Přeskočit na obsah

Wilhelm Cuno

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Wilhelm Cuno
Wilhelm Cuno
Wilhelm Cuno
6. německý říšský kancléř
Ve funkci:
22. listopadu 1922 – 12. srpna 1923
PrezidentFriedrich Ebert
PředchůdceJoseph Wirth
NástupceGustav Stresemann
Stranická příslušnost
Členstvížádný

Rodné jménoWilhelm Carl Josef Cuno
Narození2. července 1876
Německá říše Suhl, Německé císařství
Úmrtí3. ledna 1933
Německo Aumühle, Německo
Místo pohřbeníHřbitov v Ohlsdorfu
ObčanstvíNěmecko
ChoťMartha Berta Wirtz
Alma materHumboldtova univerzita
Univerzita Heidelberg
Gymnasium Theodorianum
Profesepolitik, právník a podnikatel
CommonsWilhelm Cuno
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Wilhelm Carl Josef Cuno [kúno] (2. července 1876, Suhl – 3. ledna 1933, Aumühle) byl německý politik období Výmarské republiky, v letech 1922–1923 působil jako říšský kancléř.

Vystudoval práva v Berlíně a Heidelberku. V roce 1907 byl zaměstnán na ministerstvu financí. Během 1. světové války působil na oddělení dodávek potravin pro německé vojáky, služby však zanechal a v roce 1917 se nechal zaměstnat u lodní společnosti HAPAG (Hamburg Amerikanische Packetfahrt Actien Gesellschaft). V prosinci 1918 byl ve společnosti povýšen na generálního ředitele.

Jako ekonomický odborník se Cuno zúčastnil poválečných jednání o válečných reparacích. Významnost jeho pozice ve vedení HAPAGu vykrystalizovala poté, kdy se tato společnost stala výhradním lodním přepravcem zboží mezí tehdejší Německou říší a USA. Cuno tak neformálně zastupoval zájmy říšské vlády v zahraničí, mnohokrát však odmítl návrh přijmout pozici říšského ministra zahraničí.[1] Souhlasil však, že sestaví vládní kabinet po rezignaci Josepha Wirtha v úřadu kancléře. Do tohoto úřadu byl jmenován 22. listopadu 1922.

Jeho vláda sestávala především z bezpartijních ekonomů a členů DVP, DDP, Centra a BVP. Kabinet je znám pro vyhlášení politiky pasivního odporu k francouzsko-belgické okupaci Porúří v roce 1923, k němuž Spojenci sáhli po nesplácení válečných reparací.[2] Pasivní odpor byl svým způsobem účinný, ale poškodil už tak slabou německou ekonomiku. Ani další Cunova řešení tehdejších ekonomických problémů nebyla shledána historiky za příliš šťastná. Aby došlo ke snížení státního dluhu v důsledku placení válečných reparací, nechala vláda natisknout velké množství peněz, což vedlo k hyperinflaci, která nakonec dosáhla 32 400 %.

Po pádu vlády Cuno odešel z politiky a vrátil se zpět do vedení HAPAGu. V roce 1926 zde byl znovu zvolen ředitelem.[1]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Wilhelm Cuno na anglické Wikipedii.

  1. 1 2 Wilhelm Cuno. Britannica.com [online]. [cit. 2026-09-14]. Dostupné online. (anglicky)
  2. ↑ CORNEBISE, Alfred E. Cuno, Germany, and the Coming of the Ruhr Occupation: A Study in German-West European Relations. Proceedings of the American Philosophical Society. 1972, roč. 116, čís. 6, s. 502–531. Dostupné online [cit. 2026-09-14]. ISSN 0003-049X.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
  • Obrázky, zvuky či videa k tématu Wilhelm Cuno na Wikimedia Commons