Papers by Alexander Belohlavek
КАЗАНЬ 2016 УДК 34 ББК 67 Т28 Печатается по решению Редакционно-издательского совета юридического... more КАЗАНЬ 2016 УДК 34 ББК 67 Т28 Печатается по решению Редакционно-издательского совета юридического факультета Казанского (Приволжского) федерального университета Научный редактор доктор юридических наук, профессор И.А. Тарханов Редакционная коллегия: доктор юридических наук, доцент А.И. Абдуллин; доктор юридических наук, профессор А.Ю. Епихин; кандидат юридических наук, доцент А.В. Михайлов Рецензенты: доктор юридических наук, профессор Б.В. Сидоров; кандидат юридических наук, доцент С.Б. Селецкая Т28 Творческое наследие Казанских юридических школ и современные тенденции развития юридической науки / под ред. И.А. Тарханова. -Казань: Изд-во Казан. ун-та, 2016. -492 с.

International arbitration differs from domestic court litigation with respect to evidence and the... more International arbitration differs from domestic court litigation with respect to evidence and the burden of proof, in that there are no formal rules as to the taking of evidence, nor with respect to the burden of proof. This article focuses on certain specific issues relating to the taking of evidence in investor-state disputes connected with the rights and duties of the parties.
The expression “burden of proof” refers not to the degree of proof that is required in order for a fact to be deemed established, but rather to the question of which party has the onus of proving the given allegation. The parties present a wide range of facts to the arbitrators, and it is more or less irrelevant who has the burden of proof. Insofar as these facts are disputed, the parties will present and the tribunal will take evidence. Only if a clear and convincing answer to a factual question cannot be found will the tribunal have regard to the duty to submit evidence and the burden of proof in order to decide to whose disadvantage such non liquet situation has to be resolved.
Discovery in international arbitration is usually limited to exchanges of certain documents and has to be limited, because arbitration would otherwise be deprived of its fundamental functions and advantages. This also applies to investor-state disputes, which are also often specific for a special interest in not submitting or presenting, respectively, certain documents or facts due to a qualified public element.
Mezinárodní rozhodčí řízení se liší od vnitrostátního soudního řízení v záležitostech dokazování a důkazního břemene v tom směru, že nejsou stanovena žádná formální pravidla dokazování a žádná formální pravidla týkající se důkazního břemene. Předmětem tohoto příspěvku jsou některé specifické otázky související s dokazováním ve sporech na ochranu investic v návaznosti na práva a povinnosti stran.
Výraz „důkazní břemeno“ není výrazem označujícím to, jak přesvědčivé musí být důkazy, aby bylo možno skutkovou okolnost jimi prokazovanou označit za prokázanou, ale spíše se tím míní to, která strana je zatížena povinností prokazovat určité tvrzení. Strany předkládají rozhodcům řadu skutečností a je při tom víceméně nerozhodné, kdo má důkazní povinnost. Pokud jsou tyto skutečnosti sporné, strany budou předkládat důkazy a soud je bude provádět. Pouze v případě, že se nedaří nalézt jasnou a přesvědčivou odpověď na skutkovou otázku, zohlední soud důkazní povinnost a důkazní břemeno, aby rozhodl, k tíži které strany je nutno tuto nerozhodnou situaci vyřešit.
Proces discovery je v mezinárodním rozhodčím řízení obvykle omezen na výměnu určitých listin a je zapotřebí jej omezovat. Jinak by rozhodčí řízení ztrácelo na svých základních funkcích a výhodách. To platí i pro investiční spory, kde navíc často existuje zvláštní zájem na tom, že některé listiny a skutečnosti nebudou prezentovány s ohledem na kvalifikovaný veřejný prvek.

We can conclude that non-state rules may include both lex mercatoria, i.e. the law of internation... more We can conclude that non-state rules may include both lex mercatoria, i.e. the law of international merchants, which is not perceived in any uniform way, and currently perhaps also selected rules of EU law, provided that no legal relations are involved that have no connection to the European area. Lex mercatoria can be defined as including international trade usages (such as INCOTERMS, which have become rather popular), generally recognised legal principles (for instance, pacta sunt servanda), and collections of principles governing international agreements (e.g. UNIDROIT Principles).
Lex mercatoria can be applied both in arbitration and in litigation based on four theoretical approaches. The first applicable method is subsidiary application, i.e. lex mercatoria is applied within the limits of binding provisions of applicable law – this method does not raise any problems in practice. Another possibility is application equivalent to national legal systems, i.e. based on the conflict-of-laws method. This method is currently considered controversial and is suitable for arbitration, rather than litigation. The third possibility is the preferential application of lex mercatoria – this is, however, a very extreme approach, even within international commercial arbitration, and requires the due assessment of all relevant circumstances. This category may also include negative choice of law, which postulates that the parties opted for lex mercatoria, because they did not choose any applicable law. This is, again, controversial doctrine, which may only be applied if we first take into consideration all of the circumstances of the case, and primarily the will of the parties. The fourth and last possibility is the ex post choice of law.
As concerns practical possibilities of application, the most frequently employed method is the application of non-state rules in connection with arbitration, where the courts control the proceedings for the recognition and enforcement of foreign arbitral awards. Academics agree that the recognition and enforcement of a foreign award cannot be refused, should the sole grounds for refusal be the fact that the award is based on lex mercatoria. Another possibility of applying non-state rules in courts is application based on domestic laws. The third possibility is the application of non-state rules based on the parties’ choice, i.e. the parties may opt for non-state law. Even if some of the parties disagree, it is possible to envisage the application of non-state rules in litigation, though rather as soft law, i.e. a tool or inspiration for the resolution of the given case. This would be similar to the application of foreign law or foreign case law.
We can also imagine, subject to certain conditions, the application of non-state rules in domestic disputes: (i) if the parties agree to do so, in which case, again, non-state rules would be applied within the limits of binding rules of the applicable law, or (ii) at the court’s discretion. In such case, the court should have regard for any and all circumstances, such as the parties’ experience with international trade, as well as the method of application. The application of non-state rules as soft law can be accepted without objections. Both arbitral tribunals and courts have become more open to non-state rules – for instance, the fact that a decision or award is based on lex mercatoria is not eo ipso contrary to public policy (ordre public).
The application of non-state legal standards is intertwined with the irreplaceable role of a first-rate pre- and post-graduate system of education, and with interactions between extensive practice, on the one hand, and education and training, on the other. This is the reason why schools and other educational institutions must be addressed, and such quality of lectures and courses must be emphasised that will guarantee a high level of theoretical training and high-quality and solid incentives and information from practice. The reason is that this very requirement attains qualified dimensions in the case of trade and legal usages (international, as well as national and regional). The potential of cooperation between educational institutions and international organisations mostly remains untapped – and not only those that create and apply contract templates, unify recommendations, or formulate trade and legal principles, etc.
В заключение можно сказать, что негосударственные правила могут включать в себя, во-первых, lex mercatoria, т. е. право участников международных коммерческих отношений, относительно понимания которого отсутствует единое мнение, во-вторых, в настоящее время, очевидно, и некоторые правовые нормы ЕС, при условии, что речь идет о правоотношениях, в которых отсутствует связь с европейским пространством. Составляющей lex mercatoria можно считать международные торговые обычаи (например, ИНКОТЕРМС, которые в значительной степени стали популярными), общепризнанные правовые принципы или основы (например, pacta sunt servanda) и свод принципов международных договоров (например, Принципы УНИДРУА).
Lex mercatoria может применяться как арбитражами, так и судами общей юрисдикции на основе четырех теоретических подходов. Первым является субсидиарное применение, когда lex mercatoria применяется в рамках когентных положений применяемого права – на практике данный способ применения не встречается с какими-либо проблемами. Вторым вариантом является применение, равноценное национальным правовым системам, т. е. на основании коллизионного метода. В настоящее время данный способ является спорным и применяется скорее арбитражными судами, чем судами общей юрисдикции. Третий вариант – это преимущественное применение lex mercatoria, которое, однако, является крайним случаем даже в контексте международного торгового арбитража, требующего рассмотрения всех существенных обстоятельств. Сюда также можно включить отрицательный выбор права (negative choice), когда предполагается, что стороны, не выбрав применимое право, выбрали именно lex mercatoria. И в данном случае речь снова идет о спорной доктрине, перед применением которой необходимо взвесить все обстоятельства дела и, прежде всего, учесть волеизъявление сторон. Четвертым и последним вариантом является дополнительный выбор права.
С точки зрения практического применения на первом месте (с учетом частоты применения) находится применение негосударственных правил в связи с арбитражным разбирательством, когда суды осуществляют контрольную функцию в ходе разбирательства о признании и приведении в исполнение иностранных арбитражных решений. В этом случае доктрина признает, что нельзя отказать в признании и приведении в исполнение решения иностранного суда только по той причине, что оно основано на lex mercatoria. Следующим возможным применением негосударственных правил в судах общей юрисдикции является применение на основании национальных правовых норм. Третьим вариантом является применение негосударственных правил на основании выбора сторон, когда стороны могут выбрать негосударственное право. Даже если не все стороны согласны, можно рассматривать возможность применения негосударственных норм судами общей юрисдикции, однако, скорее как т. н. soft law, т. е. в качестве пособия или источника инспирации при рассмотрении и разрешении спора. Аналогично применяется иностранное право или иностранные документы судебной практики.
При определенных условиях также возможно применение негосударственных правил во внутригосударственных спорах. Это, прежде всего, споры, в которых стороны согласуют применение негосударственных правил в рамках когентных положений применяемого права, или по усмотрению суда. В данном случае суд должен рассмотреть все обстоятельства, например, опыт сторон с международной торговлей, а также способ применения. Против применения негосударственных правил как soft law нельзя возражать. В контексте наблюдается растущий интерес арбитражных судов, а также судов [общей юрисдикции/государственных] к негосударственным правилам, который проявляется, например, в том, что основание решения на lex mercatoria еще не означает противоречие публичному порядку.
В связи с применением негосударственных правовых норм важную роль играет качественная вузовская и послевузовская образовательная система и взаимодействие широкой практики с воспитанием и обучением. Поэтому необходимо обращать особое внимание на воспитательные и образовательные учреждения, а также на качество содержания обучения, гарантирующее как высокий уровень теоретической подготовки, так и качественные и обоснованные стимулы и сведения из практики. Именно это требование в торговых и правовых обычаях (международных, а также национальных и региональных) приобретает важность с точки зрения квалификации. В основном остается нереализованным потенциал в области сотрудничества между образовательными учреждениями и международными организациями, причем не только теми, которые занимаются созданием и применением образцов договоров, объединяющих рекомендаций, формулировок торговых и правовых принципов и т. п.

Article 15 of Council Regulation (EC) No. 1346/2000 of 29 May 2000 on insolvency proceedings stip... more Article 15 of Council Regulation (EC) No. 1346/2000 of 29 May 2000 on insolvency proceedings stipulates that (cit.) [t]he effects of insolvency proceedings on a pending lawsuit concerning an asset or a right of which the debtor has been divested shall be governed solely by the law of the Member State in which that lawsuit is pending. Article 18 of the European Parliament and Council Regulation (EU) No. 2015/848 only extends the effects of the particular rule explicitly also to pending arbitral proceedings. The Regulation distinguishes between (i) the effects of insolvency proceedings on the enforceability of decisions in individual cases for the benefit of individual creditors, i.e. proceedings that have been finally and conclusively terminated without, however, the decision being fulfilled, which is why the creditor opened enforcement proceedings (execution), on the one hand, and (ii) the effects on pending lawsuits, on the other hand. The former category is subject to Article 4(2)(f) of the Regulation, which determines the lex fori concursus as the applicable law; the latter category, i.e. pending finding proceedings, is subject to Article 15 of the Regulation, which prescribes the application of the lex fori processus (lex fori) as the law of the state in which the proceedings are held. The fact that certain Member States incorporate rules regulating the termination of proceedings not only in procedural law, but also in insolvency law provisions, which are exclusively or predominantly substantive, raises no problems, despite the fact that distinguishing between substantive and procedural provisions has no relevance, and it would be wrong to interpret Article 15 of the Regulation as indicating that it should exclusively concern procedural laws.
Ustanovení článku 15 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 z 29. května 2000 o insolvenčním řízení stanoví, že (cit.) [ú]činky insolvenčního řízení na probíhající soudní řízení týkající se majetku nebo práva náležejícího do podstaty se řídí výlučně právem členského státu, ve kterém se probíhající soudní řízení koná. Článek 18 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848 pouze rozšiřuje výslovně tuto úpravu též na probíhající rozhodčí řízení. Nařízení rozlišuje mezi účinky insolvenčního řízení na vykonatelnost rozhodnutí v individuálních věcech svědčících ve prospěch jednotlivých věřitelů, tj. na řízení pravomocně ukončená, kde však doposud nebylo rozhodnutí splněno a z toho důvodu je vedena exekuce na straně jedné, a účinky na soudní řízení doposud neukončená (probíhající) na straně druhé. Pro první skupinu se použije čl. 4 odst. 2 písm. f/ Nařízení, který určuje lex fori concursus jako právo použitelné, pro druhou skupinu, tj. pro doposud neskončená nalézací řízení, se aplikuje čl. 15 Nařízení, který normuje použití lex fori processus (lex fori) jako práva státu, v němž řízení probíhá. Skutečnost, že pravidla o zastavení řízení lze v některých členských státech nalézt nejen v procesním právu, ale také v ustanoveních insolvenčního práva, která mají buď převažující, nebo výhradně hmotněprávní charakter, nevyvolává žádné problémy, a to i přes skutečnost, že rozlišování mezi hmotněprávními a procesními ustanoveními nemá žádný význam a případný výklad dikce čl. 15 Nařízení v tom smyslu, že by se mělo jednat výhradně o předpisy procesní, by byl chybný.

International arbitration differs from domestic court litigation with respect to evidence and the... more International arbitration differs from domestic court litigation with respect to evidence and the burden of proof, in that there are no formal rules as to the taking of evidence, nor with respect to the burden of proof. This article focuses on certain specific issues relating to the taking of evidence in investor-state disputes connected with the rights and duties of the parties.
The expression “burden of proof” refers not to the degree of proof that is required in order for a fact to be deemed established, but rather to the question of which party has the onus of proving the given allegation. The parties present a wide range of facts to the arbitrators, and it is more or less irrelevant who has the burden of proof. Insofar as these facts are disputed, the parties will present and the tribunal will take evidence. Only if a clear and convincing answer to a factual question cannot be found will the tribunal have regard to the duty to submit evidence and the burden of proof in order to decide to whose disadvantage such non liquet situation has to be resolved.
Discovery in international arbitration is usually limited to exchanges of certain documents and has to be limited, because arbitration would otherwise be deprived of its fundamental functions and advantages. This also applies to investor-state disputes, which are also often specific for a special interest in not submitting or presenting, respectively, certain documents or facts due to a qualified public element.

Problematika rozhodčího řízení a diskuse s ní spojené v posledních letech neustávají. Hovoří se o... more Problematika rozhodčího řízení a diskuse s ní spojené v posledních letech neustávají. Hovoří se o ní na odborných fórech a setkáních právnických stavů, odborníci z praxe i z akademické sféry se snaží nalézt odpovědi na otázky, které průběžně vyvolává praxe i judikatura Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu ČR. Proto není divu, že se rozhodčí řízení jako forma mimosoudního řešení sporů pravidelně objevuje také v programu Pražského právnického podzimu.
V pondělí 23. listopadu 2015 se v pražském hotelu Olšanka uskutečnila další akce IV. ročníku Pražského právnického podzimu. Jednalo se o workshop nazvaný Aktuální otázky rozhodčího řízení a jeho partnery se stali Advokát Dr. Alexander J. Bělohlávek a Česká (& Středoevropská) ročenka rozhodčího řízení a mediálním partnerem tohoto workshopu byl deník Lidové noviny. Záštitu této akci poskytl místopředseda Nejvyššího soudu ČR JUDr. Roman Fiala.
Workshop řídila advokátka a šéfredaktorka Rodinných listů JUDr. Daniela Kovářová, jednotlivé odborné panely moderovali prof. JUDr. Naděžda Rozehnalová, CSc., vysokoškolská pedagožka brněnské Právnické fakulty a její bývalá děkanka a v současnosti prorektorka Masarykovy univerzity Brno, a prof. Dr. Alexander J. Bělohlávek, advokát a vnitrostátní i zahraniční rozhodce.
Stalo se už tradicí, že z akcí v rámci Pražského právnického podzimu zaměřených na rozhodčí řízení zpracovávají pořadatelé sborník. Základem monografie, kterou čtenář právě drží v ruce, je jednak záznam prezentací hlavních přednášejících a nejzajímavějších částí diskuse, která zmíněného podzimního odpoledne v průběhu workshopu proběhla, jakož i autorské materiály zpracované a předložené účastníky pro přípravu této publikace. Tematicky byl celý program zaměřen na dvě oblasti. Tou první se stala aplikace procesních standardů v rozhodčím řízení z pohledu rozsahu autonomie rozhodců a stran. Druhou pak byla problematika použitelnosti občanského soudního řádu v rozhodčím řízení, resp. diskuze z pohledu interakce rozhodčího řízení v. řízení soudního ve věcech spadajících pod pomocné a kontrolní funkce soudů právě ve vztahu k rozhodčímu řízení a rozhodčím nálezům. Kmenovou část doplňuje přehled tuzemských titulů týkajících se rozhodčího řízení a vydaných v roce 2015 a stejně jako u loňského vydání analogické publikace především podrobné anotace aktuální judikatury Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR ve vztahu k rozhodčímu řízení z posledních let, včetně rozborů, komentářů a poznámek k těmto vybraným rozhodnutím. V závěru je připojen podrobný rejstřík zpracovaný editory, a to rejstřík věcný, rejstřík odkazů na předpisy tuzemského, jakož i cizozemského původu a rejstřík odkazů na judikaturu tak, jak je na tyto předpisy a judikáty odkazováno v textu.

