Přeskočit na obsah

Joseph Beuys

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Joseph Beuys
Narození12. května 1921
Krefeld
Úmrtí23. ledna 1986 (ve věku 64 let)
Düsseldorf
Příčina úmrtísrdeční selhání
Místo pohřbeníSeverní moře (54°7′5″ s. š., 8°22′ v. d.)
Alma materFreiherr-vom-Stein-Gymnasium
Umělecká akademie v Düsseldorfu
Povolánísochař, choreograf, malíř, vysokoškolský učitel, ilustrátor, fotograf, konceptuální umělec, performer, tiskař, kreslíř, object artist a medailér
Manžel(ka)Eva Beuys
DětiWenzel Beuys
Jessyka Beuys
Významná dílaWie man dem toten Hasen die Bilder erklärt
OceněníLichtwark Prize (1976)
Goslarský císařský prsten (1979)
Wilhelm-Lehmbruck-Preis (1986)
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Joseph Heinrich Beuys (12. května 1921, Krefeld – 23. ledna 1986, Düsseldorf) byl německý performer, sochař, malíř, estetik, filozof a teoretik umění, pedagog Kunstakademie Düsseldorf. Je autorem rozšířené definice umění a pojmu sociální plastika jako celistvého uměleckého díla. Beuysův koncept umění není omezen pouze na materiálně hmatatelný artefakt, ale zahrnuje i lidské jednání zaměřené na strukturování a formování společnosti. Významně formoval podobu poválečného konceptuálního umění a hnutí Fluxus.

Je považován za jednoho z nejznámějších a nejkontroverznějších německých umělců 20. století. V českém prostředí byl Joseph Beuys dlouho opomíjen.[1][2] Jeho jméno se dostalo do povědomí širší veřejnosti, když Milan Knížák zakoupil v roce 2007 jeho dílo Auto[3] do Národní galerie za 500 000 Euro.

Joseph Beuys se narodil v Krefeldu, ale vyrůstal v malém městečku Kleve, kam se rodiče přestěhovali krátce po jeho narození. Studoval na místním gymnáziu, měl mnoho různorodých zájmů (výtvarné umění, hudba, severská historie a mytologie). Uvažoval o lékařské kariéře pediatra, ale nakonec se rozhodl stát se sochařem poté, co v roce 1938 viděl katalog reprodukcí soch Wilhelma Lehmbrucka.

V roce 1936 vstoupil do Hitlerjugend. Později, během válečného konfliktu se dobrovolně přihlásil do armády. V roce 1941 byl přidělen k Luftwaffe a v Poznani absolvoval cvičení na pozici radiotelegrafista. Současně externě navštěvoval sedm měsíců přednášky z botaniky, zoologie a geografie na Říšské univerzitě v Poznani. Po dokončení výcviku se jako palubní radiotelegrafista zúčastnil leteckých operací na Krymu a východním Jadranu. Osudným se pro něj stal 16. březen 1944, kdy byl sestřelen se svojí Štukou nad Krymem.[4] Pilot letadla zahynul a Beuys byl těžce zraněn. Byl nalezen německou pátrací skupinou a 17. března 1944 byl převezen do mobilní vojenské nemocnice, kde strávil téměř jeden měsíc. Tato událost dala později vzniknout pověsti, že popáleného Beuyse se ujali kočovní Krymští Tataři, kteří ho léčili tradiční metodou: potřeli ho vrstvou tuku a zabalili do plsti. Tuto příhodu Beuys využil v mnohých svých dílech a instalacích. Plsť a tuk se staly jeho oblíbenými materiály. Setkání evropské a orientální či jiné kultury jeho hlavním motivem. Sám nosil plstěný klobouk. V několika interview tuto historku bagatelizoval, stala se však součástí jeho osobní mytologie. Podle některých historiků, dokumentů Wehrmachtu a názoru Beuysovy vdovy je to jen vymyšlený příběh, který se nestal.[5]

Obdržel vyznamenání za zranění a v srpnu 1944 byl vyslán na západní frontu. Den po kapitulaci Wehrmachtu 8. května 1945 se Beuys stal britským válečným zajatcem v Cuxhavenu. Propuštěn byl 5. srpna 1945 a vrátil se k rodičům do Kleve. Během služby na různých frontách si Beuys vedl skicáře, do nichž zachycoval motivy zvířat, přírody a letadel. V Kleve se zapojil do místní komunity umělců a do roku 1950 se třikrát zúčastnil skupinových výstav s kresbami a akvarely.

