Mauricius
Mauricius,[pozn. 1] plným názvem Mauricijská republika[pozn. 2] je ostrovní stát v Indickém oceánu u východního pobřeží Madagaskaru, přibližně 2 000 km od jihovýchodního pobřeží Afriky. Tvoří jej stejnojmenný hlavní ostrov, ostrov Rodrigues a další menší ostrovy. Vnitrozemí hlavního ostrova je převážně hornaté a sopečného původu, směrem k pobřeží přechází v nížiny. Podnebí je tropické, ovlivňované oceánem. Na ploše 2 040 km² žije 1,2 milionu obyvatel,[2] což z Mauricia činí čtvrtý nejmenší a zároveň jeden z nejméně lidnatých suverénních států v Africe. Hlavním a největším městem je Port Louis, mezi další významná města patří Vacoas-Phoenix a Beau Bassin-Rose Hill. Mauricius je multietnická společnost, většinu obyvatelstva tvoří potomci přistěhovalců z Indie, dále Kreolové afrického a smíšeného původu a menší komunity čínského a evropského původu. Používá se angličtina, francouzština a mauricijská kreolština. Necelá polovina obyvatel se hlásí k hinduismu, přibližně třetina ke křesťanství a necelá pětina k islámu.
Ostrovy byly před příchodem Evropanů neobydlené. V 16. století je navštěvovali Portugalci, kteří zde však nezaložili trvalá sídla. V roce 1598 se ostrova Mauricius zmocnili Nizozemci, kteří jej pojmenovali po Mořici Nasavském a v 17. století zde založili první osadu. Jejich kolonizační pokusy však nebyly úspěšné a roku 1710 ostrov opustili. V roce 1715 jej převzala Francie, která jej přejmenovala na Île de France a za vlády guvernéra Bertranda Mahé de La Bourdonnais zde rozvinula plantážní hospodářství, založené na práci otroků.
Během napoleonských válek ostrov roku 1810 obsadili Britové a po skončení válek si jej ponechali. Britská kolonie Mauricius zahrnovala ostrovy Rodrigues, Agalegské ostrovy, Cargados Carajos, Čagoské ostrovy a až do roku 1906 také Seychely. Hospodářství kolonie se opíralo především o produkci cukrové třtiny až do získání nezávislosti v roce 1968. Britská nadvláda přinesla mimo jiné zrušení otroctví v roce 1835 a následný příchod velkého počtu smluvních dělníků z Indie, jejichž potomci dnes tvoří významnou část obyvatelstva.
Mauricius získal nezávislost na Spojeném království 12. března 1968 a stal se samostatným státem v rámci Společenství národů. Zpočátku se jeho hospodářství opíralo především o pěstování cukrové třtiny, postupně se však diverzifikovalo a význam získaly textilní průmysl, finanční služby a cestovní ruch. Dne 12. března 1992 se Mauricius stal republikou. V květnu 2025 podepsaly Mauricius a Spojené království dohodu o svrchovanosti nad Čagoskými ostrovy, které od něj Britové oddělili v roce 1965.
Mauricius je unitární parlamentní republikou s prezidentem jako hlavou státu. Zákonodárná moc náleží jednokomorovému Národnímu shromáždění. Hospodářství země je poměrně diverzifikované a patří mezi ekonomiky s vyššími příjmy. Významnou úlohu mají služby, zejména finančnictví, informační technologie a cestovní ruch, ale i zpracovatelský průmysl a zemědělství. Mauricius bývá označován za jednu z nejrozvinutějších zemí Afriky, v indexu lidského rozvoje zaujímá 73. místo. Země se vyznačuje mimořádnou biodiverzitou a výskytem mnoha endemických druhů rostlin a živočichů. Země je známá svou kulturní rozmanitostí, kterou formovaly africké, evropské a jihoasijské vlivy. Je členem Organizace spojených národů, Africké unie, Commonwealthu, Mezinárodní organizace frankofonie, Jihoafrického rozvojového společenství a Společného trhu pro východní a jižní Afriku.
Etymologie
[editovat | editovat zdroj]První historický doklad o ostrově, který je dnes známý jako Mauricius, pochází z mapy italského kartografa Alberta Cantina z roku 1502. Na mapě je ostrov označen názvem Dina Arobi.[4][5] V roce 1507 navštívili neobydlený ostrov portugalští námořníci. Na raných portugalských mapách se objevuje pod názvy Cirne nebo Do-Cerne, které pravděpodobně pocházejí od jména lodi účastnící se některé z tehdejších výprav. Portugalský mořeplavec Pedro Mascarenhas pojmenoval okolní souostroví Maskarény.
V roce 1598 přistála v Grand Port nizozemská eskadra pod vedením admirála Wybranda van Warwycka a pojmenovala ostrov Mauritius na počest prince Mořice (Maurice) Nasavského, místodržitele Spojených provincií nizozemských. Později se ostrov stal francouzskou kolonií a byl přejmenován na Île de France. 3. prosince 1810 Francouzi během napoleonských válek ostrov postoupili Velké Británii. Pod britskou nadvládou se název ostrova vrátil na Mauricius. Je také běžně známý jako Maurice a Île Maurice ve francouzštině, Moris v mauricijské kreolštině.
Historie
[editovat | editovat zdroj]Rané dějiny
[editovat | editovat zdroj]Mauricius byl před příchodem evropských mořeplavců neobydlený. Není známo, zda byl ostrov znám již Féničanům a Malajcům. Podle pověstí měli ostrov objevit právě Malajci během svých cest z Madagaskaru do Indonésie. Neexistují však žádné důkazy, které by to potvrzovaly. Ostrov je zaznamenán na některých starých arabských námořních mapách a Arabům byl znám již v 10. století. Arabští mořeplavci ostrov nazývali Dina Harobi, což znamená „opuštěný ostrov“.[6] Později se z toho prý stalo Dina Arobi, což znamená „stříbrný ostrov“. Arabové se však na ostrově neusadili, protože byli převážně obchodníci a ostrov využívali pouze k odpočinku a k doplnění zásob potravin a pitné vody. Z tohoto důvodu se zde také nenacházejí žádné stopy ani pozůstatky po nich.[7].[8]

Tordesillaská smlouva, jejímž cílem bylo předcházet konfliktům mezi Portugalskem a Španělskem, přiznala Portugalsku právo kolonizovat tuto část světa. Roku 1507 připluli k neobydlenému ostrovu portugalští mořeplavci a zřídili zde zastávku pro své lodě. Prvním známým Evropanem, který na Mauriciu přistál, byl portugalský mořeplavec Diogo Fernandes Pereira. Ostrov pojmenoval „Ilha do Cisne“ („Labutí ostrov“). Portugalci zde dlouho nezůstali, protože o tyto ostrovy neměli zájem.[9] Maskarény byly pojmenovány po Pedru Mascarenhasovi, místokráli portugalské Indie, který ostrovy navštívil roku 1512. Ostrov Rodrigues získal své jméno po portugalském objeviteli Diogo Rodriguesovi, jenž na něj jako první narazil roku 1528.


Roku 1598 přistála u Grand Port nizozemská eskadra pod velením admirála Wybranda van Warwycka a ostrov pojmenovala „Mauritius“ podle Mořice Nasavského (nizozemsky Maurits van Nassau), představitele Nizozemské republiky. Nizozemci ostrov osídlili roku 1638. Těžili zde ebenové dřevo a vysadili cukrovou třtinu, přivezli hospodářská zvířata a jeleny. Odtud vyplul nizozemský mořeplavec Abel Tasman na výpravu za Velkou jižní zemí, během níž zmapoval části Tasmánie, Nového Zélandu a Nové Guineje.[10]
První nizozemské osídlení trvalo dvacet let. Roku 1639 přivezla Nizozemská východoindická společnost zotročené obyvatele Madagaskaru, kteří káceli ebenovníky a pracovali na nově založených tabákových a třtinových plantážích.[10] Následovalo několik dalších pokusů o trvalé založení kolonie, avšak osady se nikdy nerozvinuly natolik, aby přinášely dostatečné výnosy. Nizozemci proto roku 1710 Mauricius opustili.[9][11]
Článek zveřejněný roku 1755 v anglickém listu Leeds Intelligencer tvrdil, že ostrov byl opuštěn kvůli velkému množství makaků jávských, kteří „všechno ničili“, a že byl tehdy znám také jako „Ostrov opic“.[12] Portugalští mořeplavci tyto opice přivezli do oblasti z jejich původního prostředí v jihovýchodní Asii ještě před nizozemskou nadvládou.[13]
Francouzský Mauricius (1715–1810)
[editovat | editovat zdroj]Francie, která již ovládala sousední ostrov Île Bourbon (dnešní Réunion), převzala roku 1715 kontrolu nad Mauriciem a přejmenovala jej na Île de France. Roku 1723 byl na ostrově zaveden Code Noir, francouzský dekret upravující otroctví ve francouzských koloniích. Ten jednu skupinu lidí označil za „zboží“, čímž jejich vlastníkům umožnil získat pojistné plnění a náhradu v případě ztráty tohoto „zboží“.[14] Příchod francouzského guvernéra Bertranda-Françoise Mahého de La Bourdonnais roku 1735 se časově shodoval s rozvojem prosperujícího hospodářství založeného na produkci cukru. Mahé de La Bourdonnais vybudoval v Port Louis námořní základnu a středisko stavby lodí.[9]
Za jeho vlády vzniklo mnoho budov, z nichž některé se dochovaly dodnes. Patří mezi ně část vládního domu, zámek Château de Mon Plaisir a kasárna Line Barracks, v nichž sídlí Mauricijská policie. Ostrov spravovala Francouzská Východoindická společnost, která zde působila až do roku 1767.[9]
Za francouzské nadvlády byli na ostrov přiváženi zotročení lidé z různých částí Afriky, například z Mosambiku a Zanzibaru.[15] V důsledku toho vzrostl počet obyvatel ostrova během třiceti let z 15 000 na 49 000.
Obchodníci s otroky z Madagaskaru, zejména příslušníci etnika Sakalavů a arabští obchodníci, nakupovali zotročené lidi od obchodníků na arabském Svahilském pobřeží nebo v portugalském Mosambiku. Před jejich přepravou na otrokářské trhy na Mauriciu, Réunionu a v Indii se zastavovali na Seychelách, kde doplňovali zásoby.[16]
Z 80 000 zotročených lidí dopravených na Réunion a Mauricius v letech 1769–1793 pocházelo 45 % od obchodníků z řad Sakalavů ze severozápadního Madagaskaru. Ti podnikali nájezdy do východní Afriky a na Komory, aby získali otroky. Zbytek zajistili arabští obchodníci, kteří zotročené lidi nakupovali v portugalském Mosambiku a přes Madagaskar je přepravovali na Réunion.[17]
Na konci 18. století tvořili zotročení Afričané přibližně 80 % obyvatel ostrova a na počátku 19. století zde žilo 60 000 zotročených lidí.[10] Již na počátku roku 1729 přijeli na Mauricius z indického Puduččéri indičtí řemeslníci na lodi La Sirène. Jejich pracovní smlouvy byly podepsány roku 1734, kdy získali svobodu.[18]

V letech 1767–1810, s výjimkou krátkého období během Francouzské revoluce, kdy si obyvatelé vytvořili vládu prakticky nezávislou na Francii, ostrov spravovali úředníci jmenovaní francouzskou vládou. Jacques-Henri Bernardin de Saint-Pierre žil na ostrově v letech 1768–1771. Po návratu do Francie napsal román Pavel a Virginie, milostný příběh, který proslavil Île de France v celém frankofonním světě. Roku 1796 se osadníci vzbouřili proti francouzské nadvládě poté, co se pařížská vláda pokusila zrušit otroctví.[19]
Mezi významné francouzské guvernéry patřil vikomt de Souillac, který nechal v Port Louis vybudovat silnici Chaussée[20] a podporoval usazování zemědělců v oblasti Savanne. Antoine Bruni d'Entrecasteaux se zasloužil o to, aby se hlavní francouzská základna v Indickém oceánu nacházela na Mauriciu, nikoli v indickém Pondicherry.[21] Charles Mathieu Isidore Decaen byl úspěšným generálem během francouzských revolučních válek a v jistém smyslu soupeřem Napoleona I. V letech 1803–1810 působil jako guvernér Île de France a Réunionu.
