Přeskočit na obsah

Zambie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Zambijská republika
Republic of Zambia
vlajka Zambie
Vlajka
znak Zambie
Znak
Hymna
Stand and Sing of Zambia, Proud and Free
Motto
One Zambia, One Nation
(Jedna Zambie, jeden národ[1])
Geografie

Poloha Zambie
Poloha Zambie

Hlavní městoLusaka
Rozloha752 617 km² (38. na světě)
z toho 1,0 % vodní plochy
Nejvyšší bodMafinga Central (2 339 m n. m.)
Časové pásmo+2
Poloha
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel21 913 874[2] (60. na světě, 2025)
Hustota zalidnění29 obyv./km² (194. na světě)
HDI▲ 0,595 (střední) (154. na světě, 2023)
Jazykangličtina (úřední), bembština, tongština, ňandžština, čičevština, loziština, nsengština a další uznané regionální jazyky
Národnostní
složení
25 % Bembové
15 % Tongové
9 % Čevové
6,5 % Loziové
4 % Tumbukové
4 % Nsengové
3 % Ngoniové
3 % Kaondové
Náboženství
Státní útvar
Státní zřízeníprezidentská republika
Vznik24. října 1964 (nezávislost na Velké Británii)
PrezidentHakainde Hichilema
Měnazambijská kwacha (ZMW)
HDP/obyv. (PPP)4 068<[3] USD (155. na světě, 2023)
Giniho koeficient51,5 (2022)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1894 ZMB ZM
MPZZ
Telefonní předvolba+260
Národní TLD.zm
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zambie,[pozn. 1] plným názvem Zambijská republika,[pozn. 2] je vnitrozemský stát v jižní části Afriky. Na severu sousedí s Konžskou demokratickou republikou, na severovýchodě s Tanzanií, na východě s Malawi, na jihovýchodě s Mosambikem, na jihu s Botswanou a Zimbabwe, na jihozápadě s Namibií a na západě s Angolou. Její povrch tvoří převážně vysočiny a náhorní plošiny s pahorkatinami a horami, které jsou rozčleněny říčními údolími. Podnebí je převážně subtropické. Zambie se člení na 10 provincií a na ploše přibližně 753 000 km² žije 22 milionu obyvatel.[2] Hlavním a největším městem je Lusaka, mezi další významná města patří Kitwe, Ndola a Kabwe. Obyvatelstvo tvoří převážně příslušníci bantuských etnických skupin, zejména Bembové, Tongové a Čevové. Úředním jazykem je angličtina. Drtivá většina obyvatel se hlásí ke křesťanství.

Před rozšířením bantuských jazyků obývaly oblast dnešní Zambie skupiny lovců a sběračů, tradičně spojované s Khoisany. V průběhu prvního tisíciletí n. l. se do oblasti postupně šířily bantuskojazyčné skupiny, které přinesly nové zemědělské a hutnické technologie. Evropští cestovatelé začali oblast poznávat od konce 18. století, výraznější průzkum následoval v 19. století. Na konci 19. století získala nad územím postupně kontrolu Britská jihoafrická společnost. Vznikly dva samostatně spravované celky, Barotseland–Severozápadní Rhodesie a Severovýchodní Rhodesie, které byly v roce 1911 sloučeny do Severní Rhodesie. Tu až do roku 1924 spravovala Britská jihoafrická společnost, poté přešla pod přímou správu britské koloniální vlády.

Dne 24. října 1964 získala Zambie nezávislost na Spojeném království a stala se republikou v rámci Společenství národů. Prvním prezidentem země se stal dosavadní premiér Kenneth Kaunda. Jeho socialistická Sjednocená strana národní nezávislosti (UNIP) si udržela moc v letech 1964–1991. Kaunda se významně podílel na regionální diplomacii a podporoval osvobozenecká hnutí v jižní Africe, zejména v Jižní Rhodesii (dnešním Zimbabwe), Angole a Namibii. V letech 1972–1991 byla Zambie státem s vládou jedné strany, v němž byla UNIP jedinou legální politickou stranou. Jejím heslem bylo „One Zambia, One Nation“ (Jedna Zambie, jeden národ), které zavedl Kaunda. Po obnovení pluralitního politického systému Kaunda prohrál všeobecné volby v roce 1991. Od té doby probíhá v zemi mírová výměna moci prostřednictvím voleb.

Zambie je unitární prezidentskou republikou, v jejímž čele stojí prezident, který je zároveň hlavou státu i vlády. Zákonodárnou moc vykonává jednokomorové Národní shromáždění. Organizace spojených národů řadí Zambii mezi nejméně rozvinuté země, zatímco podle klasifikace Světové banky patří mezi země s nižšími středními příjmy. Její hospodářství je založeno především na těžbě mědi a dalších nerostných surovin, významnou úlohu mají také zemědělství, energetika a služby. Přes značné nerostné bohatství zůstávají vážnými problémy chudoba, nízká produktivita práce, rozsáhlá neformální zaměstnanost a vysoká příjmová nerovnost. V indexu lidského rozvoje zaujímá 154. místo. Zambie je členem Organizace spojených národů, Africké unie, Jihoafrického rozvojového společenství, Společenství národů a Společného trhu pro východní a jižní Afriku.

Etymologie

[editovat | editovat zdroj]

Území dnešní Zambie bylo v letech 1911–1964 známé jako „Severní Rhodesie“. V říjnu 1964, při získání nezávislosti na britské nadvládě, bylo přejmenováno na Zambii. Název země je odvozen od řeky Zambezi (název Zambezi může znamenat „velká řeka“).[4]

Pravěk, Khoisanové a Batwové

[editovat | editovat zdroj]

Fosilní pozůstatky lebky člověka z Broken Hill (známého také jako člověk z Kabwe), datované do období před 300 000 až 125 000 lety, dokládají, že oblast byla osídlena již ranými lidmi.[5]

Skalní malby v jeskyni Nsalu v národním parku Kasanka v severní části střední Zambie

Zambie byla původně obývána Khoisany a Batwy. Přibližně kolem roku 300 n. l. začaly do oblasti přicházet migrující bantuské národy, které se zde postupně usazovaly.[6] Předpokládá se, že Khoisanové pocházejí z východní Afriky, odkud se přibližně před 150 000 lety rozšířili na jih. Národ Batwů se dělil na dvě skupiny: Kafwské Batwy, které žily v okolí Kafue Flats, a Lukangské Batwy, obývající okolí bažiny Lukanga.[7] Těmto raným lovcům a sběračům se připisuje řada starověkých skalních maleb v Zambii, například v lokalitách Mwela Rock Paintings, Mumbwa Caves a v jeskyni Nachikufu.[8]

Bantuské národy

[editovat | editovat zdroj]

Rané dějiny obyvatel Zambie lze rekonstruovat na základě ústních tradic, archeologických nálezů a písemných pramenů, které pocházejí převážně od neafrických autorů.[9]

Ženy z národa Batonga při rybolovu v jižní Zambii.

Bantuské národy původně žily v západní a střední Africe v oblasti dnešního Kamerunu a Nigérie.[10] Přibližně před 5000 lety zahájily několikat tisíciletí trvající expanzi do značné části afrického kontinentu. Tato událost je označována jako bantuská expanze a představovala jednu z největších migrací obyvatelstva v dějinách lidstva.[11] Předpokládá se, že Bantové jako první přinesli technologii zpracování železa do rozsáhlých oblastí Afriky. Jejich expanze probíhala především dvěma směry: západní trasou přes Konžskou pánev a východní trasou přes oblast Afrických Velkých jezer.[12]

První bantuské skupiny žily v malých vesnicích. Neměly organizovanou politickou strukturu v čele s náčelníkem nebo jiným představitelem a fungovaly jako společná společenství, jejichž členové si vzájemně pomáhali například při přípravě polí a pěstování plodin. Vesnice se stěhovaly poté, co se půda v důsledku žďárového zemědělství vyčerpala. Obyvatelé chovali také stáda skotu.[13]

Ruiny Velké Zimbabwe. Vládci národů Kalanga a Šonové tohoto království ovládali obchod v centru Ingombe Ilede.

První bantuská společenství v Zambii byla do značné míry soběstačná. Raní misionáři z Evropy, kteří se usadili v jižní Zambii, si všímali nezávislosti těchto společností. Jedna z nich popsala jejich schopnosti takto:

„ Pokud muž z národa Tonga potřebuje zbraně pro válku, lov nebo domácí použití, vydá se do kopců a kope, dokud nenajde železnou rudu. Tu taví a ze získaného železa vyrábí sekery, motyky a další užitečné nástroje. Spaluje dřevo a vyrábí dřevěné uhlí pro svou kovárnu. Měchy zhotovuje ze zvířecích kůží, trubice z hliněných dlaždic a kovadlinu i kladiva z dalších kusů získaného železa. Sám odlévá, svařuje, tvaruje a vykonává veškerou práci běžného kováře. “
— H. Frances Davidsonová, South and South Central Africa[14]

Mezi zboží obchodované ve významném obchodním centru Ingombe Ilede patřily textilie, korálky, zlato a náramky. Lokalita se nachází na soutoku řek Zambezi a Lusitu, což ji předurčovalo k dálkovému obchodu. Místní obyvatelé dováželi zboží z území dnešní jižní Konžské demokratické republiky a z Kilwa Kisiwani, další předměty pocházely až z Indie, Číny a arabského světa.[15] V 16. století se k africkým obchodníkům připojili také Portugalci.[16] Druhá velká vlna bantuského osídlení Zambie byla tvořena skupinami, které podle předpokladů postupovaly západní trasou bantuské migrace přes Konžskou pánev. Tyto skupiny strávily většinu své předchozí existence na území dnešní Konžské demokratické republiky.[17]

Kresba vládce národa Lunda, Mwaty Kazembeho, který v 19. století přijímá Portugalce na královském dvoře.

Národ Bemba spolu s příbuznými skupinami, jako byli Lambové, Bisové, Sengové, Kaondové, Swakové, Nkoyové a Solové, tvořil významnou součást Lubské říše v oblasti Upemba na území dnešní Konžské demokratické republiky. Tyto skupiny mají úzké vazby na národ Lubů. Oblast ovládaná královstvím Luba byla osídlena ranými zemědělci a zpracovateli železa již od 4. století n. l.

Postupem času se zdejší společenství naučila používat rybářské sítě a harpuny, vyrábět dlabané kánoe, hloubit kanály v bažinách a budovat hráze vysoké až 2,5 m. Vytvořila tak rozmanitou ekonomiku založenou na obchodu s rybami, měděnými a železnými předměty a solí za zboží z dalších částí Afriky, například ze svahilského pobřeží a později také od Portugalců. Z těchto společenství vzniklo ve 14. století království Luba.[18]

Království Luba bylo rozsáhlým státem s centralizovanou vládou a menšími samostatnými náčelnictvími. Disponovalo rozsáhlou obchodní sítí, která spojovala lesy v Konžské pánvi s nalezišti nerostných surovin na náhorních plošinách dnešní provincie Copperbelt a sahala od pobřeží Atlantského oceánu až k pobřeží Indického oceánu. Významné postavení mělo také umění a řemeslníci požívali vysoké společenské úcty.[18]

V království Luba byla dobře rozvinutá ústní slovesnost. Jeden známý příběh o původu národa Luba popisuje rozdíly mezi dvěma typy panovníků:

„ Nkongolo Mwamba, rudý král, a Ilunga Mbidi Kiluwe, princ legendární černé pleti. Nkongolo Mwamba byl opilecký a krutý despotický vládce, zatímco Ilunga Mbidi Kiluwe byl kultivovaný a mírný princ. Rudý Nkongolo byl člověkem bez vychování, jedl na veřejnosti, opíjel se a nedokázal se ovládat. Naproti tomu [Ilunga] Mbidi Kiluwe byl zdrženlivý muž posedlý dobrými způsoby; nejedl na veřejnosti, kontroloval svůj jazyk i chování a držel se stranou neřestí a způsobu života obyčejných lidí. Nkongolo Mwamba ztělesňoval tyranii, zatímco Mbidi Kiluwe zůstával obdivovaným, starostlivým a soucitným příbuzným. “
— Podle ústní tradice národa Luba[19]
Kresba domů národa Lunda od portugalského návštěvníka. Velikost dveří v poměru k budovám zdůrazňuje jejich rozměry.

Ve stejné oblasti jižního Konga se národ Lundů původně dostal do závislého postavení vůči říši Luba a převzal některé prvky její kultury a způsobu vlády. Postupně zde vznikla říše Lunda, která se rozkládala jižně od původního centra Luba. Podle lundských mýtů o původu přinesl model státního uspořádání Luba do společnosti Lunda kolem roku 1600 lovec z národa Luba jménem Chibinda Ilunga, syn Ilunga Mbidi Kiluweho. Oženil se s místní princeznou Lueji a získal vládu nad jejím královstvím. Většina panovníků, kteří odvozovali svůj původ od předků z Luba, byla začleněna do říše Luba. Lundští králové si však zachovali samostatnost a aktivně rozšiřovali svou politickou a hospodářskou moc v regionu.[18]

Lundové stejně jako jejich někdejší nadřízení z Luba obchodovali s oběma oceánskými pobřežími. Panovník Mwaant Yaav Naweej vytvořil obchodní cesty k pobřeží Atlantského oceánu a navázal přímé kontakty s evropskými obchodníky, kteří měli zájem o otroky a lesní produkty. Zároveň kontroloval regionální obchod s mědí. Osady v okolí jezera Mweru zase regulovaly obchodní styky s východoafrickým pobřežím.[18]

Státy Luba a Lunda postupně upadaly v důsledku transatlantického obchodu s otroky na západě, obchodu s otroky v Indickém oceánu na východě a válek s odštěpeneckými skupinami. Chokweové, příbuzní Luvalů, původně tvořili závislý stát říše Lunda. Zpočátku trpěli evropskou poptávkou po otrocích, ale poté, co se od říše Lunda odtrhli, se sami stali významnými obchodníky s otroky a vyváželi je na obě pobřeží.