Náhrobek Fritze Niehause, 1951, hřbitov Meerbusch-Büderich (autor snímku Perlblau)

V letech 1946–1951 studoval sochařství na Akademii umění v Düsseldorfu u Josepha Enselinga a Ewalda Matarého. Spolupracoval na zakázkách svého učitele Matarého a vytvořil svá vlastní díla, jako sochu Torzo nebo litinový reliéf Piety, za který v roce 1952 získal cenu na umělecké výstavě Železo a ocel. Formativní vliv na Beuyse měl zakladatel antroposofie Rudolf Steiner, jehož učení se stalo klíčovým pro jeho pozdější myšlenky o sociálním sochařství, v níž je lidská společnost vnímána jako živé umělecké dílo. Studium ukončil v březnu 1953 ve věku 32 let. Ještě téhož roku měl první samostatnou výstavu na rodinné farmě svých přátel Hanse a Franze Josepha van der Grintenových v Kranenburgu (okres Kleve), po níž následovala výstava v Muzeu von der Heydt ve Wuppertalu. V letech 1951–1958 se živil různými, převážně řemeslnými zakázkami. Navrhoval nábytek a vytvořil náhrobek Fritze Niehause, v jehož domě během studií dva roky bydlel. V roce 1954 se Beuys přestěhoval do vlastního ateliéru v Düsseldorfu-Heerdtu, který obýval až do konce roku 1958.

Práce a osobní život

[editovat | editovat zdroj]
Beuysova brána pro památník v Büderichu

Po ukončení studia jeho psychiku poznamenala finanční krize a traumata způsobená válečným nasazením ve Wehrmachtu. Poté co mu jeho snoubenka o Vánocích roku 1954 vrátila zásnubní prsten, prožíval hluboké deprese, trpěl melancholií a nedostatkem motivace. Od roku 1956 pracoval na návrhu památníku v Osvětimi, aby se mohl zúčastnit mezinárodní soutěže na památník obětem fašismu v bývalém koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau. Ačkoliv jeho návrh neuspěl, tato zkušenost zásadně formovala jeho poválečnou tvorbu a vyrovnávání se s traumatem holokaustu.

Na konci roku 1957 se Beuys přestěhoval do Kleve, aby byl blízko nemocnému otci, který zemřel 15. května následujícího roku. Beuys si pronajal vlastní ateliér ve staré lázeňské budově u Tiergartenu, kde v roce 1959 vytvořil monumentální dubový kříž a bránu pro památník padlých ve světových válkách ve staré kostelní věži v Meerbusch-Büderichu. Jednalo se o největší veřejnou zakázku, kterou v té době realizoval. V roce 1958 poprvé použil tuk a plsť, materiály neobvyklé pro umění. Souběžně se svou uměleckou tvorbou se Beuys dále věnoval vědeckému studiu, zejména zoologii.

Dne 18. září 1959 se Joseph Beuys oženil s Evou-Marií Wurmbachovou, studentkou výtvarné výchovy na Akademii výtvarného umění v Düsseldorfu. Měli spolu dvě děti: Boiena Wenzela (*1961) a Jessyku (*1964). V roce 1968 se Beuys seznámil s Heinerem Bastienem, který se stal jeho osobním tajemníkem a posléze i přítelem celé rodiny. Tento vztah trval až do Beuysovy smrti v roce 1986. V roce 1988 Bastien uspořádal první komplexní retrospektivu díla Josepha Beuyse pro Západní Berlín jako kulturní město Evropy.