International treaties therefore have priority over provisions of domestic origin (domestic lex a... more International treaties therefore have priority over provisions of domestic origin (domestic lex arbitri). This mainly concerns two conventions, namely the New York Convention (1958) and the European Convention on International Commercial Arbitration (1961). In the field of international arbitration, specifically the recognition and enforcement of foreign arbitral awards, these two conventions were historically preceded by two international treaty acts. If it is possible to apply both the provisions of bilateral interstate treaties (as mentioned above, primarily the legal assistance treaties) and the provisions of multilateral conventions, then the bilateral treaties are usually prioritized as a quasi lex specialis. Mainly the reflection the bilateral treaties (legal assistance treaties), but often also the reflection of the European Convention on International Commercial Arbitration (1961) will often be omitted.

Due to the popularity of arbitration in the Czech Republic as a dispute settlement method and due... more Due to the popularity of arbitration in the Czech Republic as a dispute settlement method and due to the fact that about 120 to 150 Thousand arbitral awards will be rendered in the Czech Republic each year (in domestic arbitrations as well as in arbitration with cross border impacts), also the number of court decisions related to arbitration is going to grow-up. The paper presents the most important court decisions related to arbitration from the period 2013 – 2014 in annotating, analysing and commenting them.
In its decision Case No. 23 Cdo 2166/2012 of June 24, 2013 the Supreme Court of the Czech Republic explained its view to the scope of autonomy of arbitrators as follows. The law of civil procedure is public law, not private law; consequently, the interpretation and application of the law of civil procedure is not automatically governed by the principle that “everything is allowed which is not prohibited”. This means, inter alia, that we cannot conclude that arbitrator(s) may render decisions in summary proceedings because it is not explicitly prohibited under any laws or regulations; conversely, it is necessary to consider the wording of the procedural laws and subsequently conclude, on the basis of the individual provisions incorporated in the applicable regulations, which authorities are entitled to resolve specific types of disputes in summary proceedings.
A crucial discussion currently lead in the Czech Republic in respect to arbitral proceedings relates the parties´right to be heard in arbitration and the scope of this right. It is therefore not surprising that a lot of decisions of the Supreme Court of the Czech Republic deals in particular with the mentioned issue. So it was for instance in the judgment of June 25, 2013 in Case No. 23 Cdo 3285/2012. The court took (i.a.) the following decision. Considering the principle of the equality of arms between the parties, which also applies in arbitration, both parties must be provided with the opportunity to make statements (pleadings) in the arbitral proceedings, prove their own statements, and contest the statements of the counterparty. The parties also have the right to demand that the arbitral tribunal address the merits of their pleas (objections). If a claim has been made in arbitration, the respondent must have a right to raise in the arbitral proceedings any and all objections against the claim that could influence the decision in the case. If the party pleads set-off in the proceedings properly, the decision-making authority could conclude that the claimant’s claim was extinguished by set-off. In such case, the request for arbitration (statement of claim) would have to be dismissed. Consequently, the respondent cannot be denied the opportunity to assert their claim for set-off against the claimant’s claim. The rbitrator must assess the merits of the respondent’s defense, whereby they assert their claim for set-off against the claimant’s claim, i.e. determine whether the act resulted in the extinguishment (partial or total) of the claimant’s claim. The arbitrator is not allowed to refuse such material assessment, arguing that the arbitrator does not have jurisdiction to do so, because the claim was not the subject matter of the parties’ arbitration agreement; otherwise, the arbitrator would be denying the party the opportunity to state (plead) their case before the arbitrators.
Other decisions annotated, analysed and commented in the paper target another very important issues as for instance the appointment and nomination of arbitration in proceedings with permanent arbitral institutions vs. in arbitrations „ad hoc“, use of Rules of arbitral institutions, invalidity of an arbitration clause, separability, consumer protection, EU law in respect to arbitration, essentialia of arbitration agreement, fnality of arbitral awards etc. Subject of the paper is analyse of 24 of the most important decisions (mostly but not only) of the Supreme Court of the Czech Republic as from the period indicated above.

Pезюме:
Арбитраж должен быть максимально эффективным, гибким и быстрым, что должно быть одним из ... more Pезюме:
Арбитраж должен быть максимально эффективным, гибким и быстрым, что должно быть одним из его главных преимуществ по сравнению с судебными разбирательствами. На самом деле мы все чаще сталкиваемся с усилиями сторон, направленными на создание максимальных препятствий, которые часто граничат со злоупотреблением процессом или, по меньшей мере, свидетельствуют о неэтичном поведении. Интенсивность таких действий иногда настолько высока, что на практике для таких действий прижилось название «партизанской тактики». Арбитражные суды, а также суды, реализующие контрольную и вспомогательную функцию в отношении арбитража, вполне логично стремятся такие действия ограничивать или бороться с ними и налагать штрафы на стороны и, все чаще, на адвокатов сторон, которые искусственно создают препятствия. Суды в некоторых государствах (например, Швейцарии, США и т. д.) даже прямо наказывают адвокатов сторон за рекомендации, которые были явно бессмысленными и без шансов на успех, учитывая соответствующее законодательство и правовую практику, знание которых у лиц с юридической квалификацией предполагается (например, в случае ходатайства об отмене арбитражного решения, возражений об отсутствии компетенции арбитров или возражений против арбитров). У арбитров обычно ограничены возможности налагать санкции за такие действия. Наиболее распространенной и наилучшей применимой возможностью является учет факта создания искусственных препятствий сторонами и адвокатами в решении о праве на возмещение судебных издержек. В определенной степени, и в зависимости от права, применимого к арбитражному соглашению, и от процессуального права, применимого к разбирательству, в некоторых случаях они могут исключить или ограничить использование некоторых утверждений сторон или доказательств, связанных с неэтичными или даже незаконными действиями сторон и их адвокатов. Однако возможности арбитров часто сталкиваются с ограничениями их полномочий, а также с конфиденциальностью арбитража, которая, как правило, не позволяет арбитрам направить жалобу в соответствующий профессиональный орган, который осуществляет надзор за деятельностью адвоката, или даже возбудить уголовное дело в отношении стороны и/или ее адвоката. В отношении адвокатов также важным является вопрос о том, какими нормами они должны руководствоваться, если разбирательство происходит на территории другого государства, а не в государстве, в котором адвокат имеет лицензию на осуществление юридической практики. В качестве универсально применимых видятся т. н. прагматические санкции в ходе разбирательства, к которым относятся, прежде всего, замечание стороне и её адвокату в виде мотивированного предупреждения о недостойном или неэтичном действии, а в случае необходимости также указание на действия, которые противоречат применимым правовым нормам.
Summary:
Arbitration should be effective, flexible and expeditious to the utmost extent; these qualities should represent one of the main advantages of arbitration over litigation. In practice, however, we have often and with increasing frequency witnessed attempts of the parties to cause maximum obstacles which often border on abuse of proceedings, or which can be at least considered unethical. The intensity of such procedures is sometimes so high that the practice has coined the term “guerrilla tactics" to describe such conduct. Consequently, arbitral tribunals logically attempt to restrict or eliminate such behaviour and impose sanctions on the parties and, more and more often, on the parties' legal counsel who cause such obstructions; the same applies to courts in the exercise of their auxiliary and supervisory function vis-à-vis arbitration. Courts in certain states (such as Switzerland, the USA and others) even directly penalise legal representatives of the parties for any motions which were obviously groundless and without any hope of success considering the applicable law and legal practice, the knowledge of which is presumed with individuals who possess legal qualification (for instance motions for annulment of an arbitral award, jurisdictional challenges against arbitrators or challenges to arbitrators). The arbitrators themselves usually have only limited possibilities of penalising such behaviour. The most frequently employed and best applicable option is to reflect the obstructions made by the parties and their legal counsel in decisions on claims for compensation of the costs of proceedings. Another possibility is to exclude or limit the application of certain statements made by the parties or evidence which are related to unethical or even unlawful conduct of the parties and their legal representatives, although this option is open to the arbitrators only in selected cases, to a certain extent and depending on the law applicable to the arbitration agreement and the procedural law applicable to the proceedings. However, the options available to the arbitrators frequently collide with the limits of their jurisdiction and the confidentiality of arbitration, which often prevents the arbitrators from filing a motion with the competent professional association which supervises the attorney, or even from initiating criminal prosecution of the party and/or the party's legal counsel. The standards governing legal counsel are also a major issue because the proceedings are often conducted in the territory of a state different from the state in which the attorneys are licensed to practice law. It appears that universally applicable instruments include pragmatic sanctions in the course of the proceedings, which primarily include reprimanding the parties and their legal counsel in the form of a reasoned warning of inappropriate or unethical conduct and, as applicable, of the conduct which is contrary to the applicable legal standards.
Третейська процедура має бути максимально ефективною, гнучкою та швидкою – в цьому, зокрема, полягають її основні переваги в порівнянні з розглядом у судах. Проте в дійсності ми дедалі частіше зустрічаємося з намаганням сторін чинити максимальні обструкції, що в багатьох випадках межують із зловживанням процедурою або, як мінімум, є неетичними. Інтенсивність таких дій подеколи буває настільки високою, що на практиці для визначення таких дій увійшов в ужиток вислів «тактика герильї». Тому третейські суди – так само, як і суди загальної юрисдикції при здійсненні допоміжних та контрольних функцій стосовно третейської процедури, – цілком логічно прагнуть обмежувати або виключати такі дії, а також накладати санкції на сторони, а, дедалі частіше, – і на повірених сторін, що спричиняють обструкції. Суди деяких держав (наприклад, Швейцарії, США та інших) навіть безпосередньо накладають санкції на повірених за позовні заяви, що є явно безпідставними та не мають шансів на успіх з урахуванням відповідних правових норм та юридичної практики, знання яких є презумпцією для осіб з кваліфікацією юристів (наприклад, заяви на анулювання арбітражної постанови, заперечення щодо недостатності повноважень арбітрів або протести проти арбітрів). У свою чергу, арбітри, як правило, мають лише обмежені можливості щодо накладання санкцій за такі дії. Найчастіше та найкраще застосовується можливість урахування обструкцій сторін та їх повірених під час винесення рішення про відшкодування судових видатків. Певною мірою, залежно від права, застосовного щодо третейського договору, та процесуального права, застосовного до процедури, у деяких випадках вони можуть виключати або обмежувати застосування деяких тверджень сторін або доказів, що пов’язані з неетичними або навіть протиправними діями сторін та їх повірених. При цьому можливості арбітрів часто наштовхуються на обмеженість їх повноважень, а також конфіденційність третейської процедури, що, як правило, не дозволяє арбітрам звернутися до відповідного професійного органу, що здійснює нагляд за адвокатом, або навіть ініціювати порушення проти сторони та/або її повіреного кримінальної справи. Стосовно повірених важливим є також питання про стандарти, які на них поширюються, якщо враховувати, що провадження часто здійснюється на території не тієї держави, де адвокатам надано ліцензію на здійснення юридичної практики. Нарешті, універсально застосовними протягом розгляду виявляються так звані «прагматичні санкції», до яких належать, переважно, висловлення зауважень стороні та її повіреному у вигляді аргументованого попередження про недоречність або неетичність їх дій, а в разі необхідності – також про дію, що суперечить застосовним правовим стандартам.

Arbitration has become an increasingly popular alternative method of dispute resolution, primaril... more Arbitration has become an increasingly popular alternative method of dispute resolution, primarily employed in international commerce. From the procedural perspective, the issues most frequently associated with arbitration include: issues concerning the proper execution and validity of the arbitration agreement, or as applicable, the observance of the requirements for conducting arbitral proceedings and of fundamental procedural principles (asserted through the medium of a motion to set aside an arbitral award). Nonetheless, the scope of issues that our contemporary practice has to handle with respect to arbitration is substantially broader.
Let us imagine a situation in which an alleged creditor is confronted with an arbitral award, without being at all aware that arbitration has taken place. Impossible? Not in the least. It is not possible to exclude the possibility that an arbitral award will be used as a means of unlawfully eliciting particular performance, just like other deeds are not immune to attacks by falsifiers, including documents issued by state authorities. Indeed, this phenomenon is becoming more and more common in our current practice, even though the issue has only scarcely been dealt with in legal theory, which can certainly be attributed to the fact that parties make extensive use of arbitration. Arbitral awards are typically falsified in domestic arbitral proceedings, although cases with an international dimension are not unheard of either.

Příspěvek obsahuje rozbor právní úpravy daňových skladů, problematiky vlastnických práv (zejména,... more Příspěvek obsahuje rozbor právní úpravy daňových skladů, problematiky vlastnických práv (zejména, avšak nikoliv jen, na příkladu skladování minerálních olejů), jakož i otázek naskladnění, vyskladnění, přiznání a odvodů nepřímých daní (jak DPH tak spotřební daně) v tomto režimu, obchodování se zbožím v režimu daňového skladu apod. Jako jeden z příkladů je podrobně rozvedeno i srovnání s režimem celního skladu.
Daňový sklad představuje ze soukromoprávního hlediska nepřímou úschovu. Naskladněním zboží do daňového skladu dochází k přechodu vlastnického práva na rovozovatele.Z hlediska daňového je významná otázka postoupení práv na vyskladnění.Spotřební daň se odvádí teprve tehdy, kdy je výrobek uveden do volného daňového oběhu. Pohyb vybraných výrobků v daňových skladech a mezi daňovými sklady navzájem není spotřební daní zatížen. Je však monitorován celní správou až do okamžiku, kdy jsou výrobky uvedeny do tzv. volného daňového oběhu v tuzemsku.Režim podmíněného osvobození od daně je velmi podobný režimu podmíněného osvobození od cla. Tyto dva režimy se navzájem vylučují – na výrobky v režimu podmíněného osvobození od cla se nevztahují ustanovení o podmíněném osvobození od daně. Nelze všakzaměňovat pojmy „vyskladnění“, „uvedení do volného daňového oběhu“ a důsledné rozlišení je často klíčové klíčové. Přitom legální definice existuje jen ve vztahu k „uvedení zboží do volného daňového oběhu“.
V případě DPH je nutno pojmy „dodání zboží“ (jako převod práva nakládat se zbožím jako vlastník“) a „poskytnutí služby“vykládat též v souvislosti se směrnicí 2006/112/ES jako autonomní pojem evropského práva.
Zásadní zlom představovala novelizace zákona o DPH provedená zákonem č. 47/2011 Sb., když do 1. dubna 2011 nebyly obchody v rámci daňového skladu zatíženy spotřební daní. Přitom mezeru v úpravě DPH lze nejlépe prezentovat na srovnání s daňových skladů a celních skladů. Přitom do r. 2011 zákon o DPH neupravoval, že by při uvolnění zboží do volného daňového oběhu u daňových skladů docházelo ke zdanitelnému plnění, do jehož základu je nutné započítat spotřební daň. Zákon o DPH tak do roku 2011 obsahoval mezeru, kterou nebylo možné nahradit smluvním ujednáním stran.

Dne 23. července 2011 nabyl účinnosti zákon č. 186/2011 Sb., o poskytování součinnosti pro účely ... more Dne 23. července 2011 nabyl účinnosti zákon č. 186/2011 Sb., o poskytování součinnosti pro účely řízení před některými mezinárodními soudy a jinými mezinárodními kontrolními orgány a o změně zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „Zákon“, příp. „zákon č. 186/2011 Sb.“), který nahradil zákon č. 318/2001 Sb., o poskytování informací a další součinnosti pro účely řízení před Evropským soudem pro lidská (dále jen „ESLP“) a před Výborem OSN pro lidská práva (zákon č. 318/2001 Sb., dále též jako „původní zákon“).
Předmětem této nové úpravy (Zákona) jsou především povinnosti dotčených orgánů, jejichž poměrně široké definiční vymezení Zákon upravuje, poskytovat bezúplatně úplné, přesné a objektivní informace a další součinnost ministerstvu spravedlnosti pro účely zastupování ČR v řízení před ESLP a Výborem OSN pro lidská práva a ministerstvu zahraničních věcí pro účely zastupování ČR v řízení před SDEU, resp. EK. Výčet orgánů zastupujících ČR v řízeních o dodržování mezinárodních závazků plynoucích pro ČR v oblasti lidských práv ovšem není taxativní, a umožňuje tak aplikaci tohoto předpisu v dalších případech ad hoc.
Subjekty povinné poskytovat součinnost podle Zákona jsou členěny do čtyř kategorií: (i) soudy, státní zastupitelství a orgány státní správy a samosprávy, jakož i další orgány veřejné moci; (ii) osoby, které vykonávají působnost v oblasti veřejné správy, a (iii) osoby, kterým byla zákonem nebo smlouvou svěřena pravomoc závazně rozhodovat o právech a povinnostech jiných osob. Pod tuto třetí kategorii spadají také rozhodci. (iv) Vedle těchto kategorií subjektů jsou za povinné dále označovány osoby, jejichž jednání či opomenutí je předmětem jednání před ESLP či SDEU (analogicky též v případě řízení u jiných mezinárodních fór). Může se tedy jednat například o jakoukoliv osobu, která jedná při výkonu přenesené pravomoci státu, při výkonu pravomocí profesní a jiné odborné nebo teritoriální samosprávy, včetně profesních komor, notářů, exekutorů apod.
Zákon vymezuje především povinnost a rozsah povinnosti poskytnout informace danému orgánu. Ta zahrnuje jak sdělení informací o okolnostech případu, předložení listin či přímé konzultace s osobami a podporami, které se případem zabývaly, ale taktéž zaslání spisů včetně soudních spisů, umožnění nahlédnutí do spisu a podobně. Jde o přímé prolomení zákonné a často velmi striktní povinnosti mlčenlivosti osob vykonávajících ať již přenesené veřejnoprávní pravomoci nebo vykonávajících na základě zákona a volního aktu účastníků (na základě konsensu stran) mocí výkonnou, aniž by byla například chráněna práva jiných účastníků těchto řízení, v jejichž prospěch je povinnost mlčenlivosti obvykle zákonem stanovena. Zákon bohužel ani nedefinuje, zda k tomuto prolomení dochází na základě správního rozhodnutí příslušného mechanismu, a s výjimkou jediného oddílu věcného rozsahu Zákona, totiž v souvislosti s předběžnými opatřeními, nestanoví ani ingerenci nezávislého soudu, u něhož by se dotčené osoby mohly domáhat ochrany proti takovému prolomení mlčenlivosti. Dále se předpis zabývá mechanismy pro efektivní ukončení porušování práva EU či Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, k čemuž slouží primárně inkorporace nástrojů, zahrnujících i řádný výkon předběžných opatření vydaných SDEU či ESLP na území ČR.
Je jen překvapivé, že tento Zákon doposud nevyvolal diskusi v odborných kruzích, byť je jím předvídán nebývalý rozsah oprávnění orgánů moci výkonné k zásahům do řízení a ve svém důsledku i rozhodovací činnosti jakýchkoliv jiných orgánů a osob bez odpovídající soudní nebo jiné adekvátní a ústavně konformní kontroly. Přitom za vysoce sporný lze označit i legislativní postup, v němž byl Zákon zpracován a předložen Parlamentu ČR, který podle názoru autorů porušuje základní legislativní principy a je excesem v činnosti Vlády ČR. Navíc předmětná úprava nemá oporu v žádném explicitním mezinárodním závazku ČR, který by třeba byl Zákonem implementován do tuzemského právního řádu.