Britský námořní kartograf a cestovatel Matthew Flinders byl na ostrově v letech 1803–1810 zatčen a vězněn generálem Decaenem.[22][23] Jeho zadržení bylo v rozporu s Napoleonovým rozkazem. Během napoleonských válek sloužil Mauricius jako základna, odkud francouzští korzári podnikali úspěšné útoky na britské obchodní lodě. Nájezdy pokračovaly až do roku 1810, kdy byla vyslána výprava Královského námořnictva pod velením komodora Josiase Rowleyho, anglo-irského aristokrata, s cílem ostrov dobýt. Přestože Francouzi zvítězili nad Brity v bitvě u Grand Portu, nedokázali zabránit britskému vylodění u Cap Malheureux o tři měsíce později. Dne 3. prosince 1810, pátý den invaze, ostrov formálně kapituloval.[21] Podmínky kapitulace umožňovaly osadníkům ponechat si půdu a majetek a nadále používat francouzštinu i francouzské právo v trestních a občanskoprávních záležitostech. Za britské nadvlády se ostrovu vrátil název Mauricius.[9]
Britský Mauricius (1810–1968)
[editovat | editovat zdroj]
V 19. století Mauricius, stejně jako další britské kolonie, přijímal i vysílal trestance odsouzené k nucenému přesídlení. Tuto migraci vyvolával jak nedostatek pracovní síly po zrušení otroctví, tak neúnosně vysoký počet vězňů, který částečně souvisel se společenskými nepokoji v Indii. Roku 1811 Východoindická společnost na krátkou dobu zastavila přepravu odsouzenců, protože zprávy navrátivších se vězňů o mírném zacházení přestaly působit jako odstrašující prostředek proti zločinu. O dva roky později byla tato praxe obnovena kvůli rostoucímu počtu vězňů, který částečně souvisel s narůstajícími povstáními a nepokoji na území ovládaném společností.[24]
Britská správa, jejímž prvním guvernérem se stal Robert Farquhar, dohlížela na rychlé společenské a hospodářské změny. Její působení však poznamenala aféra kolem Ratsitatanina. Ratsitatane, synovec madagaskarského krále Radamy I., byl na Mauricius převezen jako politický vězeň. Podařilo se mu uprchnout z vězení a připravoval povstání, jehož cílem bylo osvobodit otroky na ostrově. Jeho společník Laizaf ho však zradil. Ratsitatane byl dopaden skupinou milicionářů a bez soudu popraven.[25][26]
Roku 1832 založil d'Épinay první mauricijské noviny Le Cernéen, které nebyly pod kontrolou vlády. Ve stejném roce se generální prokurátor pokusil prosadit zrušení otroctví bez náhrady majitelům otroků. To vyvolalo nespokojenost a vláda v obavě z možného povstání nařídila všem obyvatelům odevzdat zbraně. Na kopci v centru Port Louis, dnes známém jako Citadel Hill, byla vybudována kamenná pevnost Fort Adelaide, která měla případným nepokojům zabránit.[20] Po roce 1833 bylo otroctví postupně rušeno a majitelé plantáží nakonec obdrželi odškodnění ve výši dvou milionů liber šterlinků za ztrátu zotročených lidí, kteří byli během francouzské nadvlády přiváženi z Afriky a Madagaskaru.[27][28]

Zrušení otroctví významně ovlivnilo mauricijskou společnost, hospodářství i obyvatelstvo. Majitelé plantáží začali ve velkém přivážet z Indie smluvní dělníky, kteří pracovali na třtinových polích. V letech 1834–1921 se na ostrově vystřídalo přibližně půl milionu těchto pracovníků. Pracovali na cukrových plantážích, v továrnách, dopravě i na stavbách. Britové na ostrov přivezli také 8 740 indických vojáků.[9]
Aapravasi Ghat v zátoce u Port Louis, dnes zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO, byl prvním významným přijímacím střediskem smluvních dělníků v britské kolonii. S pracovníky přiváženými z Indie nebylo vždy zacházeno spravedlivě. Francouz německého původu Adolphe de Plevitz se stal jejich neoficiálním ochráncem a roku 1871 jim pomohl sepsat petici adresovanou guvernérovi Gordonovi. Následně byla jmenována komise, která doporučila řadu opatření ovlivňujících život indických dělníků v následujících padesáti letech.[21]
Roku 1885 byla přijata nová ústava, označovaná jako Cens Démocratique, která zahrnovala některé zásady prosazované kreolským vůdcem Onésiphonem Beaugeardem. Zavedla volená místa v Legislativní radě, volební právo však bylo omezeno především na majetné bělošské Francouze a světlejší část indické elity vlastnící nemovitosti. Roku 1886 jmenoval guvernér John Pope Hennessy Gnanadicarayena Arlandu prvním členem indicko-mauricijského původu v řídící radě, a to navzdory preferenci cukrovarnické oligarchie, která podporovala jeho soupeře Emila Sandapu. Arlanda ve funkci působil do roku 1891.[29] Roku 1903 se na Mauriciu objevily automobily a v roce 1910 začaly jezdit první taxíky. Port Louis byl elektrifikován roku 1909. V témže desetiletí získala společnost Mauritius Hydro Electric Company, kterou vlastnili bratři Atchiové, povolení dodávat elektřinu městům v horní části oblasti Plaines Wilhems.


Ve druhém desetiletí 20. století zesílila politická agitace. Rostoucí střední třída, tvořená lékaři, právníky a učiteli, začala zpochybňovat politickou moc vlastníků cukrových plantáží. Jejím vůdcem byl starosta Port Louis Eugène Laurent. Jeho strana Action Libérale požadovala rozšíření volebního práva. Proti ní stála strana Parti de l'Ordre vedená Henrim Lecléziem, nejvlivnějším z cukrovarnických magnátů.[21]
Roku 1911 vypukly v Port Louis nepokoje poté, co se rozšířila nepravdivá zpráva, že Laurent byl zavražděn oligarchy v Curepipe. Událost vešla ve známost jako nepokoje v Curepipe roku 1911. V hlavním městě byly poškozeny obchody a kanceláře a jeden člověk zahynul.[30] V témže roce se v Curepipe konala první veřejná filmová představení a byla zde postavena kamenná budova určená pro Royal College.[30] Roku 1912 začala fungovat rozsáhlejší telefonní síť, kterou využívala vláda, podniky a několik soukromých domácností.
Po vypuknutí první světové války v srpnu 1914 se mnoho Mauricijců dobrovolně přihlásilo do bojů v Evropě proti Německu a v Mezopotámii proti Osmanské říši. Válka však Mauricius zasáhla mnohem méně než konflikty v 18. století. Období let 1914–1918 bylo naopak dobou hospodářské prosperity díky růstu cen cukru. Roku 1919 vznikl Mauritius Sugar Syndicate, který sdružoval 70 % všech producentů cukru.[31]
Ve 20. letech 20. století se rozšířilo hnutí označované jako „retrocesionismus“, které prosazovalo navrácení Mauricia Francii. Hnutí však rychle zaniklo, protože ve volbách roku 1921 nebyl zvolen žádný z kandidátů podporujících připojení ostrova k Francii. Poválečná recese přinesla prudký pokles cen cukru. Mnoho plantáží bylo uzavřeno, čímž skončila éra cukrovarnických magnátů, kteří ovládali hospodářství i politický život ostrova.[32]
Od konce Arlandova funkčního období roku 1891 až do roku 1926 neměli Indomauricijci v Legislativní radě žádné zastoupení. Ve volbách roku 1926 se Dunputh Lallah a Rajcoomar Gujadhur stali prvními Indomauricijci zvolenými do této rady. Lallah zvítězil ve volebním obvodu Grand Port nad Fernandem Louisem Morelem a Gastonem Gebertem, zatímco Gujadhur porazil v obvodu Flacq Pierra Montocchia.[33] Roku 1936 založil Maurice Curé Labouristickou stranu. Emmanuel Anquetil se zaměřil na organizování městských dělníků, zatímco pandit Sahadeo působil mezi venkovskými pracujícími.[34]
Nepokoje Uba z roku 1937 vedly k reformám britské koloniální správy, které zlepšily pracovní podmínky a umožnily znovu legalizovat odbory.[35][36] Svátek práce se na Mauriciu slavil poprvé roku 1938. Více než 30 000 dělníků obětovalo jednodenní mzdu a přijelo z různých částí ostrova na velké shromáždění na závodišti Champ de Mars.[37] Po stávkách přístavních dělníků byl odborový předák Emmanuel Anquetil deportován na Rodrigues, Maurice Curé a pandit Sahadeo byli umístěni do domácího vězení a řada stávkujících skončila ve vězení. Guvernér sir Bede Clifford pomohl Julesi Lecleziovi z Mauritius Sugar Syndicate potlačit důsledky stávky tím, že zaměstnal náhradní dělníky, označované jako stávkokazi.[38]
Po vypuknutí druhé světové války roku 1939 se mnoho Mauricijců dobrovolně přihlásilo do britské armády a bojovalo v Africe a na Blízkém východě proti německým a italským jednotkám. Mauricius se rovněž stal místem internace Židů deportovaných ze Svaté země.[39]
Mauricius nebyl válkou bezprostředně ohrožen, avšak roku 1943 potopily německé ponorky několik britských lodí u Port Louis. Na počátku války byly vytvořeny místní vojenské jednotky pro případ, že by britské císařské jednotky musely ostrov opustit. Dne 24. března 1943 byl založen Mauritius Regiment jako jednotka britské armády podřízená Východoafrickému velitelství. Koncem roku 1943 byl jeho 1. prapor vyslán na výcvik na Madagaskar a na Mauriciu jej nahradil prapor King's African Rifles. Vyslání 1. praporu bylo politicky nepopulární. Někteří vojáci nesouhlasili s odvody a skutečnost, že prapor vyslaný do zahraničí tvořili výhradně nebělošští vojáci, prohloubila rasové napětí. Vojáci dále nesli nelibě segregaci, nerovné odměňování a fyzicky náročný výcvik a obávali se japonských vojáků. Tyto faktory nakonec vyústily ve vzpouru příslušníků 1. praporu.[40]
Během druhé světové války byly životní podmínky v zemi obtížné. Ceny zboží se zdvojnásobily, zatímco mzdy dělníků vzrostly pouze o 10–20 %. V zemi propukaly nepokoje a koloniální vláda cenzurovala veškerou odborovou činnost. Dělníci cukrovarnické plantáže Belle Vue Harel však 27. září 1943 zahájili stávku.[41] Policisté nakonec začali střílet přímo do davu a zabili čtyři dělníky.[42] Událost vešla ve známost jako masakr v Belle Vue Harel roku 1943.[43][44] Sociální pracovník a vůdce hnutí Jan Andolan Basdeo Bissoondoyal uspořádal pohřební obřady čtyř zabitých dělníků.[45] O tři měsíce později, 12. prosince 1943, uspořádal Bissoondoyal masové shromáždění na místě zvaném Marie Reine de la Paix v Port Louis. Velká účast dělníků z celého ostrova potvrdila popularitu hnutí Jan Andolan.[46]
Po vyhlášení ústavy z roku 1947 se 9. srpna 1948 konaly všeobecné volby. Koloniální vláda poprvé rozšířila volební právo na všechny dospělé, kteří dokázali napsat své jméno v některém z 19 jazyků používaných na ostrově. Dosavadní omezení založená na pohlaví a majetku byla zrušena.[47][48] Labouristická strana vedená Guyem Rozemontem získala většinu hlasů a obsadila 11 z 19 volených křesel; jedenáct zvolených poslanců bylo hinduistického vyznání. Generální guvernér Donald Mackenzie-Kennedy však 23. srpna 1948 jmenoval do Legislativní rady dvanáct konzervativců, aby zachoval převahu bělošských franko-mauricijců.[49][47]
Roku 1948 se Emilienne Rochecouste stala první ženou zvolenou do Legislativní rady.[50] Labouristická strana pod Rozemontovým vedením posílila i ve volbách roku 1953 a na základě jejich výsledků požadovala zavedení všeobecného volebního práva. V letech 1955 a 1957 se v Londýně konaly ústavní konference a byl zaveden systém ministerské vlády. Dne 9. března 1959 se poprvé hlasovalo na základě všeobecného volebního práva dospělých. Volby opět vyhrála Labouristická strana, tentokrát vedená sirem Seewoosagurem Ramgoolamem.[51]
Roku 1961 se v Londýně konala konference o revizi ústavy, na níž byl stanoven další postup vedoucí k větší samosprávě. Volby v roce 1963 vyhrála Labouristická strana se svými spojenci. Koloniální úřad upozornil, že na Mauriciu sílí politika založená na komunitní příslušnosti a že výběr kandidátů politickými stranami i volební chování voličů ovlivňují etnické a kastovní ohledy.[51] Přibližně ve stejné době zveřejnili dva významní britští akademici Richard Titmuss a James Meade zprávu o sociálních problémech ostrova způsobených přelidněním a jednostranným zaměřením hospodářství na pěstování cukrové třtiny. Následovala rozsáhlá kampaň za omezení prudkého růstu populace a během desetiletí se tempo populačního růstu výrazně snížilo.[52]
Na počátku roku 1965 došlo v předměstí Belle-Rose ve městě Quatre Bornes k politicky motivované vraždě. Aktivista Labouristické strany Rampersad Surath byl ubit příznivci konkurenční strany Parti Mauricien.[53][54] Dne 10. května 1965 vypukly v obci Trois Boutiques nedaleko Souillacu rasové nepokoje, které se následně rozšířily do historického města Mahébourg. V celé britské kolonii byl vyhlášen výjimečný stav. Nepokoje začaly vraždou policisty Beesooa, který byl napaden ve svém služebním vozidle kreolským gangem. Následně byl v Trois Boutiques zavražděn civilista Robert Brousse.[55] Členové kreolského gangu poté v Mahébourgu napadli indické Mauricijce, kteří sledovali hindský film v kině Odéon. Policie v Mahébourgu zaznamenala téměř sto případů napadení Indomauricijců.[56]
Nezávislost a konstituční monarchie (1968–1992)
[editovat | editovat zdroj]
Na konferenci v Lancaster House roku 1965 se ukázalo, že se Británie chce své kolonie Mauricius zbavit. Již roku 1959 pronesl britský premiér Harold Macmillan svůj slavný projev „Vítr změny“, v němž uznal, že nejlepší možností pro Británii je poskytnout koloniím úplnou nezávislost. Cesta k nezávislosti Mauricia se tak začala otevírat již koncem 50. let.[57]
Po konferenci v Lancaster House v roce 1965 bylo Chagoské souostroví od Mauricia odtrženo a začleněno do nově vytvořeného Britského indickooceánského území. Dne 7. srpna 1967 se konaly všeobecné volby, v nichž získala většinu křesel Strana nezávislosti. V lednu 1968, šest týdnů před vyhlášením nezávislosti, vypukly v Port Louis nepokoje na Mauriciu roku 1968, při nichž zahynulo 25 lidí.[58][59]

Mauricius přijal novou ústavu a dne 12. března 1968 vyhlásil nezávislost. Prvním premiérem nezávislého Mauricia se stal sir Seewoosagur Ramgoolam. Hlavou státu zůstala Alžběta II., která zastávala funkci mauricijské královny.