V roce 1962 se Beuys stal členem hnutí Fluxus a profesorem sochařství na Akademii umění v Düsseldorfu, kam se s rodinou přestěhoval. Jako vedoucí katedry monumentálního sochařství zde působil až do roku 1972. Byl považován za spolehlivého, poměrně přísného učitele, který si brzy udělal jméno performancemi, které neměly nic společného s klasickým sochařstvím. Například v únoru 1963 uspořádal v aule Akademie FESTUM FLUXORUM FLUXUS, dvouvečerní festival, během kterého předvedl svou první akci FLUXUS Sibiřská symfonie 1. věta s použitím mrtvého zajíce. S rozvojem své myšlenky rozšířené definice umění se Beuys pokusil zásadně změnit strukturu konvenčních vzdělávacích, právních a ekonomických konceptů školy. Na katedře byl přítomen téměř denně, pořádal veřejné přednášky, na nichž se každé dva týdny rozvíjely a diskutovaly různé teorie. Svůj koncept, že každý může být umělcem, shrnul do termínu: sociální sochařství. Při jeho definici se opíral o dílo Rudolfa Steinera, zakladatele waldorfské školy. Sociální socha: „pouze umění má sílu vytvořit sociální organismus, tak jako se přistupuje k realizaci uměleckého díla, proto každý jedinec bude umělcem a úplné umění bude sociální zákon budoucnosti...“ Úspěšně připravil mnoho velmi odlišných uměleckých osobností pro jejich vlastní uměleckou praxi. Studenti Anatol Herzfeld, Blinky Palermo a Sigmar Polke, Felix Droese a Katharina Sieverdingová, ale také řada významných malířů, včetně Jörga Immendorffa nebo Axela Kasseböhmera.

Lothar Wolleh: Beuys performuje v TV

V roce 1972 vstoupil do povědomí široké veřejnosti svou koncepcí, ve které upravil Komenského heslo škola hrou na Beuysovo škola všem. Naléhal, aby do jeho studia – ateliéru sochařství byli přijati všichni zájemci o studium, včetně těch, kteří neprošli při přijímacím řízení. Když Beuys spolu s odmítnutými studenty obsadil sekretariát Düsseldorfské akademie umění, ministr školství ho bez předchozího upozornění propustil. Beuys se se studenty opevnil ve školní budově a došlo ke střetu s policií. V následujících dnech studenti akademie reagovali hladovkami, třídenním bojkotem přednášek, petičními akcemi a informačními tabulemi o událostech. Na ministerstvo dorazily četné protestní dopisy a telegramy z celého světa. Odezva v rozhlase, televizi a tisku byla rozsáhlá. Jeho návrat požadovali známí umělci včetně spisovatelů Heinricha Bölla, Petera Handkeho, Uwe Johnsona a Martina Walsera nebo výtvarníků Jima Dineho, Davida Hockneye, Gerharda Richtera a Günther Ueckera. V říjnu 1973 pak Beuys přeplul Rýn v kánoi a přistál na břehu u sídla Akademie. Tento „návrat Josepha Beuyse domů” jako velkolepý symbolický akt vzbudil značný zájem veřejnosti. Jeho poznávacím znamením se stalo oblečení, které stále nosil: džíny, bílá košile s rybářskou vestou a plstěný klobouk. Beuys se stal hostujícím profesorem na Univerzitě výtvarných umění v Hamburku (1974), na katedře teorie designu na Univerzitě užitých umění ve Vídni (1978) a na Städelschule ve Frankfurtu nad Mohanem (1980). Beuys zahájil dlouhotrvající právní bitvu žalobou proti spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko. V roce 1980 bylo dosaženo urovnání: Beuysovi bylo povoleno ponechat si ateliér na Akademii a zachovat si profesuru až do dosažení věku 65 let. Výměnou za to Beuys souhlasil s ukončením pracovní smlouvy. V ateliéru na Akademii Beuys otevřel v roce 1973 kancelář Svobodné mezinárodní univerzity  (FIU). Tato svobodná vysoká škola pro kreativitu a interdisciplinární výzkum byla zrušena až po jeho smrti.[6.1]