Chokweové byli nakonec poraženi jinými etnickými skupinami a Portugalci.[20] Tato nestabilita přispěla k rozpadu států Luba a Lunda a k rozptýlení obyvatelstva z Demokratické republiky Kongo do různých částí Zambie. Většina obyvatel dnešní Zambie odvozuje svůj původ od států Luba, Lunda a dalších okolních středoafrických útvarů.[21]

Konfederace Maravi

[editovat | editovat zdroj]

Ve 13. století, ještě před vznikem Lubské a Lundské říše, začala skupina bantuských obyvatel migrovat z Konžské pánve k jezeru Mweru a následně se usadila v okolí jezera Malawi. Předpokládá se, že tito migranti původně obývali oblast Upemba v dnešní Demokratické republice Kongo. Ve 14. století se tyto skupiny začaly souhrnně označovat jako Maravi. Nejvýznamnější z nich byli Chewové, kteří začali přejímat některé zvyklosti dalších bantuských skupin, například Tumbuků.[22]

Kalonga (panovník) národa Chewa, který dnes odvozuje svůj původ od panovníků říše Maravi.

V roce 1480 byla panovníkem zvaným kalonga, nejvyšším náčelníkem Maravi, z klanu Phiri, založena Maravská říše. Mezi další významné klany patřily Banda, Mwale a Nkhoma. Maravská říše se rozkládala od pobřeží Indického oceánu přes území dnešního Mosambiku až do Zambie a centrálních oblastí dnešního Malawi. Její politické uspořádání se podobalo systému Lubské říše a předpokládá se, že z něj vycházelo. Hlavním vývozním artiklem říše byla slonovina, kterou obchodníci dopravovali svahilským zprostředkovatelům.[22]

V říši se vyrábělo a vyváželo také železo. V 90. letech 16. století se Portugalci pokusili získat monopol na vývozní obchod Maravi. Tento pokus vyvolal odpor Maravi z oblasti Lundu, kteří proti Portugalcům nasadili své ozbrojené síly WaZimba. WaZimbové vyplenili portugalská obchodní města Tete, Sena a několik dalších sídel.[23]

Předpokládá se také, že Maravi přinesli tradice, z nichž se vyvinula tajná společnost Nyau. Ta představuje součást kosmologie a původního náboženství obyvatel Maravi. Její součástí jsou rituální taneční vystoupení a masky používané při tancích. Tato náboženská tradice se postupně rozšířila do okolních oblastí.[24]

Maravská říše upadala v důsledku sporů o nástupnictví, útoků Ngoniů a nájezdů za účelem získávání otroků, které podnikali Yaové.[23]

Království Mutapa a Mfecane

[editovat | editovat zdroj]
Tři mladí náčelníci Ngoniů. Ngoniové přišli do východní Zambie z oblasti KwaZulu v Jihoafrické republice a postupně splynuli s místními etnickými skupinami.

Když Velké Zimbabwe začalo upadat, jeden z jeho princů, Nyatsimba Mutota, se od státu odtrhl a založil novou říši nazvanou Království Mutapa. Titul Mwene Mutapa, znamenající „Dobyvatel zemí“, byl udělován jemu i jeho nástupcům.[25]

Království Mutapa ovládalo od 14. do 17. století území mezi řekami Zambezi a Limpopo, které dnes náleží Zambii, Zimbabwe a Mosambiku. V době největšího rozmachu si podmanila oblast Dande obývanou národy Tonga a Tavara. Království se intenzivně zapojovalo do dálkového obchodu v Indickém oceánu prostřednictvím svahilských obchodníků. Hlavními vývozními artikly byly zlato a slonovina, za něž získávala asijské hedvábí a keramiku.[26]

Podobně jako Maravi měla i Mutapa problémy s příchozími portugalskými obchodníky. Napětí vyvrcholilo ve chvíli, kdy se Portugalci pokusili zasahovat do vnitřních záležitostí říše zakládáním obchodních stanic a obracením obyvatelstva ke křesťanství. To vyvolalo odpor muslimských Svahilců žijících v hlavním městě. Vzniklý chaos poskytl Portugalcům záminku k útoku na říši a pokusu o ovládnutí jejích zlatých dolů a obchodních cest se slonovinou. Útok však selhal, protože Portugalce postihly nemoci podél řeky Zambezi.[27]

V 17. století začaly vnitřní spory a občanské války úpadek Království Mutapa. Oslabený stát nakonec dobyli Portugalci a později jej ovládly soupeřící státy národa Šona.[27]

Portugalci vlastnili také rozsáhlé pozemkové državy označované jako prazos. K jejich ochraně a k lovu využívali otroky a bývalé otroky, které cvičili ve vojenské taktice a zacházení se střelnými zbraněmi. Tito muži se stali zkušenými lovci slonů a byli označováni jako Chikunda. Po úpadku portugalské moci se někteří z nich přesunuli do Zambie.[28]

Uvnitř paláce Litungy, panovníka národa Lozi. Kvůli záplavám na Zambezi má Litunga dva paláce, z nichž jeden leží na vyvýšeném místě. Přesun panovníka do výše položeného paláce se slaví během obřadu Kuomboka.

Portugalská přítomnost v regionu přispěla ke vzniku říše Rozvi, odštěpeneckého státu Mutapa. Její vládce Changamire Dombo se stal jedním z nejmocnějších panovníků v dějinách jižní a střední Afriky. Pod jeho vedením Rozviové porazili Portugalce a vyhnali je z jejich obchodních stanic podél řeky Zambezi.[29]

Ještě významnějším důsledkem rostoucí militarizace oblasti byl vzestup Zuluů pod vedením Šaky. Tlak anglických kolonistů v oblasti Mysu Dobré naděje a rostoucí militarizace Zuluů vedly k událostem označovaným jako Mfecane (v překladu „rozdrcení“). Zuluové rozšiřovali své území mimo jiné tím, že do své společnosti začleňovali ženy a děti poražených kmenů. Pokud muži z těchto ngunských skupin unikli masakru, přebírali zuluovské vojenské taktiky a sami útočili na další skupiny obyvatelstva.[30]

Tyto události vyvolaly rozsáhlé přesuny obyvatelstva, války a nájezdy v jižní, střední a východní Africe. Skupiny národů Nguni, označované také jako Ngoniové, se postupně rozšířily do celého regionu. Tento proces je znám jako Mfecane. Příchozí Ngoniové pod vedením Zwangendaby překročili řeku Zambezi a postupovali na sever. Jejich příchod znamenal poslední ránu již oslabené říši Maravi. Mnozí Ngoniové se nakonec usadili na území dnešní Zambie, Malawi, Mosambiku a Tanzanie a splynuli se sousedními etnickými skupinami.[30]

V západní části dnešní Zambie se další skupina jihoafrického původu, Kololové, náležející k národům Sotho-Tswana, zmocnila vlády nad místním obyvatelstvem, které tvořili migranti z rozpadlých států Luba a Lunda, označovaní jako Luyanové neboli Aluyi. Ti po příchodu z Katangy založili na záplavových územích Zambezi Barotseland. Za vlády Kololů byl Luyanům vnucen kololský jazyk. Ti se však vzbouřili a Kololy svrhli. V té době již jazyk Luyana z velké části upadl v zapomnění a vznikl nový smíšený jazyk silózi. Luyanové se následně začali označovat jako Loziové.[31]

Na konci 18. století se část obyvatelstva národa Mbunda přestěhovala do Barotselandu, zejména do oblasti Mongu, mimo jiné v souvislosti s migrací skupiny vedené Ciyengelem.[32][33]

Koloniální období

[editovat | editovat zdroj]
Skotský cestovatel a misionář David Livingstone na fotografii z roku 1864

Jedním z prvních doložených Evropanů, kteří navštívili tuto oblast, byl portugalský cestovatel Francisco de Lacerda na konci 18. století. V roce 1798 vedl výpravu z Mosambiku do oblasti Kazembe v dnešní Zambii, jejímž cílem bylo prozkoumat region a uskutečnit první přechod jižní Afriky od jednoho oceánu k druhému.[34] Během výpravy však zemřel a vedení převzal jeho přítel Francisco Pinto.[35] Toto území mezi tehdejšími portugalskými koloniemi Mosambikem a Angolou si v daném období nárokovalo Portugalsko a podnikalo zde průzkumné výpravy.

V 19. století následovali další evropští návštěvníci. Nejvýznamnější z nich byl David Livingstone, který si vytkl za cíl ukončit obchod s otroky prostřednictvím takzvaných tří C: křesťanství (Christianity), obchodu (Commerce) a civilizace (Civilisation). V roce 1855 se stal prvním Evropanem, který spatřil mohutné vodopády na řece Zambezi. Pojmenoval je Viktoriiny vodopády na počest britské královny Viktorie.[36] Popsal je slovy: „Tak nádherné scenérie museli při svém letu spatřit i andělé.“ Místní obyvatelé označují vodopády jako Mosi-o-Tunya, což v jazyce Lozi nebo Kololo znamená „hřmící kouř“. Nedaleké město Livingstone nese jeho jméno. Jeho široce publikované zprávy z cest podnítily po jeho smrti v roce 1873 vlnu evropských cestovatelů, misionářů a obchodníků.[37]

V roce 1888 získala Britská Jihoafrická společnost, vedená Cecilem Rhodesem, od Litungy, nejvyššího náčelníka národa Lozi (Ba-rotse), práva na těžbu nerostných surovin na území, které se později stalo součástí oblasti Barotziland–Severozápadní Rhodesie.[38]

Na východě země se v prosinci 1897 vzbouřila skupina Ngoniů (původem ze Zululandu), kterou vedl Tsinco, syn krále Mpezeniho. Povstání však bylo potlačeno[39] a Mpezeni přijal politiku Pax Britannica. Tato část země se následně začala označovat jako Severovýchodní Rhodesie. V roce 1895 pověřil Rhodes svého amerického průzkumníka Fredericka Russella Burnhama, aby vyhledal nerostné suroviny a možnosti zlepšení říční dopravy v regionu. Během této výpravy Burnham objevil významná ložiska mědi podél řeky Kafue.[40]

V roce 1953 vznikla Federace Rhodesie a Ňaska, která spojila Severní Rhodesii, Jižní Rhodesii a Ňasko (dnešní Malawi) do jednoho poloautonomního celku. Federace byla vytvořena navzdory odporu značné části obyvatelstva, která proti ní protestovala v letech 1960–1961.[41]

Samostatná Zambie

[editovat | editovat zdroj]
Kenneth Kaunda, první zambijský prezident, při státní návštěvě Rumunska v roce 1970

Federace byla rozpuštěna 31. prosince 1963. V lednu 1964 zvítězil Kenneth Kaunda v jediných volbách na post premiéra Severní Rhodesie. Koloniální guvernér Evelyn Hone měl ke Kaundovi velmi blízko a podporoval jej v kandidatuře. Krátce poté vypuklo na severu země povstání označované jako povstání církve Lumpa, které vedla Alice Lenshina. Šlo o první vnitropolitický konflikt, jemuž Kaunda jako představitel země čelil.[42]

Dne 24. října 1964 se Severní Rhodesie stala nezávislou republikou Zambie a jejím prvním prezidentem byl Kenneth Kaunda.[43] Navzdory značnému nerostnému bohatství čelila země při získání nezávislosti velkým problémům. V zemi bylo jen málo vzdělaných Zambijců s potřebnou kvalifikací pro správu státu a hospodářství bylo do značné míry závislé na zahraničních odbornících. Mezi nimi byl také britský diplomat John Willson.[44] V roce 1964 žilo v Zambii více než 70 000 Evropanů, kteří si zachovávali nepoměrně významné postavení v hospodářství.[43]

Kaundova podpora ozbrojených jednotek Patriotické fronty, které podnikaly nájezdy do sousední Rhodesie, vedla k politickému napětí a militarizaci hranice. V roce 1973 vyústila v její uzavření.[45] Vodní elektrárna Kariba na řece Zambezi měla dostatečnou kapacitu k pokrytí zambijské spotřeby elektřiny, přestože byla spravována Rhodesií.