Roku 1969 vzniklo opoziční Mauricijské militantní hnutí (MMM), vedené Paulem Bérengerem. V roce 1971 vyhlásilo MMM s podporou odborů sérii stávek v přístavu, což vedlo k vyhlášení výjimečného stavu.[60]
Koaliční vláda Labouristické strany a PMSD reagovala omezením občanských svobod a svobody tisku.[30] Roku 1971 došlo ke dvěma neúspěšným pokusům o atentát na Paula Bérengera, při nichž zahynuli jeho příznivec Fareed Muttur[61] a přístavní dělník a aktivista Azor Adélaïde.[62] Všeobecné volby byly odloženy a veřejná shromáždění zakázána. Dne 23. prosince 1971 byli uvězněni členové MMM včetně Bérengera. Vůdce hnutí byl propuštěn o rok později.[63]
Roku 1973 se Mauricius stal první zemí Afriky, která byla prohlášena za území bez výskytu malárie. V 19. století přitom tato nemoc přiměla značnou část obyvatelstva přesídlit z pobřežních oblastí na Centrální plošinu.[64]
V květnu 1975 zachvátil zemi protest středoškolských a vysokoškolských studentů.[65] Studenti nebyli spokojeni se vzdělávacím systémem, který neodpovídal jejich očekáváním a poskytoval jen omezené možnosti budoucího zaměstnání. Dne 20. května se tisíce studentů pokusily dostat do Port Louis přes most přes řeku Grand River North West a střetly se s policií. Dne 16. prosince 1975 byl přijat zákon, který rozšířil volební právo na osoby starší 18 let.
Další všeobecné volby se konaly 20. prosince 1976. Koalice Labouristické strany, CAM a jejích spojenců získala pouze 28 z 62 křesel.[66] MMM získalo v parlamentu 34 křesel, avšak dosavadní premiér sir Seewoosagur Ramgoolam zůstal ve funkci díky dvoumandátové většině, kterou mu zajistila dohoda s PMSD vedenou Gaëtanem Duvalem.
Roku 1981 informovaly americké noviny o tom, že CIA plánovala tajnou operaci na podporu mauricijské vlády v rámci širší strategie studené války. Podle deníku The Washington Post, který citoval zdroje z americké vlády, měla operace spočívat především v nenápadném poskytování finančních prostředků mauricijské vládě.[67] Tvrzení zopakoval novinář Bob Woodward ve své knize z roku 1987. Podle něj se americká vláda obávala, že by se Mauricius mohl stát sovětskou námořní základnou, pokud by se u moci neudržela prozápadní vláda.[68]
V roce 1982 zvítězila ve volbách vláda MMM–PSM vedená premiérem Aneroodem Jugnauthem, vicepremiérem Harish Boodhoem a ministrem financí Paulem Bérengerem. Mezi vedením MMM a PSM se však prohloubily ideologické i osobní rozpory. Mocenský konflikt mezi Bérengerem a Jugnauthem vyvrcholil v březnu 1983. Jugnauth odcestoval do Nového Dillí na summit Hnutí nezúčastněných zemí a po jeho návratu Bérenger navrhl ústavní změny, které by omezily pravomoci premiéra. Na Jugnauthovu žádost naplánovala indická premiérka Indira Gándhíová ozbrojenou intervenci indického námořnictva a armády, jejímž cílem mělo být zabránění převratu. Operace nesla krycí název Operace Lal Dora.[69][70][71]
Vláda MMM–PSM se rozpadla devět měsíců po volbách v červnu 1982. Podle úředníka ministerstva informací představovalo těchto devět měsíců „socialistický experiment“.[72] Harish Boodhoo rozpustil svou Mauricijskou socialistickou stranu, aby její poslanci mohli vstoupit do nové Jugnauthovy strany Mouvement Socialiste Militant (MSM). Tím Jugnauth zůstal u moci a současně se distancoval od MMM.[73] Koalice MSM, Labouristické strany a PMSD zvítězila ve volbách v srpnu 1983. Premiérským předsedou vlády se stal Anerood Jugnauth a vicepremiérem Gaëtan Duval.
V tomto období se rozvíjel sektor exportně orientovaných průmyslových zón (EPZ). Industrializace se rozšířila také do vesnic a přilákala mladé pracovníky ze všech etnických skupin. Cukrovarnický průmysl tak začal ztrácet své dominantní postavení v hospodářství. V roce 1985 začaly otevírat prodejny velké maloobchodní řetězce, které nabízely nákupy na úvěr i lidem s nízkými příjmy, a umožnily jim tak pořizovat základní domácí spotřebiče. Rozvíjel se také cestovní ruch a na ostrově vznikaly nové hotely. Roku 1989 byla otevřena burza cenných papírů a v roce 1992 zahájil provoz svobodný přístav.[30] V roce 1990 premiér neuspěl při hlasování o změně ústavy, která měla z Mauricia učinit republiku a Bérengera prezidentem.[74]
Republika (od roku 1992)
[editovat | editovat zdroj]Dne 12. března 1992 byl Mauricius prohlášen republikou v rámci Společenství národů a panovník přestal být hlavou státu.[9] Poslední generální guvernér Mauricia Veerasamy Ringadoo se stal prvním prezidentem.[75] Podle přechodného uspořádání jej ještě téhož roku vystřídal Cassam Uteem.[76] Výkonná moc nadále zůstala v rukou premiéra.
Navzdory zlepšení hospodářské situace, které doprovázel pokles cen pohonných hmot a příznivý směnný kurz dolaru, se vláda netěšila všeobecné podpoře. Nespokojenost se projevovala již od roku 1984. Vláda se prostřednictvím zákona o novinách a periodikách pokusila přinutit každé noviny, aby složily bankovní záruku ve výši půl milionu rupií. Čtyřicet tři novinářů proti tomu protestovalo veřejnou demonstrací před parlamentem v Port Louis. Byli zatčeni a následně propuštěni na kauci. Veřejné pobouření přimělo vládu její politiku přehodnotit.[30]
Nespokojenost panovala také ve školství. Počet kvalitních středních škol nestačil rostoucímu počtu absolventů základních škol, kteří úspěšně složili zkoušku CPE (Certificate of Primary Education). V roce 1991 se nepodařilo získat celonárodní podporu pro hlavní plán reformy vzdělávání, což přispělo k pádu vlády.[30]
V prosinci 1995 byl premiérem zvolen Navin Ramgoolam z koalice Labouristické strany a MMM. V říjnu 1996 vedla trojnásobná vražda politických aktivistů v ulici Gorah-Issac v Port Louis k několika zatčením a rozsáhlému vyšetřování.[77]
Rok 1999 poznamenaly občanské nepokoje a násilnosti, které vypukly v únoru a znovu v květnu. Po nepokojích spojených se smrtí zpěváka Kayi projeli prezident Cassam Uteem a kardinál Jean Margéot celou zemí a po čtyřech dnech nepokojů se podařilo obnovit klid.[78] Byla ustavena vyšetřovací komise, která měla objasnit příčiny společenských nepokojů. Její zpráva se podrobně zabývala příčinami chudoby a řadu zakořeněných přesvědčení označila za pouhé představy.[79] V lednu 2000 byl po útěku z věznice La Bastille zastřelen politický aktivista Rajen Sabapathee.[80]

V září 2000 se k moci vrátil sir Anerood Jugnauth z MSM, který uzavřel spojenectví s MMM. Roku 2002 získal ostrov Rodrigues autonomní postavení v rámci republiky a mohl si volit vlastní zástupce, kteří jej spravovali. V roce 2003 předal Jugnauth funkci premiéra Paulu Bérengerovi z MMM a sám se stal prezidentem. Bérenger byl prvním franko-mauricijským premiérem v dějinách země od získání nezávislosti.
Ve volbách roku 2005 zvítězila koalice Labouristické strany, PMXD, VF, MR a MMSM a premiérem se stal Navin Ramgoolam. Ve volbách v roce 2010 si moc udržela aliance Labouristické strany, MSM a PMSD a Ramgoolam zůstal premiérem až do roku 2014.[81]
Ve volbách roku 2014 zvítězila koalice MSM, PMSD a ML pod vedením Anerooda Jugnautha. Přestože neshody uvnitř vládní aliance vedly k odchodu PMSD, koalice MSM–ML zůstala u moci po celé pětileté funkční období.[82]
Dne 21. ledna 2017 oznámil sir Anerood Jugnauth svou rezignaci a uvedl, že jej ve funkci premiéra nahradí jeho syn a ministr financí Pravind Jugnauth.[83] K předání funkce došlo podle plánu 23. ledna 2017.[84]
V březnu 2018 rezignovala mauricijská prezidentka Ameenah Gurib-Fakim kvůli finančnímu skandálu.[85]
Ve všeobecných volbách v listopadu 2019 získalo vládnoucí Militant Socialist Movement (MSM) více než polovinu parlamentních křesel, čímž úřadujícímu premiérovi Pravindu Kumarovi Jugnauthovi zajistilo další pětileté funkční období.[86] V prosinci 2019 se prezidentem stal Prithvirajsing Roopun.[87]
Dne 25. července 2020 najela japonská nákladní loď MV Wakashio na korálový útes u pobřeží Mauricia a uniklo z ní až 1 000 tun těžkého topného oleje do nedotčené laguny.[88] Protože se místo nehody nacházelo na okraji chráněných a zranitelných mořských ekosystémů a mokřadu mezinárodního významu, stal se únik ropy z lodi MV Wakashio jednou z nejhorších ekologických katastrof, které postihly západní část Indického oceánu.[89]
Dne 10. listopadu 2024 zvítězila opoziční koalice Alliance du Changement ve všeobecných volbách a získala 60 ze 62 křesel v mauricijském parlamentu. Její vůdce a bývalý premiér Navin Ramgoolam se znovu stal předsedou vlády.[90]
Státní symboly
[editovat | editovat zdroj]Vlajka
[editovat | editovat zdroj]Mauricijská vlajka je tvořena listem o poměru stran 2:3 se čtyřmi vodorovnými pruhy v barvách červené, modré, žluté a zelené.[91]
Geografie
[editovat | editovat zdroj]
Mauricius je ostrovní země v Indickém oceánu u východního pobřeží Madagaskaru, asi 2 000 km od jihovýchodního pobřeží Afriky. Tvoří jej hlavní ostrov Mauricius, ostrov Rodrigues a několik menších ostrovů. K jeho území patří také Agalegské ostrovy a Cargados Carajos. Asi 170 km jihozápadně od hlavního ostrova leží francouzský Réunion. Mauricius si nárokuje svrchovanost nad Čagoským souostrovím, jjehož svrchovanost má být převedena na Mauricius na základě dohody se Spojeným královstvím z roku 2025, a nad ostrovem Tromelin, který je pod faktickou správou Francie. S rozlohou celého státu 2 040 km² patří mezi čtyři nejmenší suverénní státy v Africe,[pozn. 3] je i jedním z nejmenších států světa.
Hlavní ostrov Mauricius má rozlohu přibližně 1868 km² a měří zhruba 60 km od severu k jihu a 50 km od východu k západu. Leží přibližně na 20° 20′ j. š. a 57° 30′ v. d. Jeho vnitrozemí tvoří převážně sopečné vysočiny a horské hřebeny, které směrem k pobřeží přecházejí v nížiny. Nejvyšším bodem země je Piton de la Petite Rivière Noire na jihozápadě hlavního ostrova, který dosahuje nadmořské výšky 828 m. Podnebí je tropické, ovlivňované oceánem, s teplým a vlhkým létem a relativně chladnější a sušší zimy.
| Ostrov či souostroví | Hlavní sídlo | Počet ostrovů | Plocha (km²) | Počet obyvatel (2026)[2] |
|---|---|---|---|---|
| Mauricius | Port Louis | 1 | 1 868 | 1 194 974 |
| malé ostrovy u Mauricia[92] | 49 | 11 | ||
| Rodrigues | Port Mathurin | 1 | 108 | 45 012 |
| malé ostrovy u Rodriguesu[93] | 17 | 2 | ||
| Agalegské ostrovy | Vingt-Cinq | 2 | 26 | 330 |
| Cargados Carajos | Île Raphael | 28–40 | 3 | 0[pozn. 4] |
| Celkem | 2 018 | 1 240 316 |
Ostrov Mauricius
[editovat | editovat zdroj]
Ostrov Mauricius (francouzsky Île Maurice, mauricijskou kreolštinou Isle Moris ) leží na jihozápadním cípu Mauricijské republiky, asi 2 000 km od jihovýchodního pobřeží Afriky. Jeho rozloha je 1 868 km².[94][95] Ostrov obklopuje více než 150 km bílých písečných pláží a laguny jsou chráněny před otevřeným mořem třetím největším korálovým útesem světa, který ostrov obklopuje. Jen kousek od pobřeží Mauricia leží asi 49 neobydlených ostrovů a ostrůvků, na některých byly vyhlášeny přírodní rezervace pro ohrožené druhy.
Ostrov je geologicky relativně mladý, vznikl vulkanickou činností asi před 8 miliony let. Společně s ostrovy Cargados Carajos, Réunion a Rodrigues je součástí Maskarén. Tyto ostrovy se objevily v důsledku podmořské sopečné činnosti, která se stala tisíce kilometrů na východ od kontinentálního bloku tvořeného Afrikou a Madagaskarem.[96] Nejsou již vulkanicky aktivní a horká skvrna je nyní pod ostrovem Réunion. Mauricius je obklopený prstencem horských pásem, jejichž výška se pohybuje od 300 do 800 metrů nad hladinou moře. Země se zvedá z pobřežních plání do centrální plošiny, kde dosahuje výšky 670 m. Nejvyšší vrchol se nachází na jihozápadě – je jím Piton de la Petite Rivière Noire s výškou 828 m. Na ostrově se vyskytují i potoky a řeky, viz níže část Vodstvo.
- Fodi mauricijský (Foudia rubra) z čeledi snovačovitých
- Chamarelské vodopády
- Moře u pobřeží Mauricia, v popředí Kokosová skála
- Ostrov Coin de Mire u nejsevernějšího mysu Cap Malheureux
- Seven Coloured Earths v oblasti Chamarelu
Ostrov Rodrigues
[editovat | editovat zdroj]
Autonomní ostrov Rodrigues leží přibližně 560 km na východ od Mauricia a má rozlohu 108 km².[96] Je sopečného původu a vystupuje z podmořské části Maskarénské plošiny. Má kopcovitý povrch se zaoblenými vrchy, hlubokými údolími a úzkými pobřežními nížinami, které místy přecházejí v zátoky lemované korálovými útesy. Nejvyšším bodem je hora Mont Limon (398 m).