Взаимодействие международного и национального права в связи с доказыванием в ходе разбирательств ... more Взаимодействие международного и национального права в связи с доказыванием в ходе разбирательств в международных судах
Очевидно, что процессуальные правила международных судебных органов не являются когерентными. Тем не менее, важно осознавать, что существует другой режим для международных судебных разбирательств с участием государств и для международных судебных разбирательств, касающихся защиты прав человека, а также для международных уголовных процессов, которые в отличие от судебных разбирательств с участием государств основаны на несколько иных принципах. Каждый из международных процессуальных режимов в некоторой степени отличается в вопросах получения доказательств и их представлении. Однако можно наблюдать определенное сходство, прежде всего, с состязательным процессом, включая сходство с различными формами разбирательства на национальном уровне. Довольно распространенным стандартом считается возможность того, чтобы международный суд призвал государства, участвующие в этих судебных процессах, найти и представить доказательства, а в случае необходимости, дополнить, прежде всего, утверждения по делу, а, следовательно, найти дальнейшую информацию по делу. По мнению авторов, недопустимо, чтобы государства такое обязательство переносили на плечи своих граждан или других частноправовых субъектов. Они, конечно, могут использовать все механизмы, которыми обладают для того, что обязать оказывать содействие собственные государственные органы, в частности, органы исполнительной власти. В конце концов, именно органы исполнительной власти (либо в рамках полномочий министерств юстиции, министерств иностранных дел, либо других высших органов [исполнительной] государственной власти) государство представляет в таких международных разбирательствах. При этом государства должны обеспечивать, чтобы при получении доказательств и информации по требованию судебного органа, не нарушали, например, обязанность соблюдать конфиденциальность, если раскрытие информации может затронуть частноправового субъекта, или если государственный орган получил эти доказательства и информацию в судебных разбирательствах, которые являются закрытыми и конфиденциальными. По мнению авторов, является спорным вопросом и, скорее, исключено, чтобы государства реализовали обязанность получить доказательства и информацию для разбирательств в международных судах путем возложения обязанности по представлению доказательств и информации на своих граждан или других частноправовых субъектов. Тот факт, что государство является участником какого-либо международного процесса, еще не означает, что граждане этого государства обязаны оказывать содействие этому государству. По мнению авторов, также неприемлемо, чтобы в этих целях государства использовали внутригосударственные процессуальные механизмы на национальном уровне. Следует подчеркнуть, что интересы государства и гражданина (или другого частноправового субъекта) одного и того же государства иногда бывают диаметрально противоположными. Кроме того, гражданин и частноправовой субъект могут выдвигать требования к государству.
Взаємодія міжнародного та національного права у контексті оформлення доказів при процесах у міжнародних судах
Є очевидним, що процесуальні правила міжнародних судових органів є некогерентними. Проте слід усвідомлювати відмінність у режимах міжнародних судових розглядів між державами та міжнародних судових розглядів, що стосуються захисту прав людини, а також міжнародного кримінального судочинства, які у порівнянні з міждержавними процесами побудовано на дещо відмінних принципах. Кожен з міжнародних процесуальних режимів певною мірою відрізняється у питаннях забезпечення доказів та їх оформлення. Незважаючи на це, можна спостерігати значну подібність, перш за все, до контрадикторного процесу, включаючи подібність до різних форм розгляду на національному рівні. Цілком звичним стандартом вважається, коли міжнародний суд вимагає від держав, що є учасниками таких розглядів, забезпечення та пред’явлення доказів або доповнення, головним чином, фактичних тверджень, тобто забезпечення додаткової фактичної інформації. Проте, на думку авторів, передача державами таких обов’язків своїм громадянам або іншим суб’єктам приватного права є недопустимою. Зрозуміло, вони можуть скористатися усіма наявними у них механізмами, аби зобов’язати до взаємодії власні державні органи – передусім органи виконавчої влади. Зрештою, саме органи виконавчої влади (у межах повноважень міністерств юстиції, міністерств іноземних справ та інших верховних органів [виконавчої] державної влади) представляють інтереси держави при таких міжнародних розглядах. Проте і при цьому держави повинні дбати про те, аби при забезпеченні доказів та інформації на вимогу міжнародного судового органу не порушувати, зокрема, обов’язок секретності, якщо оприлюднення інформації може зачепити інтереси будь-якого суб’єкту приватного права або якщо такі докази та інформацію державним органом отримано у ході процесів, що за своїм характером є закритими та конфіденційними. При цьому, на думку авторів, є спірним та, скоріше, виключається, аби держави виконували свій обов’язок по забезпеченню доказів та інформації для розглядів у міжнародних судах шляхом покладення обов’язків пред’явити докази на своїх громадян або інші суб’єкти приватного права. Та обставина, що держава є учасником деякого міжнародного розгляду, ще не означає, що її громадяни повинні надавати цій державі будь-яке сприяння. Автори вважають, що застосування державами з цією метою внутрішніх процесуальних механізмів на національному рівні є також неприйнятним. Адже слід підкреслити, що інтереси держави та інтереси громадянина (або іншого суб’єкту приватного права) тієї ж держави нерідко можуть навіть діаметрально відрізнятись. Крім того, громадянин та суб’єкт приватного права можуть висувати до держави претензії.

The breach of public policy is the sole reason in terms of the Regulation that justifies the exce... more The breach of public policy is the sole reason in terms of the Regulation that justifies the exceptional refusal of an EU Member State to recognize the main insolvency proceedings and grant their effects. However, the application of ordre public in this connection is more than questionable. It is doubtful whether the EU Member States may in an individual case deny effects to a European regulation as a significant and directly applicable source of European law, which is simultaneously a source of its own law, and whether such approach would not rather be an attempt to evade the regulation, which would be prohibited according to the principles of EU law. Moreover, Article 26 of the Regulation only provides for the procedural ordre public, not the substantive ordre public. The latter could apply in connection with the determination and, especially, the effects of the applicable substantive law of national origin as the lex fori concursus; the ordre public exception could in such case at least theoretically be possible from the substantive-law perspective. However, the substantive-law aspects of the situation are already reflected in Article 5 of the Regulation, which provides for the conflict-of-laws exceptions to Article 4 of the Regulation (and, indeed, in substantially all immunity and special provisions of the Regulation, i.e. Articles 5 to 15 of the Regulation). Consequently, it is more than appropriate to examine the purpose of the rule enshrined in Article 26 of the Regulation, i.e. in which situation the recognition and enforcement would have a result that is principally incompatible with the public policy of the respective Member State. No problems arise if the recognition concerns an individual normative act, i.e. an individual court decision rendered in connection with specific insolvency proceedings, for instance, in connection with a creditor’s claim or the bankrupt’s obligation. It is unclear whether the liquidator’s powers in the main insolvency proceedings can be contested and, for instance, their registration be denied in public registers in terms of Article 21 of the Regulation, such as the Land Register, the Companies Register, etc. We may probably agree that the ordre public exception is not applicable in such cases, as it is not applicable for instance in connection with the debtor’s eligibility as a party to the insolvency proceedings (cf. Article 16(2) of the Regulation, or here in the entire context of the Regulation, i.e. especially, though not exclusively, in terms of Articles 3 and 4 of the Regulation, etc.). Similarly, the ordre public exception is also not applicable if, for instance, the rescue plan relating to the bankrupt’s assets (estate) impairs the creditor’s status compared to the option of liquidating, i.e. selling, the estate. Besides, the rescue plan must still rest on the principles that guarantee due procedure, primarily the following principles: (i) each creditor must obtain at least as much as they would obtain if the estate were liquidated, (ii) further operation of the enterprise must be based on a sufficient estate, so that obligations that arise in the future in connection with the due operation of the business will be satisfied, (iii) the absolute priority rule is observed, which requires that the priority satisfaction rights are honored, or that the payment of benefits to lower classes of creditors before satisfaction of the higher classes of creditors is contingent on the latter’s consent, and (iv) the rescue plan for the bankrupt’s enterprise is subject to the court’s consent, and such consent must be withheld if the plan is contrary to laws or good morals, provided that it is approved by the majority of creditors during a separate vote within the individual classes of creditors.

Dne 5. prosince 2013 uskutečnila v Praze na půdě České advokátní komory a za její podpory, jakož ... more Dne 5. prosince 2013 uskutečnila v Praze na půdě České advokátní komory a za její podpory, jakož i za podpory dalších institucí závěrečná odborná akce Pražského právnického podzimu, který se stal tradicí české právnické scény. Jednalo se o historicky druhou akci, na které se k tématu náhradních způsobů řešení sporů, zejména rozhodčího řízení a do jisté míry též mediace, podařilo shromáždit excelentní představitele tuzemské právní praxe a vědy průřezově ze všech sektorů, tj. justice, advokacie, rozhodců a mediátorů, právní vědy, zástupců profesní samosprávy, podnikových právníků apod. První akce tohoto druhu se konala na podzim roku 2005, od té doby se na ni podařilo navázat teprve právě v závěru roku 2013, kdy se v pražském Paláci Dunaj, zařízení České advokátní komory určeném pro vzdělávání, uskutečnil kulatý stůl zaměřený na soudní a mimosoudní projednávání sporů. Kulatý stůl organizovaný nakladatelstvím Havlíček Brain Team v rámci Pražského právnického podzimu 2013 se uskutečnil za podpory významných partnerů – vedle České advokátní komory (ČAK)1) jimi byly Unie podnikových právníků,2) Ústav práva a právní vědy a CYArb - Česká (& Středoevropská) ročenka rozhodčího řízení. Záštitu nad kulatým stolem převzal předseda České advokátní komory JUDr. Martin Vychopeň. Nutno podotknout, že se ihned na počátku tohoto kulatého stolu vytvořila profesionální a otevřená atmosféra a bylo poněkud na škodu, že neúprosný čas přinutil mnohé diskusní příspěvky zkrátit.
Tento sborník je tedy editovaným přepisem záznamu celého průběhu kulatého stolu o náhradních způsobech řešení sporů, přičemž všichni účastníci současně s publikováním svých příspěvků a diskusních poznámek vyslovili souhlas. Editoři, kteří kulatý stůl moderovali, však upozorňují, že jde o přepis upravený, tedy nikoliv doslovný. Těmito úpravami samozřejmě nebyl záznam nikterak zkracován a ani názory jednotlivých přednášejících modifikovány. Celá diskuse byla velmi živá, a proto se nelze divit, že přednášející reagovali na aktuální situaci, která se v průběhu kulatého stolu vyvinula. Snahou moderátorů a editorů této publikace tak bylo přizpůsobit záznam standardům pro psané projevy, na druhou stranu však nic neubrat na autenticitě. Mnohdy proto bylo nutno sáhnout k řešením kompromisním. Řada ojedinělých a snad i unikátních názorů a informací, které na akci zazněly, si skutečně publikaci zaslouží, což koneckonců potvrdili i recenzenti tohoto sborníku. Výlučně z dílny editorů a moderátorů pak pocházejí poznámky pod čarou, věcný rejstřík, rejstřík odkazů na předpisy, na státy a na judikaturu. Při doplnění této části bylo účelem dodat publikované verzi záznamu z kulatého stolu rovněž charakter odborného materiálu, použitelného pro teorii i odbornou praxi. Proto bylo na závěr připojeno několik judikátů, o nichž se v diskusi nejčastěji hovořilo.

The seat of arbitration has essential practical importance in arbitration, and it directly determ... more The seat of arbitration has essential practical importance in arbitration, and it directly determines a number of issues: arbitrability, determination of governing law, whether substantive, or (mainly) procedural, and annulment of the arbitral award or its recognition and enforcement etc. Pursuant to author´s opinion the seat of arbitration is the main factor determining arbitration, while denationalization of arbitration seems to be a myth widely remote from international reality. The seat of arbitration need not be the place in which the individual procedural acts are conducted. From the seat of arbitration has to be distinguished also the place, where the arbitral award has been rendered and/or signed. Consequently, the place where the arbitral award is made usually determines whether the award is a domestic or a foreign award. The seat of arbitration can exceptionally be changed in course of arbitration, but not after an arbitral award has been rendered. International arbitration is usually subject to a two-tier control exercised by courts. The first control is exercised by the state of the seat of arbitration, and the second control is exercised by the state in which the parties seek recognition and enforcement. Consequently, if the parties internationalize their dispute (both parties from the same country agree on a seat of arbitration in a different country) and the arbitral award is rendered abroad (foreign arbitral award vis-à-vis the country of parties’ origin/domicile), the award has no effects in the country of parties´ origin/domicile until its recognition.

The Czech courts do often deal with transportation matters. For example the Supreme Court of the ... more The Czech courts do often deal with transportation matters. For example the Supreme Court of the Czech Republic decided on 28 March 2012 about the Scope of the CMR Convention. The court concluded that the Convention on the Contract for the International Carriage of Goods by Road (CMR Convention) shall apply to every contract for the carriage og consignments by road vehicles for remuneration, when the place of taking over the consignment and the place designated for delivery thereof, as specified in the contract, are situated in two different countries, of which at least one is a contracting party to the CMR Convention. The court concluded further in the same decision that a contract does not qualify as a contract of carriage if the person designated as consignor in the international consignment notes is not simultaneously the person or entity that ordered the carriage.
In another decision, namely in the judgment of 10 October 2012 the Supreme Court of the Czech Republic concluded that the CMR Convention does not regulate all issues related to international carriage by road. The Convention does not regulate the process of formation of the contract for carriage of things (consignment, goods) and its essential components. These issues, which are not regulated under the CMR Convention, must be examined according to domestic regulations as the governing substantive law determined according to the rules of private international law. The Convention on the Contract for the International Carriage of Goods by Road (CMR), binding on the Czech Republic, shall apply to a contract that entails the carriage of consignments by road vehicles for remuneration, when the place of taking over of the consignment and the place designated for delivery thereof, as specified in the contract, are situated in two different countries, of which at least one is a contracting party to the CMR Convention, irrespective of the states in which the registered office, place of business or place of residence of the parties is situated.27 If the parties entered into a contract of carriage,28 the liability for damage and losses incurred in the course of the carriage must be assessed according to the CMR Convention. Article 4 of the CMR Convention stipulates that the contract of carriage shall be confirmed by the making out of a consignment note. The absence, irregularity or loss of the consignment note shall not affect the existence or validity of the contract of carriage, which shall remain subject to the provisions of the CMR Convention. Article 9 of the CMR Convention stipulates that, unless proven otherwise, the consignment note shall be prima facie evidence of the making of the contract of carriage, the contents of the contract and the receipt of the consignment by the carrier. Information provided in the consignment note therefore establishes a refutable legal presumption regarding the existence or the contents of the contract of carriage, as applicable. Article 3 of the Convention on the Contract for the
International Carriage of Goods by Road [CMR Convention] must be interpreted in conjunction with Article 29 of the CMR Convention. Article 3 of the CMR Convention stipulates that the carrier is responsible for the acts and omissions of their agents and servants, and of any other persons of whose services they make use for the performance of the carriage, as well as for the acts and omissions of the agents, servants and any other persons whose services are used by the carrier’s subcontractor or the subcontractor’s subcontractor, as long as such agents, servants or other persons are acting within the scope of their employment. Acts within the scope of one’s employment also include any acts of the person whereby he or she committed a criminal offence, thereby advancing only his or her own interests or the interests of a third party, not the interests of the carrier. In terms of Article 3 of the CMR Convention, the carrier is liable for the acts of their employees or, as applicable, persons of whose services they have made use in the carriage of the vehicle, even if these persons act contrary to the orders given by the employer; the reason is that the carrier is also liable for the proper choice of their employees or subcontractors, as applicable. The carrier is therefore also liable for any theft or embezzlement of goods, as the case may be, committed by the ‘persons used’ if the goods were entrusted to them in the performance of the contract of carriage. The carrier’s liability under Article 17(1) of the CMR Convention is strict liability. The carrier cannot be relieved of this liability by proving a lack of fault, but only by proving the existence of grounds for liberation. Liability for damage to the goods or losses caused during the carriage as a result of a criminal offence committed by the driver who participated in the theft of the goods rests with the carrier in compliance with Article 17(1) of the CMR Convention. Information provided in the consignment note establishes a refutable legal presumption regarding the existence or the contents of the contract of carriage, as applicable. This does not mean, however, that Section 610 of the Czech Commercial Code could not apply. Determination of the amount of damage under Article 23(2) and (3) of the CMR Convention is principally made by reference to the invoice (or any similar document) issued and submitted by the supplier (here the foreign supplier), without exceeding the limits of damages under Article 23(3) of the CMR Convention. When interpreting international treaties or agreements as the source of law, the national court may also invoke the case law of foreign courts that examined the same or a similar issue.
In its Resolution of 9 January 2013 the Czech Supreme Court concluded that International jurisdiction in international disputes from carriage that fall within the CMR Convention is governed by Article 31(1)(b) of the CMR Convention. Agreement of the parties (choice-of-court agreement/ prorogatio fori) takes precedence in the determination of the international jurisdiction of court in disputes from carriage that fall within the CMR Convention. In the absence of the parties’ agreement, the jurisdiction is vested in the courts of the state in whose territory the place is located in which the consignment was received for carriage, or in whose territory the place is located in which the consignment was designated for delivery. As concerns international jurisdiction of courts, the CMR Convention does not rule out the application of EU law, namely Council Regulation (EC) No. 44/2001 on jurisdiction and the recognition and enforcement of judgments in civil and commercial matters. If the consignment was released in the territory of the Czech Republic (Cheb), the courts of the Czech Republic have international jurisdiction. But if the conditions for territorial jurisdiction are absent (the respondent company does not have its registered office, or enterprise or branch in the Czech Republic and the circumstances are absent that would establish optional territorial jurisdiction), the territorial jurisdiction shall be determined by the Supreme Court of the Czech Republic following the principle of economy of the proceedings. The place (court) that best corresponds to this principle is the jurisdiction of the district court in whose district the transported consignment was released (delivered). In the case at hand, the respective principle is best fulfilled by the determination of the territorial jurisdiction of the District Court in Cheb [Czech Republic], before which the proceedings were commenced and in whose district the transported consignment was released (delivered) to the respondent.
Together with international treaties the main source of law on contracts is in the Czech Republic the Civil Code in effect as of 1 January 2014, which has replaced the previous Civil Code of 1964 as amended and the Commercial Code of 1991 as amended. The paper analyzes in its second part the Czech law on contracts in detail and comparing at the same time both regulations.

