Studia z dziejów kultury piśmienniczej na Śląsku Cieszyńskim

2015

Historia Slavorum Occidentis, 2011

Česká i polská medievistika (tak jako celé historické obce) prošly na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století výraznou proměnou, přičemž je třeba zdůraznit, že mnohem nápadnější byl tento posun u českých historiků, jejichž kontakty s francouzskou, německou či anglosaskou historiografií byly mnohem méně intenzivní než tomu bylo u jejich severních sousedů 1 . Už jen pouhý pohled do katalogů větších polských univerzitních knihoven na počátku devadesátých let minulého století naznačoval rozdílnou míru zdejší dostupnosti západoevropské odborné literatury oproti českým zemím, nemluvě o systematickém překládání (zejména francouzských) historiků spojených s konceptem výzkumu sociálních a hospodářských dějin. Nutno říci, že to bylo právě polské prostřednictví, které ještě na samém prahu devadesátých let otevíralo české medievistice jedno z oněch pověstných "oken v železné oponě", které teprve čeká na své plné historiografické zhodnocení. Jak nedávno, na úvod jednoho z česko-polských badatelských setkání, zdůraznil Martin Nodl, jedním z výsledků prudkého obratu k badatelským proudům a podnětům západoevropského dějepisectví se však stalo i určité oslabení komunikace mezi českou a polskou historickou obcí, potlačení vědomí struk-1

Historia scholastica

Úvod S rozvojem průmyslu a metod komerční propagace v období první Československé republiky začala reklama cílit také na dětivhodnou plochu nabízely drobné papírové předměty určené školákům. Svůj prostor zde našli výrobci školních potřeb, obuvi, potravin, drogistického zboží a také spořitelny. O vývoji reklamních tiskovin vypovídají, mimo jiné, archivní prameny Muzea Komenského v Přerově a na základě jejich analýzy je možné nejen zjistit více informací o problémech tehdejšího života obklopovaného reklamou, ale i z širšího hlediska přemýšlet o životě meziválečné školy a o každodenním vnímání jejími aktéry, tedy žáky, rodiči a učiteli. Hlavní badatelskou obtíží je fakt, že se v době vzniku reklamních dokumentů nevěnovala žádná paměťová instituce jejich systematickému sběru a uchovávání, do fondů se dostávaly jen nahodile. V současné době je trh s těmito předměty stále bohatý, a to díky popularitě materiálu u soukromých sběratelů. Otázkou zůstává, jak velká část z dobové produkce v nabídce chybí. Muzeum Komenského v Přerově se již delší dobu zaměřuje na cílené shromažďování tohoto materiálu, v textu je také využito informací získaných monitorováním nabídky předmětů v rámci on-line aukcí a nabídek. Často je velmi nesnadná datace materiáluu některých dokumentů se daří odvodit rok vzniku, jinde pouze širší časové rozpětí. Proto lze jen těžko určit, zda produkci ovlivnilo vydání tzv. přídavkového zákona v roce 1935. 1 Nové formy reklamy Na přelomu 19. a 20. století směřovala reklama související se školou především k dospělýmbuď k učitelům (inzerce v odborných časopisech, katalogy, letáky apod.), nebo k rodičům (inzerce v tisku na školní brašny, oděv do školy atd.). Po přerušení rozvoje komerční propagace v době první světové války a následném intermezzu poválečné obnovy navázal vývoj nejprve na tradiční formy. Osvědčenými způsoby zůstávaly plakát, inzerce a rozesílání letáků. Výrobci ale hledali nové vhodné plochy, kterými by oslovili další cílovou skupinuškolní mládež. Nabízely se piják (savý papír), rozvrh hodin, desky nebo papírový obal

2018

Záměr tohoto příspěvku se může zdát na první pohled poněkud kuriózní: chtěl bych se naléhavě zastat návratu k popisu literárních a kulturních dějin podle epoch. Vzhledem k vývoji literární vědy během posledních dvaceti letech se může ten návrh zdát trochu podivný. Drtivá většina dnešních badatelů se už dávno vzdala pojmu epochy a dává přednost termínům, převzatým z posthistorického myšlení poststrukturalismu a obzvláštně Michela Foucaulta. 1 Podle tohoto pojetí jsou literární dějiny analýzou různých, vzájemně se prolínajících diskurzů, jež nelze postihnout jako celek nebo vymezit pomocí binárních kategorií a pojmů. Novým těžištěm literárních dějin se stává zkoumání diskurzivních formací nebo dispozic diskurzů, jež nemají ustálenou podobu, a nedají se proto ani správně pojmenovat. Tato otevřenost různým ne-literárním diskurzům (sociálním, ekonomickým, antropologickým atd.) vede k rezignaci na specifičnost "literární řady", jak ji určil Jurij Tyňanov, a vytyčení jakéhokoliv literárního nebo kulturního období se stává prakticky nemožným. Výsledkem je posthistorický stav, v němž se odehrávají nesčetné malé posuny v literárním provozu, a otázka celkových změn v literárním vývoji už není kladena. Konkrétní podnět mého návrhu netkví v tom, že se chystám vést abstraktní polemiku s poststrukturalismem, nýbrž v tom, že chci popsat a co možná nejpřesnější určit přechod od postmoderny k post-postmoderně. Problém spočívá v tom, že výše zmíněná posthistorická koncepce literárních dějin zásadně neumožňuje vytyčení jasných binárních opozic, kterých by bylo zapotřebí k tomu, abychom konceptuálně rozlišili jednu fázi literárního vývoje od druhé. V aktuálním kulturním životě totiž narážíme na spoustu literárních, filmových a uměleckých děl, která se zřetelně odklánějí od norem klasické postmoderny a současně se vyhýbají popisu poststrukturalistickými pojmy. Ocitáme se v dost zvláštní situaci: nemálo badatelů považuje postmodernu za vyčerpanou nebo ukončenou, ale současně není schopno popsat (neřku-li pojmenovat) literární vývoj po ní. Typickým příkladem je nedávno vyšlá kniha amerického literárního vědce Jeffreyho Nealona Post-Postmodernism: or, The Cultural Logic of Just-in-Time Capitalism (2012), v níž autor vyhlašuje novou éru post-postmoderny, avšak určuje ji jako "intenzifikaci" předcházejícího období postmoderny (které ostatně autor chápe jako "intenzifikaci" moderny). V rámci svého pojednání Nealon 1

E-LOGOS, 2004