem strun. Základem
bylo kvarto-terciové ladění.
Příklady ladění:
6-course G´G Cc FF AA dd g
8-course D´D F´F G´G Cc FF AA dd g
10-course C´C D´D Eb´Eb F´F G´G Cc FF AA dd g
Za zlatý věk loutny je považována renesance, v průběhu baroka byla postupně nahrazována
klávesovými nástroji. V sólové hře se nejčastěji setkáváme s hudebními formami jako
toccata, fantasia, piva, saltarello nebo prelude, v orchestrální praxi zastávala většinou
harmonickou roli v doprovodném basso continuo.
S loutnou je také spojena speciální notace, tzv. tabulatury, rozšířené zejména v Itálii, Francii
a Německu.
Mezi nejvýznamnější autory loutnové literatury lze zařadit osobnosti jako Francesco Canova
da Milano, Johannes Hieronymus Kapsberger, Robert de Viseé, John Dowland, Lius Milan
nebo Bálint Bakfark.
THEORBA / ARCILOUTNA / CHITARRONE
Na začátku baroka byla do hudební praxe uvedena i velká varianta loutny, tzv. arcitloutna, jež
rozšiřovala rozsah nástroje směrem do hloubky.
Kromě základní sady strun disponovala ještě basovými strunami vedenými mimo hmatník.
Tělo bylo výrazně větší, se třemi rezonančními otvory, a navazoval na něj dlouhý krk se
dvěma hlavicemi. Počet strun se pohyboval mezi 14 a 19, přičemž se případ od případu mohlo
lišit jejich vedení dvojitě nebo jednoduše. Spodní struny bývaly často kovové.
