Wilhelm Cuno
| Wilhelm Cuno | |
|---|---|
Wilhelm Cuno | |
| 6. německý říšský kancléř | |
| Ve funkci: 22. listopadu 1922 – 12. srpna 1923 | |
| Prezident | Friedrich Ebert |
| Předchůdce | Joseph Wirth |
| Nástupce | Gustav Stresemann |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | žádný |
| Rodné jméno | Wilhelm Carl Josef Cuno |
| Narození | 2. července 1876 |
| Úmrtí | 3. ledna 1933 |
| Místo pohřbení | Hřbitov v Ohlsdorfu |
| Občanství | Německo |
| Choť | Martha Berta Wirtz |
| Alma mater | Humboldtova univerzita Univerzita Heidelberg Gymnasium Theodorianum |
| Profese | politik, právník a podnikatel |
| Commons | Wilhelm Cuno |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Wilhelm Carl Josef Cuno [kúno] (2. července 1876, Suhl – 3. ledna 1933, Aumühle) byl německý politik období Výmarské republiky, v letech 1922–1923 působil jako říšský kancléř.
Život
[editovat | editovat zdroj]Vystudoval práva v Berlíně a Heidelberku. V roce 1907 byl zaměstnán na ministerstvu financí. Během 1. světové války působil na oddělení dodávek potravin pro německé vojáky, služby však zanechal a v roce 1917 se nechal zaměstnat u lodní společnosti HAPAG (Hamburg Amerikanische Packetfahrt Actien Gesellschaft). V prosinci 1918 byl ve společnosti povýšen na generálního ředitele.
Jako ekonomický odborník se Cuno zúčastnil poválečných jednání o válečných reparacích. Významnost jeho pozice ve vedení HAPAGu vykrystalizovala poté, kdy se tato společnost stala výhradním lodním přepravcem zboží mezí tehdejší Německou říší a USA. Cuno tak neformálně zastupoval zájmy říšské vlády v zahraničí, mnohokrát však odmítl návrh přijmout pozici říšského ministra zahraničí.[1] Souhlasil však, že sestaví vládní kabinet po rezignaci Josepha Wirtha v úřadu kancléře. Do tohoto úřadu byl jmenován 22. listopadu 1922.
Vláda
[editovat | editovat zdroj]Jeho vláda sestávala především z bezpartijních ekonomů a členů DVP, DDP, Centra a BVP. Kabinet je znám pro vyhlášení politiky pasivního odporu k francouzsko-belgické okupaci Porúří v roce 1923, k němuž Spojenci sáhli po nesplácení válečných reparací.[2] Pasivní odpor byl svým způsobem účinný, ale poškodil už tak slabou německou ekonomiku. Ani další Cunova řešení tehdejších ekonomických problémů nebyla shledána historiky za příliš šťastná. Aby došlo ke snížení státního dluhu v důsledku placení válečných reparací, nechala vláda natisknout velké množství peněz, což vedlo k hyperinflaci, která nakonec dosáhla 32 400 %.
Po pádu vlády Cuno odešel z politiky a vrátil se zpět do vedení HAPAGu. V roce 1926 zde byl znovu zvolen ředitelem.[1]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Wilhelm Cuno na anglické Wikipedii.
- 1 2 Wilhelm Cuno. Britannica.com [online]. [cit. 2026-09-14]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ CORNEBISE, Alfred E. Cuno, Germany, and the Coming of the Ruhr Occupation: A Study in German-West European Relations. Proceedings of the American Philosophical Society. 1972, roč. 116, čís. 6, s. 502–531. Dostupné online [cit. 2026-09-14]. ISSN 0003-049X.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Wilhelm Cuno na Wikimedia Commons