Geopolitická situace během rhodeské války v buši v roce 1965; státy podporující nacionalistická hnutí jsou vyznačeny oranžově

Dne 3. září 1978 bylo poblíž Karibské přehrady sestřeleno civilní letadlo Air Rhodesia Flight 825. Útok provedla Zimbabwská lidová revoluční armáda (ZIPRA). Nehodu přežilo 18 osob včetně dětí, většinu z nich však následně zastřelili ozbrojenci Zimbabwského afrického lidového svazu (ZAPU), vedeného Joshuou Nkomem. Rhodesie reagovala operací Gatling, při níž zaútočila na Nkomovy partyzánské základny v Zambii, zejména na jeho vojenské velitelství nedaleko Lusaky. Tento útok vešel ve známost jako nálet Green Leader. Téhož dne byly za pomoci letectva, elitních výsadkářů a vrtulníkových jednotek napadeny také další dvě základny v Zambii.[46]

V 70. letech 20. století získaly Mosambik a Angola nezávislost na Portugalsku. Převážně bělošská vláda Rhodesie, která v roce 1965 vyhlásila Jednostranné vyhlášení nezávislosti Rhodesie, v roce 1979 přijala princip většinové vlády v rámci dohody z Lancaster House.[47]

Občanské konflikty v obou bývalých portugalských koloniích a sílící namibijská válka za nezávislost vedly k přílivu uprchlíků[48] a zhoršily dopravní problémy. Železnice Benguela, která vedla na západ přes Angolu, byla koncem 70. let prakticky uzavřena pro zambijskou dopravu. Podpora protirasistických hnutí, například Afrického národního kongresu, způsobovala Zambii další bezpečnostní problémy. Jihoafrické obranné síly totiž při přeshraničních operacích útočily na cíle spojené s opozičními hnutími.[49]

Hospodářské problémy, demokratizace

[editovat | editovat zdroj]

V polovině 70. let prudce poklesla světová cena mědi, která představovala hlavní vývozní komoditu Zambie. Situaci dále zhoršovaly vysoké náklady na dopravu mědi na vzdálené zahraniční trhy. Zambie se proto obrátila na zahraniční a mezinárodní věřitele s žádostí o finanční pomoc. Protože však ceny mědi zůstávaly nízké, bylo stále obtížnější splácet rostoucí zahraniční dluh. V polovině 90. let patřilo zahraniční zadlužení Zambie v přepočtu na obyvatele navzdory částečnému odpuštění dluhů k nejvyšším na světě.[50]

V červnu 1990 zesílily nepokoje namířené proti Kaundovi a během jejich potlačování režimem zahynulo mnoho demonstrantů.[51][52] V roce 1990 Kaunda přežil pokus o státní převrat a v roce 1991 souhlasil s obnovením pluralitní demokracie, přestože předtím na základě doporučení Chomské komise z roku 1972 zavedl vládu jediné strany. V následných pluralitních volbách prohrál a prezidentský úřad předal Fredericku Chilubovi.

V průběhu prvního desetiletí 21. století se hospodářství stabilizovalo. V letech 2006–2007 dosahovala inflace jednociferných hodnot, rostl reálný hrubý domácí produkt, klesaly úrokové sazby a zvyšoval se objem zahraničního obchodu. Významnou část hospodářského růstu podporovaly zahraniční investice do těžebního průmyslu a rostoucí světové ceny mědi. To vedlo k výraznému zvýšení důvěry investorů a zájmu zahraničních poskytovatelů rozvojové pomoci o Zambii.

Státní symboly

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Vlajka Zambie.

Zambijská vlajka je tvořena zeleným listem o poměru stran 2:3. V posledních asi 2/5 její délky od žerdi (přesně 15/42), stoupá z dolního okraje svazek tří pruhů, který končí v horní 1/3 šířky vlajky. Pruhy jsou v barvách (zleva doprava) červené, černé a oranžové. Nad trojicí pruhů je v oranžové barvě zobrazen orel s roztaženými křídly.[53]

Topografická mapa Zambie
Mapa Zambie

Zambie je vnitrozemská země v jižní části Afriky. Na severu sousedí s Konžskou demokratickou republikou (délka hranice 2 332 km), na severovýchodě s Tanzanií (353 km), na východě s Malawi (847 km), na jihovýchodě s Mosambikem (439 km), na jihu s Botswanou (pouze 150 metrů) a Zimbabwe (763 km), na jihozápadě s Namibií (244 km) a na západě s Angolou (1 065 km).[54] Má protáhlý nepravidelný tvar, orientovaný převážně od jihozápadu k severovýchodu, s délkou přibližně 1 400 km a šířkou až 770 km. S rozlohou 752 617 km² je 17. největším státem Afriky a 39. největším státem světa. Leží přibližně mezi 8. a 18. rovnoběžkou jižní šířky a 22. a 34. poledníkem východní délky.


Povrch Zambie tvoří převážně náhorní plošiny a vysočiny s průměrnou nadmořskou výškou kolem 1 200 m, které jsou rozčleněny říčními údolími a tektonickými propadlinami. Nižší polohy představují zejména údolí řek Zambezi a Luangwa, zatímco nejvyšší oblasti se nacházejí na severovýchodě země, kde leží i vrchol Mafinga Central, který je s výškou 2 339 m nejvyšší horou země. Území náleží převážně k povodí Zambezi, menší severní část odvodňuje Kongo a nepatrná oblast na severovýchodě patří k bezodtoké oblasti jezera Rukwa. Podnebí je subtropické, výrazně ovlivněné nadmořskou výškou, s obdobím dešťů a dvěma obdobími sucha.[55]

Geologie a reliéf

[editovat | editovat zdroj]
Mafinga Central z hřebene Mafingských vrchů na hranici mezi Zambii a Malawi.

Geologická stavba Zambie je výsledkem dlouhého vývoje, který začal již v archaiku a pokračoval během proterozoika. Nejstarší část geologického podloží Zambie tvoří krystalinický komplex, složený především ze žul, rul a migmatitů. Na severovýchodě země se nachází blok Bangweulu, jehož krystalinické podloží vznikalo převážně v paleoproterozoiku, přibližně před 2,0 až 1,8 miliardy let. Na starší podloží nasedají sedimentární a přeměněné horniny muva superskupiny a mladší katangské superskupiny, která je významně zastoupena zejména v oblasti Copperbeltu.[56] Významnou součást geologické stavby představují také sedimenty karoo superskupiny, které vyplňují starší tektonické pánve a příkopové propadliny. V západní části země jsou starší horniny z velké části překryty mladšími písečnými sedimenty systému Kalahari.[57][58]

Zambie leží převážně na vyvýšené části Středoafrické plošiny, jejíž nadmořská výška se pohybuje mezi 900 a 1 500 m. Její povrch je mírně zvlněný, místy však výrazně rozčleněný hlubokými říčními údolími, tektonickými sníženinami a horskými pásmy. V západní části se rozkládají rozsáhlé nížiny a písčité oblasti, zatímco centrální a východní část země má charakter členitější náhorní plošiny. Na severovýchodě se terén zvedá směrem k hranici s Malawi, kde se nachází plošina Nyika a navazující Mafingské vrchy. Jejich nejvyšším bodem je Mafinga Central (2 339 m), nejvyšší místo Zambie.[59]

Dolní úsek řeky Luangwa v Zambii

Výrazným geomorfologickým prvkem je údolí řeky Luangwa, které se táhne od severovýchodu k jihozápadu a odděluje východní část náhorní plošiny od jejího zbytku. Ve středu země do vnitrozemí zasahuje hluboké údolí řeky Lunsemfwa. V severní části země se nacházejí rozsáhlé tektonické sníženiny spojené s Východoafrickou příkopovou propadlinou, v nichž leží například jezera Tanganika a Mweru. Na jihu se rozkládá široké údolí Zambezi, které je místy lemováno příkrými svahy a srázy. Významné sníženiny představují také mokřadní oblasti Bangweulu a Lukanga.

Zambie má rozsáhlé zásoby nerostných surovin. Nejdůležitější je měď, jejíž ložiska se soustřeďují především do oblasti Copperbelt na severu země. Významné jsou také zásoby kobaltu, uhlí, uranu a řada ložisek drahokamů a polodrahokamů, zejména smaragdů.[60]

Viktoriiny vodopády na Zambezi

Území Zambie náleží převážně ke dvěma hlavním říčním povodím, která odvádějí vodu do Atlantského a Indického oceánu. Přibližně tři čtvrtiny rozlohy země odvodňuje povodí Zambezi, zatímco severní část náleží k povodí Konga. Zcela malá oblast na severovýchodě patří k bezodtokému povodí jezera Rukwa v Tanzanii.[61]

Nejvýznamnější řekou je Zambezi, která pramení v severozápadní Zambii a po krátkém průtoku Angolou se vrací na území země. Protéká západní částí státu a na jihu tvoří hranici se Zimbabwe. Na jejím toku se nacházejí Viktoriiny vodopády, kde řeka padá přibližně 90 m do hluboké soutěsky. Níže po proudu ji přehrazuje přehrada Kariba, za níž vzniklo rozsáhlé stejnojmenné jezero, jedna z největších umělých vodních nádrží na světě.

Mezi nejvýznamnější přítoky Zambezi patří Kafue a Luangwa. Kafue pramení na severu země a protéká střední Zambií, kde napájí mokřady Lukanga a rozsáhlé záplavové oblasti Kafue Flats. Luangwa odvodňuje hluboké příkopové údolí na východě země a před soutokem se Zambezi tvoří část hranice s Mosambikem. K dalším významným řekám v povodí Zambezi patří Kabompo a Lungwebungu. Na jihozápadě země zasahuje do Zambie záplavové území řeky Kwando, toto záplavové území je součástí hranice s Namibií. Po průtoku mokřady Linyanti a jezerem Liambezi pokračuje dolní tok systému jako řeka Čobe, která se u Kazunguly vlévá do Zambezi.

Severní část země náleží k povodí Konga. Jeho nejjižnější pramenné oblasti se nacházejí v Zambii, odkud voda odtéká přes řeku Chambeshi do mokřadů Bangweulu a následně řekou Luapula do jezera Mweru. To je odvodňováno řekou Luvua, která se dále na severu vlévá do horního toku Konga. K významným vodním plochám patří také jezero Tanganika, druhé nejrozlehlejší jezero Afriky a nejhlubší jezero kontinentu, jehož jižní část zasahuje do severovýchodního cípu Zambie. Dalšími významnými vodními útvary jsou mokřady Bangweulu a Lukanga a rozsáhlá záplavová oblast Barotse na horním toku Zambezi.

Mapa Zambie podle Köppenovy klasifikace podnebí

Podnebí Zambie je převážně subtropické, výrazně ovlivněné nadmořskou výškou. Podle Köppenovy klasifikace podnebí převažuje vlhké subtropické podnebí (Cwa), na části území se vyskytuje tropické savanové podnebí (Aw) a na jihozápadě také polosuché stepní podnebí (BSh). Charakteristické je střídání období dešťů a sucha.[62] Většina území leží na náhorní plošině ve výšce přibližně 900 až 1 500 m, což zmírňuje teploty ve srovnání s níže položenými oblastmi tropické Afriky. Podél údolí Zambezi a Luangwy, zejména na jihu a jihozápadě země, jsou teploty vyšší a podnebí sušší. Naopak severní a severovýchodní oblasti mají obecně chladnější a vlhčí podmínky.[63]

V průběhu roku se střídají tři hlavní období. Období dešťů trvá přibližně od poloviny listopadu do dubna a přináší většinu ročních srážek. Následuje chladné období sucha od května do poloviny srpna, během něhož jsou noci a rána poměrně chladné. Od poloviny srpna do listopadu přichází horké období sucha, kdy teploty postupně stoupají a srážky jsou minimální. Rozložení srážek není rovnoměrné: na jihu a jihozápadě spadne ročně přibližně 700 mm, zatímco na severu a severovýchodě může úhrn dosahovat 1 400 až 1 500 mm.[64][65]

Biodiverzita, ochrana životního prostředí

[editovat | editovat zdroj]
Orel jasnohlasý, národní pták Zambie

Zambie se vyznačuje značnou rozmanitostí přírodních ekosystémů, která souvisí s rozdíly v nadmořské výšce, množství srážek a charakteru půd. Převládajícím typem vegetace jsou savanové lesy, zejména miombo, které pokrývají rozsáhlé části náhorní plošiny. V sušších a teplejších údolích Zambezi a Luangwy se vyskytují především porosty mopane a další typy suchých lesů. Na západě se rozkládají řídké lesy na písečných půdách Kalahari a rozsáhlé travnaté oblasti. Významné ekosystémy představují také mokřady a sezónně zaplavované nivy, zejména Barotse, Bangweulu a Kafue Flats.[66]

Zambie se vyznačuje značnou biologickou rozmanitostí. Podle národní strategie ochrany biologické rozmanitosti a přehledu Programu OSN pro životní prostředí se v zemi vyskytuje přibližně 3 500 druhů planě rostoucích kvetoucích rostlin, jejichž druhová rozmanitost je nejvyšší v severních a severozápadních oblastech země. Dále zde žije přibližně 240 druhů savců, 760 druhů ptáků, 70 druhů obojživelníků, 160 druhů plazů a 490 druhů ryb.[67][68] Významnou oblastí druhové rozmanitosti je jezero Tanganika, v němž bylo zaznamenáno více než 200 druhů ryb, z nichž přes 70 % je endemických.[69]

Mapa znázorňující dvacet národních parků v Zambii

Zambie je domovem bohaté fauny, zejména savců typických pro africké savany a lesní ekosystémy. Vyskytují se zde například slon africký, lev, levhart skvrnitý, žirafa, zebra a různé druhy antilop. Mezi místní poddruhy patří například žirafa zambijská (Giraffa tippelskirchi thornicrofti) a poddruh antilopy vodušky červené Kobus leche kafuensis. Mokřady a řeky jsou významným prostředím pro vodní ptactvo a další živočichy.[70][71]

Ochrana biologické rozmanitosti se opírá především o síť chráněných území. Zambie má 20 národních parků a 36 oblastí správy zvěře (Game Management Areas), které společně pokrývají přibližně 30 % rozlohy země.[72]K nejvýznamnějším národním parkům patří Kafue, který je s rozlohou přibližně 22 400 km² největším v Zambii, Jižní Luangwa, jenž je nejnavštěvovanějším parkem v zemi, a Dolní Zambezi, známý mimo jiné vodními safari na řece Zambezi.[73][74]

Hakainde Hichilema, prezident Zambie

Zambie je unitární zastupitelskou demokratickou prezidentskou republikou. Prezident je zároveň hlavou státu i předsedou vlády a je volen v přímých volbách na pětileté funkční období. Vykonává výkonnou moc a jmenuje členy vlády. Zákonodárná moc vykonává parlament, který tvoří prezident a jednokomorové Národní shromáždění. Soudní moc je ústavně nezávislá na výkonné a zákonodárné moci.[75]