Vešel ve známost nejen jako umělec, ale také jako propagátor alternativního způsobu života a myšlenky, že každý člověk je umělec. Zakládal různé instituce, které měly sloužit ke komunikaci mezi umělcem a publikem (Německá strana studentů, Organizace pro přímou demokracii), veřejně se vyjadřoval k různým aktuálním událostem ať už přímo nebo pořádáním happeningů. V roce 1979 patřil mezi zakládající členy strany Zelených, za kterou téhož roku neúspěšně kandidoval do Evropského parlamentu.[6] Jeho akce byly jednou z inspirací k založení IDEE, pozdějšího hnutí Mehr Demokratie.[7] Své ideje se snažil vysvětlovat prostřednictvím vlastní tvorby.

Zvýšilo se i jeho mezinárodní renomé. V 70. letech letech vzbudil pozornost na několika významných výstavách a stal se osobností, která výrazně ovlivňovala světové umění. V lednu 1974 poprvé odjel do USA, kde na přednáškovém turné hovořil o své koncepci rozšířeného pojmu umění. Na přelomu roku 1979 a 1980 mu Guggenheimovo muzeum v New Yorku jako prvnímu Němci uspořádalo velkou retrospektivní výstavu. Vystavoval v Itálii, Japonsku, NDR a dalších zemích. Několikrát se setkal s Andy Warholem, poprvé v Düsseldorfu v roce 1979. V srpnu 1981 cestoval s rodinou v obytném voze Polskem, aby navštívil místa, která poznal už jako mladý voják. V Łódźi daroval místnímu muzeu umění více než 700 svých kreseb, grafik, plakátů, textů a manifestů v rámci kampaně Polentransport 1981. Byl to výraz uznání pro Poláky, kteří vytvořili Solidaritu jako obrovskou sociální sochu, předzvěst nových společenských změn. V říjnu 1982 se v Bonnu setkal s Dalajlámou a předložil mu svou vizi celosvětové sociální sochy.

Počátkem osmdesátých let byl Beuys vystaven ostré kritice v teorii a dějinách umění. Byla zpochybněna jeho snaha o mystifikaci vlastního životopisu a snaha o vyrovnání se s traumatickou minulostí. Beuys konstruoval svůj život jako nedílnou součást vlastního uměleckého díla. Když mu v roce 1964 odpůrci při akci Fluxu v Cáchách rozbili nos, nechal se slyšet, že „v tuto chvíli jsem já svým vlastním uměleckým dílem“. Jeho díla vyvolávala mnoho kontroverzí, nákupy jeho prací do muzeí a galerií mnohdy vzbuzovaly odpor veřejnosti.[6.2]

Závěr života

[editovat | editovat zdroj]

Od počátku 70. let Beuys trávil na pozvání přátel pravidelně několik týdnů v roce v malé horské vesnici Bolognano poblíž Pescary. Obec Bolognano jmenovala Josepha Beuyse čestným občanem v květnu 1984 poté, co mezi 11. a 14. květnem vysadil prvních 400 ze 7000 stromů a keřů pro zřízení přírodní rezervace v obci.

Na konci května 1985 onemocněl zánětem plic, v září během ozdravného pobytu v Neapoli a na Capri ještě pracoval. V lednu 1986 mu byla udělena prestižní cena Wilhelma Lehmbrucka města Duisburg. O jedenáct dní později, 23. ledna, Joseph Beuys zemřel ve věku 64 let ve svém ateliéru na Drakeplatz 4 v Düsseldorfu-Oberkasselu na selhání srdce. Jeho popel byl rozptýlen v Severním moři 14. dubna 1986.

Rozsáhlé dílo Josepha Beuyse zahrnuje v podstatě čtyři oblasti: materiální díla v tradičním uměleckém smyslu (malby a kresby, objekty a instalace), progresivní díla (akce, performance), teorii umění s výukou a jeho sociálně-politické aktivity. Je také autorem asi 450 grafik a různých plakátů.

