Department of Philosophy

Slova "tak chci, tak přikazuji" najdeme v latinském znění (sic volo, sic iubeo) na konci 7 . paragrafu Kantovy Kritiky praktického rozumu . Vyjadřují v pregnantní formě základní myšlenku hlavního argumentu této knihy, a sice že "čistý rozum je sám pro sebe praktický a dává (člověku) všeobecný zákon, který nazýváme mravním zákonem". 1 Zároveň jsou to slova, která musejí rezonovat čtenáři Nietzschových spisů. Slova "staňte se takovými, kdož dovedou chtíti! (wollen können)" najdeme v kapitole O zmenšující ctnosti třetí části Nietzschova spisu Tak pravil Zarathustra, a vyjadřují jednu z jeho hlavních myšlenek. 2 Je zřejmé, že bychom mohli každému z obou autorů připsat výrok jeho protějšku. Pro Kanta je mravní zákon výrazem autonomie, což je pozitivní titul pro svobodu, a nelze pochybovat o tom, že autonomní svoboda je rovněž ústředním motivem Nietzschova myšlení. Záměrem následujících řádek je -ve shodě s Jaspersem inspirovanou charakteristikou filosofování jakožto neodbytné vůle k dialogu -ukázat, jak dalece oba autoři, jejichž myšlení se na první pohled diametrálně liší, mohou kráčet spolu. Nenecháme-li se svést zásadní odlišností formy 3 a věnujeme-li střízlivou pozornost myšlenkám, nelze nevidět, že 1

The motif of shame represents an interesting and hitherto neglected intersection in the discussion of the relationship between Nietzsche and Plato. The first part of the essay recapitulates the function of this motif in Nietzsche's culminating texts (mainly Zarathustra and Gay Science), while the second part focuses on the motif of shame in Plato's work, specifically the two extreme contexts of death (Apology, Crito) and love (Symposium). It turns out that for both authors, shame is a constitutive moral phenomenon that is thematized in relation to logos. Shame and logos thus stand in close and contrasting relation. Their tension is decisive for the life of the soul, for its upward movement (Plato) or gradation (Nietzsche). It is therefore not a simple subjugation of the "bad", irrational element by the "good", rational component of the soul that plays the central role but an interplay of irreducible, mutually demanding moments. The interpretation of their interplay has both historical and systematic importance-it sheds new light on the relationship between these seemingly opposing philosophers and contributes to answering the following question: what is there to be ashamed of?

Th e paper explores some philosophical consequences of the phenomenological criticisms addressed (indirectly) to logical positivism. It introduces arguments by Husserl and Patočka concerning the duality inherent to the notion of world, as suggested by modern scientism: the real world is alleged to be diff erent from, and hidden behind, the everyday appearance (perception) of the world and things within it. Carnap's project of reconstructing (scientifi c) knowledge in reductionist terms of psychological-atomic sense-data-and, ultimately, physical objects distinguishes him from Husserl: for the latter, meaningful experience originates in primitive encounters with meaningful things. Both, however, share a certain preoccupation with reductionist analyses of scientifi c rigour, while this tendency has been abandoned in Wittgenstein's works. His expanded notion of verifi cation betrays motivations of a phenomenological kind. He tries to show that the relationship between simpler and more complex contents of knowledge is a relationship between contents playing diff erent, but interlinked, roles within our practices of understanding and making ourselves intelligible. Understanding other people and the events in their lives in terms of a soul (and what happens to it) is not a marginal, eccentric, or derivative case: it is the central, primitive form of this understanding. Wittgenstein's working with the notion of 'soul' parallels Husserl's analyses from Ideas II.

Práce se věnuje antropologickým předpokladům Wittgensteinova myšlení po roce 1929. Protoţe však není jasná relevance jednotlivých primárních textů z tohoto období, je pozornost nejprve věnována kritice dosavadní ediční práce správců Wittgensteinovy písemné pozůstalosti a jsou předloţeny argumenty pro relevantní výběr interpretovaných pramenů. To tvoří širší rámec analýzy nejen obsahové, ale i formální proměny Wittgensteinova myšlení mezi tzv. "raným-a tzv. "pozdním-obdobím. Právě díky rozboru rukopisů a strojopisů se ukazuje, ţe Wittgenstein na cestě k Filosofickým zkoumáním postupně přijímá předpoklady pravidel jazykových her, které můţeme označit jako antropologické. Na těchto předpokladech je pak zaloţena Wittgensteinova argumentace proti moţnosti soukromého jazyka a důraz na veřejnou povahu pravidel. Práce tento moment pozdního myšlení objasňuje prostřednictvím konceptuální analýzy Filosofických zkoumání. Těţištěm této analýzy je to, jakým způsobem jsou pravidla, kterými se mluvčí řídí, zaloţena na shodě v tom, co Wittgenstein označuje jako ţivotní formu. Práce analyzuje tuto koncepci ţivotní formy z hlediska konstituce komunikativní shody a jejích předpokladů. Pozornost je zaměřena především na objasnění povahy ţivotní formy (jejího formálního i obsahového charakteru). Přitom se analýza věnuje souvislosti odlišných kategorií pravidla a řízení se pravidlem. Interpretace Lebensform se rovněţ vyrovnává s námitkou plurality a inkomensurability forem a objasňuje specifickou kombinaci subjektivity a veřejného jazyka, čímţ pojmenovává mimojazykové předpoklady ţivotní formy. Práce závěrem nastiňuje další moţnosti zkoumání antropologické perspektivy ve wittgensteinovském výzkumu.