Budova Národního shromáždění Zambie v Lusace

Jednokomorové Národní shromáždění má podle ústavní novely z roku 2025 celkem 266 poslanců, kdy 226 poslanců je volených v jednomandátových obvodech a 40 poslanců je volených poměrným systémem, z toho 20 žen, 15 mladých lidí a 5 osob se zdravotním postižením. Kromě nich může prezident jmenovat nejvýše 11 dalších poslanců; členy shromáždění jsou také viceprezident, předseda a dva místopředsedové parlamentu. Poslanci jsou voleni na pět let. Národní shromáždění přijímá zákony, schvaluje státní rozpočet a vykonává dohled nad činností vlády.[76][77]

Po obnovení pluralitního politického systému v roce 1991 se v Zambii u moci vystřídalo několik politických stran. První volby vyhrálo Hnutí za pluralitní demokracii (MMD), které vládlo do roku 2011, kdy je vystřídala Vlastenecká fronta (PF). V roce 2021 zvítězila opoziční Sjednocená strana pro národní rozvoj (UPND) vedená Hakaindem Hichilemou. UPND obhájila vítězství také ve volbách v srpnu 2026, v nichž získala 160 z 266 obsazovaných parlamentních mandátů. Hichilema byl znovu zvolen prezidentem se ziskem 61 % hlasů.[78]

Soudní moc je podle ústavy nezávislá na ostatních složkách státní moci. Soudní soustavu tvoří čtyři vyšší soudy: Nejvyšší soud Zambie, Ústavní soud Zambie, Odvolací soud a Vrchní soud. Nejvyšší a Ústavní soud mají stejné postavení; Ústavní soud rozhoduje zejména o otázkách výkladu ústavy a ústavnosti právních předpisů. Nižší soudní soustavu tvoří podřízené soudy, soudy pro drobné spory a místní soudy. Soudce vyšších soudů jmenuje prezident na doporučení Komise pro soudní službu, přičemž jejich jmenování podléhá schválení Národním shromážděním.[79][80]

Ozbrojené síly

[editovat | editovat zdroj]

Zambijské obranné síly (Zambian Defence Force) mají přibližně 16 000 příslušníků v aktivní službě, z toho asi 14 400 v armádě a 1 600 v letectvu.[81] Jejich hlavním úkolem je obrana svrchovanosti a územní celistvosti státu; podílejí se také na pomoci civilním orgánům při mimořádných událostech a přírodních katastrofách.[82] Byly vytvořeny při vyhlášení nezávislosti 24. října 1964 z jednotek ozbrojených sil zaniklé Federace Rhodesie a Ňaska.[83]

V posledních letech se obranné síly významně podílejí na mezinárodních mírových operacích. Největší kontingent působí v Středoafrické republice v rámci mise OSN MINUSCA, kde Zambie dlouhodobě nasazuje přibližně 900 vojáků. V letech 2021–2024 se její ozbrojené síly zapojily také do mise Jihoafrického rozvojového společenství (SADC) v severním Mosambiku, kde zambijské letectvo zajišťovalo leteckou a logistickou podporu.[84] K roku 2026 se zambijští příslušníci účastnili sedmi mírových operací OSN.[85] V roce 2019 Zambie podepsala Smlouvu o zákazu jaderných zbraní OSN.[86]

Lidská práva

[editovat | editovat zdroj]

Ačkoli Ústava Zambie zaručuje svobodu projevu, shromažďování a sdružování, jejich uplatňování v praxi je omezováno. Podle organizací Amnesty International a Human Rights Watch úřady omezují opoziční shromáždění a pokojné demonstrací. Novináři, opoziční politici a občanští aktivisté čelí zatýkání, zastrašování a trestnímu stíhání. Po parlamentních a prezidentských volbách v srpnu 2026 upozorňovaly lidskoprávní organizace na zadržování opozičních představitelů a dalších kritiků vlády, omezování veřejných shromáždění a rušení cestovních pasů některých opozičních osobností.[87][88] V květnu 2026 zambijská vláda krátce před zahájením odložila mezinárodní konferenci o lidských právech a digitálních technologiích RightsCon, která se měla konat v Lusace. Organizátoři uvedli, že po nich bylo požadováno omezení některých témat a vyloučení určitých účastníků.[89][90]

Mapa deseti zambijských provincií

Sexuální styk mezi osobami stejného pohlaví je v Zambii trestný pro muže i ženy. Příslušná ustanovení trestního zákoníku postihují zejména takzvané „nepřirozené tělesné styky“ a činy hrubé neslušnosti; nejvyšší tresty dosahují až několika let odnětí svobody, u některých skutků i doživotí. Lesby, gayové, bisexuální a transgender osoby čelí diskriminaci, zastrašování a obtížím při domáhání se právní ochrany. Za rok 2025 bylo zaznamenáno více než 10 000 případů genderově podmíněného násilí, včetně stovek případů znásilnění dětí.[91][92]

Administrativní členění

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Administrativní dělení Zambie.

Zambie se člení na 10 provincií (province), ty jsou dále rozděleny na celkem 116 okresů (district). Každou provincii spravuje provinční ministr (Provincial Minister) jmenovaný prezidentem. V každém okrese působí okresní komisař (District Commissioner), který zastupuje ústřední vládu; místní samosprávu vykonávají městské a okresní rady vedené starosty nebo předsedy rad.[93][94]

Provincie[95] Správní středisko Rozloha (km²)[96] Počet obyvatel (2022)[96] Hustota zalidnění (obyv./km²)[96] Mapa
Centrální Kabwe 94 394 2 252 483 23,9
Copperbelt Ndola 31 328 2 757 539 88
Východní Chipata 51 476 2 454 788 35,6
Luapula Mansa 50 567 1 514 011 29,9
Lusaka Lusaka 21 896 3 079 964 140,1
Muchinga Chinsali[97] 87 806 918 296 13,1
Severní Kasama 77 650 1 618 412 20,8
Severozápadní Solwezi 125 826 1 270 028 10,1
Jižní Choma 85 283 2 381 728 27,7
Západní Mongu 126 386 1 363 520 10,8
Zambie Lusaka 752 612 19 610 769 26,1
Trh ve městě Kitwe

Ekonomicky patří mezi Zambie podle klasifikace Organizace spojených národů mezi nejméně rozvinuté země, zatímco Světová banka ji řadí mezi země s nižšími středními příjmy. Její hospodářství je založeno především na těžbě mědi, niklu a drahokamů, významnou úlohu mají také zemědělství, energetika a služby. V roce 2025 dosáhl hrubý domácí produkt (HDP) Zambie přibližně 29 miliard USD a HDP na obyvatele 1 318 USD (v běžných cenách). Ve stejném roce vzrostl reálný HDP meziročně o 3,8 %, přičemž hospodářský růst podporovalo zejména oživení zemědělství a těžebního průmyslu. Přes značné nerostné bohatství zůstávají vážnými problémy chudoba, nízká produktivita práce, rozsáhlá neformální zaměstnanost a vysoká ekonomická nerovnost.[98][99]

Zambijské hospodářství je silně závislé na vývozu nerostných surovin, zejména mědi, která představuje hlavní zdroj devizových příjmů. V roce 2024 mezi největší vývozní položky ekonomiky patřila s přibližně 70 % měď a její výrobky, dále nikl (4 %), drahokamy (3 %) a tabák (2 %).[100] Významnými obchodními partnery jsou zejména Švýcarsko, Čína, Indie a sousední Konžská demokratická republika.[101][102]

Závažným hospodářským a sociálním problémem zůstává chudoba. Podle Světové banky žilo v roce 2022 přibližně 60 % obyvatel pod národní hranicí chudoby, přičemž na venkově tento podíl dosahoval 79 %, zatímco ve městech 32 %. Příjmová nerovnost patří k nejvyšším na světě; Giniho koeficient dosahoval v roce 2022 hodnoty 51,5. Rozsáhlá část obyvatelstva pracuje v neformálním sektoru a převážně v málo produktivním zemědělství. V roce 2023 tvořilo formální zaměstnání pouze přibližně čtvrtinu pracovních míst.[103]

Zambie se dlouhodobě potýká také s vysokým veřejným zadlužením. Po poklesu světových cen mědi v 70. letech 20. století a následném poklesu těžební produkce se její hospodářství dostalo do dlouhodobých potíží. Státní kontrola nad měděným průmyslem byla postupně nahrazena privatizací v 90. letech, která přilákala nové investice. V roce 2020 země přestala splácet část zahraničního dluhu a zahájila jeho restrukturalizaci. Veřejný dluh dosáhl v roce 2023 přibližně 133 % HDP, do roku 2025 však podle odhadu Světové banky klesl na 93 %. Dohody o restrukturalizaci se do května 2026 vztahovaly přibližně na 94 % zahraničního dluhu zahrnutého do tohoto procesu.[104][105]

Zemědělství

[editovat | editovat zdroj]
Orba s voly v Jižní provincii v Zambii

Zemědělská půda zaujímá 32 % rozlohy Zambie, lesy 61 % a ostatní plochy 7,3 % (údaje za rok 2023). Pouze 5 % území státu tvoří orná půda, zatímco zbytek zemědělské půdy představují pastviny.[106] Zemědělství má v zambijském hospodářství významnou společenskou a ekonomickou úlohu a představuje hlavní zdroj obživy pro značnou část obyvatelstva. Zaměstnává přibližně čtvrtinu pracovních sil, přestože se na tvorbě hrubého domácího produktu podílí výrazně méně než těžba a služby. Zavlažováno je pouze asi 5,7 % zemědělské půdy. Převládá drobné rodinné samozásobitelské hospodaření, které zajišťuje přibližně 93 % produkce obilovin. Většina zemědělské výroby je závislá na srážkách a její produktivitu omezují nedostatečná mechanizace, omezený přístup k osivům, hnojivům a úvěrům i nedostatečné skladovací kapacity. Produkci pravidelně ohrožují sucha a záplavy.[107][108]

Zavlažovací kanál v Mpongwe v Zambii

Mezi hlavní pěstované plodiny patří kukuřice, sója, maniok, čirok, proso, rýže, podzemnice olejná, cukrová třtina a různé druhy ovoce a zeleniny. K významným tržním plodinám náleží také tabák, bavlník a káva. Základní potravinou je kukuřice, jejíž sklizeň však výrazně kolísá v závislosti na počasí. Během sucha v zemědělské sezoně 2023/2024 klesla její produkce v roce 2024 přibližně na 1,5 mil. tun. V následujícím období se výroba výrazně zotavila a pro sezonu 2025/2026 se očekávala rekordní sklizeň přibližně 5 mil. tun. Významnou exportní plodinou je sója, jejíž produkce se v sezoně 2023/2024 kvůli suchu snížila pod 300 tisíc tun.[109][110][111]

Rozšířený je také chov skotu, koz, ovcí, prasat a drůbeže. Chov skotu má význam zejména v jižních a západních oblastech země, kde se uplatňuje pastevectví. Důležitou součástí venkovského hospodářství je rovněž rybolov, který využívá zdroje jezer Tanganika, Mweru a Kariba i řek Zambezi a Kafue. Vedle sladkovodního rybolovu se rozvíjí také akvakultura, především chov tilápií a dalších druhů ryb. Produkci živočišných výrobků a ryb omezuje nízká produktivita menších hospodářství, nedostatečná infrastruktura a omezený přístup na trhy.[112]

Měděný důl Nkana v Kitwe– povrchový důl a těžební věž

Těžba a dobývání nerostných surovin patří k nejvýznamnějším odvětvím zambijského hospodářství. V roce 2024 se podílely na tvorbě hrubého domácího produktu (HDP) přibližně 17 % a jejich produkce představovala hlavní zdroj příjmů z vývozu. Zambie byla v témže roce osmým největším producentem mědi na světě a připadalo na ni přibližně 3,6 % světové těžby. Vývoz mědi a měděných výrobků dosáhl hodnoty asi 7,5 miliardy amerických dolarů, což odpovídalo přibližně 70 % celkového vývozu zboží. V roce 2025 se vytěžilo přibližně 890 tisíc tun mědi.[113][114]

Těžba mědi se soustřeďuje především v provincii Copperbelt a v severozápadní části země. K nejvýznamnějším provozům patří doly Kansanshi, Sentinel, Lumwana, Mopani Copper Mines a Konkola Copper Mines. Zambie patří také mezi producenty kobaltu, niklu, zlata, manganu a zinku. Těží se rovněž drahokamy, zejména smaragdy, ametysty, beryly a turmalíny. Dalšími nerostnými surovinami jsou vápenec, fluorit a uhlí, které se používá mimo jiné při výrobě elektřiny.[115][116]

Cestovní ruch

[editovat | editovat zdroj]
Viktoriiny vodopády, památka světového dědictví UNESCO

Cestovní ruch představuje významné odvětví služeb a jeden z prostředků diverzifikace zambijského hospodářství. V roce 2025 navštívilo zemi přibližně 2,3 milionu zahraničních turistů, což byl nárůst přibližně o 100 tisíc osob oproti předchozímu roku. Mezi hlavní turistické cíle patří Viktoriiny vodopády, národní parky a další chráněná území s bohatou faunou. Zambie má 20 národních parků a řadu dalších oblastí určených k ochraně volně žijících živočichů. K nejnavštěvovanějším patří Jižní Luangwa, Kafue a Mosi-oa-Tunya. Významným turistickým centrem je město Livingstone v blízkosti Viktoriiných vodopádů.[117][118]

Energetika

[editovat | editovat zdroj]
Výroba elektřiny v Zambii podle zdrojů

Zambijská energetika je založena především na vodních elektrárnách, které k říjnu 2025 tvoří 81 % instalovaného výkonu. Nejvýznamnějšími zdroji jsou elektrárny na řekách Zambezi a Kafue, zejména Kariba North Bank, Kafue Gorge a Itezhi-Tezhi. Dalšími zdroji jsou tepelné elektrárny, solární elektrárny a dieselové generátory.[119]

Závislost na vodních zdrojích se výrazně projevila během sucha v letech 2023–2024, které způsobilo pokles hladin přehrad a rozsáhlé výpadky dodávek elektřiny. Celostátní omezování dodávek elektřiny trvalo od března 2024 do listopadu 2025. Nedostatek elektřiny omezoval činnost průmyslu, zemědělství i domácností a zemi přiměl k rozsáhlejším dovozům elektřiny ze sousedních států. V roce 2026 se dodávky zlepšily díky vyšším srážkám, dovozům a rozvoji nových zdrojů, dostupný výkon však nadále nedosahoval celkové domácí poptávky.[120][121]

Obyvatelstvo

[editovat | editovat zdroj]
Historie počtu obyvatel
RokObyv.±% p.a.
1911821 536—    
19511 930 842+2,16 %
19562 172 304+2,38 %
19633 490 540+7,01 %
19694 056 995+2,54 %
19805 661 801+3,08 %
19907 383 097+2,69 %
20009 885 591+2,96 %
201013 092 666+2,85 %
202219 610 769+3,42 %
202521 913 874+3,77 %
Poznámka: Při sčítáních prováděných za britské koloniální správy před rokem 1963 byl počet černošského afrického obyvatelstva odhadován, nikoli přímo zjišťován.
Zdroj: Central Statistical Office[122]
Mwata Kazembe zahajuje slavnost Mutomboko.