Podle oficiálních vládních údajů na něm k červenci 2026 žilo 45 012 obyvatel.[2] Hlavním sídlem je Port Mathurin, které slouží jako správní a obchodní centrum ostrova. Oproti hlavnímu ostrovu má ostrov nižší hustotu zalidnění a převážně venkovský charakter.
Cargados Carajos
[editovat | editovat zdroj]
Cargados Carajos, známý jako Saint Brandon, je korálový atol, který se nachází 400 km severovýchodně od hlavního ostrova Mauricius.[97] Tvoří rozsáhlý systém korálových útesů, mělčin a nízkých ostrůvků, které dohromady zahrnují 28 až 40 ostrovů v závislosti na sezónních bouřích, tropických cyklonách a souvisejících přesunech písku.[98] Představuje významné prostředí pro mořskou biodiverzitu. Je důležitým hnízdištěm mořských ptáků a mořských želv, včetně želvy zelenavé (Chelonia mydas) a karety pravé (Eretmochelys imbricata). Nízké ostrůvky a písečné mělčiny jsou přitom citlivé na tropické bouře, změny pohybu sedimentů a vzestup hladiny moře.
Agalegské ostrovy
[editovat | editovat zdroj]Dva Agalegské ostrovy leží přibližně 1 000 km severně od Mauricia v Indickém oceánu. Severní ostrov je dlouhý přibližně 12,5 km a široký 1,5 km, Jižní ostrov měří asi 7 km na délku a 4,5 km na šířku. Jejich celková rozloha činí přibližně 26 km². Podle oficiálních vládních údajů se počet obyvatel Agalégských ostrovů spolu s Cargados Carajos odhadoval na 330.[2]
Čagoské ostrovy
[editovat | editovat zdroj]Čagoské ostrovy je souostroví tvořené atoly a více než 60 ostrovy v Indickém oceánu, přibližně 2 000 km severovýchodně od hlavního ostrova Mauricia a přibližně 500 km jižně od Malediv. Celková plocha pevniny ostrovů je asi 60 km².[99] Na severu se nachází Šalamounův atol, Nelsonsův ostrov a Peros Banhos; na jihozápadě jsou ostrovy Tří bratří, Orlí ostrovy, Egmontovy ostrovy a Nebezpečný ostrov; jihovýchodně od nich leží Diego Garcia, zdaleka největší ostrov souostroví. Všechny jsou nízké ploché atoly, s výjimkou několika extrémně malých případů, obklopené lagunami.[100]
Souostroví je nadále spravováno Spojeným královstvím jako součást Britského indickooceánského území, přestože si na ně činí nárok Mauricius. V květnu 2025 obě země podepsaly dohodu, podle níž má být uznána svrchovanost Mauricia nad celým souostrovím. Spojené království si má zároveň zachovat práva spojená s provozem společné britsko-americké vojenské základny na ostrově Diego García. Dohoda však k říjnu 2026 dosud nevstoupila v platnost.[101]
Tromelin
[editovat | editovat zdroj]Tromelin je nízký, plochý ostrov v západní části Indického oceánu, přibližně 430 km severozápadně od Mauricia. Má rozlohu přibližně 1 km² a nejvyšší bod dosahuje nadmořské výšky asi 7 m. Ostrov je obklopen korálovým útesem.[102]
Ostrov Tromelin je pod faktickou správou Francie a je součástí Francouzských jižních a antarktických území, jeho svrchovanost však zpochybňuje Mauricius, který si na ostrov činí nárok od roku 1976. Spor se opírá o rozdílný výklad Pařížské mírové smlouvy z roku 1814: Mauricius tvrdí, že při postoupení ostrova Mauricius a jeho závislých území Spojenému království připadl také Tromelin, zatímco Francie poukazuje na to, že ostrov nebyl ve smlouvě výslovně uveden. V roce 2010 obě země podepsaly dohodu o společné správě ostrova a okolních mořských oblastí v oblasti hospodářství, vědy a ochrany životního prostředí, ta však spor o svrchovanost neřeší a nevstoupila v platnost.[103][104]
Podnebí
[editovat | editovat zdroj]Mauricius má tropické oceánské podnebí, které zmírňuje vliv okolního Indického oceánu. Rozlišují se dvě hlavní roční období: teplé a vlhké léto od listopadu do dubna a chladnější a sušší zima od června do září; květen a říjen jsou přechodnými měsíci. Nejteplejšími měsíci jsou leden a únor, kdy průměrné denní maximální teploty dosahují přibližně 30 °C, zatímco v červenci a srpnu klesají průměrné noční minimální teploty přibližně na 17 °C. Průměrný roční úhrn srážek na hlavním ostrově činí podle normálu za období 1991–2020 přibližně 2 020 mm; nejdeštivějšími měsíci jsou únor a březen a nejsušším říjen.[105]
Množství srážek se výrazně liší podle nadmořské výšky a polohy. Centrální náhorní plošina je chladnější a vlhčí než pobřežní oblasti a na některých jejích místech spadne ročně přes 4 000 mm srážek, zatímco na sušších částech západního pobřeží to může být jen kolem 600 mm. Východní pobřeží je více vystaveno jihovýchodním pasátům, a proto bývá větrnější a chladnější než závětrné západní a severní pobřeží.[106][107]
Mauricius a další ostrovy státu ohrožují tropické cyklóny v jihozápadní části Indického oceánu, jejichž sezóna zasahuje především do teplé části roku. I když střed cyklóny nemusí ostrov přímo přejít, může přinést silný vítr, vydatné srážky, záplavy a vysoké vlny. Mezi významné cyklóny, které Mauricius zasáhly, patří Carol (1960), Hollanda (1994), Dina (2002) a Belal (2024).[108]
Vodstvo
[editovat | editovat zdroj]Říční síť hlavního ostrova Mauricius je poměrně hustá a její vodní toky odvádějí srážky z centrální náhorní plošiny směrem k pobřeží. Ostrov je rozdělen do 25 hlavních povodí a 24 menších říčních povodí. K významným tokům patří Grand River South East, který má jedno z největších povodí na ostrově, a Rivière du Rempart na severu. Vodní režim řek výrazně ovlivňuje sezónní rozložení srážek; během období dešťů a tropických cyklon mohou jejich průtoky rychle vzrůstat.[109]
Významnou součástí vodního hospodářství jsou umělé vodní nádrže, které zadržují vodu pro domácnosti, zemědělství a další hospodářská odvětví. K největším patří Mare aux Vacoas, hlavní zdroj pitné vody pro část centrálního Mauricia, a nádrže La Nicolière, Midlands a La Ferme. Důležitým zdrojem vody je také podzemní voda, která se hromadí v pěti hlavních kolektorech vzniklých v sopečných horninách. Podle údajů mauricijských úřadů pochází přibližně polovina vody pro domácí zásobování z podzemních zdrojů a zbytek z povrchových vod, zejména nádrží a říčních odběrů.[110]
Ostrov Rodrigues má 20 hlavních a 10 menších říčních povodí, jejichž vodní toky jsou krátké a jejichž průtok výrazně závisí na srážkách. Mnohá z těchto povodí jsou po většinu času suchá.[111] Zásobování obyvatelstva závisí na podzemní vodě čerpané ze studní a vrtů, zachycování dešťové vody a odsolování mořské vody. Opakující se období sucha, omezené možnosti akumulace vody a pronikání slané vody do podzemních zdrojů zvyšují zranitelnost ostrova vůči nedostatku vody.[112]
Flora, fauna, biodiverzita
[editovat | editovat zdroj]

Díky sopečnému původu, stáří, izolované poloze a jedinečnému reliéfu se na Mauriciu vyskytuje rozmanitá flóra a fauna s vysokou mírou endemismu, která se na tak malém území obvykle nevyskytuje. Před příchodem Portugalců v roce 1507 nežili na ostrově žádní původní suchozemští savci a v izolaci ostrova se vyvinuly endemické druhy ptáků a plazů. S příchodem člověka byly zavlečeny invazní nepůvodní druhy, došlo k rychlému ničení přirozených stanovišť a zániku velké části endemické flóry a fauny. Zvláště vyhynutí nelétavého ptáka dronte mauricijského (blbouna nejapného), endemického druhu Mauricia, se stalo typickým příkladem vyhynutí způsobeného člověkem.[113][114][115] Blboun nejapný je výrazně zastoupen jako štítonoš na státním znaku Mauricia.[116]
Lesy pokrývají přibližně 19 % rozlohy ostrova, přitom kvalitní původní lesy pokrývají pouze přibližně 2 % rozlohy ostrova, které se soustřeďují především v národním parku Black River Gorges na jihozápadě ostrova, v pohoří Bambous na jihovýchodě a v pohoří Moka–Port Louis na severozápadě. Značná část zbývajících lesních porostů je degradovaná nebo tvořená nepůvodními dřevinami. Několik izolovaných horských hřebenů, například Corps de Garde a Le Morne Brabant, a několik menších pobřežních ostrovů uchovává zbytky původní rozmanitosti pobřežních i vnitrozemských ekosystémů. Mnoho původních a endemických druhů již vyhynulo a značná část zbývajících druhů je ohrožena. Ochranná opatření se začala rozvíjet v 80. letech 20. století. Zahrnovala programy zaměřené na rozmnožování ohrožených druhů ptáků a rostlin a na obnovu jejich přirozených stanovišť v národních parcích a přírodních rezervacích.[117]

K ochraně zbývajících ekosystémů slouží síť chráněných území na hlavním ostrově, Rodriguesu i menších okolních ostrovech. Na hlavním ostrově se nacházejí dva suchozemské národní parky. Na jihozápadě ostrova se rozkládá Národní park Black River Gorges, vyhlášený v roce 1994, který chrání přibližně 66 km² území s původními lesy a zahrnuje také nejvyšší vrchol státu, Piton de la Petite Rivière Noire (828 m). Na severovýchodě leží Národní park Bras d’Eau vyhlášený v roce 2011, který na ploše 5 km² chrání zbytky původních pobřežních lesů a jejich endemickou faunu a flóru. Další národní park, Islets National Park, chrání osm menších ostrůvků u severovýchodního pobřeží hlavního ostrova.[118] Na Rodriguesu se nacházejí mimo jiné rezervace Grande Montagne a Anse Quitor. Mezi priority ochrany patří obnova původních lesů a ochrana ohrožených endemických druhů rostlin a živočichů, jejichž populace byly v minulosti výrazně zasaženy ničením stanovišť a zavlečenými predátory.[119][120][121]
Významnou součástí ochrany přírody na Mauriciu je obnova populací ohrožených endemických druhů a jejich přirozených stanovišť. Díky dlouhodobým programům ochrany a řízeného rozmnožování se podařilo zlepšit stav některých vzácných ptáků, například poštolky mauricijské (Falco punctatus), holuba růžového a papouška alexandra mauricijského (Psittacula eques echo). Důležitou součástí těchto snah je také obnova původní vegetace, odstraňování invazních druhů rostlin a ochrana zbytků původních lesů, které patří k nejohroženějším ekosystémům ostrova.[122][123]
Mauricius má také bohatou mořskou biodiverzitu, kterou podporují korálové útesy, laguny, porosty mořských trav a mangrovy. V mořských vodách Mauricia bylo zaznamenáno přibližně 159 druhů korálů, více než 340 druhů ryb a 17 druhů mořských savců; v pobřežních vodách se vyskytují také karety a želvy zelenavé. K ochraně mořského prostředí slouží síť mořských chráněných území, která zahrnuje rezervace a mořské parky u Mauricia i Rodriguesu; v roce 2024 zahrnovala 18 území o celkové rozloze přibližně 140 km².[124][125]
Politika
[editovat | editovat zdroj]
Mauricius je unitární parlamentní republikou s více stranickým systémem, jejíž politický systém vychází z britského westminsterského modelu. Hlavou státu je prezident, zatímco výkonnou moc vykonává vláda v čele s předsedou vlády. Zákonodárnou moc vykonává jednokomorové Národní shromáždění. Země získala nezávislost na Spojeném království 12. března 1968 a republikou se stala 12. března 1992.[126]
Politický systém
[editovat | editovat zdroj]Prezident je hlavou státu a je volen Národním shromážděním na pětileté funkční období. Předseda vlády je hlavou vlády a vykonává hlavní výkonné pravomoci. Prezident jej jmenuje zpravidla z řad poslanců, kteří mají podporu většiny členů Národního shromáždění. Předseda vlády vybírá ostatní členy vlády, která je odpovědná parlamentu.[127]
Národní shromáždění má ústavně až 70 členů. Šedesát dva poslanců je voleno v 21 volebních obvodech: dvacet obvodů na hlavním ostrově volí po třech poslancích a Rodrigues tvoří samostatný obvod se dvěma poslanci. Ústava dále umožňuje přidělit až osm dodatečných mandátů podle systému označovaného jako best loser system. Jeho cílem je napravit nedostatečné zastoupení jednotlivých komunit v parlamentu. Systém je předmětem kritiky mimo jiné proto, že při určování příslušnosti kandidátů vychází z ústavně vymezených komunitních kategorií.[128]
Právní systém Mauricia kombinuje prvky anglosaského práva, převzatého z britské právní tradice, a kontinentálního práva vycházejícího z francouzské právní tradice, zejména z francouzského občanského zákoníku. Ústava zaručuje dělbu moci a ochranu základních práv a svobod. Nejvyšším vnitrostátním soudem je Nejvyšší soud, který vykonává prvostupňovou i odvolací pravomoc. Za stanovených podmínek lze proti některým rozhodnutím podat odvolání k Soudnímu výboru Tajné rady ve Spojeném království, který tak zůstává konečnou odvolací instancí pro Mauricius.[129]
Správní členění
[editovat | editovat zdroj]Hlavní ostrov Mauricius se geograficky člení na devět okresů: Black River, Flacq, Grand Port, Moka, Pamplemousses, Plaines Wilhems, Port Louis, Rivière du Rempart a Savanne. Toto členění pochází z koloniálního období a v současnosti nemá samostatnou správní funkci. Z hlediska místní správy se ostrov dělí na 12 správních oblastí, z nichž pět tvoří městské oblasti spravované městskými radami a sedm venkovské oblasti spravované okresními radami. Městské oblasti se dále člení na 30 městských obvodů (Municipal Wards), zatímco venkovské oblasti zahrnují 130 vesnických oblastí (Village Council Areas).[130]
Ostrov Rodrigues má autonomní postavení a vlastní regionální samosprávu v čele s regionálním shromážděním. Ostatní vnější ostrovy, mezi něž patří zejména Agalegské ostrovy a Cargados Carajos, spadají do působnosti složky úřadu předsedy vlády odpovědné za Rodrigues a vnější ostrovy. Území Mauricijské republiky tak zahrnuje hlavní ostrov Mauricius, Rodrigues a další menší ostrovy.[131]
Ozbrojené síly a bezpečnostní složky
[editovat | editovat zdroj]
Mauricius nemá stálou armádu a její funkce v oblasti obrany a bezpečnosti plní Mauricijská policie (Mauritius Police Force), která podléhá policejnímu komisaři. Podle oficiálních údajů má přibližně 12 500 příslušníků a kromě běžného policejního sboru zahrnuje také polovojenské jednotky, pobřežní stráž a letecké složky.[132]
Hlavní polovojenskou jednotkou je Special Mobile Force (SMF), založená v roce 1960 po odchodu britské posádky. Zajišťuje vnitřní i vnější bezpečnost a vedle pěchotních jednotek disponuje také obrněnými vozidly. Její součástí je zásahová skupina Groupe d’Intervention de la Police Mauricienne (GIPM), určená mimo jiné pro vysoce rizikové operace. Mezi další specializované složky patří Národní pobřežní stráž (National Coast Guard), policejní vrtulníková letka a jednotka pro zvládání nepokojů (Special Support Unit).[133][134]
Zahraniční vztahy
[editovat | editovat zdroj]Mauricius udržuje diplomatické a hospodářské vztahy se státy Afriky, Asie, Evropy i dalších oblastí. Významné jsou zejména vztahy s Indií, Čínou, Francií, Spojeným královstvím a státy jižní Afriky. Mauricius je členem Organizace spojených národů, Africké unie, Společenství národů, Mezinárodní organizace Frankofonie, Světové obchodní organizace, Jihoafrického rozvojového společenství, Společného trhu pro východní a jižní Afriku, Komise Indického oceánu (Commission de l'Océan Indien) a Asociace pro oblast Indického oceánu (IORA).[135]
Důležitou otázkou mauricijské zahraniční politiky je územní spor o Čagoské ostrovy, které byly v roce 1965 odděleny od Mauricia v době britské koloniální správy. Mauricius nadále uplatňuje nárok na jejich svrchovanost. V květnu 2025 uzavřely Mauricius a Spojené království smlouvu, podle níž má být svrchovanost nad souostrovím převedena na Mauricius, zatímco Spojené království má získat právo pokračovat ve správě společné britsko-americké vojenské základny na ostrově Diego Garcia. K říjnu 2026 však smlouva nevstoupila v platnost a její ratifikace Spojeným královstvím byla pozastavena v souvislosti s jednáním o budoucím právním rámci fungování základny.[136]
Ekonomika
[editovat | editovat zdroj]
Mauricius má ekonomiku s vyššími středními příjmy, která se od získání nezávislosti na Spojeném království v roce 1968 proměnila z hospodářství založeného především na zemědělství v diverzifikovanou ekonomiku. Jejími hlavními pilíři jsou cestovní ruch, zpracovatelský průmysl, finanční a podnikatelské služby, obchod a informační a komunikační technologie. Významné postavení má také výroba textilu a oděvů, cukrovarnictví a zpracování ryb a mořských plodů. Podle revidovaných údajů dosáhl hrubý domácí produkt v roce 2025 přibližně 17,7 miliardy amerických dolarů (USD) a meziročně vzrostl o 3,5 %.[137] Hrubý domácí produkt na obyvatele v paritě kupní síly byl v roce 2025 přibližně 34 000 USD.[138] Mauricius bývá označován za jednu z nejrozvinutějších zemí Afriky.