The applicable jurisdiction for insolvency proceedings, as provided by the Regulation (EC) No 134... more The applicable jurisdiction for insolvency proceedings, as provided by the Regulation (EC) No 1346/2000 on insolvency proceedings, is the court of the Member State where the debtor’s centre of main interest (COMI) is located (Article 3(1)). The Regulation, however, does not provide a comprehensive definition of the COMI. This paper seeks to explore the meaning and developments behind the meaning of COMI as influenced by judicial reasoning and conflicts across Member States. The study centres around the emerging jurisprudence and analyses case law across Member States in order to draw conclusions on the meaning of COMI and the emerging concepts. Extensive consideration of statutory interpretation, case reports and judicial comment is present in order to inform and develop conclusions. In the absence of a definition it appears that the only relevant European guidance emerges from recital 13 and Article 3 (1). With little guidance in the Regulation, it has therefore been left to national courts to decide how the notion of COMI should be interpreted. Determining the COMI has emerged as one of the most controversial aspect and the principle point of legal conflict, with some highly debated cases within member states’ courts. On the basis of the case law, it is suggested that the interpretation of COMI is more flexible in UK and Italian courts. The approach adopted in continental Europe is referred to as the “centre of operations approach”, i.e., the debtor’s COMI has to be determined by the place where he is “ascertainable by third parties”. The Anglo Saxon approach, on the other hand, is known as the “mind of management approach”, i.e., the debtor’s COMI must be situated where decisions are actually made. The latter seems to enjoy a more practical and accessible approach.

The main source of EU Law regarding law applicable to international carriage is Rome I Regulation... more The main source of EU Law regarding law applicable to international carriage is Rome I Regulation of 17 June 2008, replacing the Convention on Law Applicable to Contractual Obligation of 19 June 1980/EEC. Article 5 of the EU Regulation introduces special (autonomous) conflict of law provisions for contracts of carriage and it does extend these special provision also to the transport of persons. Special provisions of Article 5 of the Regulation distinguish between special rules for contracts for the carriage of goods (Article 5(1) of the Regulation) and for contracts for the carriage of persons (Article 5(2) of the Regulation). The Convention, as opposed to the Regulation, nevertheless contains one provision that has been quite important and this is the third sentence of Article 4(4) of the Convention. It is clear from the concept of the Regulation that the latter has chosen to use a relatively very wide foundation for the qualification of contact of carriage. Pursuant to Regulation if the country of the habitual residence of the carrier and the place of receipt (into the custody of the carrier) or the place of delivery or the habitual residence of the consignor is also situated in that country, then the law of the country of the habitual residence of the carrier shall be used (Article 5(1) sentence 1 of the Regulation). If the place of receipt or the place of delivery or the habitual residence of the consignor are located in a country different from that of the habitual residence of the carrier, then the law of the country where the place of delivery as agreed by the parties is situated shall apply.