Podle odhadu Světové banky žilo v Zambii v roce 2025 celkem 21 913 874 obyvatel. Při posledním sčítání lidu v roce 2022 měla země 19 693 423 obyvatel, z nichž 49 % tvořili muži a 51 % ženy. Počet obyvatel se od roku 1963 zvýšil více než šestinásobně s průměrným ročním tempem růstu 3,0 %. Hustota zalidnění dosahovala při sčítání přibližně 26 obyvatel na km². Ve městech žilo 45 % populace, zatímco na venkově 55 %. Obyvatelstvo je velmi mladé; při sčítání v roce 2022 tvořily děti do 15 let 42 % populace, osoby ve věku 15 až 64 let 55 % a lidé starší 65 let 3 %. Střední délka života při narození činila podle údajů Světové banky v roce 2024 přibližně 67 let a medián věku dosahoval 18,3 roku, což je jedna z nejnižších hodnot na světě.[2][123] Úhrnná plodnost dosahovala ve stejném roce podle stejných zdrojů 4,0 dítěte na jednu ženu.[124]

Zambie je etnicky i jazykově rozmanitá; při sčítání lidu v roce 2022 se obyvatelstvo hlásilo k desítkám etnických skupin. Nejpočetnější byli Bembové, kteří tvořili 25,4 % populace, následovaní Tongy (14,9 %), Čevy (8,9 %) a Lozi (6,5 %). Nejrozšířenějším jazykem používaným v domácnostech je bembština, kterou uvedlo 34 % obyvatel, dále tongština (12,8 %), ňandžština (11,4 %), čičevština (6,7 %) a lozština (5,4 %). Angličtina je úředním jazykem a používá se zejména ve státní správě a školství. Podle sčítání lidu se v roce 2022 ke křesťanství hlásilo přibližně 98 % obyvatel; nejpočetnější náboženskou menšinou jsou muslimové.[125]

Etnické skupiny

[editovat | editovat zdroj]
Mapa kmenového a jazykového rozložení Zambie

Zambie je etnicky rozmanitá země, jejíž obyvatelstvo tvoří řada bantuských etnických skupin. Podle sčítání lidu z roku 2022 patřili k nejpočetnějším Bembové, kteří představovali přibližně 25,4 % obyvatel zahrnutých do etnické statistiky, následovaní Tongy (14,9 %), Čevy (8,9 %) a Lozy (6,5 %). Významnějšími skupinami jsou dále Tumbukové (4,2 %), Nsengové (4 %), Ngoniové (3,2 %), Kaondové (3,1 %), Lundové ze severozápadu země (2,8 %), Namwangové (2,7 %), Lalové (2,5 %), Luvalové a Mambwové (po 2,3 %). Zbývající obyvatelstvo tvoří další etnické skupiny a lidé zahraničního etnického původu.[126] Bembové žijí především na severu a severovýchodě země, zejména v Severní, Luapulské, Muchingské a Copperbeltové provincii. Čevové a Ngoniové převažují na východě, Tongové na jihu a Lozové na západě země. Severozápadní provincie je domovem zejména Kaondů, Lundů a Luvalů.[127]

Vedle jazykové příslušnosti hrají v Zambii významnou roli také kmenové identity. Jednotlivé skupiny se často člení na menší společenství spojená společným původem, rodinnými vazbami a tradičními autoritami. Etnická příslušnost přitom nemusí vždy odpovídat jazykové identitě a její politický význam se mění v závislosti na společenském a historickém kontextu.[128]

Mezi zahraničními přistěhovalci jsou zastoupeni především obyvatelé sousedních afrických zemí a také přistěhovalci z dalších částí světa. Podle zprávy zambijského statistického úřadu o pracovní migraci bylo v roce 2022 v zemi evidováno odhadem přibližně 78 000 zahraničních migrantů, což představovalo 0,8 % obyvatelstva ve věku 15 a více let. Nejčastěji uváděnými zeměmi narození byly Konžská demokratická republika (29,7 %) a Angola (29 %). Významné zastoupení měli rovněž přistěhovalci z Indie, Etiopie, Tanzanie, Burundi a Zimbabwe.[129]

Zambie je rovněž významnou cílovou zemí uprchlíků z okolních států. Podle údajů Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky zde k září 2025 pobývalo celkem asi 113 000 osob spadajících do jeho působnosti, z toho 83 000 uprchlíků, 12 000 žadatelů o azyl a 18 000 bývalých uprchlíků. Mezi uprchlíky převažovali občané Konžské demokratické republiky (64 000 osob) a Burundi (12 000 osob). Většina z nich žila v uprchlických osadách Mantapala, Meheba a Mayukwayukwa, další pobývali v Lusace a jiných městských oblastech. Mezi bývalými uprchlíky tvořili největší skupinu Angolané (14 000 osob).[130]

Mapa rozšíření převládajících regionálních jazyků v Zambii[131]
     bembština
     čičevština
     lozština
     lundština
     ňandžština
     tongština

Úředním jazykem Zambie je angličtina, která se používá ve státní správě, soudnictví, školství a mezietnické komunikaci. Většina obyvatel však v každodenním životě používá některý z místních bantuských jazyků. Sčítání lidu z roku 2022 rozlišovalo několik hlavních jazykových skupin, které zahrnují příbuzné místní jazyky. Nejpočetnější byla bembská skupina, k níž se řadilo 6,84 milionu osob, tedy 37,4 % obyvatel zahrnutých do jazykové statistiky. Následovaly skupiny nyanjská (3,75 milionu; 20,5 %), tongská (2,70 milionu; 14,8 %), severozápadní (1,26 milionu; 6,9 %) a západní (1,07 milionu; 5,8 %). Menší zastoupení měly skupiny tumbucká (3 %), mambwská (2,8 %) a anglická (1,8 %).[132]

Jednotlivé jazykové skupiny mají rozdílné územní rozšíření. Bembština je rozšířená zejména v severní části země a v provinci Copperbelt, ňandžština převládá v Lusace a ve Východní provincii, tongština na jihu a lozština v Západní provincii. V Severozápadní provincii se používají především jazyky skupiny zahrnující kaondštinu, luvalštinu a lundštinu. Významné zastoupení mají také tumbukština, nsengština a mambweština.[132]

Počet jazyků a dialektů v Zambii závisí na způsobu jejich klasifikace. Jednotlivé jazykové skupiny zahrnují řadu místních jazyků, které se mohou vzájemně podobat a jejichž mluvčí si často rozumějí. Vedle místních jazyků se v zemi používá také angličtina, která je důležitým prostředkem komunikace mezi příslušníky různých etnických skupin. V městských oblastech je běžné vícejazyčné prostředí a vznikají zde také místní jazykové směsi a slangové výrazy.[132]

Náboženství

[editovat | editovat zdroj]
Náboženská příslušnost v Zambii (sčítání lidu 2022)[133]
Náboženství Podíl
Křesťanství
 
98,0 %
Bez vyznání
 
1,3 %
Islám
 
0,5 %
Tradiční africká náboženství
 
0,2 %
Ostatní náboženství
 
0,1 %

Zambie je podle ústavy „křesťanským národem“. Současně však ústava výslovně zaručuje svobodu svědomí, přesvědčení a náboženského vyznání a uznává mnohonáboženský charakter země.[134] Označení křesťanského národa prosazoval již prezident Frederick Chiluba, který tuto deklaraci přednesl v roce 1991.[135]

Podle sčítání lidu z roku 2022 se ke křesťanství hlásilo přibližně 98 % obyvatelstva. K ostatním náboženským skupinám patřili zejména muslimové (0,5 %), vyznavači tradičních afrických náboženství (0,2 %) a příslušníci dalších náboženství (0,1 %). Bez náboženského vyznání bylo 1,3 % obyvatel.[133] Mezi křesťanskými denominacemi mají největší zastoupení katolická církev (17,9 %), adventisté sedmého dne (17,7 %), letniční církve (17,5 %) a Sjednocená církev v Zambii (9,6 %).[133] Významnou roli v náboženském životě země hraje také Zambijská biskupská konference, sdružující katolické biskupy.[136] Někteří křesťané kombinují křesťanské učení s prvky tradičních afrických náboženských představ a praktik.[137]

Křesťanství se v oblasti dnešní Zambie šířilo především prostřednictvím evropských misionářů v 19. století. Katolické misie přicházely mimo jiné z portugalského Mosambiku, zatímco anglikánské a další protestantské misie souvisely s britským koloniálním vlivem. Po získání nezávislosti v roce 1964 se rozšířila činnost dalších církví, zejména ze Severní Ameriky a Evropy. Výrazný rozvoj zaznamenalo zejména letniční hnutí, mimo jiné za prezidentství Fredericka Chiluby v 90. letech 20. století.[138]

Školství

[editovat | editovat zdroj]
Žákyně střední školy St Monica's Girls Secondary School v Chipatě ve Východní provincii

Vzdělávací systém zahrnuje předškolní, základní a střední vzdělávání a následné vyšší a odborné studium. V roce 2022 vláda zavedla bezplatné vzdělávání od předškolního stupně až po závěrečný ročník střední školy. Opatření vedlo k výraznému nárůstu počtu žáků: jejich počet vzrostl z pěti milionů v roce 2021 na přibližně 6,5 milionu na konci roku 2024. V letech 2022–2025 vláda rovněž přijala desítky tisíc nových pracovníků ve školství, především učitelů.[139]

Podle sčítání lidu z roku 2022 dosahovala gramotnost obyvatel ve věku pěti a více let 63 %. U mužů činila 65 %, zatímco u žen 60 %. Výrazné rozdíly existovaly také mezi městskými a venkovskými oblastmi: ve městech dosahovala gramotnost 78 %, na venkově pouze 50 %. U mladých lidí ve věku 15 až 24 let činila 77 %.[140]

V roce 2024 dosahovala čistá míra zápisu do základního vzdělávání 97 %, zatímco na středních školách činila 50 %. Přístup ke vzdělávání tak zůstává výrazně omezenější na vyšších stupních, zejména v důsledku nedostatečné kapacity škol a sociálních a ekonomických překážek. V rozpočtu na rok 2025 představovaly výdaje na školství 14,5 % celkových veřejných výdajů a přibližně 3,9 % hrubého domácího produktu.[139]

K nejvýznamnějším vysokým školám v zemi patří veřejná Zambijská univerzita v Lusace, založená roku 1965, a Copperbelt University v Kitwe, která zahájila činnost v roce 1987. Významné postavení mají také Mulungushi University v Kabwe a soukromá University of Lusaka.[141][142]

Zdravotnictví

[editovat | editovat zdroj]
Dětská nemocnice Beit CURE v Zambii

Zambie dosáhla v posledních desetiletích významného pokroku v oblasti zdravotnictví, nadále však čelí vysoké zátěži infekčními a dalšími nemocemi. Podle Světové zdravotnické organizace dosahovala střední délka života při narození v roce 2025 přibližně 67 let. Zdravotnický systém se potýká s nedostatkem finančních prostředků a personálu, zejména ve venkovských oblastech. Významnou část financování zdravotnictví představuje zahraniční rozvojová pomoc.[143] Významným problémem zůstává HIV/AIDS. Podle demografického a zdravotního šetření z roku 2024 byla prevalence HIV mezi obyvateli ve věku 15 až 49 let 8,7 %. Nejvyšší hodnoty byly zaznamenány v provinci Lusaka (12,1 %) a provincii Copperbelt (11,6 %), nejnižší v provinci Muchinga (4 %).[144]

Vedle HIV představují významnou zdravotní zátěž především malárie, tuberkulóza a infekční onemocnění dýchacího a trávicího ústrojí. V roce 2023 byla podle odhadů Světové zdravotnické organizace malárie příčinou 41 úmrtí na 100 000 obyvatel, infekce dolních cest dýchacích 42 a průjmová onemocnění 21 úmrtí na 100 000 obyvatel. Výskyt tuberkulózy dosahoval přibližně 283 nových případů na 100 000 obyvatel.[145] Vážným problémem zůstává také cholera: při epidemii, která vypukla v říjnu 2023, bylo do července 2024 zaznamenáno přibližně 23 000 případů a 740 úmrtí.[146]