Mezi hlavní vývozní položky v roce 2025 patřily oděvy (19 % hodnoty vývozu), ryby (15 %), cukr (12 %) a živá zvířata (7 %). Významný je také vývoz zdravotnických prostředků, plastových výrobků a šperků. Mezi hlavní vývozní trhy patřily v roce 2025 Jihoafrická republika (13 % vývozu bez lodních zásob a pohonných hmot), Spojené státy americké (11 %), Spojené království (10 %), Madagaskar (9 %), Francie (8 %) a Španělsko (7 %).[139][140]
Zemědělství
[editovat | editovat zdroj]
Zemědělství ztratilo v průběhu hospodářské transformace část svého někdejšího významu, nadále však hraje důležitou roli v zaměstnanosti, exportu a zásobování potravinami. Zemědělská půda zaujímá přibližně 43 % rozlohy Mauricia, přičemž většinu tvoří orná půda (38 % rozlohy státu). Trvalé kultury zabírají přibližně 2 % území a pastviny asi 3,5 %. Lesy pokrývají zhruba 19 % rozlohy země.[141][142] Tradičně nejvýznamnější plodinou je cukrová třtina, která se pěstuje především na hlavním ostrově a tvoří základ domácího cukrovarnictví. Dále se pěstuje čajovník, zelenina, ovoce a další potravinářské plodiny. Zemědělství doplňuje chov drůbeže, prasat, skotu a koz.
Vedle velkých zemědělských podniků se na Mauriciu uplatňuje také drobné rodinné zemědělství, zaměřené zejména na pěstování zeleniny a ovoce pro domácí trh. Podle sčítání zemědělství z roku 2024 tvořily domácnosti 99 % hospodářství mimo produkci cukrové třtiny a čaje. Místní zemědělství přesto pokrývá jen menší část celkové spotřeby potravin a země je silně závislá na jejich dovozu.[143][144]
V roce 2025 se cukrová třtina sklízela na ploše přibližně 34 000 ha (přibližně 17 % rozlohy státu) a její produkce dosáhla 2,3 milionu tun. Vyrobilo se z ní přibližně 220 000 tun cukru. Produkce potravinářských plodin činila dohromady přibližně 189 000 tun. Ve stejném roce dosáhla produkce drůbežího masa 57 000 tun a úlovky a další vykázaná produkce ryb činily přibližně 38 000 tun.[145]
Zemědělské produkty a potraviny mají významné postavení také ve vývozu. Tradičně nejdůležitější vývozní komoditou je třtinový cukr; významný je rovněž vývoz zpracovaných ryb a dalších mořských produktů. Mezi další exportované produkty patří melasa, čaj, řezané květiny, ovoce, zejména ananasy a liči, a nápoje, například rum a ovocné šťávy. V roce 2025 dosáhla hodnota vývozu surového třtinového cukru přibližně 90 milionů USD.[146][147] Významnou součástí hospodářství je rovněž rybolov a zpracování ryb a mořských plodů, které patří mezi exportní odvětví.[148]
Průmysl, obchod, služby a energetika
[editovat | editovat zdroj]Zpracovatelský průmysl se podílí na hospodářské diverzifikaci země a na jejím exportu. Mezi nejvýznamnější odvětví patří výroba textilu a oděvů, potravinářství, cukrovarnictví, zpracování ryb, výroba šperků a lehké strojírenství. Vyrábějí se také zdravotnické prostředky, hodinky, plastové výrobky a chemické produkty. Zpracovatelský průmysl představoval v roce 2024 přibližně 13 % HDP. Významnou část výroby zajišťují podniky zaměřené na vývoz, jejichž produkce směřuje zejména na evropské trhy, do Spojených států a Jihoafrické republiky.[149]
Nejvýznamnější část hospodářství tvoří služby. K důležitým odvětvím patří finančnictví, pojišťovnictví, obchod, doprava, telekomunikace, informační technologie, nemovitosti, vzdělávání a zdravotnictví. Mauricius se rozvinul v regionální centrum finančních a podnikatelských služeb, které využívají jeho polohu mezi Afrikou a Asií, mezinárodní obchodní vazby a kvalifikovanou vícejazyčnou pracovní sílu. Významný je také sektor informačních a komunikačních technologií a rozvoj služeb spojených s námořní ekonomikou.
Země nemá významná využitelná ložiska fosilních paliv a většinu energetických surovin dováží. V roce 2025 představovaly dovážené pohonné hmoty a uhlí dohromady přibližně 91 % celkové potřeby primární energie. Elektřina se vyrábí především z uhlí, nafty a lehkých topných olejů, menší část pochází z obnovitelných zdrojů. V roce 2025 dosáhla výroba elektřiny přibližně 3 552 GWh, z čehož 18 % připadalo na obnovitelné zdroje, zejména biomasu z cukrové třtiny, vodní, solární a větrnou energii a skládkový plyn. Vláda usiluje o zvýšení podílu obnovitelných zdrojů a postupné omezení využívání uhlí.[150]
Cestovní ruch a infrastruktura
[editovat | editovat zdroj]
Cestovní ruch patří k hlavním odvětvím hospodářství a významně přispívá k příjmům ze zahraničí i k zaměstnanosti. Rozvíjí se díky tropickému podnebí, plážím, korálovým útesům, přírodním oblastem a kulturní rozmanitosti země. Turisté přijíždějí především z Francie, Spojeného království, ostrova Réunion, Německa, Jihoafrické republiky a Indie. V roce 2025 přijelo na Mauricius 1,4 milionu turistů, o 4 % více než v předchozím roce. Příjmy z cestovního ruchu dosáhly přibližně 2,3 miliardy USD.[151]

Dopravní infrastruktura zahrnuje silniční síť, námořní přístav v Port Louis a mezinárodní letiště. Přístav v hlavním městě zajišťuje převážnou část námořního obchodu a slouží také osobní a výletní lodní dopravě. Hlavním leteckým uzlem je Mezinárodní letiště Sira Seewoosagura Ramgoolama na jihovýchodě hlavního ostrova, které je základnou národní letecké společnosti Air Mauritius. Ostrov Rodrigues má vlastní letiště Plaine Corail, které zajišťuje spojení s hlavním ostrovem a regionálními destinacemi.
Ve veřejné dopravě hrají roli autobusové linky a městská lehká železnice Metro Express, která propojuje několik hlavních městských center hlavního ostrova. Síť byla postupně uváděna do provozu od roku 2019 a doplnila silniční dopravu v hustě osídlené střední části ostrova. Další rozvoj dopravní a energetické infrastruktury patří mezi důležité investiční priority země.
Obyvatelstvo
[editovat | editovat zdroj]| Rok | Obyv. | ±% p.a. |
|---|---|---|
| 1950 | 493 000 | — |
| 1960 | 659 000 | +2,94 % |
| 1970 | 826 000 | +2,28 % |
| 1980 | 966 000 | +1,58 % |
| 1990 | 1 057 000 | +0,9 % |
| 2000 | 1 178 000 | +1,09 % |
| 2010 | 1 247 000 | +0,57 % |
| 2020 | 1 266 000 | +0,15 % |
| 2025 | 1 241 856 | −0,38 % |
| Zdroj: Světová banka[152]; Statistics Mauritius[153] | ||
V polovině roku 2026 měl Mauricius podle oficiálních odhadů 1 240 316 obyvatel,[2] což z něj činí po Seychelách, Svatém Tomáši a Princově ostrově, Kapverdách, Komorách a Džibutsku šestý nejméně lidnatý suverénní stát v Africe. Počet obyvatel od roku 1960 vzrostl skoro dvojnásobně s průměrným ročním tempem růstu 1,0 %. V letech 2011–2022 však počet obyvatel mírně poklesl, především na hlavním ostrově Mauricius, zatímco na ostrově Rodrigues vzrostl. V polovině roku 2026 žilo na hlavním ostrově 1 194 974 obyvatel, na Rodriguesu 45 012 a a na ostrovech Agalega a Cargados Carajos dohromady 330 osob.[154][2] S hustotou zalidnění 618 obyvatel na km²[155] jde o jednu z nejhustěji zalidněných zemí světa a nejhustěji osídlený suverénní stát v Africe, přičemž nejhustěji osídleným je hlavní ostrov.
Přibližně 39 % obyvatel žilo v městských oblastech. Obyvatelstvo zároveň stárne: medián věku se mezi lety 2011 a 2022 zvýšil z 34 na 38 let a podíl dětí mladších 15 let klesl na 15 %. Úhrnná plodnost dosahovala v roce 2024 podle Světové banky přibližně 1,4 dítěte na jednu ženu[156] a střední délka života při narození činila v roce 2024 přibližně 74 let.[157] Nízká porodnost a rostoucí podíl starších lidí patří k hlavním rysům současného demografického vývoje země.[158] Obyvatelstvo Mauricia je etnicky, jazykově i nábožensky rozmanité. Většinu obyvatel tvoří lidé indického původu, významnou skupinou jsou kreolové, jejichž předkové pocházeli především z Afriky a Madagaskaru. Mauricijská společnost se vyznačuje soužitím různých kulturních tradic, náboženství a jazyků. Používá se angličtina, francouzština a mauricijská kreolština. V náboženství se vedle sebe uplatňují především hinduismus, křesťanství a islám.
Etnické skupiny
[editovat | editovat zdroj]Obyvatelstvo Mauricia tvoří několik skupin, jejichž původ souvisí s dějinami kolonizace, otroctví a pracovní migrace. Nejpočetnější jsou Mauricijci indického původu, jejichž předkové přicházeli zejména v 19. a na počátku 20. století jako smluvní pracovníci na cukrové plantáže. Zahrnují hinduisty i muslimy a jejich kulturní tradice jsou rozmanité podle oblasti původu v Indii a náboženské příslušnosti.
Druhou významnou skupinou jsou kreolové, potomci především zotročených Afričanů a Malgašů, jejichž identita se v průběhu času utvářela v kontaktu s francouzskou a dalšími kulturami. Ke kreolské populaci se obvykle řadí také obyvatelé ostrova Rodrigues a část obyvatel chagoského původu. Menší skupinu tvoří Mauricijci čínského původu, jejichž předkové přicházeli zejména jako obchodníci, a Mauricijci evropského původu, především potomci francouzských kolonistů.
