Nudging

Richard Thaler (6. prosince 2017)

Nudging (lze přeložit jako „popíchnutí“ či „postrčení“) označuje ovlivnění jednotlivce při rozhodování, aniž by bylo nutné uplatňovat ekonomické pobídky nebo přímých příkazů. Tento koncept z oblasti behaviorální ekonomie spočívá v nenásilném vedení jednotlivce k výběru vhodné volbě preferované možnosti bez použití donucovacích nástrojů, jako jsou například pokuty či dotace. Populárním se stal zejména díky knize Nudge: Improving Decisions About Health, Wealth, and Happiness, kterou v roce 2008 napsali Richard Thaler a Cass Sustein. Thaler v roce 2017 za tuto práci obdržel Nobelovu cenu za ekonomii.

Principy nudgingu

Nudging vychází z předpokladů, že lidé nejednají vždy racionálně a jejich rozhodování je ovlivněno kognitivními zkresleními, jako jsou tendence k předpojatostem, setrvačnost či omezená pozornost. Nudges (podněty) využívají těchto zkreslení k podpoře rozhodnutí, která jsou považována za společensky žádoucí nebo užitečná. Tyto podněty by neměly omezovat svobodu volby jednotlivců, pouze jen postrčit k rozhodnutí ve správném směru. Základní principy nudgingu zahrnují:

Jednoduchost

Podněty by měly být pro jednotlivce přímočaré, snadno pochopitelné a nezatěžovaly ho příliš velkým množstvím informací. Typickým příkladem jsou v supermarketech potraviny, zejména ty zdravější, které jsou často umístěny na úroveň očí, což by mělo usnadnit jednotlivcovu volbu, aniž by bylo nutné studovat nutriční hodnoty.

Základ v lidské psychologii

Nudging využívá znalosti jednání lidí a také faktory, které jejich chování ovlivňují. Jedná se například o důležitost výchozí volby – nastaveného základního rozhodnutí, které může výrazně ovlivnit chování. Například v zaměstnání, kdy jsou zaměstnanci automaticky zapisováni do penzijního programu, a i přes možnost aktivního vystoupení, se většina zaměstnanců rozhodne v tomto programu zůstat.

Transparentnost

Transparentnost je klíčovým aspektem nudgingu. Tento princip zajišťuje, že podněty jednotlivce k rozhodnutí či jednání nenutí, pouze jim nabízejí snadnější cestu k preferované volbě. V praxi tento princip nalezneme například v oblasti finančních rozhodnutí, kdy informace o důležitosti spoření jsou prezentovány jasně, srozumitelně a není potřeba jednotlivce k danému kroku přímo nutit.

Aplikace v praxi

V praktickém využití je nudging často propojen s architekturou výběru, tedy způsobem, jakým je uspořádáno rozhodovací prostředí. Architektura volby je založena na přesvědčení, že lidé bývají předvídatelně zaujatí, což může vést k chybám v rozhodování. Nudging operuje v rozhraní architektury volby tím způsobem, že jednotlivce směřuje k určitému chování nebo volbě. Nudging při tom sice zachovává svobodu volby, ale využívá elementy architektury výběru (výchozí volba, uspořádání možností) pro to konkrétní nasměrování.^[zdroj?]

V ekonomickém ohledu je nudging využíván zejména k podpoře rozhodnutí, která mají dlouhodobě pozitivní dopady na jednotlivce nebo společnost. Příklady zahrnují:

• Spoření a finanční plánování: Automatické zapisování zaměstnanců do penzijních plánů (opt-out systémy), což zvyšuje podíl lidí spořících na důchod.
• Zdravotnictví: Probíhají jednoduchá opatření v podobě umístění zdravějších potravin v supermarketech na hladinu očí.
• Daně: Využívání jednoduchých zpráv na daňových formulářích, jako je upozornění na vysoké procento daňových poplatníků, kteří daně platí včas, zlepšuje platební morálku.
• Vládu: Vlády řady zemí začaly od počátku 21. století systematicky využívat koncept nudgingu jako nástroj pro tvorbu veřejných politik. Ve Spojeném království vznikl roku 2010 vládní Behavioural Insights Team, známý jako „Nudge Unit“, vedený Davidem Halpernem, jehož činnost je považována za jeden z prvních institucionalizovaných pokusů aplikovat behaviorální vědy ve státní správě. Podobné přístupy se prosadily také v USA, kde Cass Sunstein, spoluautor teorie, působil od roku 2008 jako vedoucí Úřadu pro informační a regulační agendu, což umožnilo širší uplatňování behaviorálních intervencí ve federální politice. Inspirací britského modelu se stala rovněž Austrálie, která v roce 2012 vytvořila vlastní Behavioural Insights Unit a v roce 2016 založila federální Behavioural Economics Team of Australia (BETA) jako centrální orgán pro aplikaci behaviorálních poznatků ve veřejném sektoru. Akademické analýzy tohoto trendu upozorňují jak na přínosy behaviorálních intervencí, tak i na jejich limity, například potřebu zvažovat, kdy je nudging efektivním a legitimním nástrojem vládního řízení,nebo paradox, že vlády používají nástroje racionality v prostředí, kde samotní občané jednají za podmínek omezené racionality.

Kritika a etické otázky

Nudging je předmětem kritiky, zejména z etického hlediska. Kritici upozorňují na:

• Manipulaci: Obavy, že podněty mohou nenápadně vést k ovlivňování rozhodnutí proti zájmům jednotlivců, například ve prospěch komerčních zájmů. Pokud by si jednotlivci uvědomili, že jsou ovlivňováni skrytými mechanismy, mohla by být narušena jejich důvěra v rozhodovací procesy.
• Asymetrii informací: Roste riziko zneužití informací, které nejsou veřejnosti dostupné. Například pokud jsou podněty navrženy tak, aby zvýhodňovaly jednu skupinu na úkor druhé.
• Neúčinné nebo nevhodné podněty: Špatně navržené podněty mohou vykazovat dlouhodobě negativní důsledky, zejména při nedostatečném zvážení kulturních či sociálních kontextů, které vede k nepochopení podnětů nebo dokonce jejich odmítnutí.
• Etická dilemata: Vyskytuje se zde otázka správného využití behaviorálních principů k ovlivňování jednotlivců, i když je cílem společenské dobro.
• Snížení osobní odpovědnosti: Kritici se obávají, že nadměrné spoléhání na nudging může vest k oslabení osobní odpovědnosti za rozhodnutí. Pokud jsou jednotlivci příliš vedeni externími podněty, mohou ztratit motivaci učit se činit informovaná rozhodnutí samostatně.
• Dopad na demokratické procesy: Existuje hrozba, že nudging může oslabovat demokratické procesy, protože obchází vědomé rozhodování a nahrazuje veřejnou debatu skrytými zásahy expertů. Tím posiluje technokratické řízení a oslabuje roli občanů při formování veřejných politik, což může dlouhodobě snižovat kvalitu demokratického rozhodování.

Budoucnost nudgingu

S rozvojem technologií se očekává, že nudging získá nové možnosti a širší uplatnění. Například chytré aplikace a digitální nástroje dokážou uživatele nenápadně vést ke zdravějším volbám nebo lepším finančním rozhodnutím. Kritici upozorňují na riziko zneužití dat a nepřiměřeného sledování, což může narušit soukromí a důvěru veřejnosti. Některé vlády a organizace již vyvíjejí regulační rámce, které mají zajistit, že technologie založené na nudgingu budou používány eticky a transparentně.

Budoucnost nudgingu bude pravděpodobně zahrnovat i větší důraz na participativní přístup, kdy budou jednotlivci více zapojeni do procesu navrhování podnětů. Tím by se mohly zmírnit některé etické obavy a posílit důvěra ve využívání tohoto nástroje. Nudging tak zůstává atraktivním a zajímavým tématem, ale zároveň i kontroverzním nástrojem pro tvůrce politik, které vyvolává diskusi o rovnováze mezi svobodou volby a dosažením společenských cílů.^[zdroj?]

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Nudging na Wikimedia Commons

Autoritní data	BNF: cb178002482 (data) GND: 1120619599 SUDOC: 234853638