Především rozvoj obchodních vztahů ruku v ruce s celosvětovou globalizací nás konfrontuje v podst... more Především rozvoj obchodních vztahů ruku v ruce s celosvětovou globalizací nás konfrontuje v podstatě v každodenní právní a obchodní praxi s celou řadu institutů, která jsou některým právním řádům buď zcela neznámé nebo tyto dokonce s ohledem na některé základní principy takových institutů často nemohou být aprobovány (nebo jen s obtížemi), a to ani v případě použití cizího práva jako práva rozhodného, je-li dán prostor pro takové použití cizího práva. Jedním z těchto, pro řadu právních řádů poněkud kontroverzních, institutů je bezesporu trust, který je v mezinárodní (především, avšak nikoliv jen obchodní) praxi poměrně běžně používanou konstrukcí, a to ať již z pohledu osobního statusu jako typ právnické osoby či quazi právnické osoby nebo jako smluvní typ, tedy jako institut práva závazkového. Předem je zapotřebí poznamenat, že předmětem tohoto příspěvku je trust z pohledu mezinárodního práva soukromého – závazkového / smluvního, když podrobné pojednání o tomto institutu včetně (avšak nikoliv jen) z pohledu statusového, by zcela jistě vybočil z rámce pro tento příspěvek přijatelný. Na druhou stranu všechny tyto roviny přirozeně v řadech ohledů navzájem kolaborují a významně se prolínají, či dokonce se vzájemně podmiňují. Právě neschopnost komunitární legislativy jednoznačně trust identifikovat buď jako institut používaný v souvislosti s osobním statutem (tak, jak je tomu typicky v common law) a jeho porovnání s celou řadou bezesporu analogických institutů kontinentálních, které ovšem jednotlivé národní právní řády řadí do oblasti smluvního závazkového práva vedl k k vyloučení trustu (expresis verbis) z věcného rozsahu Nařízení č. 593/2008 ze 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I.) (dále v rámci tohoto příspěvku Nařízení Řím I.), které v rámci své věcné, subjektivní a především teritoriální působnosti nahrazuje od 17. prosince 2009 Úmluvu o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, uzavřená v Římě dne 19. června 1980 / dokument EHS zn. 80/934/EHS a který se tak zcela bezesporu v brzké době stane nejdůležitějším nástrojem (komunitárního původu) mezinárodního práva soukromého v rámci kolizní úpravy práva rozhodného pro smluvní závazkové vztahy. Vyloučení trustu ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. h./ Nařízení Řím I. (analogicky jako v případě úpravy dle čl. 1 odst. 2 písm. f./ Římské úmluvy) však není tak jednoznačné, jak by se mohlo na první pohled zdát a jak se to (bohužel poněkud zjednodušeně) snaží podat určitá část jak zahraničních tak tuzemských komentátorů. To je pak o to významnější, že obchodní a právní praxe je i u nás s trustem konfrontována ve skutečnosti velmi často, a to i přesto, že odpovídající analogii v tuzemském právu nenalezneme.
Uploads
Papers by Alexander Belohlavek
The expression “burden of proof” refers not to the degree of proof that is required in order for a fact to be deemed established, but rather to the question of which party has the onus of proving the given allegation. The parties present a wide range of facts to the arbitrators, and it is more or less irrelevant who has the burden of proof. Insofar as these facts are disputed, the parties will present and the tribunal will take evidence. Only if a clear and convincing answer to a factual question cannot be found will the tribunal have regard to the duty to submit evidence and the burden of proof in order to decide to whose disadvantage such non liquet situation has to be resolved.
Discovery in international arbitration is usually limited to exchanges of certain documents and has to be limited, because arbitration would otherwise be deprived of its fundamental functions and advantages. This also applies to investor-state disputes, which are also often specific for a special interest in not submitting or presenting, respectively, certain documents or facts due to a qualified public element.
Mezinárodní rozhodčí řízení se liší od vnitrostátního soudního řízení v záležitostech dokazování a důkazního břemene v tom směru, že nejsou stanovena žádná formální pravidla dokazování a žádná formální pravidla týkající se důkazního břemene. Předmětem tohoto příspěvku jsou některé specifické otázky související s dokazováním ve sporech na ochranu investic v návaznosti na práva a povinnosti stran.
Výraz „důkazní břemeno“ není výrazem označujícím to, jak přesvědčivé musí být důkazy, aby bylo možno skutkovou okolnost jimi prokazovanou označit za prokázanou, ale spíše se tím míní to, která strana je zatížena povinností prokazovat určité tvrzení. Strany předkládají rozhodcům řadu skutečností a je při tom víceméně nerozhodné, kdo má důkazní povinnost. Pokud jsou tyto skutečnosti sporné, strany budou předkládat důkazy a soud je bude provádět. Pouze v případě, že se nedaří nalézt jasnou a přesvědčivou odpověď na skutkovou otázku, zohlední soud důkazní povinnost a důkazní břemeno, aby rozhodl, k tíži které strany je nutno tuto nerozhodnou situaci vyřešit.
Proces discovery je v mezinárodním rozhodčím řízení obvykle omezen na výměnu určitých listin a je zapotřebí jej omezovat. Jinak by rozhodčí řízení ztrácelo na svých základních funkcích a výhodách. To platí i pro investiční spory, kde navíc často existuje zvláštní zájem na tom, že některé listiny a skutečnosti nebudou prezentovány s ohledem na kvalifikovaný veřejný prvek.
Lex mercatoria can be applied both in arbitration and in litigation based on four theoretical approaches. The first applicable method is subsidiary application, i.e. lex mercatoria is applied within the limits of binding provisions of applicable law – this method does not raise any problems in practice. Another possibility is application equivalent to national legal systems, i.e. based on the conflict-of-laws method. This method is currently considered controversial and is suitable for arbitration, rather than litigation. The third possibility is the preferential application of lex mercatoria – this is, however, a very extreme approach, even within international commercial arbitration, and requires the due assessment of all relevant circumstances. This category may also include negative choice of law, which postulates that the parties opted for lex mercatoria, because they did not choose any applicable law. This is, again, controversial doctrine, which may only be applied if we first take into consideration all of the circumstances of the case, and primarily the will of the parties. The fourth and last possibility is the ex post choice of law.
As concerns practical possibilities of application, the most frequently employed method is the application of non-state rules in connection with arbitration, where the courts control the proceedings for the recognition and enforcement of foreign arbitral awards. Academics agree that the recognition and enforcement of a foreign award cannot be refused, should the sole grounds for refusal be the fact that the award is based on lex mercatoria. Another possibility of applying non-state rules in courts is application based on domestic laws. The third possibility is the application of non-state rules based on the parties’ choice, i.e. the parties may opt for non-state law. Even if some of the parties disagree, it is possible to envisage the application of non-state rules in litigation, though rather as soft law, i.e. a tool or inspiration for the resolution of the given case. This would be similar to the application of foreign law or foreign case law.
We can also imagine, subject to certain conditions, the application of non-state rules in domestic disputes: (i) if the parties agree to do so, in which case, again, non-state rules would be applied within the limits of binding rules of the applicable law, or (ii) at the court’s discretion. In such case, the court should have regard for any and all circumstances, such as the parties’ experience with international trade, as well as the method of application. The application of non-state rules as soft law can be accepted without objections. Both arbitral tribunals and courts have become more open to non-state rules – for instance, the fact that a decision or award is based on lex mercatoria is not eo ipso contrary to public policy (ordre public).
The application of non-state legal standards is intertwined with the irreplaceable role of a first-rate pre- and post-graduate system of education, and with interactions between extensive practice, on the one hand, and education and training, on the other. This is the reason why schools and other educational institutions must be addressed, and such quality of lectures and courses must be emphasised that will guarantee a high level of theoretical training and high-quality and solid incentives and information from practice. The reason is that this very requirement attains qualified dimensions in the case of trade and legal usages (international, as well as national and regional). The potential of cooperation between educational institutions and international organisations mostly remains untapped – and not only those that create and apply contract templates, unify recommendations, or formulate trade and legal principles, etc.
В заключение можно сказать, что негосударственные правила могут включать в себя, во-первых, lex mercatoria, т. е. право участников международных коммерческих отношений, относительно понимания которого отсутствует единое мнение, во-вторых, в настоящее время, очевидно, и некоторые правовые нормы ЕС, при условии, что речь идет о правоотношениях, в которых отсутствует связь с европейским пространством. Составляющей lex mercatoria можно считать международные торговые обычаи (например, ИНКОТЕРМС, которые в значительной степени стали популярными), общепризнанные правовые принципы или основы (например, pacta sunt servanda) и свод принципов международных договоров (например, Принципы УНИДРУА).
Lex mercatoria может применяться как арбитражами, так и судами общей юрисдикции на основе четырех теоретических подходов. Первым является субсидиарное применение, когда lex mercatoria применяется в рамках когентных положений применяемого права – на практике данный способ применения не встречается с какими-либо проблемами. Вторым вариантом является применение, равноценное национальным правовым системам, т. е. на основании коллизионного метода. В настоящее время данный способ является спорным и применяется скорее арбитражными судами, чем судами общей юрисдикции. Третий вариант – это преимущественное применение lex mercatoria, которое, однако, является крайним случаем даже в контексте международного торгового арбитража, требующего рассмотрения всех существенных обстоятельств. Сюда также можно включить отрицательный выбор права (negative choice), когда предполагается, что стороны, не выбрав применимое право, выбрали именно lex mercatoria. И в данном случае речь снова идет о спорной доктрине, перед применением которой необходимо взвесить все обстоятельства дела и, прежде всего, учесть волеизъявление сторон. Четвертым и последним вариантом является дополнительный выбор права.
С точки зрения практического применения на первом месте (с учетом частоты применения) находится применение негосударственных правил в связи с арбитражным разбирательством, когда суды осуществляют контрольную функцию в ходе разбирательства о признании и приведении в исполнение иностранных арбитражных решений. В этом случае доктрина признает, что нельзя отказать в признании и приведении в исполнение решения иностранного суда только по той причине, что оно основано на lex mercatoria. Следующим возможным применением негосударственных правил в судах общей юрисдикции является применение на основании национальных правовых норм. Третьим вариантом является применение негосударственных правил на основании выбора сторон, когда стороны могут выбрать негосударственное право. Даже если не все стороны согласны, можно рассматривать возможность применения негосударственных норм судами общей юрисдикции, однако, скорее как т. н. soft law, т. е. в качестве пособия или источника инспирации при рассмотрении и разрешении спора. Аналогично применяется иностранное право или иностранные документы судебной практики.
При определенных условиях также возможно применение негосударственных правил во внутригосударственных спорах. Это, прежде всего, споры, в которых стороны согласуют применение негосударственных правил в рамках когентных положений применяемого права, или по усмотрению суда. В данном случае суд должен рассмотреть все обстоятельства, например, опыт сторон с международной торговлей, а также способ применения. Против применения негосударственных правил как soft law нельзя возражать. В контексте наблюдается растущий интерес арбитражных судов, а также судов [общей юрисдикции/государственных] к негосударственным правилам, который проявляется, например, в том, что основание решения на lex mercatoria еще не означает противоречие публичному порядку.
В связи с применением негосударственных правовых норм важную роль играет качественная вузовская и послевузовская образовательная система и взаимодействие широкой практики с воспитанием и обучением. Поэтому необходимо обращать особое внимание на воспитательные и образовательные учреждения, а также на качество содержания обучения, гарантирующее как высокий уровень теоретической подготовки, так и качественные и обоснованные стимулы и сведения из практики. Именно это требование в торговых и правовых обычаях (международных, а также национальных и региональных) приобретает важность с точки зрения квалификации. В основном остается нереализованным потенциал в области сотрудничества между образовательными учреждениями и международными организациями, причем не только теми, которые занимаются созданием и применением образцов договоров, объединяющих рекомендаций, формулировок торговых и правовых принципов и т. п.
Ustanovení článku 15 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 z 29. května 2000 o insolvenčním řízení stanoví, že (cit.) [ú]činky insolvenčního řízení na probíhající soudní řízení týkající se majetku nebo práva náležejícího do podstaty se řídí výlučně právem členského státu, ve kterém se probíhající soudní řízení koná. Článek 18 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848 pouze rozšiřuje výslovně tuto úpravu též na probíhající rozhodčí řízení. Nařízení rozlišuje mezi účinky insolvenčního řízení na vykonatelnost rozhodnutí v individuálních věcech svědčících ve prospěch jednotlivých věřitelů, tj. na řízení pravomocně ukončená, kde však doposud nebylo rozhodnutí splněno a z toho důvodu je vedena exekuce na straně jedné, a účinky na soudní řízení doposud neukončená (probíhající) na straně druhé. Pro první skupinu se použije čl. 4 odst. 2 písm. f/ Nařízení, který určuje lex fori concursus jako právo použitelné, pro druhou skupinu, tj. pro doposud neskončená nalézací řízení, se aplikuje čl. 15 Nařízení, který normuje použití lex fori processus (lex fori) jako práva státu, v němž řízení probíhá. Skutečnost, že pravidla o zastavení řízení lze v některých členských státech nalézt nejen v procesním právu, ale také v ustanoveních insolvenčního práva, která mají buď převažující, nebo výhradně hmotněprávní charakter, nevyvolává žádné problémy, a to i přes skutečnost, že rozlišování mezi hmotněprávními a procesními ustanoveními nemá žádný význam a případný výklad dikce čl. 15 Nařízení v tom smyslu, že by se mělo jednat výhradně o předpisy procesní, by byl chybný.
The expression “burden of proof” refers not to the degree of proof that is required in order for a fact to be deemed established, but rather to the question of which party has the onus of proving the given allegation. The parties present a wide range of facts to the arbitrators, and it is more or less irrelevant who has the burden of proof. Insofar as these facts are disputed, the parties will present and the tribunal will take evidence. Only if a clear and convincing answer to a factual question cannot be found will the tribunal have regard to the duty to submit evidence and the burden of proof in order to decide to whose disadvantage such non liquet situation has to be resolved.
Discovery in international arbitration is usually limited to exchanges of certain documents and has to be limited, because arbitration would otherwise be deprived of its fundamental functions and advantages. This also applies to investor-state disputes, which are also often specific for a special interest in not submitting or presenting, respectively, certain documents or facts due to a qualified public element.
V pondělí 23. listopadu 2015 se v pražském hotelu Olšanka uskutečnila další akce IV. ročníku Pražského právnického podzimu. Jednalo se o workshop nazvaný Aktuální otázky rozhodčího řízení a jeho partnery se stali Advokát Dr. Alexander J. Bělohlávek a Česká (& Středoevropská) ročenka rozhodčího řízení a mediálním partnerem tohoto workshopu byl deník Lidové noviny. Záštitu této akci poskytl místopředseda Nejvyššího soudu ČR JUDr. Roman Fiala.
Workshop řídila advokátka a šéfredaktorka Rodinných listů JUDr. Daniela Kovářová, jednotlivé odborné panely moderovali prof. JUDr. Naděžda Rozehnalová, CSc., vysokoškolská pedagožka brněnské Právnické fakulty a její bývalá děkanka a v současnosti prorektorka Masarykovy univerzity Brno, a prof. Dr. Alexander J. Bělohlávek, advokát a vnitrostátní i zahraniční rozhodce.
Stalo se už tradicí, že z akcí v rámci Pražského právnického podzimu zaměřených na rozhodčí řízení zpracovávají pořadatelé sborník. Základem monografie, kterou čtenář právě drží v ruce, je jednak záznam prezentací hlavních přednášejících a nejzajímavějších částí diskuse, která zmíněného podzimního odpoledne v průběhu workshopu proběhla, jakož i autorské materiály zpracované a předložené účastníky pro přípravu této publikace. Tematicky byl celý program zaměřen na dvě oblasti. Tou první se stala aplikace procesních standardů v rozhodčím řízení z pohledu rozsahu autonomie rozhodců a stran. Druhou pak byla problematika použitelnosti občanského soudního řádu v rozhodčím řízení, resp. diskuze z pohledu interakce rozhodčího řízení v. řízení soudního ve věcech spadajících pod pomocné a kontrolní funkce soudů právě ve vztahu k rozhodčímu řízení a rozhodčím nálezům. Kmenovou část doplňuje přehled tuzemských titulů týkajících se rozhodčího řízení a vydaných v roce 2015 a stejně jako u loňského vydání analogické publikace především podrobné anotace aktuální judikatury Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR ve vztahu k rozhodčímu řízení z posledních let, včetně rozborů, komentářů a poznámek k těmto vybraným rozhodnutím. V závěru je připojen podrobný rejstřík zpracovaný editory, a to rejstřík věcný, rejstřík odkazů na předpisy tuzemského, jakož i cizozemského původu a rejstřík odkazů na judikaturu tak, jak je na tyto předpisy a judikáty odkazováno v textu.
In its decision Case No. 23 Cdo 2166/2012 of June 24, 2013 the Supreme Court of the Czech Republic explained its view to the scope of autonomy of arbitrators as follows. The law of civil procedure is public law, not private law; consequently, the interpretation and application of the law of civil procedure is not automatically governed by the principle that “everything is allowed which is not prohibited”. This means, inter alia, that we cannot conclude that arbitrator(s) may render decisions in summary proceedings because it is not explicitly prohibited under any laws or regulations; conversely, it is necessary to consider the wording of the procedural laws and subsequently conclude, on the basis of the individual provisions incorporated in the applicable regulations, which authorities are entitled to resolve specific types of disputes in summary proceedings.
A crucial discussion currently lead in the Czech Republic in respect to arbitral proceedings relates the parties´right to be heard in arbitration and the scope of this right. It is therefore not surprising that a lot of decisions of the Supreme Court of the Czech Republic deals in particular with the mentioned issue. So it was for instance in the judgment of June 25, 2013 in Case No. 23 Cdo 3285/2012. The court took (i.a.) the following decision. Considering the principle of the equality of arms between the parties, which also applies in arbitration, both parties must be provided with the opportunity to make statements (pleadings) in the arbitral proceedings, prove their own statements, and contest the statements of the counterparty. The parties also have the right to demand that the arbitral tribunal address the merits of their pleas (objections). If a claim has been made in arbitration, the respondent must have a right to raise in the arbitral proceedings any and all objections against the claim that could influence the decision in the case. If the party pleads set-off in the proceedings properly, the decision-making authority could conclude that the claimant’s claim was extinguished by set-off. In such case, the request for arbitration (statement of claim) would have to be dismissed. Consequently, the respondent cannot be denied the opportunity to assert their claim for set-off against the claimant’s claim. The rbitrator must assess the merits of the respondent’s defense, whereby they assert their claim for set-off against the claimant’s claim, i.e. determine whether the act resulted in the extinguishment (partial or total) of the claimant’s claim. The arbitrator is not allowed to refuse such material assessment, arguing that the arbitrator does not have jurisdiction to do so, because the claim was not the subject matter of the parties’ arbitration agreement; otherwise, the arbitrator would be denying the party the opportunity to state (plead) their case before the arbitrators.
Other decisions annotated, analysed and commented in the paper target another very important issues as for instance the appointment and nomination of arbitration in proceedings with permanent arbitral institutions vs. in arbitrations „ad hoc“, use of Rules of arbitral institutions, invalidity of an arbitration clause, separability, consumer protection, EU law in respect to arbitration, essentialia of arbitration agreement, fnality of arbitral awards etc. Subject of the paper is analyse of 24 of the most important decisions (mostly but not only) of the Supreme Court of the Czech Republic as from the period indicated above.
Арбитраж должен быть максимально эффективным, гибким и быстрым, что должно быть одним из его главных преимуществ по сравнению с судебными разбирательствами. На самом деле мы все чаще сталкиваемся с усилиями сторон, направленными на создание максимальных препятствий, которые часто граничат со злоупотреблением процессом или, по меньшей мере, свидетельствуют о неэтичном поведении. Интенсивность таких действий иногда настолько высока, что на практике для таких действий прижилось название «партизанской тактики». Арбитражные суды, а также суды, реализующие контрольную и вспомогательную функцию в отношении арбитража, вполне логично стремятся такие действия ограничивать или бороться с ними и налагать штрафы на стороны и, все чаще, на адвокатов сторон, которые искусственно создают препятствия. Суды в некоторых государствах (например, Швейцарии, США и т. д.) даже прямо наказывают адвокатов сторон за рекомендации, которые были явно бессмысленными и без шансов на успех, учитывая соответствующее законодательство и правовую практику, знание которых у лиц с юридической квалификацией предполагается (например, в случае ходатайства об отмене арбитражного решения, возражений об отсутствии компетенции арбитров или возражений против арбитров). У арбитров обычно ограничены возможности налагать санкции за такие действия. Наиболее распространенной и наилучшей применимой возможностью является учет факта создания искусственных препятствий сторонами и адвокатами в решении о праве на возмещение судебных издержек. В определенной степени, и в зависимости от права, применимого к арбитражному соглашению, и от процессуального права, применимого к разбирательству, в некоторых случаях они могут исключить или ограничить использование некоторых утверждений сторон или доказательств, связанных с неэтичными или даже незаконными действиями сторон и их адвокатов. Однако возможности арбитров часто сталкиваются с ограничениями их полномочий, а также с конфиденциальностью арбитража, которая, как правило, не позволяет арбитрам направить жалобу в соответствующий профессиональный орган, который осуществляет надзор за деятельностью адвоката, или даже возбудить уголовное дело в отношении стороны и/или ее адвоката. В отношении адвокатов также важным является вопрос о том, какими нормами они должны руководствоваться, если разбирательство происходит на территории другого государства, а не в государстве, в котором адвокат имеет лицензию на осуществление юридической практики. В качестве универсально применимых видятся т. н. прагматические санкции в ходе разбирательства, к которым относятся, прежде всего, замечание стороне и её адвокату в виде мотивированного предупреждения о недостойном или неэтичном действии, а в случае необходимости также указание на действия, которые противоречат применимым правовым нормам.
Summary:
Arbitration should be effective, flexible and expeditious to the utmost extent; these qualities should represent one of the main advantages of arbitration over litigation. In practice, however, we have often and with increasing frequency witnessed attempts of the parties to cause maximum obstacles which often border on abuse of proceedings, or which can be at least considered unethical. The intensity of such procedures is sometimes so high that the practice has coined the term “guerrilla tactics" to describe such conduct. Consequently, arbitral tribunals logically attempt to restrict or eliminate such behaviour and impose sanctions on the parties and, more and more often, on the parties' legal counsel who cause such obstructions; the same applies to courts in the exercise of their auxiliary and supervisory function vis-à-vis arbitration. Courts in certain states (such as Switzerland, the USA and others) even directly penalise legal representatives of the parties for any motions which were obviously groundless and without any hope of success considering the applicable law and legal practice, the knowledge of which is presumed with individuals who possess legal qualification (for instance motions for annulment of an arbitral award, jurisdictional challenges against arbitrators or challenges to arbitrators). The arbitrators themselves usually have only limited possibilities of penalising such behaviour. The most frequently employed and best applicable option is to reflect the obstructions made by the parties and their legal counsel in decisions on claims for compensation of the costs of proceedings. Another possibility is to exclude or limit the application of certain statements made by the parties or evidence which are related to unethical or even unlawful conduct of the parties and their legal representatives, although this option is open to the arbitrators only in selected cases, to a certain extent and depending on the law applicable to the arbitration agreement and the procedural law applicable to the proceedings. However, the options available to the arbitrators frequently collide with the limits of their jurisdiction and the confidentiality of arbitration, which often prevents the arbitrators from filing a motion with the competent professional association which supervises the attorney, or even from initiating criminal prosecution of the party and/or the party's legal counsel. The standards governing legal counsel are also a major issue because the proceedings are often conducted in the territory of a state different from the state in which the attorneys are licensed to practice law. It appears that universally applicable instruments include pragmatic sanctions in the course of the proceedings, which primarily include reprimanding the parties and their legal counsel in the form of a reasoned warning of inappropriate or unethical conduct and, as applicable, of the conduct which is contrary to the applicable legal standards.
Третейська процедура має бути максимально ефективною, гнучкою та швидкою – в цьому, зокрема, полягають її основні переваги в порівнянні з розглядом у судах. Проте в дійсності ми дедалі частіше зустрічаємося з намаганням сторін чинити максимальні обструкції, що в багатьох випадках межують із зловживанням процедурою або, як мінімум, є неетичними. Інтенсивність таких дій подеколи буває настільки високою, що на практиці для визначення таких дій увійшов в ужиток вислів «тактика герильї». Тому третейські суди – так само, як і суди загальної юрисдикції при здійсненні допоміжних та контрольних функцій стосовно третейської процедури, – цілком логічно прагнуть обмежувати або виключати такі дії, а також накладати санкції на сторони, а, дедалі частіше, – і на повірених сторін, що спричиняють обструкції. Суди деяких держав (наприклад, Швейцарії, США та інших) навіть безпосередньо накладають санкції на повірених за позовні заяви, що є явно безпідставними та не мають шансів на успіх з урахуванням відповідних правових норм та юридичної практики, знання яких є презумпцією для осіб з кваліфікацією юристів (наприклад, заяви на анулювання арбітражної постанови, заперечення щодо недостатності повноважень арбітрів або протести проти арбітрів). У свою чергу, арбітри, як правило, мають лише обмежені можливості щодо накладання санкцій за такі дії. Найчастіше та найкраще застосовується можливість урахування обструкцій сторін та їх повірених під час винесення рішення про відшкодування судових видатків. Певною мірою, залежно від права, застосовного щодо третейського договору, та процесуального права, застосовного до процедури, у деяких випадках вони можуть виключати або обмежувати застосування деяких тверджень сторін або доказів, що пов’язані з неетичними або навіть протиправними діями сторін та їх повірених. При цьому можливості арбітрів часто наштовхуються на обмеженість їх повноважень, а також конфіденційність третейської процедури, що, як правило, не дозволяє арбітрам звернутися до відповідного професійного органу, що здійснює нагляд за адвокатом, або навіть ініціювати порушення проти сторони та/або її повіреного кримінальної справи. Стосовно повірених важливим є також питання про стандарти, які на них поширюються, якщо враховувати, що провадження часто здійснюється на території не тієї держави, де адвокатам надано ліцензію на здійснення юридичної практики. Нарешті, універсально застосовними протягом розгляду виявляються так звані «прагматичні санкції», до яких належать, переважно, висловлення зауважень стороні та її повіреному у вигляді аргументованого попередження про недоречність або неетичність їх дій, а в разі необхідності – також про дію, що суперечить застосовним правовим стандартам.
Let us imagine a situation in which an alleged creditor is confronted with an arbitral award, without being at all aware that arbitration has taken place. Impossible? Not in the least. It is not possible to exclude the possibility that an arbitral award will be used as a means of unlawfully eliciting particular performance, just like other deeds are not immune to attacks by falsifiers, including documents issued by state authorities. Indeed, this phenomenon is becoming more and more common in our current practice, even though the issue has only scarcely been dealt with in legal theory, which can certainly be attributed to the fact that parties make extensive use of arbitration. Arbitral awards are typically falsified in domestic arbitral proceedings, although cases with an international dimension are not unheard of either.
Daňový sklad představuje ze soukromoprávního hlediska nepřímou úschovu. Naskladněním zboží do daňového skladu dochází k přechodu vlastnického práva na rovozovatele.Z hlediska daňového je významná otázka postoupení práv na vyskladnění.Spotřební daň se odvádí teprve tehdy, kdy je výrobek uveden do volného daňového oběhu. Pohyb vybraných výrobků v daňových skladech a mezi daňovými sklady navzájem není spotřební daní zatížen. Je však monitorován celní správou až do okamžiku, kdy jsou výrobky uvedeny do tzv. volného daňového oběhu v tuzemsku.Režim podmíněného osvobození od daně je velmi podobný režimu podmíněného osvobození od cla. Tyto dva režimy se navzájem vylučují – na výrobky v režimu podmíněného osvobození od cla se nevztahují ustanovení o podmíněném osvobození od daně. Nelze všakzaměňovat pojmy „vyskladnění“, „uvedení do volného daňového oběhu“ a důsledné rozlišení je často klíčové klíčové. Přitom legální definice existuje jen ve vztahu k „uvedení zboží do volného daňového oběhu“.
V případě DPH je nutno pojmy „dodání zboží“ (jako převod práva nakládat se zbožím jako vlastník“) a „poskytnutí služby“vykládat též v souvislosti se směrnicí 2006/112/ES jako autonomní pojem evropského práva.
Zásadní zlom představovala novelizace zákona o DPH provedená zákonem č. 47/2011 Sb., když do 1. dubna 2011 nebyly obchody v rámci daňového skladu zatíženy spotřební daní. Přitom mezeru v úpravě DPH lze nejlépe prezentovat na srovnání s daňových skladů a celních skladů. Přitom do r. 2011 zákon o DPH neupravoval, že by při uvolnění zboží do volného daňového oběhu u daňových skladů docházelo ke zdanitelnému plnění, do jehož základu je nutné započítat spotřební daň. Zákon o DPH tak do roku 2011 obsahoval mezeru, kterou nebylo možné nahradit smluvním ujednáním stran.
Předmětem této nové úpravy (Zákona) jsou především povinnosti dotčených orgánů, jejichž poměrně široké definiční vymezení Zákon upravuje, poskytovat bezúplatně úplné, přesné a objektivní informace a další součinnost ministerstvu spravedlnosti pro účely zastupování ČR v řízení před ESLP a Výborem OSN pro lidská práva a ministerstvu zahraničních věcí pro účely zastupování ČR v řízení před SDEU, resp. EK. Výčet orgánů zastupujících ČR v řízeních o dodržování mezinárodních závazků plynoucích pro ČR v oblasti lidských práv ovšem není taxativní, a umožňuje tak aplikaci tohoto předpisu v dalších případech ad hoc.
Subjekty povinné poskytovat součinnost podle Zákona jsou členěny do čtyř kategorií: (i) soudy, státní zastupitelství a orgány státní správy a samosprávy, jakož i další orgány veřejné moci; (ii) osoby, které vykonávají působnost v oblasti veřejné správy, a (iii) osoby, kterým byla zákonem nebo smlouvou svěřena pravomoc závazně rozhodovat o právech a povinnostech jiných osob. Pod tuto třetí kategorii spadají také rozhodci. (iv) Vedle těchto kategorií subjektů jsou za povinné dále označovány osoby, jejichž jednání či opomenutí je předmětem jednání před ESLP či SDEU (analogicky též v případě řízení u jiných mezinárodních fór). Může se tedy jednat například o jakoukoliv osobu, která jedná při výkonu přenesené pravomoci státu, při výkonu pravomocí profesní a jiné odborné nebo teritoriální samosprávy, včetně profesních komor, notářů, exekutorů apod.
Zákon vymezuje především povinnost a rozsah povinnosti poskytnout informace danému orgánu. Ta zahrnuje jak sdělení informací o okolnostech případu, předložení listin či přímé konzultace s osobami a podporami, které se případem zabývaly, ale taktéž zaslání spisů včetně soudních spisů, umožnění nahlédnutí do spisu a podobně. Jde o přímé prolomení zákonné a často velmi striktní povinnosti mlčenlivosti osob vykonávajících ať již přenesené veřejnoprávní pravomoci nebo vykonávajících na základě zákona a volního aktu účastníků (na základě konsensu stran) mocí výkonnou, aniž by byla například chráněna práva jiných účastníků těchto řízení, v jejichž prospěch je povinnost mlčenlivosti obvykle zákonem stanovena. Zákon bohužel ani nedefinuje, zda k tomuto prolomení dochází na základě správního rozhodnutí příslušného mechanismu, a s výjimkou jediného oddílu věcného rozsahu Zákona, totiž v souvislosti s předběžnými opatřeními, nestanoví ani ingerenci nezávislého soudu, u něhož by se dotčené osoby mohly domáhat ochrany proti takovému prolomení mlčenlivosti. Dále se předpis zabývá mechanismy pro efektivní ukončení porušování práva EU či Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, k čemuž slouží primárně inkorporace nástrojů, zahrnujících i řádný výkon předběžných opatření vydaných SDEU či ESLP na území ČR.
Je jen překvapivé, že tento Zákon doposud nevyvolal diskusi v odborných kruzích, byť je jím předvídán nebývalý rozsah oprávnění orgánů moci výkonné k zásahům do řízení a ve svém důsledku i rozhodovací činnosti jakýchkoliv jiných orgánů a osob bez odpovídající soudní nebo jiné adekvátní a ústavně konformní kontroly. Přitom za vysoce sporný lze označit i legislativní postup, v němž byl Zákon zpracován a předložen Parlamentu ČR, který podle názoru autorů porušuje základní legislativní principy a je excesem v činnosti Vlády ČR. Navíc předmětná úprava nemá oporu v žádném explicitním mezinárodním závazku ČR, který by třeba byl Zákonem implementován do tuzemského právního řádu.
Очевидно, что процессуальные правила международных судебных органов не являются когерентными. Тем не менее, важно осознавать, что существует другой режим для международных судебных разбирательств с участием государств и для международных судебных разбирательств, касающихся защиты прав человека, а также для международных уголовных процессов, которые в отличие от судебных разбирательств с участием государств основаны на несколько иных принципах. Каждый из международных процессуальных режимов в некоторой степени отличается в вопросах получения доказательств и их представлении. Однако можно наблюдать определенное сходство, прежде всего, с состязательным процессом, включая сходство с различными формами разбирательства на национальном уровне. Довольно распространенным стандартом считается возможность того, чтобы международный суд призвал государства, участвующие в этих судебных процессах, найти и представить доказательства, а в случае необходимости, дополнить, прежде всего, утверждения по делу, а, следовательно, найти дальнейшую информацию по делу. По мнению авторов, недопустимо, чтобы государства такое обязательство переносили на плечи своих граждан или других частноправовых субъектов. Они, конечно, могут использовать все механизмы, которыми обладают для того, что обязать оказывать содействие собственные государственные органы, в частности, органы исполнительной власти. В конце концов, именно органы исполнительной власти (либо в рамках полномочий министерств юстиции, министерств иностранных дел, либо других высших органов [исполнительной] государственной власти) государство представляет в таких международных разбирательствах. При этом государства должны обеспечивать, чтобы при получении доказательств и информации по требованию судебного органа, не нарушали, например, обязанность соблюдать конфиденциальность, если раскрытие информации может затронуть частноправового субъекта, или если государственный орган получил эти доказательства и информацию в судебных разбирательствах, которые являются закрытыми и конфиденциальными. По мнению авторов, является спорным вопросом и, скорее, исключено, чтобы государства реализовали обязанность получить доказательства и информацию для разбирательств в международных судах путем возложения обязанности по представлению доказательств и информации на своих граждан или других частноправовых субъектов. Тот факт, что государство является участником какого-либо международного процесса, еще не означает, что граждане этого государства обязаны оказывать содействие этому государству. По мнению авторов, также неприемлемо, чтобы в этих целях государства использовали внутригосударственные процессуальные механизмы на национальном уровне. Следует подчеркнуть, что интересы государства и гражданина (или другого частноправового субъекта) одного и того же государства иногда бывают диаметрально противоположными. Кроме того, гражданин и частноправовой субъект могут выдвигать требования к государству.
Взаємодія міжнародного та національного права у контексті оформлення доказів при процесах у міжнародних судах
Є очевидним, що процесуальні правила міжнародних судових органів є некогерентними. Проте слід усвідомлювати відмінність у режимах міжнародних судових розглядів між державами та міжнародних судових розглядів, що стосуються захисту прав людини, а також міжнародного кримінального судочинства, які у порівнянні з міждержавними процесами побудовано на дещо відмінних принципах. Кожен з міжнародних процесуальних режимів певною мірою відрізняється у питаннях забезпечення доказів та їх оформлення. Незважаючи на це, можна спостерігати значну подібність, перш за все, до контрадикторного процесу, включаючи подібність до різних форм розгляду на національному рівні. Цілком звичним стандартом вважається, коли міжнародний суд вимагає від держав, що є учасниками таких розглядів, забезпечення та пред’явлення доказів або доповнення, головним чином, фактичних тверджень, тобто забезпечення додаткової фактичної інформації. Проте, на думку авторів, передача державами таких обов’язків своїм громадянам або іншим суб’єктам приватного права є недопустимою. Зрозуміло, вони можуть скористатися усіма наявними у них механізмами, аби зобов’язати до взаємодії власні державні органи – передусім органи виконавчої влади. Зрештою, саме органи виконавчої влади (у межах повноважень міністерств юстиції, міністерств іноземних справ та інших верховних органів [виконавчої] державної влади) представляють інтереси держави при таких міжнародних розглядах. Проте і при цьому держави повинні дбати про те, аби при забезпеченні доказів та інформації на вимогу міжнародного судового органу не порушувати, зокрема, обов’язок секретності, якщо оприлюднення інформації може зачепити інтереси будь-якого суб’єкту приватного права або якщо такі докази та інформацію державним органом отримано у ході процесів, що за своїм характером є закритими та конфіденційними. При цьому, на думку авторів, є спірним та, скоріше, виключається, аби держави виконували свій обов’язок по забезпеченню доказів та інформації для розглядів у міжнародних судах шляхом покладення обов’язків пред’явити докази на своїх громадян або інші суб’єкти приватного права. Та обставина, що держава є учасником деякого міжнародного розгляду, ще не означає, що її громадяни повинні надавати цій державі будь-яке сприяння. Автори вважають, що застосування державами з цією метою внутрішніх процесуальних механізмів на національному рівні є також неприйнятним. Адже слід підкреслити, що інтереси держави та інтереси громадянина (або іншого суб’єкту приватного права) тієї ж держави нерідко можуть навіть діаметрально відрізнятись. Крім того, громадянин та суб’єкт приватного права можуть висувати до держави претензії.
Tento sborník je tedy editovaným přepisem záznamu celého průběhu kulatého stolu o náhradních způsobech řešení sporů, přičemž všichni účastníci současně s publikováním svých příspěvků a diskusních poznámek vyslovili souhlas. Editoři, kteří kulatý stůl moderovali, však upozorňují, že jde o přepis upravený, tedy nikoliv doslovný. Těmito úpravami samozřejmě nebyl záznam nikterak zkracován a ani názory jednotlivých přednášejících modifikovány. Celá diskuse byla velmi živá, a proto se nelze divit, že přednášející reagovali na aktuální situaci, která se v průběhu kulatého stolu vyvinula. Snahou moderátorů a editorů této publikace tak bylo přizpůsobit záznam standardům pro psané projevy, na druhou stranu však nic neubrat na autenticitě. Mnohdy proto bylo nutno sáhnout k řešením kompromisním. Řada ojedinělých a snad i unikátních názorů a informací, které na akci zazněly, si skutečně publikaci zaslouží, což koneckonců potvrdili i recenzenti tohoto sborníku. Výlučně z dílny editorů a moderátorů pak pocházejí poznámky pod čarou, věcný rejstřík, rejstřík odkazů na předpisy, na státy a na judikaturu. Při doplnění této části bylo účelem dodat publikované verzi záznamu z kulatého stolu rovněž charakter odborného materiálu, použitelného pro teorii i odbornou praxi. Proto bylo na závěr připojeno několik judikátů, o nichž se v diskusi nejčastěji hovořilo.
In another decision, namely in the judgment of 10 October 2012 the Supreme Court of the Czech Republic concluded that the CMR Convention does not regulate all issues related to international carriage by road. The Convention does not regulate the process of formation of the contract for carriage of things (consignment, goods) and its essential components. These issues, which are not regulated under the CMR Convention, must be examined according to domestic regulations as the governing substantive law determined according to the rules of private international law. The Convention on the Contract for the International Carriage of Goods by Road (CMR), binding on the Czech Republic, shall apply to a contract that entails the carriage of consignments by road vehicles for remuneration, when the place of taking over of the consignment and the place designated for delivery thereof, as specified in the contract, are situated in two different countries, of which at least one is a contracting party to the CMR Convention, irrespective of the states in which the registered office, place of business or place of residence of the parties is situated.27 If the parties entered into a contract of carriage,28 the liability for damage and losses incurred in the course of the carriage must be assessed according to the CMR Convention. Article 4 of the CMR Convention stipulates that the contract of carriage shall be confirmed by the making out of a consignment note. The absence, irregularity or loss of the consignment note shall not affect the existence or validity of the contract of carriage, which shall remain subject to the provisions of the CMR Convention. Article 9 of the CMR Convention stipulates that, unless proven otherwise, the consignment note shall be prima facie evidence of the making of the contract of carriage, the contents of the contract and the receipt of the consignment by the carrier. Information provided in the consignment note therefore establishes a refutable legal presumption regarding the existence or the contents of the contract of carriage, as applicable. Article 3 of the Convention on the Contract for the
International Carriage of Goods by Road [CMR Convention] must be interpreted in conjunction with Article 29 of the CMR Convention. Article 3 of the CMR Convention stipulates that the carrier is responsible for the acts and omissions of their agents and servants, and of any other persons of whose services they make use for the performance of the carriage, as well as for the acts and omissions of the agents, servants and any other persons whose services are used by the carrier’s subcontractor or the subcontractor’s subcontractor, as long as such agents, servants or other persons are acting within the scope of their employment. Acts within the scope of one’s employment also include any acts of the person whereby he or she committed a criminal offence, thereby advancing only his or her own interests or the interests of a third party, not the interests of the carrier. In terms of Article 3 of the CMR Convention, the carrier is liable for the acts of their employees or, as applicable, persons of whose services they have made use in the carriage of the vehicle, even if these persons act contrary to the orders given by the employer; the reason is that the carrier is also liable for the proper choice of their employees or subcontractors, as applicable. The carrier is therefore also liable for any theft or embezzlement of goods, as the case may be, committed by the ‘persons used’ if the goods were entrusted to them in the performance of the contract of carriage. The carrier’s liability under Article 17(1) of the CMR Convention is strict liability. The carrier cannot be relieved of this liability by proving a lack of fault, but only by proving the existence of grounds for liberation. Liability for damage to the goods or losses caused during the carriage as a result of a criminal offence committed by the driver who participated in the theft of the goods rests with the carrier in compliance with Article 17(1) of the CMR Convention. Information provided in the consignment note establishes a refutable legal presumption regarding the existence or the contents of the contract of carriage, as applicable. This does not mean, however, that Section 610 of the Czech Commercial Code could not apply. Determination of the amount of damage under Article 23(2) and (3) of the CMR Convention is principally made by reference to the invoice (or any similar document) issued and submitted by the supplier (here the foreign supplier), without exceeding the limits of damages under Article 23(3) of the CMR Convention. When interpreting international treaties or agreements as the source of law, the national court may also invoke the case law of foreign courts that examined the same or a similar issue.
In its Resolution of 9 January 2013 the Czech Supreme Court concluded that International jurisdiction in international disputes from carriage that fall within the CMR Convention is governed by Article 31(1)(b) of the CMR Convention. Agreement of the parties (choice-of-court agreement/ prorogatio fori) takes precedence in the determination of the international jurisdiction of court in disputes from carriage that fall within the CMR Convention. In the absence of the parties’ agreement, the jurisdiction is vested in the courts of the state in whose territory the place is located in which the consignment was received for carriage, or in whose territory the place is located in which the consignment was designated for delivery. As concerns international jurisdiction of courts, the CMR Convention does not rule out the application of EU law, namely Council Regulation (EC) No. 44/2001 on jurisdiction and the recognition and enforcement of judgments in civil and commercial matters. If the consignment was released in the territory of the Czech Republic (Cheb), the courts of the Czech Republic have international jurisdiction. But if the conditions for territorial jurisdiction are absent (the respondent company does not have its registered office, or enterprise or branch in the Czech Republic and the circumstances are absent that would establish optional territorial jurisdiction), the territorial jurisdiction shall be determined by the Supreme Court of the Czech Republic following the principle of economy of the proceedings. The place (court) that best corresponds to this principle is the jurisdiction of the district court in whose district the transported consignment was released (delivered). In the case at hand, the respective principle is best fulfilled by the determination of the territorial jurisdiction of the District Court in Cheb [Czech Republic], before which the proceedings were commenced and in whose district the transported consignment was released (delivered) to the respondent.