První, co mě napadlo, když jsem otevřel knihu Ondřeje Berana Náš jazyk, můj svět: Wittgenstein, Husserl a Heideggervzájemná setkávání a míjení, byla otázka, kdo v tomto filosofickém klinči utrpí porážku a kdo naopak vzejde ze vzájemné, jak čteme na přebalu, "konfrontace" jen s drobnými šrámy. Překvapivě tuto odpověď nenacházím mezi hlavními aktéry "setkávání a míjení", nýbrž mezi autorem knihy a čtenářem.

Jesseniovo tzv. wittenberské období bychom mohli označit za nejplodnější etapu jeho tvorby jak z hlediska fi losofi e, tak medicíny. O významu Jesseniova působení ve Wittenberku svědčí i ta skutečnost, že doba mezi roky 1593 a 1602 je v dějinách tamější lékařské fakulty spojována téměř výhradně s jeho jménem. 1 Zároveň se léta Jesseniova pobytu na wittenberské univerzitě téměř kryjí s roky vlády Friedricha Wilhelma I. (1562 -1602), vévody sasko-výmarského, který se na základě závěti saského kurfi řta Kristiana I. v roce 1591 stal regentem saského kurfi řství do doby, než dosáhne plnoletosti kurfi řtův nejstarší syn Kristian II., tj. do roku 1601. Právě s Friedrichem Wilhelmem spojil Jessenius svou nejprve dvorskou a posléze i univerzitní wittenberskou kariéru, kterážto skončila krátce po odchodu jeho ochránce zpět do Výmaru. 2 Jak se tato provázanost Jesseniovy kariéry se tehdejším vládcem, kterého náš autor ne zcela legitimně nazývá saským kurfi řtem (Friedrich Wilhelm sám sebe označoval za administrátora saského kurfi řství), projevuje a odráží v jeho fi losofi ckém díle, je předmětem tohoto příspěvku, v němž se zaměřím na některá Jesseniova díla daného období. Nebudu se přitom zabývat jejich obsahem a analýzou, nýbrž právě ideovým pozadím, z něhož Jessenius vychází ve vztahu k tehdejšímu saskému vládci. 1 Srv. KAISER, W., VÖLKER, A. Ars medicina Vitebergensis 1502 -1817. Kap. "Die Wittenberger Tätigkeitsperiode von Johannes Jessenius", s. 24 -27. Jedná se podle autorů o období, jež předcházelo tzv. Sennertově éře. 2 V literatuře se často uvádí, že Jesseniův odchod z Wittenberku byl motivován vidinou získání místa na císařském dvoře v Praze. Uvážíme-li však, že Jesseniův nejvlivnější přímluvce u Rudolfa II., dánský astronom Tycho de Brahe byl již v době Jesseniova příchodu do Prahy mrtev a Jesseniovi se nepodařilo u dvora prosadit (pokud je mi známo, neexistuje žádný doklad, že by na rudolfinském dvoře působil, k lékařům na dvoře Rudolfa II. Srv. DIVIŠOVÁ-BURŠÍKOVÁ, B. Physicians at the Prague Court of Rudolf II., s. 264 -269.), mělo by se vzít v potaz, nakolik hrála v Jesseniově odchodu z Wittenberku roli právě změna na postu saského vládce.

The term "Sympathy" and its opposite "Antipathy" are very important concepts in the Natural Philosophy of the 16th and the 17th Centuries and have their origin in many conceptions of Sympathy in Antique Philosophy, Aristotelian, Epicurian, Stoic and Neoplatonic. These concepts of "Sympathy" proved to be extremly infl uential in the Renaissance. According to Renaissance Philosophy in general the principle of "Sympathy" is the main force in the Cosmos and as a doctrine can be found in many applications in Renaissance alchemy, magic and medicine. In the 16th century also in Wittenberg some treatises on sympathy were published, among others written by renowed Wittenberger thinkers and physicians, i.e. Philip Melanchton (1550), John of Jessen (1599. This artocle tries to fi nd place of these treatises in the plurality of Renaissance thought on sympathy and to consider their particularity that could consist in the specifi city of the Lutheran Natural Philosophy.