Ukazatele mateřské a dětské úmrtnosti se v posledních desetiletích výrazně zlepšily. Podle modelovaných odhadů Světové banky klesla mateřská úmrtnost z 324 úmrtí na 100 000 živě narozených dětí v roce 2007 na 85 v roce 2023. Podle demografických a zdravotních šetření Zambie se úmrtnost dětí do pěti let snížila ze 119 úmrtí na 1000 živě narozených dětí v roce 2007 na 42 v roce 2024. Kojenecká úmrtnost ve stejném období poklesla ze 70 na 29 a novorozenecká ze 34 na 17 úmrtí na 1000 živě narozených dětí. Přesto zůstává významným problémem dětská podvýživa: v roce 2024 trpělo přibližně 32 % dětí mladších pěti let růstovým zakrněním v důsledku chronické podvýživy, oproti 45 % v roce 2007.[147][148]

Největší města

[editovat | editovat zdroj]

Při sčítání lidu v roce 2022 žilo v městských oblastech 8,8 milionu obyvatel, tedy přibližně 45 % populace země. Největším městským centrem a zároveň hlavním městem byla Lusaka, hospodářské a finanční centrum státu. Následovaná městy Kitwe a Ndola.[149]

Největší města Zambie podle sčítání lidu v roce 2022
Město Provincie Počet obyvatel
Lusaka Lusaka 2 212 301
Kitwe Copperbelt 665 961
Ndola Copperbelt 627 503
Solwezi Severozápadní 301 370
Kabwe Centrální 288 598
Chingola Copperbelt 256 560
Luanshya Copperbelt 193 293
Chipata Východní 188 020
Kasama Severní 179 636
Livingstone Jižní 178 361

Zambijská kultura vychází především z tradic bantuských etnických skupin a je ovlivněna také evropskými a dalšími zahraničními kulturními vlivy. Významnou roli při jejím utváření sehrála urbanizace, která se rozvíjela zejména v souvislosti s těžbou mědi na Copperbeltu. Ve městech se setkávají příslušníci různých etnik, jejichž tradice se vzájemně prolínají. Na venkově se ve větší míře zachovávají původní společenské zvyklosti, řemesla a tradiční obřady.[150]

Obřady, rituály a slavnosti

[editovat | editovat zdroj]
Maškaráda Makishi

Tradiční obřady představují důležitou součást společenského života a zahrnují iniciační ceremonie, svatební a pohřební zvyklosti i rituály spojené se zemědělským cyklem a uctíváním předků. K významným tradicím patří maskové tance a iniciační obřady. UNESCO zapsalo na reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví například maškaráda Makishi, spojený s iniciačním obřadem mukanda u etnik Luvale, Chokwe, Luchazi a Mbunda, a obřadní tanec Gule Wamkulu, provozovaný příslušníky společenství Nyau mezi etnikem Chewa v Zambii, Malawi a Mosambiku.[151][152]

Nejznámější slavností je Kuomboka, každoroční obřad etnika Lozi v Západní provincii, při němž se panovník Litunga na slavnostní lodi přesouvá z nízko položeného sídla Lealui do výše položeného Limulungu před sezonními záplavami řeky Zambezi. Mezi další významné slavnosti patří únorová Nc'wala etnika Ngoni u města Chipata, červencový Umutomboko etnika Lunda v Mwansabombwe, srpnové Likumbi Lya Mize etnika Luvale v Zambezi a Kulamba etnika Chewa v Katete. Významné jsou také srpnové Ukusefya Pa Ng'wena etnika Bemba v Mungwi a červencové Lwiindi Gonde etnika Tonga u Monze. Slavnost Kazanga etnika Nkoya se koná v červenci v oblasti Kaomy.[153]

Umění a řemesla

[editovat | editovat zdroj]
Mísa s víkem, kmen Lozi, Zambie, 19. století, dřevo. Muzeum Quai Branly.

Mezi tradiční umělecká řemesla patří keramika, košíkářství, výroba tkanin, rohoží a dřevěných stoliček, řezbářství a zpracování mědi. Známé jsou zejména tongské koše, vyráběné z místních rostlinných materiálů. Významnou součástí současného výtvarného umění je malba, grafika a sochařství. K nejvýznamnějším zambijským výtvarníkům patří Henry Tayali (1943–1987), malíř, grafik a sochař, který studoval na Makerere University v Ugandě a působil také v Německu. Jeho jméno nese umělecké centrum v Lusace. Významnou roli v podpoře současného umění sehrává nadace Lechwe Trust, založená roku 1986, která podporuje výtvarníky prostřednictvím stipendií, výstav a sbírkotvorné činnosti. K dalším známým umělcům patří Flinto Chandia a Lutanda Mwamba.[154][155]

Hudba a tanec

[editovat | editovat zdroj]
Hudebníce vystupující v Zambii

Tradiční zambijská hudba je založena především na bubnech a dalších bicích nástrojích a zpravidla ji doprovází zpěv a tanec. Mezi hudební a taneční tradice zapsané na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO patří tanec Mooba etnika Lenje, Kalela z provincie Luapula, Budima etnika Tonga a Mangwengwe etnik Mambwe a Namwanga.[156]

V městském prostředí se rozšířily zahraniční hudební žánry, zejména konžská rumba, reggae a afroamerická populární hudba. V 70. letech 20. století vznikl hudební styl Zamrock, kombinující psychedelický a hard rock s místními rytmy a hudebními prvky. K jeho nejvýznamnějším představitelům patřily skupiny WITCH, Amanaz a Musi-O-Tunya a hudebníci Rikki Ililonga a Paul Ngozi. V následujících desetiletích získal popularitu také styl Kalindula, reprezentovaný například skupinami Amayenge a Serenje Kalindula Band.[157][158]

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Zambijská literatura vychází z ústní tradice lidových příběhů, přísloví a poezie. Moderní písemná tvorba se rozvíjí především v angličtině, ale také v místních jazycích. K průkopníkům zambijské prózy patřil Andrew Masiye, jehož kniha The Lonely Village vyšla roku 1951 v londýnském nakladatelství Nelson. Významným představitelem poválečné literatury byl Dominic Mulaisho, autor románů The Tongue of the Dumb (1971) a The Smoke That Thunders (1979). K dalším známým spisovatelům patří Binwell Sinyangwe, autor románů Quills of Desire (1993) a A Cowrie of Hope (2000), a Ellen Banda-Aaku, jejíž román Patchwork získal roku 2011 Penguin Prize for African Writing. Její dětská kniha Wandi's Little Voice obdržela roku 2004 Macmillan Writer's Prize for Africa.[159][160]

Architektura a památky

[editovat | editovat zdroj]
Most přes Zambezi u Viktoriiných vodopádů z roku 1905

Tradiční architektura se liší podle jednotlivých etnických oblastí a využívá především místní přírodní materiály. Vedle obytných staveb patří k tradičnímu stavebnímu dědictví také sídla náčelníků a obřadní prostory. Z koloniálního období se dochoval například kostel Niamkolo u jezera Tanganika, postavený v letech 1895 a 1896. Jde o nejstarší dochovaný kamenný kostel v Zambii. Další památkou je Livingstone Memorial v okrese Mpika, postavený roku 1902 na místě, kde roku 1873 zemřel cestovatel David Livingstone.[161][162]

Významné archeologické naleziště Ing'ombe Ilede u soutoku řek Zambezi a Lusitu dokládá dálkový obchod ve střední Africe v 15. a 16. století. Nacházejí se zde pozůstatky obchodního centra, kde se směňovala zejména sůl, měď, zlato, slonovina a zboží pocházející z oblasti Indického oceánu. Další významnou lokalitou jsou skalní malby Mwela Rock Paintings v okolí města Kasama, kde bylo zaznamenáno více než 1000 pravěkých maleb na ploše přesahující 100 km².[163][164]

Jedinou zambijskou lokalitou zapsanou na seznamu světového dědictví UNESCO jsou Viktoriiny vodopády, zapsané roku 1989 společně se Zimbabwe. Na předběžném seznamu UNESCO se nachází dalších 14 lokalit, mezi nimi archeologické naleziště Ing'ombe Ilede, skalní malby Mwela a kulturní krajina Barotse v oblasti historického království Lozi.[165]

Nejstarším a největším muzeem v zemi je Livingstonské muzeum ve městě Livingstone, založené roku 1934. Jeho sbírky zahrnují archeologické a etnografické nálezy, přírodovědné exponáty a předměty spojené s cestovatelem Davidem Livingstoneem. Národní muzeum v Lusace se zaměřuje především na politické dějiny země. Copperbelt Museum v Ndole, založené roku 1962, dokumentuje především historii těžby mědi a geologii oblasti. Moto Moto Museum ve městě Mbala, otevřené roku 1974, uchovává archeologické a etnografické sbírky severní Zambie. K dalším institucím patří Choma Museum and Crafts Centre ve městě Choma, zaměřené na kulturu etnika Tonga a místní řemeslnou výrobu.[166][167][168]

Nshima (vpravo nahoře) se třemi druhy příloh
Podrobnější informace naleznete v článku Zambijská kuchyně.

Základem zambijské kuchyně je kukuřice, z níž se připravuje hustá kaše nshima, podávaná zpravidla se zeleninou, luštěninami, masem nebo rybami. V některých oblastech se jako základní potravina používá také maniok, proso či čirok. Mezi oblíbené zeleninové přílohy patří ifisashi, připravované z listové zeleniny s arašídovou omáčkou, a pokrmy z listů manioku, dýně či batátů. Dalšími typickými jídly jsou drobné sušené ryby kapenta, často smažené nebo dušené s rajčaty a cibulí, a chikanda, pevný pokrm připomínající sekanou, vyráběný z hlíz divoce rostoucích orchidejí a mletých arašídů. Regionální kuchyně využívá také fazole, okru, houby a různé druhy planě rostoucích rostlin.[169][170][171]

K tradičním nápojům patří munkoyo, mírně kvašený nápoj připravovaný z kukuřičné kaše a kořenů rostliny, podle níž dostal jméno. Vyrábějí se také další kvašené nápoje z obilovin, například maheu a chibwantu.[172][173]

Běžec Muzala Samukonga, olympijský medailista z roku 2024

Sportovní a společenské hry jsou významnou součástí zambijské kultury. Nejoblíbenějším sportem je fotbal, rozšířené jsou také atletika, netball, volejbal, box a ragby. Z tradičních her se hrají například nsolo, chiyenga a waida, které mají vedle zábavní také společenskou a vzdělávací funkci.[174]

Zambie se poprvé zúčastnila letních olympijských her v roce 1964 ještě jako Severní Rhodesie. Během her v Tokiu získala nezávislost a na závěrečném ceremoniálu již vystupovala pod novým názvem. Dosud získala tři olympijské medaile: boxer Keith Mwila vybojoval bronz v roce 1984, běžec Samuel Matete stříbro v běhu na 400 metrů překážek v roce 1996 a atlet Muzala Samukonga bronz v běhu na 400 metrů na hrách v Paříži roku 2024.[175] Zambijská mužská fotbalová reprezentace dosáhla největšího úspěchu vítězstvím na Africkém poháru národů v roce 2012, kdy ve finále porazila Pobřeží slonoviny na penalty. V roce 1993 při letecké katastrofě u Libreville zahynula většina tehdejšího reprezentačního týmu. Ženská reprezentace se poprvé kvalifikovala na mistrovství světa v roce 2023 a na turnaji zaznamenala své první vítězství.[176]

Z dalších sportů mají zastoupení zejména kriket a basketbal. Zambijská basketbalová reprezentace se v roce 1989 kvalifikovala na africké basketbalové mistrovství. Ragby se rozvíjí především v provinciích Copperbelt a Lusaka.

  1. ↑ anglicky Zambia
  2. ↑ anglicky Republic of Zambia

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Zambia na anglické Wikipedii.