Together with international treaties the main source of law on contracts is in the Czech Republic the Civil Code in effect as of 1 January 2014, which has replaced the previous Civil Code of 1964 as amended and the Commercial Code of 1991 as amended. The paper analyzes in its second part the Czech law on contracts in detail and comparing at the same time both regulations.
The expression “burden of proof” refers not to the degree of proof that is required in order for a fact to be deemed established, but rather to the question of which party has the onus of proving the given allegation. The parties present a wide range of facts to the arbitrators, and it is more or less irrelevant who has the burden of proof. Insofar as these facts are disputed, the parties will present and the tribunal will take evidence. Only if a clear and convincing answer to a factual question cannot be found will the tribunal have regard to the duty to submit evidence and the burden of proof in order to decide to whose disadvantage such non liquet situation has to be resolved.
Discovery in international arbitration is usually limited to exchanges of certain documents and has to be limited, because arbitration would otherwise be deprived of its fundamental functions and advantages. This also applies to investor-state disputes, which are also often specific for a special interest in not submitting or presenting, respectively, certain documents or facts due to a qualified public element.
Mezinárodní rozhodčí řízení se liší od vnitrostátního soudního řízení v záležitostech dokazování a důkazního břemene v tom směru, že nejsou stanovena žádná formální pravidla dokazování a žádná formální pravidla týkající se důkazního břemene. Předmětem tohoto příspěvku jsou některé specifické otázky související s dokazováním ve sporech na ochranu investic v návaznosti na práva a povinnosti stran.
Výraz „důkazní břemeno“ není výrazem označujícím to, jak přesvědčivé musí být důkazy, aby bylo možno skutkovou okolnost jimi prokazovanou označit za prokázanou, ale spíše se tím míní to, která strana je zatížena povinností prokazovat určité tvrzení. Strany předkládají rozhodcům řadu skutečností a je při tom víceméně nerozhodné, kdo má důkazní povinnost. Pokud jsou tyto skutečnosti sporné, strany budou předkládat důkazy a soud je bude provádět. Pouze v případě, že se nedaří nalézt jasnou a přesvědčivou odpověď na skutkovou otázku, zohlední soud důkazní povinnost a důkazní břemeno, aby rozhodl, k tíži které strany je nutno tuto nerozhodnou situaci vyřešit.
Proces discovery je v mezinárodním rozhodčím řízení obvykle omezen na výměnu určitých listin a je zapotřebí jej omezovat. Jinak by rozhodčí řízení ztrácelo na svých základních funkcích a výhodách. To platí i pro investiční spory, kde navíc často existuje zvláštní zájem na tom, že některé listiny a skutečnosti nebudou prezentovány s ohledem na kvalifikovaný veřejný prvek.
Lex mercatoria can be applied both in arbitration and in litigation based on four theoretical approaches. The first applicable method is subsidiary application, i.e. lex mercatoria is applied within the limits of binding provisions of applicable law – this method does not raise any problems in practice. Another possibility is application equivalent to national legal systems, i.e. based on the conflict-of-laws method. This method is currently considered controversial and is suitable for arbitration, rather than litigation. The third possibility is the preferential application of lex mercatoria – this is, however, a very extreme approach, even within international commercial arbitration, and requires the due assessment of all relevant circumstances. This category may also include negative choice of law, which postulates that the parties opted for lex mercatoria, because they did not choose any applicable law. This is, again, controversial doctrine, which may only be applied if we first take into consideration all of the circumstances of the case, and primarily the will of the parties. The fourth and last possibility is the ex post choice of law.
As concerns practical possibilities of application, the most frequently employed method is the application of non-state rules in connection with arbitration, where the courts control the proceedings for the recognition and enforcement of foreign arbitral awards. Academics agree that the recognition and enforcement of a foreign award cannot be refused, should the sole grounds for refusal be the fact that the award is based on lex mercatoria. Another possibility of applying non-state rules in courts is application based on domestic laws. The third possibility is the application of non-state rules based on the parties’ choice, i.e. the parties may opt for non-state law. Even if some of the parties disagree, it is possible to envisage the application of non-state rules in litigation, though rather as soft law, i.e. a tool or inspiration for the resolution of the given case. This would be similar to the application of foreign law or foreign case law.
We can also imagine, subject to certain conditions, the application of non-state rules in domestic disputes: (i) if the parties agree to do so, in which case, again, non-state rules would be applied within the limits of binding rules of the applicable law, or (ii) at the court’s discretion. In such case, the court should have regard for any and all circumstances, such as the parties’ experience with international trade, as well as the method of application. The application of non-state rules as soft law can be accepted without objections. Both arbitral tribunals and courts have become more open to non-state rules – for instance, the fact that a decision or award is based on lex mercatoria is not eo ipso contrary to public policy (ordre public).
The application of non-state legal standards is intertwined with the irreplaceable role of a first-rate pre- and post-graduate system of education, and with interactions between extensive practice, on the one hand, and education and training, on the other. This is the reason why schools and other educational institutions must be addressed, and such quality of lectures and courses must be emphasised that will guarantee a high level of theoretical training and high-quality and solid incentives and information from practice. The reason is that this very requirement attains qualified dimensions in the case of trade and legal usages (international, as well as national and regional). The potential of cooperation between educational institutions and international organisations mostly remains untapped – and not only those that create and apply contract templates, unify recommendations, or formulate trade and legal principles, etc.
В заключение можно сказать, что негосударственные правила могут включать в себя, во-первых, lex mercatoria, т. е. право участников международных коммерческих отношений, относительно понимания которого отсутствует единое мнение, во-вторых, в настоящее время, очевидно, и некоторые правовые нормы ЕС, при условии, что речь идет о правоотношениях, в которых отсутствует связь с европейским пространством. Составляющей lex mercatoria можно считать международные торговые обычаи (например, ИНКОТЕРМС, которые в значительной степени стали популярными), общепризнанные правовые принципы или основы (например, pacta sunt servanda) и свод принципов международных договоров (например, Принципы УНИДРУА).
Lex mercatoria может применяться как арбитражами, так и судами общей юрисдикции на основе четырех теоретических подходов. Первым является субсидиарное применение, когда lex mercatoria применяется в рамках когентных положений применяемого права – на практике данный способ применения не встречается с какими-либо проблемами. Вторым вариантом является применение, равноценное национальным правовым системам, т. е. на основании коллизионного метода. В настоящее время данный способ является спорным и применяется скорее арбитражными судами, чем судами общей юрисдикции. Третий вариант – это преимущественное применение lex mercatoria, которое, однако, является крайним случаем даже в контексте международного торгового арбитража, требующего рассмотрения всех существенных обстоятельств. Сюда также можно включить отрицательный выбор права (negative choice), когда предполагается, что стороны, не выбрав применимое право, выбрали именно lex mercatoria. И в данном случае речь снова идет о спорной доктрине, перед применением которой необходимо взвесить все обстоятельства дела и, прежде всего, учесть волеизъявление сторон. Четвертым и последним вариантом является дополнительный выбор права.
С точки зрения практического применения на первом месте (с учетом частоты применения) находится применение негосударственных правил в связи с арбитражным разбирательством, когда суды осуществляют контрольную функцию в ходе разбирательства о признании и приведении в исполнение иностранных арбитражных решений. В этом случае доктрина признает, что нельзя отказать в признании и приведении в исполнение решения иностранного суда только по той причине, что оно основано на lex mercatoria. Следующим возможным применением негосударственных правил в судах общей юрисдикции является применение на основании национальных правовых норм. Третьим вариантом является применение негосударственных правил на основании выбора сторон, когда стороны могут выбрать негосударственное право. Даже если не все стороны согласны, можно рассматривать возможность применения негосударственных норм судами общей юрисдикции, однако, скорее как т. н. soft law, т. е. в качестве пособия или источника инспирации при рассмотрении и разрешении спора. Аналогично применяется иностранное право или иностранные документы судебной практики.
При определенных условиях также возможно применение негосударственных правил во внутригосударственных спорах. Это, прежде всего, споры, в которых стороны согласуют применение негосударственных правил в рамках когентных положений применяемого права, или по усмотрению суда. В данном случае суд должен рассмотреть все обстоятельства, например, опыт сторон с международной торговлей, а также способ применения. Против применения негосударственных правил как soft law нельзя возражать. В контексте наблюдается растущий интерес арбитражных судов, а также судов [общей юрисдикции/государственных] к негосударственным правилам, который проявляется, например, в том, что основание решения на lex mercatoria еще не означает противоречие публичному порядку.
В связи с применением негосударственных правовых норм важную роль играет качественная вузовская и послевузовская образовательная система и взаимодействие широкой практики с воспитанием и обучением. Поэтому необходимо обращать особое внимание на воспитательные и образовательные учреждения, а также на качество содержания обучения, гарантирующее как высокий уровень теоретической подготовки, так и качественные и обоснованные стимулы и сведения из практики. Именно это требование в торговых и правовых обычаях (международных, а также национальных и региональных) приобретает важность с точки зрения квалификации. В основном остается нереализованным потенциал в области сотрудничества между образовательными учреждениями и международными организациями, причем не только теми, которые занимаются созданием и применением образцов договоров, объединяющих рекомендаций, формулировок торговых и правовых принципов и т. п.
Ustanovení článku 15 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 z 29. května 2000 o insolvenčním řízení stanoví, že (cit.) [ú]činky insolvenčního řízení na probíhající soudní řízení týkající se majetku nebo práva náležejícího do podstaty se řídí výlučně právem členského státu, ve kterém se probíhající soudní řízení koná. Článek 18 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848 pouze rozšiřuje výslovně tuto úpravu též na probíhající rozhodčí řízení. Nařízení rozlišuje mezi účinky insolvenčního řízení na vykonatelnost rozhodnutí v individuálních věcech svědčících ve prospěch jednotlivých věřitelů, tj. na řízení pravomocně ukončená, kde však doposud nebylo rozhodnutí splněno a z toho důvodu je vedena exekuce na straně jedné, a účinky na soudní řízení doposud neukončená (probíhající) na straně druhé. Pro první skupinu se použije čl. 4 odst. 2 písm. f/ Nařízení, který určuje lex fori concursus jako právo použitelné, pro druhou skupinu, tj. pro doposud neskončená nalézací řízení, se aplikuje čl. 15 Nařízení, který normuje použití lex fori processus (lex fori) jako práva státu, v němž řízení probíhá. Skutečnost, že pravidla o zastavení řízení lze v některých členských státech nalézt nejen v procesním právu, ale také v ustanoveních insolvenčního práva, která mají buď převažující, nebo výhradně hmotněprávní charakter, nevyvolává žádné problémy, a to i přes skutečnost, že rozlišování mezi hmotněprávními a procesními ustanoveními nemá žádný význam a případný výklad dikce čl. 15 Nařízení v tom smyslu, že by se mělo jednat výhradně o předpisy procesní, by byl chybný.
The expression “burden of proof” refers not to the degree of proof that is required in order for a fact to be deemed established, but rather to the question of which party has the onus of proving the given allegation. The parties present a wide range of facts to the arbitrators, and it is more or less irrelevant who has the burden of proof. Insofar as these facts are disputed, the parties will present and the tribunal will take evidence. Only if a clear and convincing answer to a factual question cannot be found will the tribunal have regard to the duty to submit evidence and the burden of proof in order to decide to whose disadvantage such non liquet situation has to be resolved.
Discovery in international arbitration is usually limited to exchanges of certain documents and has to be limited, because arbitration would otherwise be deprived of its fundamental functions and advantages. This also applies to investor-state disputes, which are also often specific for a special interest in not submitting or presenting, respectively, certain documents or facts due to a qualified public element.
V pondělí 23. listopadu 2015 se v pražském hotelu Olšanka uskutečnila další akce IV. ročníku Pražského právnického podzimu. Jednalo se o workshop nazvaný Aktuální otázky rozhodčího řízení a jeho partnery se stali Advokát Dr. Alexander J. Bělohlávek a Česká (& Středoevropská) ročenka rozhodčího řízení a mediálním partnerem tohoto workshopu byl deník Lidové noviny. Záštitu této akci poskytl místopředseda Nejvyššího soudu ČR JUDr. Roman Fiala.
Workshop řídila advokátka a šéfredaktorka Rodinných listů JUDr. Daniela Kovářová, jednotlivé odborné panely moderovali prof. JUDr. Naděžda Rozehnalová, CSc., vysokoškolská pedagožka brněnské Právnické fakulty a její bývalá děkanka a v současnosti prorektorka Masarykovy univerzity Brno, a prof. Dr. Alexander J. Bělohlávek, advokát a vnitrostátní i zahraniční rozhodce.
Stalo se už tradicí, že z akcí v rámci Pražského právnického podzimu zaměřených na rozhodčí řízení zpracovávají pořadatelé sborník. Základem monografie, kterou čtenář právě drží v ruce, je jednak záznam prezentací hlavních přednášejících a nejzajímavějších částí diskuse, která zmíněného podzimního odpoledne v průběhu workshopu proběhla, jakož i autorské materiály zpracované a předložené účastníky pro přípravu této publikace. Tematicky byl celý program zaměřen na dvě oblasti. Tou první se stala aplikace procesních standardů v rozhodčím řízení z pohledu rozsahu autonomie rozhodců a stran. Druhou pak byla problematika použitelnosti občanského soudního řádu v rozhodčím řízení, resp. diskuze z pohledu interakce rozhodčího řízení v. řízení soudního ve věcech spadajících pod pomocné a kontrolní funkce soudů právě ve vztahu k rozhodčímu řízení a rozhodčím nálezům. Kmenovou část doplňuje přehled tuzemských titulů týkajících se rozhodčího řízení a vydaných v roce 2015 a stejně jako u loňského vydání analogické publikace především podrobné anotace aktuální judikatury Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR ve vztahu k rozhodčímu řízení z posledních let, včetně rozborů, komentářů a poznámek k těmto vybraným rozhodnutím. V závěru je připojen podrobný rejstřík zpracovaný editory, a to rejstřík věcný, rejstřík odkazů na předpisy tuzemského, jakož i cizozemského původu a rejstřík odkazů na judikaturu tak, jak je na tyto předpisy a judikáty odkazováno v textu.
In its decision Case No. 23 Cdo 2166/2012 of June 24, 2013 the Supreme Court of the Czech Republic explained its view to the scope of autonomy of arbitrators as follows. The law of civil procedure is public law, not private law; consequently, the interpretation and application of the law of civil procedure is not automatically governed by the principle that “everything is allowed which is not prohibited”. This means, inter alia, that we cannot conclude that arbitrator(s) may render decisions in summary proceedings because it is not explicitly prohibited under any laws or regulations; conversely, it is necessary to consider the wording of the procedural laws and subsequently conclude, on the basis of the individual provisions incorporated in the applicable regulations, which authorities are entitled to resolve specific types of disputes in summary proceedings.
A crucial discussion currently lead in the Czech Republic in respect to arbitral proceedings relates the parties´right to be heard in arbitration and the scope of this right. It is therefore not surprising that a lot of decisions of the Supreme Court of the Czech Republic deals in particular with the mentioned issue. So it was for instance in the judgment of June 25, 2013 in Case No. 23 Cdo 3285/2012. The court took (i.a.) the following decision. Considering the principle of the equality of arms between the parties, which also applies in arbitration, both parties must be provided with the opportunity to make statements (pleadings) in the arbitral proceedings, prove their own statements, and contest the statements of the counterparty. The parties also have the right to demand that the arbitral tribunal address the merits of their pleas (objections). If a claim has been made in arbitration, the respondent must have a right to raise in the arbitral proceedings any and all objections against the claim that could influence the decision in the case. If the party pleads set-off in the proceedings properly, the decision-making authority could conclude that the claimant’s claim was extinguished by set-off. In such case, the request for arbitration (statement of claim) would have to be dismissed. Consequently, the respondent cannot be denied the opportunity to assert their claim for set-off against the claimant’s claim. The rbitrator must assess the merits of the respondent’s defense, whereby they assert their claim for set-off against the claimant’s claim, i.e. determine whether the act resulted in the extinguishment (partial or total) of the claimant’s claim. The arbitrator is not allowed to refuse such material assessment, arguing that the arbitrator does not have jurisdiction to do so, because the claim was not the subject matter of the parties’ arbitration agreement; otherwise, the arbitrator would be denying the party the opportunity to state (plead) their case before the arbitrators.
Other decisions annotated, analysed and commented in the paper target another very important issues as for instance the appointment and nomination of arbitration in proceedings with permanent arbitral institutions vs. in arbitrations „ad hoc“, use of Rules of arbitral institutions, invalidity of an arbitration clause, separability, consumer protection, EU law in respect to arbitration, essentialia of arbitration agreement, fnality of arbitral awards etc. Subject of the paper is analyse of 24 of the most important decisions (mostly but not only) of the Supreme Court of the Czech Republic as from the period indicated above.
Арбитраж должен быть максимально эффективным, гибким и быстрым, что должно быть одним из его главных преимуществ по сравнению с судебными разбирательствами. На самом деле мы все чаще сталкиваемся с усилиями сторон, направленными на создание максимальных препятствий, которые часто граничат со злоупотреблением процессом или, по меньшей мере, свидетельствуют о неэтичном поведении. Интенсивность таких действий иногда настолько высока, что на практике для таких действий прижилось название «партизанской тактики». Арбитражные суды, а также суды, реализующие контрольную и вспомогательную функцию в отношении арбитража, вполне логично стремятся такие действия ограничивать или бороться с ними и налагать штрафы на стороны и, все чаще, на адвокатов сторон, которые искусственно создают препятствия. Суды в некоторых государствах (например, Швейцарии, США и т. д.) даже прямо наказывают адвокатов сторон за рекомендации, которые были явно бессмысленными и без шансов на успех, учитывая соответствующее законодательство и правовую практику, знание которых у лиц с юридической квалификацией предполагается (например, в случае ходатайства об отмене арбитражного решения, возражений об отсутствии компетенции арбитров или возражений против арбитров). У арбитров обычно ограничены возможности налагать санкции за такие действия. Наиболее распространенной и наилучшей применимой возможностью является учет факта создания искусственных препятствий сторонами и адвокатами в решении о праве на возмещение судебных издержек. В определенной степени, и в зависимости от права, применимого к арбитражному соглашению, и от процессуального права, применимого к разбирательству, в некоторых случаях они могут исключить или ограничить использование некоторых утверждений сторон или доказательств, связанных с неэтичными или даже незаконными действиями сторон и их адвокатов. Однако возможности арбитров часто сталкиваются с ограничениями их полномочий, а также с конфиденциальностью арбитража, которая, как правило, не позволяет арбитрам направить жалобу в соответствующий профессиональный орган, который осуществляет надзор за деятельностью адвоката, или даже возбудить уголовное дело в отношении стороны и/или ее адвоката. В отношении адвокатов также важным является вопрос о том, какими нормами они должны руководствоваться, если разбирательство происходит на территории другого государства, а не в государстве, в котором адвокат имеет лицензию на осуществление юридической практики. В качестве универсально применимых видятся т. н. прагматические санкции в ходе разбирательства, к которым относятся, прежде всего, замечание стороне и её адвокату в виде мотивированного предупреждения о недостойном или неэтичном действии, а в случае необходимости также указание на действия, которые противоречат применимым правовым нормам.
Summary:
Arbitration should be effective, flexible and expeditious to the utmost extent; these qualities should represent one of the main advantages of arbitration over litigation. In practice, however, we have often and with increasing frequency witnessed attempts of the parties to cause maximum obstacles which often border on abuse of proceedings, or which can be at least considered unethical. The intensity of such procedures is sometimes so high that the practice has coined the term “guerrilla tactics" to describe such conduct. Consequently, arbitral tribunals logically attempt to restrict or eliminate such behaviour and impose sanctions on the parties and, more and more often, on the parties' legal counsel who cause such obstructions; the same applies to courts in the exercise of their auxiliary and supervisory function vis-à-vis arbitration. Courts in certain states (such as Switzerland, the USA and others) even directly penalise legal representatives of the parties for any motions which were obviously groundless and without any hope of success considering the applicable law and legal practice, the knowledge of which is presumed with individuals who possess legal qualification (for instance motions for annulment of an arbitral award, jurisdictional challenges against arbitrators or challenges to arbitrators). The arbitrators themselves usually have only limited possibilities of penalising such behaviour. The most frequently employed and best applicable option is to reflect the obstructions made by the parties and their legal counsel in decisions on claims for compensation of the costs of proceedings. Another possibility is to exclude or limit the application of certain statements made by the parties or evidence which are related to unethical or even unlawful conduct of the parties and their legal representatives, although this option is open to the arbitrators only in selected cases, to a certain extent and depending on the law applicable to the arbitration agreement and the procedural law applicable to the proceedings. However, the options available to the arbitrators frequently collide with the limits of their jurisdiction and the confidentiality of arbitration, which often prevents the arbitrators from filing a motion with the competent professional association which supervises the attorney, or even from initiating criminal prosecution of the party and/or the party's legal counsel. The standards governing legal counsel are also a major issue because the proceedings are often conducted in the territory of a state different from the state in which the attorneys are licensed to practice law. It appears that universally applicable instruments include pragmatic sanctions in the course of the proceedings, which primarily include reprimanding the parties and their legal counsel in the form of a reasoned warning of inappropriate or unethical conduct and, as applicable, of the conduct which is contrary to the applicable legal standards.