Na počátku jeho tvorby byly kresby, akvarely a plastiky. Tajný blok pro utajenou osobu v Irsku (1958) obsahuje více než 400 kreseb z raných tvůrčích let a záznamů myšlenek. Umělecky se začal prosazovat od poloviny 60. let 20. století v rámci hnutí Fluxus a v následujících dvaceti letech vytvořil svá zásadní díla, performance, instalace, asambláže, grafiky a kresby, která obvykle nesla filozofické a humanistické poselství. V roce 1964 se zúčastnil výstavy Documenta III v Kasselu a poté následovaly samostatné výstavy v soukromých galeriích i veřejných institucích nejen v Německu. Dostavily se i komerční úspěchy. Jeho galerista René Block dosáhl v roce 1969 rozhodujícího průlomu na trhu s uměním v Kolíně nad Rýnem: za Beuysovu instalaci The pack (das Rudel), starý VW autobus s 24 saněmi, získal 110 000 DM.

Ve svých objektech a instalacích používal specifické materiály, které pro něj měly hluboký symbolický a autobiografický význam jako izolanty energie, tepla a života: tuk, včelí vosk a med, krev, plst, mrtvá zvířata. Mezi nejznámější díla z tohoto období patří plastiky Tukový roh (1963), Tuková židle (1964), multipl Plstěný klobouk (1970), instalace Fond III (1969). Později k nim přidal anorganické a technické materiály, jako měď, olovo, železo a další kovy, umělé hmoty, elektrické přístroje a zařízení, motory, nástroje, bytové doplňky. Instalace Kapitál. Prostor 1970–77 (Das Kapital. Raum 1970–77) v převážné černobílé barevnosti sestává z 50 prvků (klavír, magnetofon, sluchátka, filmové projektory, žebřík, dětská vanička, ručníky, sekera), různých písemností a černých školních tabulí umístěných v prostoru, který lze považovat za ateliér umělce. Síla kapitálu má být nahrazována silou umělecké produkce a lidské kreativity.[6.3]

Trvale se v jeho práci objevoval motiv kříže v různých podobách jako symbol síly lidského poznání, uzdravení, záchrany společnosti.[8]

Koncem 60. let začal své akce spojovat s přednáškami a diskusemi s diváky, které se snažil zapojit do tvůrčího procesu. Tyto akce měly často rituální, šamanský či pedagogický charakter. Byl přesvědčen, že jeho objekty a instalace mohou být pochopeny jen v souvislosti s jeho idejemi. Dělal ze všeho akční umění, ve svých akcích spojoval různé druhy umění do nových celků (kresba, objekt, plastika, hudba, lidské tělo, řeč, fotografie atd.) [6.4]

Významné performance:

  • Jak vysvětlíme obrazy mrtvému zajíci (1965 Düsseldorf))

Ve Schmelově galerii v Düsseldorfu publikum sledovalo přes sklo Josepha Beuyse během vernisáže jeho kreseb. Ten s hlavou potřenou medem a pokrytou plátkovým zlatem si položil na klín mrtvého zajíce a tichým hlasem mu několik hodin popisoval vystavené kresby. Volba materiálu nebyla náhodná. Med má být symbolem tepla a bratrství, zatímco zlato jako kov a materiál alchymistů, symbolizovalo maskulinní rozumářský princip. Podle Beuyse má mrtvý zajíc schopnost porozumět umění na hlubší, instinktivní úrovni než racionální lidský divák. Tvrdil, že lidé se snaží umění příliš logicky analyzovat, čímž ho zbavují jeho magického a duchovního rozměru.