  1. ↑ PALÁT, Pavel. O - hesla [online]. Heraldická Terminologická Konvence, 2016-10-08, rev. 2017-02-16 [cit. 2017-06-08]. Dostupné online.
  2. 1 2 3 Zambia [online]. Světová banka [cit. 2026-11-10]. Dostupné online.
  3. ↑ World Economic Outlook Database, October 2023 Edition. (Zambia) [online]. Mezinárodní měnový fond, 10 October 2023 [cit. 2023-10-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 October 2023. (anglicky)
  4. ↑ EVERETT-HEATH, John. The Concise Dictionary of World Place Names. [s.l.]: Oxford University Press, 2017-12-07. Dostupné online. ISBN 978-0-19-255646-2.
  5. ↑ SOUTHWOOD, Malcolm, Bruce Cairncross, Mike S. Rumsey. Minerals of the Kabwe ("Broken Hill") Mine, Central Province, Zambia. S. 114–149. Rocks & Minerals [online]. 2019. Roč. 94, čís. 2, s. 114–149. ISSN 0035-7529. doi:10.1080/00357529.2019.1530038. S2CID 135446729.
  6. ↑ HOLMES, Timothy. Cultures of the World: Zambia. Tarrytown, New York: Times Books International, 1998. ISBN 978-0-7614-0694-5. S. 19–20.
  7. ↑ Twa [online]. Zambia's Traditional History, 2020-03-30 [cit. 2020-10-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-11-07. (anglicky)
  8. ↑ MUSONDA, Francis B. Late Pleistocene and Holocene Microlithic Industries from the Lunsemfwa Basin, Zambia. S. 24–36. The South African Archaeological Bulletin [online]. JSTOR, 1984. Roč. 39, čís. 139, s. 24–36. ISSN 0038-1969. doi:10.2307/3888592. JSTOR 3888592.
  9. ↑ TAYLOR, Scott D. Culture and Customs of Zambia [online]. Greenwood Press [cit. 2018-03-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-03-29.
  10. ↑ FLAMMING, D. African Americans in the West. [s.l.]: ABC-CLIO, 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-09-18. ISBN 978-1-59884-003-2. S. 15.
  11. ↑ GROLLEMUND, Rebecca; BRANFORD, Simon; BOSTOEN, Koen; MEADE, Andrew; VENDITTI, Chris; PAGEL, Mark. Bantu expansion shows that habitat alters the route and pace of human dispersals. S. 13296–13301. Proceedings of the National Academy of Sciences [online]. 2015-09-14. Roč. 112, čís. 43, s. 13296–13301. ISSN 0027-8424. doi:10.1073/pnas.1503793112. PMID 26371302.
  12. ↑ BOSTOEN, Koen. The Bantu Expansion [online]. Oxford Research Encyclopedia of African History, 2018-04-26 [cit. 2020-10-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-08-07. ISBN 978-0-19-027773-4. doi:10.1093/acrefore/9780190277734.013.191. (anglicky)
  13. ↑ Ila [online]. Zambia's Traditional History, 2019-01-12 [cit. 2020-10-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-10-30. (anglicky)
  14. ↑ The Project Gutenberg eBook of South and South Central Africa, by H. Frances Davidson [online]. Project Gutenberg [cit. 2020-10-29]. Dostupné online.
  15. ↑ Origins of trade – Zambia Travel Guide [online]. Zambia Travel Guide [cit. 2020-10-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-08-02.
  16. ↑ PIKIRAYI, Innocent. Ingombe Ilede and the demise of Great Zimbabwe. S. 1085–1086. Antiquity [online]. 2017-08. Roč. 91, čís. 358, s. 1085–1086. ISSN 0003-598X. doi:10.15184/aqy.2017.95. S2CID 158120419.
  17. ↑ Luba [online]. Zambia's Traditional History, 2019-08-08 [cit. 2020-11-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-11-03. (anglicky)
  18. 1 2 3 4 BORTOLOT, Alexander Ives. Kingdoms of the Savanna: The Luba and Lunda Empires [online]. Metropolitan Museum of Art, 2003-10 [cit. 2020-11-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-11-06.
  19. ↑ Luba – people [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2020-11-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-10-26. (anglicky)
  20. ↑ AZUONYE, Chukwuma. Chokwe: (Angola, Zambia). [s.l.]: The Rosen Publishing Group, 1996-12-15. Dostupné online. ISBN 978-0-8239-1990-1. (anglicky)
  21. ↑ Luba [online]. Zambia's Traditional History, 2019-08-08 [cit. 2020-11-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-11-03. (anglicky)
  22. 1 2 TEAM, Editorial. The Maravi Confederacy [online]. Think Africa, 2018-12-26 [cit. 2020-12-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-11-29. (anglicky)
  23. 1 2 TEAM, Editorial. The Maravi Confederacy [online]. Think Africa, 2018-12-26 [cit. 2020-12-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-11-29. (anglicky)
  24. ↑ MAPTIA. The Secret Cult of Nyau Dancers [online]. Maptia [cit. 2021-01-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-11-08. (anglicky)
  25. ↑ Mwene Matapa – historical dynastic title, southern Africa [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2020-12-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-05-20. (anglicky)
  26. ↑ Mutapa [online]. World History Encyclopedia [cit. 2020-12-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-18. (anglicky)
  27. 1 2 Mutapa [online]. World History Encyclopedia [cit. 2021-01-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-18. (anglicky)
  28. ↑ Chikunda [online]. Zambia's Traditional History, 2019-01-11 [cit. 2021-01-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-02-27. (anglicky)
  29. ↑ Rozwi – historical state, Africa [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2021-01-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-01-25. (anglicky)
  30. 1 2 Mfecane – African history [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2021-01-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-11-12. (anglicky)
  31. ↑ Lozi – people [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2021-01-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-05-28. (anglicky)
  32. ↑ Gerald L. Caplan, The elites of Barotseland, 1878–1969: a political history of Zambia's Western Province (Londýn: C. Hurst & Co Publishers Ltd, 1970), ISBN 0-900966-38-6.
  33. ↑ MANIACKY, Jacky. Bantu zone K [online]. [cit. 2025-09-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-04-11.
  34. ↑ Instructions and Travel Diary that Governor Francisco Joze de Lacerda e Almeida Wrote about His Travel to the Center of Africa, Going to the River of Sena, in the Year of 1798 [online]. Library of Congress, 1798 [cit. 2015-09-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-09-05.
  35. ↑ HARTNETT, Craig. Portuguese Expedition to Northern Rhodesia, 1798–99 [online]. Great North Road [cit. 2015-09-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-09-24.
  36. ↑ Livingstone Discovers Victoria Falls, 1855 [online]. EyeWitness to History [cit. 2020-05-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-05-22.
  37. ↑ History [online]. The Provincial Administration Website. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-27.
  38. ↑ Destination: Zambia – History and Culture [online]. Livingstone Tourism Association [cit. 2007-10-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-10-12.
  39. ↑ Zambia: Historical Background [online]. Human Rights Documentation Centre [cit. 2011-01-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-03-11.
  40. ↑ BURNHAM, Frederick Russell. Bulawayo Up-to-date; Being a General Sketch of Rhodesia. [s.l.]: Simpkin, Marshall, Hamilton, Kent & Co., 1899. Kapitola Northern Rhodesia, s. 177–180.
  41. ↑ Pearson Education. Rhodesia and Nyasaland, Federation of [online]. [cit. 2007-10-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-10-12.
  42. ↑ Alice Lenshina [online]. The British Empire, 2020-05-26 [cit. 2020-05-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-02-28.
  43. 1 2 1964: President Kaunda takes power in Zambia. BBC News [online]. 1964-10-25 [cit. 2025-09-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-06-05.
  44. ↑ WILLSON, John Michael (narozen 15. července 1931). BDOHP Biographical Details and Interview Index. chu.cam.ac.uk.
  45. ↑ RAEBURN, Michael. We are everywhere: Narratives from Rhodesian guerillas. [s.l.]: Random House, 1978. Dostupné online. ISBN 978-0-394-50530-5. S. 1–209.
  46. ↑ Green Leader. Operation Gatling, the Rhodesian military's response to the Viscount tragedy [online]. [cit. 2017-04-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-01-25.
  47. ↑ NELSON, Harold. Zimbabwe: A Country Study. [s.l.]: Claitors Publishing Division, 1983. ISBN 978-0-16-001598-4. S. 54–137.
  48. ↑ KAPLAN, Irving. Area Handbook for the Republic of South Africa. [s.l.]: U.S. Government Printing Office, 1971. Dostupné online. S. 404–405.
  49. ↑ EVANS, M. The Front-Line States, South Africa and Southern African Security: Military Prospects and Perspectives. Zambezia [online]. 1984. Roč. 12. Dostupné online.
  50. ↑ Zambia (12/08) [online]. U.S. Department of State [cit. 2020-05-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-25.
  51. ↑ About Zambia [online]. 2020-05-20 [cit. 2020-05-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-05-09.
  52. ↑ BARTLETT, David M. C. Civil Society and Democracy: A Zambian Case Study. S. 429–446. Journal of Southern African Studies [online]. 2000. Roč. 26, čís. 3, s. 429–446. ISSN 0305-7070. doi:10.1080/030570700750019655. JSTOR 2637411. S2CID 143480603.
  53. ↑ Zambijská vlajka na Flags of the World
  54. ↑ Zambia - The World Factbook. www.cia.gov [online]. [cit. 2026-11-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2026-01-14. (anglicky)
  55. ↑ Zambia Devolution Support Programme: Environmental and Social Management Plan [online]. World Bank, 2024-11. Dostupné online. (anglicky)
  56. ↑ Hydrogeology and Geology of Zambia [online]. African Development Bank [cit. 2026-11-11]. Dostupné online.
  57. ↑ Hydrogeology of Zambia [online]. British Geological Survey. Dostupné online. (anglicky)
  58. ↑ Zambia Devolution Support Programme: Environmental and Social Management Plan [online]. World Bank, 2024-11. Dostupné online. (anglicky)
  59. ↑ HORRELL, Mark. Mafinga South and Mafinga Central: the highest peaks in Zambia [online]. Footsteps on the Mountain, 2014-09-24. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-07-16.
  60. ↑ Industrial Mineral Resources of Zambia [online]. British Geological Survey. Dostupné online. (anglicky)
  61. ↑ Zambia Devolution Support Programme: Environmental and Social Management Plan [online]. World Bank, 2024-11. Dostupné online. (anglicky)
  62. ↑ BAILEY, Meghan, Dorothy Heinrich; Andrew Kruczkiewicz. Climate Profiles of Countries in Southern Africa: Zambia [online]. Red Cross Red Crescent Climate Centre, 2021. Dostupné online. (anglicky)
  63. ↑ Zambia Devolution Support Programme: Environmental and Social Management Plan [online]. World Bank, 2024-11. Dostupné online. (anglicky)
  64. ↑ Chapter 1 – Background [online]. Convention on Biological Diversity, 2006-03-24. Dostupné online. (anglicky)
  65. ↑ Climate of Zambia [online]. Zambia Tourism. Dostupné online. (anglicky)
  66. ↑ Zambia Devolution Support Programme: Environmental and Social Management Plan [online]. World Bank, 2024-11. Dostupné online. (anglicky)
  67. ↑ Zambia's Second National Biodiversity Strategy and Action Plan (NBSAP-2) [online]. Ministry of Lands, Natural Resources and Environmental Protection, 2015 [cit. 2026-11-10]. Dostupné online.
  68. ↑ Biodiversity. Interactive Country Fiches [online]. UNEP/GRID-Geneva [cit. 2026-11-10]. Dostupné online.
  69. ↑ Biodiversity. Interactive Country Fiches [online]. UNEP/GRID-Geneva [cit. 2026-11-10]. Dostupné online.
  70. ↑ United Nations Convention on Biological Diversity: Fifth National Report [online]. Ministerstvo půdy, přírodních zdrojů a ochrany životního prostředí Zambie, 2015-06-30. Dostupné online. (anglicky)
  71. ↑ Fish [online]. ARC Zambia [cit. 2020-05-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-05-29. (anglicky)
  72. ↑ Department of National Parks & Wildlife [online]. Ministry of Tourism and Arts [cit. 2026-11-10]. Dostupné online.
  73. ↑ Zambia Tourism Agency Annual Report 2024 [online]. Zambia Tourism Agency, 2025 [cit. 2026-11-10]. Dostupné online.
  74. ↑ National Parks [online]. Department of National Parks and Wildlife [cit. 2026-11-10]. Dostupné online.
  75. ↑ Constitution of Zambia [online]. ZambiaLII [cit. 2026-11-11]. Dostupné online.
  76. ↑ Constitution of Zambia (Amendment) Act, 2025 [online]. National Assembly of Zambia, 2025 [cit. 2026-11-10]. Dostupné online.
  77. ↑ About Parliament [online]. National Assembly of Zambia [cit. 2026-11-10]. Dostupné online.
  78. ↑ Zambia: National Assembly election, 13 August 2026 [online]. Inter-Parliamentary Union [cit. 2026-11-11]. Dostupné online.
  79. ↑ Introduction [online]. Judiciary of Zambia [cit. 2026-11-10]. Dostupné online.
  80. ↑ Constitution of Zambia [online]. ZambiaLII [cit. 2026-11-10]. Dostupné online.
  81. ↑ LIEBENBERG, Armand. Zambia. DefenceWeb [online]. 2026-01-07 [cit. 2026-11-10]. Dostupné online.
  82. ↑ Constitution of Zambia [online]. ZambiaLII [cit. 2026-11-10]. Kapitola Article 192 – Establishment of Defence Force and functions. Dostupné online.
  83. ↑ Zambia's Fifth National Development Plan 2006–2010 [online]. Ministry of Finance and National Planning [cit. 2026-11-10]. Kapitola Defence. Dostupné online.