Третейська процедура має бути максимально ефективною, гнучкою та швидкою – в цьому, зокрема, полягають її основні переваги в порівнянні з розглядом у судах. Проте в дійсності ми дедалі частіше зустрічаємося з намаганням сторін чинити максимальні обструкції, що в багатьох випадках межують із зловживанням процедурою або, як мінімум, є неетичними. Інтенсивність таких дій подеколи буває настільки високою, що на практиці для визначення таких дій увійшов в ужиток вислів «тактика герильї». Тому третейські суди – так само, як і суди загальної юрисдикції при здійсненні допоміжних та контрольних функцій стосовно третейської процедури, – цілком логічно прагнуть обмежувати або виключати такі дії, а також накладати санкції на сторони, а, дедалі частіше, – і на повірених сторін, що спричиняють обструкції. Суди деяких держав (наприклад, Швейцарії, США та інших) навіть безпосередньо накладають санкції на повірених за позовні заяви, що є явно безпідставними та не мають шансів на успіх з урахуванням відповідних правових норм та юридичної практики, знання яких є презумпцією для осіб з кваліфікацією юристів (наприклад, заяви на анулювання арбітражної постанови, заперечення щодо недостатності повноважень арбітрів або протести проти арбітрів). У свою чергу, арбітри, як правило, мають лише обмежені можливості щодо накладання санкцій за такі дії. Найчастіше та найкраще застосовується можливість урахування обструкцій сторін та їх повірених під час винесення рішення про відшкодування судових видатків. Певною мірою, залежно від права, застосовного щодо третейського договору, та процесуального права, застосовного до процедури, у деяких випадках вони можуть виключати або обмежувати застосування деяких тверджень сторін або доказів, що пов’язані з неетичними або навіть протиправними діями сторін та їх повірених. При цьому можливості арбітрів часто наштовхуються на обмеженість їх повноважень, а також конфіденційність третейської процедури, що, як правило, не дозволяє арбітрам звернутися до відповідного професійного органу, що здійснює нагляд за адвокатом, або навіть ініціювати порушення проти сторони та/або її повіреного кримінальної справи. Стосовно повірених важливим є також питання про стандарти, які на них поширюються, якщо враховувати, що провадження часто здійснюється на території не тієї держави, де адвокатам надано ліцензію на здійснення юридичної практики. Нарешті, універсально застосовними протягом розгляду виявляються так звані «прагматичні санкції», до яких належать, переважно, висловлення зауважень стороні та її повіреному у вигляді аргументованого попередження про недоречність або неетичність їх дій, а в разі необхідності – також про дію, що суперечить застосовним правовим стандартам.
Let us imagine a situation in which an alleged creditor is confronted with an arbitral award, without being at all aware that arbitration has taken place. Impossible? Not in the least. It is not possible to exclude the possibility that an arbitral award will be used as a means of unlawfully eliciting particular performance, just like other deeds are not immune to attacks by falsifiers, including documents issued by state authorities. Indeed, this phenomenon is becoming more and more common in our current practice, even though the issue has only scarcely been dealt with in legal theory, which can certainly be attributed to the fact that parties make extensive use of arbitration. Arbitral awards are typically falsified in domestic arbitral proceedings, although cases with an international dimension are not unheard of either.
Daňový sklad představuje ze soukromoprávního hlediska nepřímou úschovu. Naskladněním zboží do daňového skladu dochází k přechodu vlastnického práva na rovozovatele.Z hlediska daňového je významná otázka postoupení práv na vyskladnění.Spotřební daň se odvádí teprve tehdy, kdy je výrobek uveden do volného daňového oběhu. Pohyb vybraných výrobků v daňových skladech a mezi daňovými sklady navzájem není spotřební daní zatížen. Je však monitorován celní správou až do okamžiku, kdy jsou výrobky uvedeny do tzv. volného daňového oběhu v tuzemsku.Režim podmíněného osvobození od daně je velmi podobný režimu podmíněného osvobození od cla. Tyto dva režimy se navzájem vylučují – na výrobky v režimu podmíněného osvobození od cla se nevztahují ustanovení o podmíněném osvobození od daně. Nelze všakzaměňovat pojmy „vyskladnění“, „uvedení do volného daňového oběhu“ a důsledné rozlišení je často klíčové klíčové. Přitom legální definice existuje jen ve vztahu k „uvedení zboží do volného daňového oběhu“.
V případě DPH je nutno pojmy „dodání zboží“ (jako převod práva nakládat se zbožím jako vlastník“) a „poskytnutí služby“vykládat též v souvislosti se směrnicí 2006/112/ES jako autonomní pojem evropského práva.
Zásadní zlom představovala novelizace zákona o DPH provedená zákonem č. 47/2011 Sb., když do 1. dubna 2011 nebyly obchody v rámci daňového skladu zatíženy spotřební daní. Přitom mezeru v úpravě DPH lze nejlépe prezentovat na srovnání s daňových skladů a celních skladů. Přitom do r. 2011 zákon o DPH neupravoval, že by při uvolnění zboží do volného daňového oběhu u daňových skladů docházelo ke zdanitelnému plnění, do jehož základu je nutné započítat spotřební daň. Zákon o DPH tak do roku 2011 obsahoval mezeru, kterou nebylo možné nahradit smluvním ujednáním stran.
Předmětem této nové úpravy (Zákona) jsou především povinnosti dotčených orgánů, jejichž poměrně široké definiční vymezení Zákon upravuje, poskytovat bezúplatně úplné, přesné a objektivní informace a další součinnost ministerstvu spravedlnosti pro účely zastupování ČR v řízení před ESLP a Výborem OSN pro lidská práva a ministerstvu zahraničních věcí pro účely zastupování ČR v řízení před SDEU, resp. EK. Výčet orgánů zastupujících ČR v řízeních o dodržování mezinárodních závazků plynoucích pro ČR v oblasti lidských práv ovšem není taxativní, a umožňuje tak aplikaci tohoto předpisu v dalších případech ad hoc.
Subjekty povinné poskytovat součinnost podle Zákona jsou členěny do čtyř kategorií: (i) soudy, státní zastupitelství a orgány státní správy a samosprávy, jakož i další orgány veřejné moci; (ii) osoby, které vykonávají působnost v oblasti veřejné správy, a (iii) osoby, kterým byla zákonem nebo smlouvou svěřena pravomoc závazně rozhodovat o právech a povinnostech jiných osob. Pod tuto třetí kategorii spadají také rozhodci. (iv) Vedle těchto kategorií subjektů jsou za povinné dále označovány osoby, jejichž jednání či opomenutí je předmětem jednání před ESLP či SDEU (analogicky též v případě řízení u jiných mezinárodních fór). Může se tedy jednat například o jakoukoliv osobu, která jedná při výkonu přenesené pravomoci státu, při výkonu pravomocí profesní a jiné odborné nebo teritoriální samosprávy, včetně profesních komor, notářů, exekutorů apod.
Zákon vymezuje především povinnost a rozsah povinnosti poskytnout informace danému orgánu. Ta zahrnuje jak sdělení informací o okolnostech případu, předložení listin či přímé konzultace s osobami a podporami, které se případem zabývaly, ale taktéž zaslání spisů včetně soudních spisů, umožnění nahlédnutí do spisu a podobně. Jde o přímé prolomení zákonné a často velmi striktní povinnosti mlčenlivosti osob vykonávajících ať již přenesené veřejnoprávní pravomoci nebo vykonávajících na základě zákona a volního aktu účastníků (na základě konsensu stran) mocí výkonnou, aniž by byla například chráněna práva jiných účastníků těchto řízení, v jejichž prospěch je povinnost mlčenlivosti obvykle zákonem stanovena. Zákon bohužel ani nedefinuje, zda k tomuto prolomení dochází na základě správního rozhodnutí příslušného mechanismu, a s výjimkou jediného oddílu věcného rozsahu Zákona, totiž v souvislosti s předběžnými opatřeními, nestanoví ani ingerenci nezávislého soudu, u něhož by se dotčené osoby mohly domáhat ochrany proti takovému prolomení mlčenlivosti. Dále se předpis zabývá mechanismy pro efektivní ukončení porušování práva EU či Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, k čemuž slouží primárně inkorporace nástrojů, zahrnujících i řádný výkon předběžných opatření vydaných SDEU či ESLP na území ČR.
Je jen překvapivé, že tento Zákon doposud nevyvolal diskusi v odborných kruzích, byť je jím předvídán nebývalý rozsah oprávnění orgánů moci výkonné k zásahům do řízení a ve svém důsledku i rozhodovací činnosti jakýchkoliv jiných orgánů a osob bez odpovídající soudní nebo jiné adekvátní a ústavně konformní kontroly. Přitom za vysoce sporný lze označit i legislativní postup, v němž byl Zákon zpracován a předložen Parlamentu ČR, který podle názoru autorů porušuje základní legislativní principy a je excesem v činnosti Vlády ČR. Navíc předmětná úprava nemá oporu v žádném explicitním mezinárodním závazku ČR, který by třeba byl Zákonem implementován do tuzemského právního řádu.
Очевидно, что процессуальные правила международных судебных органов не являются когерентными. Тем не менее, важно осознавать, что существует другой режим для международных судебных разбирательств с участием государств и для международных судебных разбирательств, касающихся защиты прав человека, а также для международных уголовных процессов, которые в отличие от судебных разбирательств с участием государств основаны на несколько иных принципах. Каждый из международных процессуальных режимов в некоторой степени отличается в вопросах получения доказательств и их представлении. Однако можно наблюдать определенное сходство, прежде всего, с состязательным процессом, включая сходство с различными формами разбирательства на национальном уровне. Довольно распространенным стандартом считается возможность того, чтобы международный суд призвал государства, участвующие в этих судебных процессах, найти и представить доказательства, а в случае необходимости, дополнить, прежде всего, утверждения по делу, а, следовательно, найти дальнейшую информацию по делу. По мнению авторов, недопустимо, чтобы государства такое обязательство переносили на плечи своих граждан или других частноправовых субъектов. Они, конечно, могут использовать все механизмы, которыми обладают для того, что обязать оказывать содействие собственные государственные органы, в частности, органы исполнительной власти. В конце концов, именно органы исполнительной власти (либо в рамках полномочий министерств юстиции, министерств иностранных дел, либо других высших органов [исполнительной] государственной власти) государство представляет в таких международных разбирательствах. При этом государства должны обеспечивать, чтобы при получении доказательств и информации по требованию судебного органа, не нарушали, например, обязанность соблюдать конфиденциальность, если раскрытие информации может затронуть частноправового субъекта, или если государственный орган получил эти доказательства и информацию в судебных разбирательствах, которые являются закрытыми и конфиденциальными. По мнению авторов, является спорным вопросом и, скорее, исключено, чтобы государства реализовали обязанность получить доказательства и информацию для разбирательств в международных судах путем возложения обязанности по представлению доказательств и информации на своих граждан или других частноправовых субъектов. Тот факт, что государство является участником какого-либо международного процесса, еще не означает, что граждане этого государства обязаны оказывать содействие этому государству. По мнению авторов, также неприемлемо, чтобы в этих целях государства использовали внутригосударственные процессуальные механизмы на национальном уровне. Следует подчеркнуть, что интересы государства и гражданина (или другого частноправового субъекта) одного и того же государства иногда бывают диаметрально противоположными. Кроме того, гражданин и частноправовой субъект могут выдвигать требования к государству.
Взаємодія міжнародного та національного права у контексті оформлення доказів при процесах у міжнародних судах
Є очевидним, що процесуальні правила міжнародних судових органів є некогерентними. Проте слід усвідомлювати відмінність у режимах міжнародних судових розглядів між державами та міжнародних судових розглядів, що стосуються захисту прав людини, а також міжнародного кримінального судочинства, які у порівнянні з міждержавними процесами побудовано на дещо відмінних принципах. Кожен з міжнародних процесуальних режимів певною мірою відрізняється у питаннях забезпечення доказів та їх оформлення. Незважаючи на це, можна спостерігати значну подібність, перш за все, до контрадикторного процесу, включаючи подібність до різних форм розгляду на національному рівні. Цілком звичним стандартом вважається, коли міжнародний суд вимагає від держав, що є учасниками таких розглядів, забезпечення та пред’явлення доказів або доповнення, головним чином, фактичних тверджень, тобто забезпечення додаткової фактичної інформації. Проте, на думку авторів, передача державами таких обов’язків своїм громадянам або іншим суб’єктам приватного права є недопустимою. Зрозуміло, вони можуть скористатися усіма наявними у них механізмами, аби зобов’язати до взаємодії власні державні органи – передусім органи виконавчої влади. Зрештою, саме органи виконавчої влади (у межах повноважень міністерств юстиції, міністерств іноземних справ та інших верховних органів [виконавчої] державної влади) представляють інтереси держави при таких міжнародних розглядах. Проте і при цьому держави повинні дбати про те, аби при забезпеченні доказів та інформації на вимогу міжнародного судового органу не порушувати, зокрема, обов’язок секретності, якщо оприлюднення інформації може зачепити інтереси будь-якого суб’єкту приватного права або якщо такі докази та інформацію державним органом отримано у ході процесів, що за своїм характером є закритими та конфіденційними. При цьому, на думку авторів, є спірним та, скоріше, виключається, аби держави виконували свій обов’язок по забезпеченню доказів та інформації для розглядів у міжнародних судах шляхом покладення обов’язків пред’явити докази на своїх громадян або інші суб’єкти приватного права. Та обставина, що держава є учасником деякого міжнародного розгляду, ще не означає, що її громадяни повинні надавати цій державі будь-яке сприяння. Автори вважають, що застосування державами з цією метою внутрішніх процесуальних механізмів на національному рівні є також неприйнятним. Адже слід підкреслити, що інтереси держави та інтереси громадянина (або іншого суб’єкту приватного права) тієї ж держави нерідко можуть навіть діаметрально відрізнятись. Крім того, громадянин та суб’єкт приватного права можуть висувати до держави претензії.
Tento sborník je tedy editovaným přepisem záznamu celého průběhu kulatého stolu o náhradních způsobech řešení sporů, přičemž všichni účastníci současně s publikováním svých příspěvků a diskusních poznámek vyslovili souhlas. Editoři, kteří kulatý stůl moderovali, však upozorňují, že jde o přepis upravený, tedy nikoliv doslovný. Těmito úpravami samozřejmě nebyl záznam nikterak zkracován a ani názory jednotlivých přednášejících modifikovány. Celá diskuse byla velmi živá, a proto se nelze divit, že přednášející reagovali na aktuální situaci, která se v průběhu kulatého stolu vyvinula. Snahou moderátorů a editorů této publikace tak bylo přizpůsobit záznam standardům pro psané projevy, na druhou stranu však nic neubrat na autenticitě. Mnohdy proto bylo nutno sáhnout k řešením kompromisním. Řada ojedinělých a snad i unikátních názorů a informací, které na akci zazněly, si skutečně publikaci zaslouží, což koneckonců potvrdili i recenzenti tohoto sborníku. Výlučně z dílny editorů a moderátorů pak pocházejí poznámky pod čarou, věcný rejstřík, rejstřík odkazů na předpisy, na státy a na judikaturu. Při doplnění této části bylo účelem dodat publikované verzi záznamu z kulatého stolu rovněž charakter odborného materiálu, použitelného pro teorii i odbornou praxi. Proto bylo na závěr připojeno několik judikátů, o nichž se v diskusi nejčastěji hovořilo.
In another decision, namely in the judgment of 10 October 2012 the Supreme Court of the Czech Republic concluded that the CMR Convention does not regulate all issues related to international carriage by road. The Convention does not regulate the process of formation of the contract for carriage of things (consignment, goods) and its essential components. These issues, which are not regulated under the CMR Convention, must be examined according to domestic regulations as the governing substantive law determined according to the rules of private international law. The Convention on the Contract for the International Carriage of Goods by Road (CMR), binding on the Czech Republic, shall apply to a contract that entails the carriage of consignments by road vehicles for remuneration, when the place of taking over of the consignment and the place designated for delivery thereof, as specified in the contract, are situated in two different countries, of which at least one is a contracting party to the CMR Convention, irrespective of the states in which the registered office, place of business or place of residence of the parties is situated.27 If the parties entered into a contract of carriage,28 the liability for damage and losses incurred in the course of the carriage must be assessed according to the CMR Convention. Article 4 of the CMR Convention stipulates that the contract of carriage shall be confirmed by the making out of a consignment note. The absence, irregularity or loss of the consignment note shall not affect the existence or validity of the contract of carriage, which shall remain subject to the provisions of the CMR Convention. Article 9 of the CMR Convention stipulates that, unless proven otherwise, the consignment note shall be prima facie evidence of the making of the contract of carriage, the contents of the contract and the receipt of the consignment by the carrier. Information provided in the consignment note therefore establishes a refutable legal presumption regarding the existence or the contents of the contract of carriage, as applicable. Article 3 of the Convention on the Contract for the
International Carriage of Goods by Road [CMR Convention] must be interpreted in conjunction with Article 29 of the CMR Convention. Article 3 of the CMR Convention stipulates that the carrier is responsible for the acts and omissions of their agents and servants, and of any other persons of whose services they make use for the performance of the carriage, as well as for the acts and omissions of the agents, servants and any other persons whose services are used by the carrier’s subcontractor or the subcontractor’s subcontractor, as long as such agents, servants or other persons are acting within the scope of their employment. Acts within the scope of one’s employment also include any acts of the person whereby he or she committed a criminal offence, thereby advancing only his or her own interests or the interests of a third party, not the interests of the carrier. In terms of Article 3 of the CMR Convention, the carrier is liable for the acts of their employees or, as applicable, persons of whose services they have made use in the carriage of the vehicle, even if these persons act contrary to the orders given by the employer; the reason is that the carrier is also liable for the proper choice of their employees or subcontractors, as applicable. The carrier is therefore also liable for any theft or embezzlement of goods, as the case may be, committed by the ‘persons used’ if the goods were entrusted to them in the performance of the contract of carriage. The carrier’s liability under Article 17(1) of the CMR Convention is strict liability. The carrier cannot be relieved of this liability by proving a lack of fault, but only by proving the existence of grounds for liberation. Liability for damage to the goods or losses caused during the carriage as a result of a criminal offence committed by the driver who participated in the theft of the goods rests with the carrier in compliance with Article 17(1) of the CMR Convention. Information provided in the consignment note establishes a refutable legal presumption regarding the existence or the contents of the contract of carriage, as applicable. This does not mean, however, that Section 610 of the Czech Commercial Code could not apply. Determination of the amount of damage under Article 23(2) and (3) of the CMR Convention is principally made by reference to the invoice (or any similar document) issued and submitted by the supplier (here the foreign supplier), without exceeding the limits of damages under Article 23(3) of the CMR Convention. When interpreting international treaties or agreements as the source of law, the national court may also invoke the case law of foreign courts that examined the same or a similar issue.
In its Resolution of 9 January 2013 the Czech Supreme Court concluded that International jurisdiction in international disputes from carriage that fall within the CMR Convention is governed by Article 31(1)(b) of the CMR Convention. Agreement of the parties (choice-of-court agreement/ prorogatio fori) takes precedence in the determination of the international jurisdiction of court in disputes from carriage that fall within the CMR Convention. In the absence of the parties’ agreement, the jurisdiction is vested in the courts of the state in whose territory the place is located in which the consignment was received for carriage, or in whose territory the place is located in which the consignment was designated for delivery. As concerns international jurisdiction of courts, the CMR Convention does not rule out the application of EU law, namely Council Regulation (EC) No. 44/2001 on jurisdiction and the recognition and enforcement of judgments in civil and commercial matters. If the consignment was released in the territory of the Czech Republic (Cheb), the courts of the Czech Republic have international jurisdiction. But if the conditions for territorial jurisdiction are absent (the respondent company does not have its registered office, or enterprise or branch in the Czech Republic and the circumstances are absent that would establish optional territorial jurisdiction), the territorial jurisdiction shall be determined by the Supreme Court of the Czech Republic following the principle of economy of the proceedings. The place (court) that best corresponds to this principle is the jurisdiction of the district court in whose district the transported consignment was released (delivered). In the case at hand, the respective principle is best fulfilled by the determination of the territorial jurisdiction of the District Court in Cheb [Czech Republic], before which the proceedings were commenced and in whose district the transported consignment was released (delivered) to the respondent.
Together with international treaties the main source of law on contracts is in the Czech Republic the Civil Code in effect as of 1 January 2014, which has replaced the previous Civil Code of 1964 as amended and the Commercial Code of 1991 as amended. The paper analyzes in its second part the Czech law on contracts in detail and comparing at the same time both regulations.
Procedural and substantive rules in private international law and in arbitration ought to be distinguished according to the lex loci arbitri/fori (based on the classification according to the lex fori/arbitri), with the potential possibility of correcting inappropriate and manifestly unjust solutions using functional classification. We must neither forget that the classification according to the lex fori / lex arbitri is sometimes replaced with a contractual or autonomous classification with respect to certain legal instruments of international law and instruments of a cross-border nature (such as European Union law), depending on the type of legal instrument and the specific arrangements agreed by the signatories.
Rekodifikace v ČR přinesla nové pojetí povinností statutárního orgánu. Občanský zákoník a Zákon o obchodních korporacích provádí výčet náležitostí jednání s péčí řádného hospodáře. Nové české korporátní právo však podle autora tohoto posudku nepředstavuje přelom. Jde jen o upřesnění a výslovnou kodifikaci existujících principů. Nově však byl zaveden institut podnikatelského úsudku. Po statutárním orgánu však nelze spravedlivě požadovat, aby byl odpovědný za výsledek každého jednotlivého rozhodnutí, pokud statutární orgán dodržel veškeré své povinnosti. Zákonodárce ovšem neurčil objektivní kritéria, jejichž pomocí by bylo možné institut péče řádného hospodáře obsahově vymezit. Nedošlo však k takovým koncepčním změnám, které by zpochybnily dřívější závěry judikatury.