Přesné současné rozdělení obyvatel podle etnického původu není k dispozici, protože novější sčítání lidu neposkytují aktuální údaje o etnické příslušnosti srovnatelné s historickými statistikami. Často uváděné podíly přibližně dvou třetin obyvatel indického původu, zhruba čtvrtiny kreolů a menších čínských a evropských komunit jsou proto odhady, nikoli výsledky aktuálního sčítání. Na Mauriciu žijí také zahraniční pracovníci a další přistěhovalci, mimo jiné z Indie, Bangladéše, Číny, Madagaskaru a Francie.
Jazyky
[editovat | editovat zdroj]Mauricius nemá ústavou stanovený jediný úřední jazyk pro všechny oblasti veřejného života. Angličtina se používá zejména v parlamentním jednání, státní správě a soudnictví, zatímco francouzština má významné postavení ve veřejném životě, médiích, kultuře a literatuře. Nejběžnějším jazykem každodenní komunikace je mauricijská kreolština, kreolský jazyk na bázi francouzštiny, který se vyvinul v koloniálním období a převzal také prvky z dalších jazyků ostrova.
Podle sčítání lidu z roku 2022 uvedlo mauricijskou kreolštinu jako jazyk obvykle používaný doma 968 952 obyvatel, tedy přibližně 79 % sečtené populace. Francouzštinu uvedlo 29 840 osob (asi 2 %) a angličtinu 7 029 osob (asi 0,6 %). Tyto údaje zachycují jazyk používaný v domácnosti, nikoli celkovou znalost jednotlivých jazyků. Vedle kreolštiny se používají také jazyky indického původu, například bhódžpurština, hindština, tamilština, telužština, maráthština a urdština, a čínské jazyky, zejména hakka a mandarínština.[159] Vícejazyčnost je běžnou součástí života na ostrově a znalost více jazyků umožňuje obyvatelům komunikovat v různých společenských a pracovních prostředích.
Náboženství
[editovat | editovat zdroj]Náboženství na Mauriciu, 2022.[160]

Podle sčítání lidu z roku 2022, které provedl statistický úřad Statistics Mauritius, se k hinduismu hlásí 47,87 % obyvatel Mauricia. Následuje křesťanství s 32,29 %, z toho 24,94 % tvoří katolíci, a islám s 18,24 %.[161]:s.138 Další náboženství představují 0,86 % obyvatelstva a zahrnují mimo jiné čínská lidová náboženství. K bez vyznání se přihlásilo 0,63 % obyvatel a 0,11 % na otázku neodpovědělo.[162]
Ústava zakazuje diskriminaci na základě náboženství a zaručuje svobodu vyznávat náboženství, změnit své náboženství nebo nebýt věřící. Katolická církev, anglikánská církev, Presbyteriánská církev na Mauriciu, adventisté sedmého dne, sdružení hinduistických chrámů a organizace sdružující muslimské mešity jsou osvobozeny od daní a dostávají státní finanční podporu, jejíž výše se odvíjí od jejich podílu na obyvatelstvu. Ostatní náboženská společenství se mohou registrovat a získat daňové osvobození, nedostávají však finanční podporu.[163]
Mezi státní svátky náboženského původu patří hinduistické svátky Maha Šivarátrí, Ugadi, Tchajpúsam Kavádí, Ganéša Čaturthí a Dívalí; křesťanské svátky Slavnost Všech svatých a Vánoce a muslimský svátek Íd al-fitr.[164] Stát se aktivně podílí na jejich organizaci. Zvláštní výbory například dohlížejí na pouť k jezeru Ganga Talao při příležitosti svátku Maha Šivarátrí a na každoroční katolické procesí k místu posledního odpočinku Jacquese-Désirého Lavala v Sainte-Croix.[165]
Zdravotnictví
[editovat | editovat zdroj]Zdravotní péči na Mauriciu zajišťuje rozsáhlý systém veřejných zdravotnických zařízení doplněný soukromými nemocnicemi a ordinacemi. Veřejná zdravotní péče je pro obyvatele dostupná bez přímé úhrady za většinu základních služeb. Země dosahuje ve srovnání s řadou afrických států příznivých zdravotních ukazatelů, přesto čelí rostoucí zátěži chronických a neinfekčních onemocnění, zejména cukrovky a kardiovaskulárních chorob, a problémům spojeným se stárnutím populace.
Střední délka života při narození činila podle údajů Světové banky v roce 2024 přibližně 74 let. Ženy se dožívají v průměru vyššího věku než muži. Mezi další úkoly zdravotnictví patří prevence civilizačních onemocnění, zajištění dostupnosti specializované péče a přizpůsobení zdravotních služeb rostoucímu podílu starších obyvatel.[157]
Školství
[editovat | editovat zdroj]
Míra gramotnosti obyvatel dosáhla v roce 2022 celkem 92 %. Školský systém Mauricia vychází především z britského vzdělávacího modelu a zahrnuje předškolní, primární, sekundární a terciární vzdělávání. Školní docházka je povinná od pěti do šestnácti let a vzdělávání ve veřejném systému je bezplatné; stát hradí také školné za první vysokoškolské studium na veřejných institucích za stanovených podmínek. Výuka probíhá v prostředí, kde se uplatňují zejména angličtina, francouzština a mauricijská kreolština.[166][167] Šestileté primární vzdělávání začíná obvykle v pěti letech. Na jeho konci žáci skládají závěrečné hodnocení Primary School Achievement Certificate (PSAC).[168] Sekundární vzdělávání trvá standardně sedm let a člení se do několika stupňů. Vedle všeobecného vzdělávání existují také technické a odborné programy, které umožňují získat národní certifikáty, diplomy a vyšší odborné kvalifikace.[169]
Vysokoškolské vzdělávání poskytují veřejné a soukromé instituce, které nabízejí programy od profesních certifikátů po bakalářské, magisterské a doktorské studium. K prosinci 2025 bylo do terciárního vzdělávání zapsáno celkem 50 tisíc studentů, včetně účastníků distančního studia. Kromě studia na domácích institucích část Mauricijců pokračuje ve vzdělávání v zahraničí.[170] Mauricijská univerzita (University of Mauritius), založená v roce 1965, patří k hlavním veřejným vysokoškolským institucím země. Sídlí na předměstí Port Louis a zaměřuje se na přírodní a technické vědy, zemědělství, zdravotnictví, společenské a humanitní vědy, právo, ekonomii a management. Významnou veřejnou institucí je také University of Technology, zaměřená zejména na technologie, informatiku, podnikání a aplikované obory.[171][172]
Největší města a sídla
[editovat | editovat zdroj]Největším městem a hlavním správním, hospodářským a dopravním centrem Mauricia je Port Louis, které leží na severozápadním pobřeží hlavního ostrova. Nachází se zde hlavní přístav, významné obchodní a finanční instituce i ústřední orgány státu. Na ostrově Rodrigues je hlavním sídlem Port Mathurin, které slouží jako správní a obchodní centrum ostrova.
Následující tabulka uvádí největší městská sídla Mauricia podle počtu obyvatel.
| Pořadí | Sídlo | Počet obyvatel |
|---|---|---|
| 1. | Port Louis | 135 004 |
| 2. | Vacoas-Phoenix | 104 445 |
| 3. | Beau-Bassin Rose-Hill | 87 609 |
| 4. | Quatre Bornes | 69 396 |
| 5. | Curepipe | 68 704 |
| Zdroj: Statistics Mauritius, sčítání lidu 2022.[173] | ||
Kultura
[editovat | editovat zdroj]
Kultura Mauricia je výsledkem dlouhodobého prolínání afrických, indických, evropských a čínských vlivů. Její podobu utvářely především migrace spojené s koloniální historií ostrova, otroctvím a pozdějším příchodem smluvních pracovníků z Indie a dalších částí světa. Rozmanitost obyvatelstva se odráží v jazycích, náboženství, kuchyni, hudbě, tanci i lidových tradicích. Vedle kulturních prvků jednotlivých komunit vznikly také svébytné mauricijské formy, které spojují různé tradice.[174]
Odívání
[editovat | editovat zdroj]V každodenním životě převládá západní styl oblékání, který se přizpůsobuje teplému a vlhkému tropickému podnebí. Na ostrově se však nosí také tradiční oděvy spojené s indickými, muslimskými, čínskými a dalšími kulturními tradicemi, zejména při náboženských obřadech, svatbách a slavnostech. Oblečení se proto může výrazně lišit podle příležitosti a rodinného či náboženského prostředí.
Tradiční oděvy se uplatňují také při vystoupeních lidového tance sega. Tanečnice při něm obvykle oblékají dlouhé sukně a spodničky, zatímco tanečníci nosí vyhrnuté kalhoty, barevné košile a slaměné klobouky. Tento styl připomíná odívání předků a patří k tradiční podobě tohoto tance.[175]
Rodina
[editovat | editovat zdroj]Rodina má v mauricijské společnosti významné postavení, její podoba se však postupně mění. Podle sčítání lidu z roku 2022 tvořily největší skupinu domácností rodiny s manželským či partnerským párem a svobodnými dětmi, které představovaly 49 % domácností. Rostl také podíl domácností s jedním rodičem a svobodnými dětmi a domácností jednotlivců. Průměrná velikost domácnosti se mezi lety 2011 a 2022 snížila z 3,5 na 3,3 osoby.[176]
Mezigenerační vztahy ovlivňují kulturní tradice i očekávání vzájemné podpory mezi rodiči a dospělými dětmi. Odborná studie zaměřená na mauricijskou společnost ukázala, že obě generace považují podporu rodičů ve stáří za důležitou, liší se však v důvodech, které k ní vedou.[177] Předávání kulturních tradic mezi generacemi dokládá například geet-gawai, bhódžpurský předsvatební obřad zahrnující modlitby, písně, hudbu a tanec. Účastní se ho příbuzné a sousedky a jeho znalosti se předávají starším i mladším generacím v rámci rodin a komunit.[178]
Tradice a společenské zvyklosti
[editovat | editovat zdroj]
Mauricius slaví náboženské svátky několika kulturních tradic. Mezi významné události patří hinduistické svátky Díválí, Holi, Mahá Šivarátrí, Thaipoosam a Ganéš Čaturthí, muslimský Svátek přerušení půstu (Íd al-fitr), čínský nový rok a křesťanské Vánoce a Velikonoce. Významnou událostí je také pouť k hrobu Jacquese-Désirého Lavala, katolického kněze uctívaného zejména mezi částí kreolského obyvatelstva. Tyto slavnosti mají náboženský význam, zároveň však často přitahují účastníky i z jiných komunit a přispívají k mezikulturnímu setkávání.[179]
Svatby se obvykle řídí náboženskými a kulturními tradicemi rodin. Křesťanské sňatky se často konají v kostele, hinduistické obřady mohou zahrnovat několikadenní soubor rituálů a muslimské svatby probíhají podle pravidel islámského práva při obřadu zvaném nikáh. V hinduistických rodinách se mohou před vlastním sňatkem pořádat obřady spojené s očistou, modlitbami, hudbou a zpěvem. Před svatbami v některých komunitách se koná také slavnost mehendi, při níž se nevěstě zdobí ruce a nohy henou. Konkrétní podoba obřadů se liší podle komunity a rodinných zvyklostí a jednotlivé tradice se na Mauriciu v některých případech vzájemně ovlivňují.[180]
Hudba a tanec
[editovat | editovat zdroj]
Nejznámější mauricijskou lidovou hudební a taneční formou je sega, která vznikla v prostředí zotročeného afrického obyvatelstva. Původně vyjadřovala zkušenosti, pocity a každodenní život zotročených lidí; postupně se rozšířila napříč mauricijskou společností a stala se jedním z jejích kulturních symbolů. Písně se zpívají především v mauricijské kreolštině a jejich texty se věnují například lásce, každodenním starostem a společenským tématům. Tanec se vyznačuje pohyby boků a rukou a drobnými kroky do rytmu perkusí.[181]
Mezi tradiční nástroje patří ravanne, kruhový buben s blánou, maravanne, perkusní nástroj plněný semeny, a kovový trojúhelník. Z kombinace seghy a jamajského reggae vznikl v 80. letech 20. století hudební žánr seggae. Na ostrově Rodrigues se rozvinula vlastní podoba tance a hudby, sega tambour, při níž je hlavním nástrojem buben tambour. Její tradice je spojena s komunitami potomků zotročeného obyvatelstva a s rodinnými i veřejnými slavnostmi.[182]
K dalším tradicím patří bhojpurské lidové písně a obřadní zpěvy geet-gawai, které se provozují zejména při přípravách hinduistických svateb. Mauricijská hudební scéna zahrnuje také indickou klasickou a filmovou hudbu, čínské hudební tradice i západní populární žánry.[183]
Architektura a památky
[editovat | editovat zdroj]
Mauricijská architektura odráží francouzské a britské koloniální období i kulturní vlivy obyvatel pocházejících z Afriky, Indie, Číny a Evropy. V historických městech se zachovaly koloniální domy a veřejné budovy; v krajině ostrova se nacházejí také hinduistické chrámy, mešity, křesťanské kostely a čínské pagody. Architektura náboženských staveb tak připomíná rozmanitost zdejší společnosti.