  84. ↑ Terminating Insurgency in Mozambique: Reflections on the SADC Mission in Mozambique. African Journal on Conflict Resolution [online]. ACCORD [cit. 2026-11-10]. Dostupné online.
  85. ↑ Invest in Peace: Zambia Marks UN Peacekeepers Day with Honour and Reflection. United Nations in Zambia [online]. 2026-06-01 [cit. 2026-11-10]. Dostupné online.
  86. ↑ Chapter XXVI: Disarmament – No. 9 Treaty on the Prohibition of Nuclear Weapons [online]. United Nations Treaty Collection, 2017-07-07 [cit. 2019-10-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-08-06.
  87. ↑ Authoritarian practices eating away at human rights in Zambia: Escalating crackdown on human rights ahead of the 2026 general elections [online]. Amnesty International, 2026-08-10 [cit. 2026-11-10]. Dostupné online.
  88. ↑ Zambia [online]. International Center for Not-for-Profit Law, 2026-10-01 [cit. 2026-11-10]. Dostupné online.
  89. ↑ A statement to our community about why RightsCon 2026 will not take place in Zambia [online]. RightsCon, 2026-04-29 [cit. 2026-11-10]. Dostupné online.
  90. ↑ Zambia: Summit on Human Rights, Technology Effectively Canceled. Human Rights Watch [online]. 2026-05-01 [cit. 2026-11-10]. Dostupné online.
  91. ↑ Zambia [online]. Outright International, 2026-03-12 [cit. 2026-11-10]. Dostupné online.
  92. ↑ Zambia 2025 [online]. Amnesty International [cit. 2026-11-10]. Dostupné online.
  93. ↑ Northern Province [online]. Provincial Administration of Northern Province. Dostupné online.
  94. ↑ General District Administration and Local Government [online]. Kawambwa Town Council. Dostupné online.
  95. ↑ LAW, Gwillim. Zambia Provinces [online]. [cit. 2015-06-18]. Dostupné online.
  96. 1 2 3 2022 Census of Population and Housing – Preliminary Report [online]. International Labour Organization. Dostupné online.
  97. ↑ Zambia's 10th Province, Muchinga [online]. Ministry of Local Government and Housing [cit. 2014-01-18]. Dostupné online.
  98. ↑ Zambia [online]. World Bank [cit. 2026-11-11]. Dostupné online.
  99. ↑ IMF Staff Concludes Visit to Zambia. International Monetary Fund [online]. 2026-05-14 [cit. 2026-11-11]. Dostupné online. (anglicky)
  100. ↑ Zambia. The Observatory of Economic Complexity [online]. [cit. 2026-11-11]. Dostupné online. (anglicky)
  101. ↑ Zambia [online]. U.S. Geological Survey [cit. 2026-11-11]. Dostupné online.
  102. ↑ Zambia 2025 Mining Industry Report [online]. PwC Zambia, 2026 [cit. 2026-11-11]. Dostupné online. (anglicky)
  103. ↑ Poverty & Equity Brief: Zambia [online]. World Bank, 2025-10 [cit. 2026-11-11]. Dostupné online. (anglicky)
  104. ↑ Zambia [online]. World Bank [cit. 2026-11-11]. Dostupné online. (anglicky)
  105. ↑ IMF Staff Concludes Visit to Zambia. International Monetary Fund [online]. 2026-05-14 [cit. 2026-11-11]. Dostupné online. (anglicky)
  106. ↑ The World Factbook – Zambia [online]. Central Intelligence Agency [cit. 2026-11-11]. Kapitola Land use. Dostupné online.
  107. ↑ Zambia – Agriculture [online]. International Trade Administration, 2026-03-23 [cit. 2026-11-11]. Dostupné online. (anglicky)
  108. ↑ World Bank Document: Zambia Economic Update [online]. World Bank [cit. 2026-11-11]. Dostupné online. (anglicky)
  109. ↑ 2024 Integrated Agriculture Survey [online]. Zambia Statistics Agency, 2026 [cit. 2026-11-11]. Dostupné online. (anglicky)
  110. ↑ 2025/2026 Crop Forecasting Survey – Key Highlights [online]. Zambia Statistics Agency, 2026-05 [cit. 2026-11-11]. Dostupné online. (anglicky)
  111. ↑ Zambia – Agriculture [online]. International Trade Administration, 2026-03-23 [cit. 2026-11-11]. Dostupné online. (anglicky)
  112. ↑ Agriculture Sector Profile [online]. Zambia Development Agency, 2024 [cit. 2026-11-11]. Dostupné online. (anglicky)
  113. ↑ Zambia [online]. U.S. Geological Survey [cit. 2026-11-11]. Dostupné online.
  114. ↑ Annual Report 2025 [online]. Zambia Revenue Authority, 2026 [cit. 2026-11-11]. Dostupné online. (anglicky)
  115. ↑ Zambia [online]. U.S. Geological Survey [cit. 2026-11-11]. Dostupné online.
  116. ↑ Annual Mining Statistical Bulletin 2024 [online]. Ministry of Mines and Minerals Development, 2026 [cit. 2026-11-11]. Dostupné online. (anglicky)
  117. ↑ Annual Report 2024 [online]. Zambia Tourism Agency, 2025 [cit. 2026-11-11]. Dostupné online. (anglicky)
  118. ↑ Tourism Performance in 2021–2025. National Assembly of Zambia [online]. 2026-02-12 [cit. 2026-11-11]. Dostupné online. (anglicky)
  119. ↑ Zambia: Sixth Review Under the Extended Credit Facility Arrangement [online]. International Monetary Fund, 2026-02-02 [cit. 2026-11-11]. Dostupné online. (anglicky)
  120. ↑ Challenging Pathway for Diversifying the Energy Mix [online]. International Monetary Fund, 2026 [cit. 2026-11-11]. Dostupné online. (anglicky)
  121. ↑ Ministerial Statement – Electricity Situation in the Country. www.moe.gov.zm [online]. Ministry of Energy, Zambia [cit. 2026-11-11]. Dostupné online. (anglicky)
  122. ↑ 2023 Labour Force Survey [online]. Zambia Statistics Agency [cit. 2026-11-11]. Dostupné online.
  123. ↑ 2022 Census National Analytical Report [online]. Zambia Statistics Agency, 2025 [cit. 2026-11-10]. Dostupné online.
  124. ↑ Fertility rate, total (births per woman) – Zambia [online]. Světová banka [cit. 2026-11-10]. Dostupné online.
  125. ↑ 2022 Census National Analytical Report [online]. Zambia Statistics Agency, 2025 [cit. 2026-11-10]. Dostupné online.
  126. ↑ 2022 Census of Population and Housing: Ethnicity Descriptive Tables [online]. Zambia Statistics Agency [cit. 2026-11-10]. [ Dostupné online].
  127. ↑ Zambia – People [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2026-11-10]. [ Dostupné online].
  128. ↑ POSNER, Daniel N. Institutions and Ethnic Politics in Africa [online]. Cambridge: Cambridge University Press, 2005-06-06. ISBN 978-0-521-83398-1. doi:10.1017/CBO9780511808661. (anglicky)
  129. ↑ Zambia Labour Migration Report 2022 [online]. Zambia Statistics Agency; Ministry of Labour and Social Security, 2024-11 [cit. 2026-11-10]. [ Dostupné online].
  130. ↑ Zambia – Country Overview [online]. UNHCR [cit. 2026-11-10]. [ Dostupné online].
  131. ↑ Census of Population and Housing National Analytical Report 2010. Central Statistical office, Zambia
  132. 1 2 3 2022 Census of Population and Housing: Series G1 – Language Descriptive Tables [online]. Zambia Statistics Agency [cit. 2026-11-10]. Dostupné online. (anglicky)
  133. 1 2 3 2022 Census National Analytical Report [online]. Zambia Statistics Agency, 2025-07-01 [cit. 2026-11-10]. Kapitola Social Characteristics – Religious Affiliation. Dostupné online. (anglicky)
  134. ↑ Constitution of Zambia (Amendment), 2016 – Act No. 2 [online]. Government of Zambia, 2016-01-05 [cit. 2026-11-10]. Dostupné online. (anglicky)
  135. ↑ CHEYEKA, Austin. Actualising the Declaration of Zambia as a Christian Nation, 2016 to 2021. ZANGO: Zambian Journal of Contemporary Issues [online]. 2023-04-03. Roč. 35. Dostupné online. (anglicky)
  136. ↑ 2023 Report on International Religious Freedom: Zambia [online]. United States Department of State [cit. 2026-11-10]. Dostupné online. (anglicky)
  137. ↑ 2023 Report on International Religious Freedom: Zambia [online]. United States Department of State [cit. 2026-11-10]. Dostupné online. (anglicky)
  138. ↑ STEEL, Matthew. Pentecostalism in Zambia: Power, Authority and the Overcomers. (anglicky)
  139. 1 2 Zambia Education Budget Brief 2025 [online]. UNICEF [cit. 2026-11-10]. Dostupné online. (anglicky)
  140. ↑ 2022 Census National Analytical Report [online]. Zambia Statistics Agency, 2025-07-01 [cit. 2026-11-10]. Kapitola Chapter 4: Literacy and Education. Dostupné online. (anglicky)
  141. ↑ The State of Higher Education in Zambia Report 2024 [online]. Higher Education Authority [cit. 2026-11-10]. Dostupné online.
  142. ↑ List of 42 best universities in Zambia [online]. EduRank [cit. 2026-11-10]. Dostupné online.
  143. ↑ 2025 WHO Zambia Annual Report [online]. World Health Organization [cit. 2026-11-10]. Dostupné online. (anglicky)
  144. ↑ Zambia 2024 Demographic and Health Survey [online]. The DHS Program; Zambia Statistics Agency, 2025 [cit. 2026-11-10]. Dostupné online. (anglicky)
  145. ↑ Zambia – Global Health Observatory [online]. World Health Organization [cit. 2026-11-10]. Dostupné online. (anglicky)
  146. ↑ Zambia: Rallying to control cholera outbreak [online]. World Health Organization, 2024-08-01. Dostupné online. (anglicky)
  147. ↑ Maternal mortality ratio (modeled estimate, per 100,000 live births) – Zambia [online]. World Bank [cit. 2026-11-10]. Dostupné online. (anglicky)
  148. ↑ 2024 Zambia Demographic and Health Survey [online]. Zambia Statistics Agency, 2025 [cit. 2026-11-10]. Dostupné online. (anglicky)
  149. ↑ Largest Cities and Urban Centers by Population in Zambia [online]. Worldometer [cit. 2026-11-10]. Dostupné online. (anglicky)
  150. ↑ About Zambia [online]. Luapula Province Administration [cit. 2026-11-11]. Dostupné online.
  151. ↑ Zambia – Intangible Cultural Heritage [online]. UNESCO [cit. 2026-11-11]. Dostupné online.
  152. ↑ Makishi masquerade [online]. UNESCO [cit. 2026-11-11]. Dostupné online.
  153. ↑ Traditional Ceremonies Calendar [online]. Ministry of Tourism [cit. 2026-11-11]. Dostupné online.
  154. ↑ History of Lechwe Trust [online]. Lechwe Trust [cit. 2026-11-11]. Dostupné online.
  155. ↑ TAYLOR, Scott D. Culture and Customs of Zambia [online]. Greenwood Press, 2006. (anglicky)
  156. ↑ Zambia – Intangible Cultural Heritage [online]. UNESCO [cit. 2026-11-11]. Dostupné online.
  157. ↑ MOONEY, Katherine Hyun-Joo. One Zambia, One Nation, One Zamrock: How Zamrockers Challenged Kaunda’s Humanism. S. 94–115. Journal of Popular Music Studies [online]. 2026-03-01. Roč. 38, čís. 1, s. 94–115. Dostupné online.
  158. ↑ Popular music in Zambia [online]. Music In Africa [cit. 2026-11-11]. Dostupné online.
  159. ↑ CHILALA, Cheela. Anglophone Zambian Prose Fiction: Tradition or Transition?. Hybrid Literary [online]. 2019. Dostupné online. (anglicky)
  160. ↑ Ellen Banda-Aaku [online]. Bloomsbury Publishing [cit. 2026-11-11]. Dostupné online.
  161. ↑ Zambia Monuments & Historic Sites Overview [online]. Zambia Tourism [cit. 2026-11-11]. Dostupné online.
  162. ↑ The National Heritage Conservation Commission Act [online]. Government of Zambia [cit. 2026-11-11]. Dostupné online. (anglicky)
  163. ↑ Ing’ombe Ilede Archaeological site [online]. UNESCO [cit. 2026-11-11]. Dostupné online.
  164. ↑ Mwela Rock Paintings [online]. UNESCO [cit. 2026-11-11]. Dostupné online.
  165. ↑ Zambia – World Heritage Convention [online]. UNESCO [cit. 2026-11-11]. Dostupné online.
  166. ↑ Museums [online]. National Museums Board of Zambia [cit. 2026-11-11]. Dostupné online.
  167. ↑ Copperbelt Museum [online]. National Museums Board of Zambia [cit. 2026-11-11]. Dostupné online.
  168. ↑ Moto Moto Museum [online]. National Museums Board of Zambia [cit. 2026-11-11]. Dostupné online.
  169. ↑ How people in urban areas of Zambia learn to cook [online]. Modern Energy Cooking Services, 2023-01 [cit. 2026-11-11]. Dostupné online. (anglicky)
  170. ↑ The Common Zambian Foodstuff, Ethnicity, Preparation and Nutrient Composition of Selected Foods [online]. National Food and Nutrition Commission; University of Zambia, 2007 [cit. 2026-11-11]. Dostupné online. (anglicky)
  171. ↑ The Contribution of Chikanda Orchids to Rural Livelihoods: Insights from Mwinilunga District of Northwestern Zambia. Sustainability [online]. 2025. Roč. 17, čís. 13. Dostupné online. (anglicky)
  172. ↑ How people in urban areas of Zambia learn to cook [online]. Modern Energy Cooking Services, 2023-01 [cit. 2026-11-11]. Dostupné online. (anglicky)
  173. ↑ Zambia National Nutrition Guidelines [online]. Ministry of Health, Zambia, 2017 [cit. 2026-11-11]. Dostupné online. (anglicky)
  174. ↑ MKANDAWIRE, Sitwe Benson; SIMOOYA, Steriah Monica; MONDE, Pauline Namakau. Zambian Culture: Harnessing Cultural Literacy with a Focus on Myths and Taboos. Lusaka: UNZA Press, 2019. ISBN 978-9982-03-105-9. (anglicky)
  175. ↑ Zambia [online]. Olympedia [cit. 2026-11-11]. Dostupné online.
  176. ↑ VARGAS, Luke. Zambia earns first Women's World Cup win with 3-1 victory over Costa Rica. apnews.com [online]. Associated Press, 2023-07-31 [cit. 2026-11-11]. Dostupné online.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • OLŠA, Jaroslav jr.; HULEC, Otakar. Dějiny Zimbabwe, Zambie a Malawi. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 2008. ISBN 978-80-7106-952-2. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
  • Obrázky, zvuky či videa k tématu Zambie na Wikimedia Commons
  • Slovníkové heslo Zambie ve Wikislovníku
  • CIA. The World Factbook - Zambia [online]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2026-01-14. (anglicky) 
  • CzechTrade • Ministerstvo zahraničních věcí (MZV) • Zastupitelský úřad České republiky. Souhrnná teritoriální informace: Zambie [online]. Businessinfo.cz. Dostupné online. 
  • Zambia [online]. Encyclopaedia Britannica. Dostupné online. (anglicky)