Dvě mauricijské kulturní památky jsou zapsány na Seznamu světového dědictví UNESCO. Aapravasi Ghat v hlavním městě Port Louis je pozůstatkem imigračního depa zřízeného roku 1849, kterým procházeli pracovníci přicházející na ostrov v rámci systému smluvní práce. Místo připomíná rozsáhlou migraci, která následovala po zrušení otroctví v Britském impériu. Kulturní krajina Le Morne na jihozápadě ostrova je spojena s historií uprchlých zotročených lidí, kteří v 18. a na počátku 19. století hledali útočiště v odlehlých skalnatých svazích stejnojmenné hory.[184][185]

Poštovní známky
[editovat | editovat zdroj]Mauricius se proslavil vydáním prvních poštovních známek v roce 1847. Dne 21. září téhož roku byly vydány dvě známky v hodnotě jednoho pence v oranžovočervené barvě a dvou pencí v tmavě modré barvě. Známky, známé jako Post Office, byly vyryty a vytištěny místním rytcem Josephem Osmondem Barnardem v tehdejším hlavním městě Port Louis. Bylo vyrobeno pouze 500 kusů od každé hodnoty a dochované exempláře dnes patří k nejvzácnějším a nejvyhledávanějším známkám na světě. Mauricius byl první britskou kolonií, která vydala vlastní poštovní známky. Jeho poštovní historii přibližuje Poštovní muzeum v Port Louis, kde jsou vystaveny také vzácné historické známky.[186]
Kuchyně
[editovat | editovat zdroj]
Mauricijská kuchyně kombinuje vlivy indické, čínské, francouzské a africké kuchyně. Vedle pokrmů převzatých z jednotlivých tradic vznikla řada místních jídel, která využívají koření, luštěniny, zeleninu, ryby a další dostupné suroviny. Výsledná kuchyně se vyznačuje výraznými chutěmi a častým používáním omáček, nakládané zeleniny a směsí koření.[187]
K oblíbeným jídlům patří dholl puri, placka plněná ochuceným žlutým hrachovým pyré, a roti, které se často podávají s kari, luštěninami a zeleninou. Biryani, rýžový pokrm s masem, bramborami a kořením, je spojován zejména s muslimskou kuchyní. Čínský vliv je patrný například u smažených nudlí a rýže, chop suey a jarních závitků. Pro kreolskou kuchyni je typická rougaille, omáčka připravovaná například z rajčat, cibule a koření, která se podává s dalšími přílohami. Mezi oblíbené nápoje patří alouda, sladký mléčný nápoj ochucený mimo jiné bazalkovými semínky, a tamarindový džus.[188]
Sport
[editovat | editovat zdroj]
Sportovní život na Mauriciu zahrnuje týmové hry, individuální sporty i disciplíny spojené s ostrovním prostředím. Významné postavení má fotbal, který se hraje na amatérské i organizované úrovni. Oblíbené jsou také atletika, box, badminton a další sporty provozované ve školách, sportovních klubech a národních soutěžích.
Specifickou tradici představují dostihy, jejichž dějištěm je závodiště Champ de Mars v Port Louis, otevřené v roce 1812. Patří k nejstarším dostihovým závodištím na jižní polokouli a dostihy jsou významnou součástí veřejného života ostrova. Pobřeží a tropické podnebí zároveň poskytují podmínky pro vodní sporty, zejména plachtění, potápění, windsurfing a kitesurfing.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ anglicky Mauritius, francouzsky Maurice, mauricijskou kreolštinou Moris
- ↑ anglicky Republic of Mauritius, francouzsky République de Maurice, mauricijskou kreolštinou Repiblik Moris
- ↑ Po Seychelách a státu Svatém Tomáši a Princově ostrově. Komory mají podobnou rozlohu, dle některých zdrojů větší dle jiných menší než stát Mauricius.
- ↑ Počet obyvatel není samostatně vykazován, je uveden spolu s Agalegskými ostrovy o řádek výše.
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mauritius na anglické Wikipedii.
- ↑ [Pavel]. S - hesla [online]. Heraldická Terminologická Konvence, 2016-10-08, rev. 2017-02-15 [cit. 2017-06-07]. Dostupné online.
- 1 2 3 4 5 6 7 Population and Vital Statistics - Republic of Mauritius - January – June 2026. statsmauritius.govmu.org [online]. 2026-08-28 [cit. 2026-10-23]. Dostupné online.
- ↑ World Economic Outlook Database, October 2024 Edition. (Mauritius) [online]. International Monetary Fund, 10 October 2024 [cit. 2025-02-24]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ History | Mauritian Archaeology. mauritianarchaeology.sites.stanford.edu [online]. [cit. 2022-01-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-06-28.
- ↑ NESS, Daniel; LIN, Chia-Ling. International Education: An Encyclopedia of Contemporary Issues and Systems. [s.l.]: Routledge 901 s. Dostupné online. ISBN 978-1-317-46751-9. (anglicky) Google-Books-ID: F_FnBwAAQBAJ.
- ↑ INTERNATIONAL, B. H. B. This Is Mauritius. [s.l.]: New Holland Publishers, 1997. 160 s. ISBN 978-1-85368-556-9. S. 15. Open Library ID: OL9361629M.
- ↑ Mauritius. Příprava vydání Fritz Dressler, Ulrich Fleischmann. München: Bucher, 1991. 56 s. (Bucher's Fernreisen). ISBN 978-3-7658-0713-8. S. 8.
- ↑ HASAN, Israr. A prayer for Mauritius [online]. 2025-11-01. Dostupné online. (anglicky)
- 1 2 3 4 5 6 7 History [online]. Government of Mauritius [cit. 2015-01-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-10-16. (anglicky)
- 1 2 3 The slave trade on Mauritius [online]. Rough Guides [cit. 2020-09-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-10-01. (anglicky)
- ↑ History of Mauritius [online]. Government of Mauritius [cit. 2015-01-22]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Sunday's Post. Leeds Intelligencer. 1755-07-22. Dostupné online [cit. 2021-07-04]. (anglicky)
- ↑ Macaque monkeys on Mauritius, a sad monkey's tale [online]. 2011-10-11 [cit. 2023-03-12]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Transitional Justice and the Rule of Law [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-06-15. (anglicky)
- ↑ Creating the Creole Island: Slavery in Eighteenth-Century Mauritius. [s.l.]: Duke University Press, 2005. ISBN 978-0-8223-3402-6. doi:10.1215/9780822386919-011. Kapitola Notes, s. 277–304. (anglicky)
- ↑ The African Diaspora in the Indian Ocean. [s.l.]: Africa World Press, 2003. S. 65–68. (anglicky)
- ↑ Asian and African Systems of Slavery. [s.l.]: University of California Press, 1980. S. 75–76. (anglicky)
- ↑ Tamouls, les racines de l'histoire [online]. 2004-02-05 [cit. 2004-02-05]. Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ Mauritius profile – Timeline [online]. 2019-02-25 [cit. 2019-02-25]. Dostupné online. (anglicky)
- 1 2 Auguste Toussaint: Port Louis, A Tropical City. ISBN 0-04-969001-9.
- 1 2 3 4 P. J. Barnwell a A. Toussaint: A Short History of Mauritius.
- ↑ From Terra Australis to Australia: Matthew Flinders' journeys [online]. State Library of New South Wales, 2015-12-18 [cit. 2020-09-14]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ MOHEEPUTH, Anand. Matthew Flinders, an illustrious prisoner [online]. 2003-10-24 [cit. 2003-10-24]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ ANDERSON, Clare. Transnational Histories of Penal Transportation: Punishment, Labour and Governance in the British Imperial World, 1788–1939. S. 381–397. Australian Historical Studies [online]. 2016-09-04. Roč. 47, čís. 3, s. 381–397. Dostupné online. doi:10.1080/1031461X.2016.1203962. (anglicky)
- ↑ CARTER, Marina. Murder and Mayhem in Mauritius: Historical Crime Stories. [s.l.]: Pink Pigeon Press, 2015-01-19. (anglicky)
- ↑ Sydney Selvon: A New Comprehensive History of Mauritius. 2012. ISBN 978-99949-34-91-1.
- ↑ Mauritius: Sugar, indentured labour and their consequences (1835–1910) [online]. Electoral Institute for Sustainable Democracy in Africa [cit. 2020-09-20]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Legacies of British Slave-ownership project [online]. University College London [cit. 2021-07-07]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Nominated members pioneered by Pope Hennessy [online]. 2012-09-30 [cit. 2012-09-30]. Dostupné online. (francouzsky)
- 1 2 3 4 5 6 Monique Dinan: Mauritius in the Making across the Censuses 1846–2000. ISBN 99903-904-6-0.
- ↑ Republic of Mauritius – History [online]. Government of Mauritius [cit. 2020-05-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-10-16. (anglicky)
- ↑ Gujadhur and Lallah: Shock waves (1926) [online]. 2005-07-02 [cit. 2005-07-02]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Gujadhur and Lallah: Shock waves (1926) [online]. 2005-07-02 [cit. 2005-07-02]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ PEERTHUM, Satyendra. The birth of the Mauritian Labour Party [online]. 2004-02-18 [cit. 2004-02-18]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ STOREY, William Kelleher. Small-Scale Sugar Cane Farmers and Biotechnology in Mauritius: The "Uba" Riots of 1937. S. 163–176. Agricultural History [online]. 1995. Roč. 69, čís. 2, s. 163–176. JSTOR 3744263. (anglicky)
- ↑ CROUCHER, Richard; MCILROY, John. Mauritius 1938: the origins of a milestone in colonial trade union legislation. S. 223–239. Labor History [online]. 2013-07. Roč. 54, čís. 3, s. 223–239. doi:10.1080/0023656X.2013.804268. (anglicky)
- ↑ MOUTOU, Benjamin. L'île Maurice: Vingt-Cinq leçons d'Histoire (1598–1998). [s.l.]: [s.n.] (francouzsky)
- ↑ Report of Truth and Justice Commission [online]. Government of Mauritius [cit. 2011-10-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-06-15. (anglicky)
- ↑ More Deportations of Interned Jews to Mauritius Are Expected [online]. Jewish Telegraphic Agency [cit. 2026-05-20]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ JACKSON, Ashley. The Madagascar Mutiny of the First Battalion the Mauritius Regiment, December 1943. S. 232–250. Journal of the Society for Army Historical Research [online]. 2002. Roč. 80, čís. 323, s. 232–250. ISSN 0037-9700. JSTOR 44230830. (anglicky)
- ↑ KARGHOO, Christophe. Mémoire vivante [online]. 5plus.mu [cit. 2003-09-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-06-06. (francouzsky)
- ↑ PEERTHUM, Satteeanund. Tribute to the Martyrs of Belle Vue Harel [online]. lexpress.mu [cit. 2003-09-03]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ RAMGOOLAM, Seewoosagur, Anand Mulloo. Our Struggle, 20th Century Mauritius. [s.l.]: [s.n.] (anglicky)
- ↑ The historical significance of Anjalay Coopen [online]. 2007-10 [cit. 2015-01-22]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ PEERTHUM, Satteeanund; PEERTHUM, Satyendra. Labour Day: Remembering the Martyrdom of Anjalay [online]. lexpress.mu [cit. 2005-04-28]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ SOOBARAH, Paramanund. MBC defeats a government initiative [online]. 2019-04-29 [cit. 2019-04-29]. Dostupné online. (anglicky)
- 1 2 Mauritius – Toward Independence [online]. Country Studies [cit. 2023-03-12]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Mauritius: The road to independence (1945–1968) [online]. Electoral Institute for Sustainable Democracy in Africa, 2009-09 [cit. 2021-07-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-05-08. (anglicky)
- ↑ Colonial Office, The Church House [online]. 1948-09-03. (anglicky)
- ↑ Ramola Ramtohul: „Engendering Mauritian History: The Hidden Controversies over Female Suffrage“. Afrika Zamani, č. 17, 2009, s. 63–80. .
- 1 2 Histoire: Mauritius Independence 1961–1968 [online]. 2014-03-09 [cit. 2014-09-09]. Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ SIMMONS, Adele. Modern Mauritius: The Politics of Decolonization. Bloomington: Indiana University Press, 1982. ISBN 978-0-25338-658-8. (anglicky)
- ↑ Sécurité: des gros bras indispensables à certains politiciens [online]. lexpress.mu [cit. 2019-04-02]. Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ LI CHING HUM, Philip. Belle Rose-Quatre Bornes, Ville des Fleurs [online]. [cit. 2017-12-22]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ LI CHING HUM, Philip. The downside of freedom [online]. Defimedia, 2018-03-09 [cit. 2018-03-09]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Port Louis – Rioting against Independence at the General Elections of 1967 [online]. 2014-07-18 [cit. 2018-08-15]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ MOHEEPUTH, Anand. Why independence was irresistible [online]. 2014-03-12. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ An eye witness account of the 1968 riots [online]. 2011-10-06 [cit. 2018-08-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-08-16. (anglicky)
- ↑ EISA Mauritius: The road to independence (1945–1968) [online]. Electoral Institute for Sustainable Democracy in Africa [cit. 2018-08-15]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Mauritius profile [online]. [cit. 2012-11-27]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Déjeuner à Rose Hill: Fareed Muttur est mort à ma place [online]. 2017-07-18 [cit. 2017-07-18]. Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ Affaire Azor Adélaïde [online]. 2015-06-25. Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ CASSIMALLY, K. A. Why are we not taught our own history?. Weekly Magazine. 2016-03-17/2016-03-23. (anglicky)
- ↑ North Africa accounts for five of Africa's nine malaria-free countries [online]. Intelpoint [cit. 2026-06-09]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ HISTOIRE: Un des hommes derrière le 20 mai 75 raconte [online]. 2015-06-08. Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ BOOLELL, Satcam. Untold Stories, A Collection of Socio-Political Essays, 1950–1995. [s.l.]: EOI ISBN 99903-0-234-0. (anglicky)
- ↑ GETLER, Michael. Target Was Mauritius, Not Mauritania.... The Washington Post. 1981-08-15. Dostupné online [cit. 2025-03-07]. (anglicky)
- ↑ WOODWARD, Bob. Veil: The Secret Wars of the CIA. New York: Simon & Schuster, 1987. ISBN 0-671-60117-2. S. 158–159. (anglicky)
- ↑ When India drew Top Secret 'red line' in Mauritius. The Hindu. 2013-03-10. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-03-15. (anglicky)
- ↑ MEDCALF, Rory. When India (Almost) Invaded Mauritius [online]. 2013-03-19 [cit. 2013-03-22]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ BREWSTER, David. India's Ocean: The Story of India's Bid for Regional Leadership. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (anglicky)
- ↑ BATTERSBY, John D. Port Louis Journal; Land of Apartheid Befriends an Indian Ocean Isle. The New York Times. 1987-12-28. Dostupné online [cit. 2016-12-29]. (anglicky)
- ↑ LODGE, Tom; KADIMA, Denis; POTTIE, David. Mauritius: General election of August 1983 [online]. Electoral Institute for Sustainable Democracy in Africa [cit. 2020-11-28]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ PERLEZ, Jane. Mauritius' Political Quarrel Saves the Queen. The New York Times. 1990-08-27. Dostupné online [cit. 2016-09-06]. (anglicky)
- ↑ AAPS Newsletter. [s.l.]: African Association of Political Science, 1992. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Country Profile: Mauritius, Seychelles. [s.l.]: The Unit, 2001. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Shooting death of 3 Hizbullah activists at Gorah-Issac Rd [online]. Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky [cit. 2020-11-28]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ L'Express, 26. února 1999.
- ↑ Rapport du Juge Matadeen sur les émeutes de 1999. Imprimerie du Gouvernement, 2000.
- ↑ La vérité sur la mort de mon père [online]. [cit. 2020-11-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-02-05. (francouzsky)
- ↑ Afrol News – Mauritius PM starts third term [online]. afrol.com [cit. 2021-07-24]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Mauritius opposition wins surprise landslide victory [online]. Deutsche Welle, 2014-12-12 [cit. 2021-07-24]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ MINZESHEIMER, Bob. Mauritius: PM Anerood Jugnauth to hand over to son [online]. 2017-01-22 [cit. 2017-01-22]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ AROUFF, Jean Paul. New Mauritius PM takes over from father, opponents cry foul [online]. 2017-01-23 [cit. 2017-01-23]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Africa's only female president to quit [online]. 2018-03-13. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Mauritius elects incumbent PM for five-year term [online]. Reuters, 2019-11-08. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Office of the President – Home [online]. Government of Mauritius [cit. 2019-02-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-05-08. (anglicky)
- ↑ Mauritius takes stock of oil spill two months later [online]. France 24, 2020-09-24. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Mauritius oil spill compensation could be limited by maritime law technicality [online]. Climate Home News, 2020-08-28 [cit. 2021-07-24]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Mauritius election: Government suffers electoral wipeout [online]. BBC News, 2024-11-10. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Mauricijská vlajka na Flags of the World
- ↑ Mainland Mauritius [online]. Observatoire de l'Environnement [cit. 2026-10-23]. Dostupné online.
- ↑ Rodrigues (by Topic) [online]. Observatoire de l'Environnement [cit. 2026-10-23]. Dostupné online.
- ↑ Meteorological Services − Monthly Bulletin of Climatological Summaries [online]. Mauritius Meteorological Services, May 2008 [cit. 2015-01-22]. S. 3. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ General Info – Geography [online]. Mauritius.net [cit. 2015-01-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 February 2012. (anglicky)
- 1 2 Republic of Mauritius- Location. www.govmu.org [online]. [cit. 2022-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-03-27.
- ↑ DUJMOVIC, Jurica. What we know about Mauritia, the lost — and now found — continent. MarketWatch [online]. [cit. 2023-01-23]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ The Raphael Fishing Company Ltd v. The State of Mauritius & Anor (Mauritius) [2008] UKPC 43 (30 July 2008) [online]. Southern African Legal Information Institute [cit. 2017-11-24]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ British Indian Ocean Territory. www.cia.gov [online]. CIA [cit. 2026-10-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2026-01-23.
- ↑ La population chagossienne en chiffres. lexpress.mu [online]. 2016-07-05 [cit. 2022-01-21]. Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ International Law and the Chagos Archipelago [online]. House of Commons Library, 2026-10-08 [cit. 2026-10-23]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ MARRINER, Nick. A geomorphological reconnaissance of Tromelin Island, Indian Ocean. Journal of Coastal Research. 2012, roč. 28, čís. 6, s. 1606–1616. Dostupné online. doi:10.2112/JCOASTRES-D-11-00029.1. S2CID 128621103. Bibcode 2012JCRes.285.1606M. (anglicky)
- ↑ Rapport fait au nom de la commission des affaires étrangères sur le projet de loi autorisant l'approbation de l'accord-cadre entre le Gouvernement de la République française et le Gouvernement de la République de Maurice sur la cogestion économique, scientifique et environnementale relative à l'île de Tromelin [online]. Assemblée nationale. Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ Dans l’océan Indien, la souveraineté disputée de la France sur ses « petites îles » [online]. Le Monde, 2024-10-23. Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ Climate Profiles and Projections (Mauritius) [online]. Observatoire de l'Environnement, Government of Mauritius [cit. 2026-10-23]. Dostupné online.
- ↑ Rainfall & Rainfall Trends [online]. Observatoire de l'Environnement, Government of Mauritius [cit. 2026-10-23]. Dostupné online.
- ↑ Climate Profiles and Projections (Mauritius) [online]. Observatoire de l'Environnement, Government of Mauritius [cit. 2026-10-23]. Dostupné online.
- ↑ DRR (Tropical Cyclones) [online]. Observatoire de l'Environnement, Government of Mauritius [cit. 2026-10-23]. Dostupné online.
- ↑ Water Catchment [online]. Observatoire de l'Environnement, Government of Mauritius [cit. 2026-10-23]. Dostupné online.
- ↑ Water Resources in Mauritius [online]. Ministry of Energy and Public Utilities, Government of Mauritius [cit. 2026-10-23]. Dostupné online.
- ↑ Freshwater Habitats & Biodiversity [online]. Observatoire de l'Environnement, Government of Mauritius [cit. 2026-10-24]. Dostupné online.
- ↑ Climate Change & Hazards Impacts (Rodrigues) [online]. Observatoire de l'Environnement, Government of Mauritius [cit. 2026-10-24]. Dostupné online.
- ↑ SHAPIRO, Beth; SIBTHORPE, Dean; RAMBAUT, Andrew; AUSTIN, Jeremy; WRAGG, Graham M.; BININDA-EMONDS, Olaf R. P.; LEE, Patricia L. M. Flight of the Dodo. Science. 2002-03, roč. 295, čís. 5560, s. 1683. doi:10.1126/science.295.5560.1683.
- ↑ SMAILL, Belinda. Regarding Life: Animals and the Documentary Moving Image. [s.l.]: SUNY Press, 2016. ISBN 978-1-4384-6249-3.
- ↑ HOLLARS, B. J. Flock Together: A Love Affair with Extinct Birds. [s.l.]: University of Nebraska Press, 2017-02-01. ISBN 978-0-8032-9642-8.
- ↑ Republic of Mauritius – Coat of Arms [online]. Government of Mauritius [cit. 2019-03-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-03-27.
- ↑ Chapter 1. Introduction to the Republic of Mauritius [online]. National Parks and Conservation Services, Government of Mauritius [cit. 2015-01-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-04-03.
- ↑ Islets National Park [online]. [cit. 2026-10-23]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Parks and Other Reserve Areas [online]. National Parks and Conservation Service. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Protected Areas – Terrestrial, Republic of Mauritius (2024) [online]. Statistics Mauritius. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Mauritius – Country Profile [online]. Convention on Biological Diversity. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Mauritius – Fauna [online]. Observatoire de l'Environnement, Government of Mauritius [cit. 2026-10-23]. Dostupné online.
- ↑ Mauritius Voluntary National Review 2024 [online]. Government of Mauritius, 2024 [cit. 2026-10-23]. Dostupné online.
- ↑ CZM (Ecosystems) [online]. Observatoire de l'Environnement, Government of Mauritius [cit. 2026-10-23]. Dostupné online.
- ↑ Protected Areas (Marine) [online]. Observatoire de l'Environnement, Government of Mauritius [cit. 2026-10-23]. Dostupné online.
- ↑ Explore Mauritius: History [online]. Government of Mauritius. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ FAQ – Government [online]. Government of Mauritius. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ FAQs – Mauritius National Assembly [online]. National Assembly of Mauritius [cit. 2026-10-24]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Justice [online]. Government of Mauritius. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ 2022 Housing and Population Census, Volume IV: Atlas [online]. Statistics Mauritius. Kapitola 1.3 Administrative Divisions. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ 2022 Housing and Population Census, Volume IV: Atlas [online]. Statistics Mauritius [cit. 2026-10-24]. Kapitola 1.3 Administrative Divisions. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ About – Mauritius Police Force [online]. Mauritius Police Force. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Special Mobile Force [online]. Mauritius Police Force. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Annual Report 2024–2025 [online]. Mauritius Police Force. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Index [online]. Embassy of the Republic of Mauritius to Switzerland and Permanent Mission to the United Nations and Other International Organisations in Geneva. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ International Law and the Chagos Archipelago [online]. House of Commons Library, 2026-10-08 [cit. 2026-10-24]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ National Accounts Estimates, September 2026 issue [online]. Statistics Mauritius. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ World Bank Open Data. World Bank Open Data [online]. [cit. 2026-08-21]. Dostupné online.
- ↑ Trade Profile – Mauritius [online]. Mauritius Trade Easy. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ External trade – 4th Quarter and Year 2025 [online]. Statistics Mauritius. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Agricultural Land Biodiversity [online]. Observatoire de l'Environnement, Government of Mauritius. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Mauritius – Land Use, 2023 [online]. FAOSTAT. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ 2024 Census of Agriculture (CA2024) [online]. Statistics Mauritius. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Overview of Food Imports and Production in Mauritius [online]. Observatoire de l'Environnement, Government of Mauritius. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Agricultural and Fish Production: Year 2025 [online]. Statistics Mauritius. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Mauritius Raw cane sugar, in solid form exports by country [online]. World Integrated Trade Solution, 2025. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Agricultural Sectors [online]. International Trade Administration, 2026-02-18. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Economic and Political Overview of Mauritius [online]. Trade Mauritius. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Manufacturing Industry [online]. Economic Development Board Mauritius. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Energy and Water Statistics – Year 2025 [online]. Statistics Mauritius. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ International Travel and Tourism – Year 2025 [online]. Statistics Mauritius. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Mauritius – Data [online]. Světová banka. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Population and Vital Statistics – Republic of Mauritius, Year 2025 [online]. Statistics Mauritius. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ 2022 Population Census – Main Results [online]. Statistics Mauritius. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Population and Vital Statistics: January–June 2025 [online]. Port Louis: Statistics Mauritius, 2025-08-29 [cit. 2026-10-24]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Fertility rate, total (births per woman) – Mauritius [online]. Světová banka [cit. 2026-10-23]. Dostupné online. (anglicky)
- 1 2 Mauritius – Data [online]. Světová banka. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ 2022 Population Census – Main Results [online]. Statistics Mauritius. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ 2022 Housing and Population Census – Volume II: Demographic and Fertility Characteristics, Table D8 [online]. Statistics Mauritius. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Resident population by religion and sex [online]. [cit. 2023-11-19]. S. 68. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-10-06.
- ↑ 2022 Housing and Population Census. Volume II: Demographic and Fertility Characteristics [online]. Port Louis: Statistics Mauritius, 2024-05 [cit. 2026-11-16]. Dostupné online.
- ↑ 2011 Housing and Population Census. Volume II: Demographic Characteristics [online]. Port Louis: Statistics Mauritius, 2013 [cit. 2026-11-17]. Dostupné online.
- ↑ International Religious Freedom Report for 2015 [online]. [cit. 2016-11-25]. Dostupné online.
- ↑ WEBMASTER. Public Holidays. Mauritius. 2016-02-04. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-11-25. (anglicky)
- ↑ Mauritius: Maha Shivratree 2022 - the Prime Minister Chairs the National Task Force. allAfrica.com. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-04-06. (anglicky)
- ↑ Education [online]. Observatoire de l'Environnement, Government of Mauritius. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Education Act [online]. Mauritius Legal Information Institute. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Education [online]. Observatoire de l'Environnement, Government of Mauritius. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Secondary Education [online]. Ministry of Education, Tertiary Education, Science and Technology, Government of Mauritius. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Education Statistics – Year 2026 [online]. Statistics Mauritius. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ International Students [online]. University of Mauritius. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Higher Education Institutions [online]. Higher Education Commission. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Digest of Environment Statistics 2022 [online]. Statistics Mauritius. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Culture [online]. Government of Mauritius [cit. 2026-10-23]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Traditional Mauritian Sega [online]. UNESCO [cit. 2026-10-23]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ 2022 Population Census – Main Results [online]. Statistics Mauritius [cit. 2026-10-24]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ HILLCOAT-NALLÉTAMBY, Sarah. Exploring intergenerational relations in a multi-cultural context: the example of filial responsibility in Mauritius. S. 71–86. Journal of Cross-Cultural Gerontology [online]. 2010. Roč. 25, čís. 1, s. 71–86. doi:10.1007/s10823-010-9110-1. (anglicky)
- ↑ Bhojpuri folk songs in Mauritius, Geet-Gawai [online]. UNESCO [cit. 2026-10-24]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Culture [online]. Government of Mauritius [cit. 2026-10-23]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Wedding Rituals – Rit pou mariaz [online]. National Heritage Fund, Mauritius [cit. 2026-10-23]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Traditional Mauritian Sega [online]. UNESCO [cit. 2026-10-23]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Sega tambour of Rodrigues Island [online]. UNESCO [cit. 2026-10-23]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Bhojpuri folk songs in Mauritius, Geet-Gawai [online]. UNESCO [cit. 2026-10-23]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Aapravasi Ghat [online]. UNESCO World Heritage Centre [cit. 2026-10-23]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Le Morne Cultural Landscape [online]. UNESCO World Heritage Centre [cit. 2026-10-23]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Postal Museum – Mauritius’ stamp history [online]. Mauritius Post. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Mauritian Cuisine [online]. Government of Mauritius [cit. 2026-10-23]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Mauritian Cuisine [online]. Government of Mauritius [cit. 2026-10-23]. Dostupné online. (anglicky)
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Mauricius na Wikimedia Commons
Slovníkové heslo Mauricius ve Wikislovníku- https://www.govmu.org/ Oficiální stránky vlády] (anglicky) (francouzsky)
- CIA. The World Factbook - Mauritius [online]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2026-01-18. (anglicky)
- CzechTrade • Ministerstvo zahraničních věcí (MZV) • Zastupitelský úřad České republiky. Souhrnná teritoriální informace: Mauricius [online]. Businessinfo.cz. Dostupné online.
- Mauritius [online]. Encyclopaedia Britannica. Dostupné online. (anglicky)