  • EURASIA. 32. věta Sibiřské symfonie 1963 (1966 Berlín, Kodaň)

Roku 1961 byla postavena Berlínská zeď. V kontextu studené války a rozděleného Německa Beuys vnímal umělé oddělení Evropy a Asie (Východu a Západu) jako hluboký geografický a duchovní problém, symbol oddělení západního racionálního a východního intuitivního člověka. Zkusil najít ztracenou rovnováhu tím, že si zopakuje zážitek z mládí, kdy byl sestřelen na Krymu. Roku 1966 strávil devět hodin v Blockově galerii v Západním Berlíně zavinutý do plstěné deky a na ramenou nosil mrtvého zajíce, symbol zvířete, které dokáže obrazně přebíhat a skákat mezi Evropou a Asií bez ohledu na lidské hranice.

  • Celtic Scottish Symphony (1970 Edinburgh)

V srpnu 1970 v chodbě Edinburgh College of Art pět dní prezentoval dvakrát denně během čtyř hodin skladby dánského skladatele Henninga Christiansena. Beuys pomalu seškrábl kousky želatiny ze stěn, položil je na tác a dramaticky si ho vylil nad hlavu. Pak kroužil hůlkou po tabuli položené na podlaze v pomalém, opakujícím se 40minutovém cyklu spolu s Christiansenovým hudebním doprovodem. Akci provázelo promítání filmů z Beuysovy minulosti a záběry z návštěvy vřesoviště Rannoch. Kombinovala minimalistické pohyby, želatinu, film a zvuk. Inspiraci mu byly hluboké duchovní a fyzické dojmy ze skotské přírody.

  • Kojot, Mám rád Ameriku a Amerika má ráda mě (1974 New York)

Beuys se po příletu do New Yorku z letiště nechal odvézt záchrankou zabalený do plsti do galerie René Blocka, kde se akce konala. V upravených prostorách galerie prožil s divokým kojotem o samotě tři dny. Prostor byl od publika oddělen drátěným pletivem. Použil různé předměty (poutnická hůl, kapesní svítilna, kožené rukavice), denně čerstvou hromadu výtisků novin The Wall Street Journal a slámu jako podestýlka pro kojota. Kojotovi, který je uznáván za novodobý pan-indiánský symbol, předčítal poezii, nebo ho naopak svým chováním napodoboval. Cesta zpět na letiště proběhla stejným způsobem, zkrotlého kojota vzal do náruče a zabaleného v plsti jej položil na nosítka v ambulančním voze. Mottem bylo zrušení bariéry mezi posvátným indiánským zvířetem a bílým člověkem z industrializované civilizace. Beuys vystupoval jako šaman, který léčí traumata moderního světa skrze ticho a kontakt se zvířetem. Prostřednictvím několikadenní koexistence v uzavřeném prostoru s kojotem chtěl pochopit „duši“ Ameriky. [6.5]

  • Zalesnění města namísto správy města neboli 7000 dubů (1982–1987 Kassel)
7000 dubů

V roce 1982 Beuys zorganizoval výsadbu 7000 dubů v prostředí výstavních pavilonů v Kasselu v rámci výstavy Documenta 7. Občané mohli získat čedičový kámen a stromek, který zasadili vedle kamene na místě dle vlastního výběru. Šlo o komplexní umělecké dílo, které představuje klíčový příklad jeho konceptu sociální plastiky, kde umění neslouží pouze k dekoraci, ale aktivně proměňuje společnost a životní prostředí. Stromy jsou podle Beuyse důležité pro záchranu duše (emocionalita, síla poznání, schopnost myšlení, intuice, inspirace, síla vůle). První strom zasadil sám Beuys v roce 1982. Poslední 7000. strom zasadil jeho syn v roce 1987, rok po umělcově smrti.[9] Park i duby v něm jsou stále označeny pamětní cedulkou.

Výstavy (výběr)

[editovat | editovat zdroj]
  • 1964 documenta, Kassel, Německo
  • 1972 documenta, Kassel
  • 1976 Venice Biennale, Itálie
  • 1979 Solomon R. Guggenheim Museum, New York, USA
  • 1980 Rocca Paolina, Perugia, Itálie
  • 1984 Seibu-Museum, Tokio, Japonsko
  • 2005 Tate Modern, Londýn, Velká Británie 'Joseph Beuys: Actions, Vitrines, Environments'[10]
  • 2006 Museum kunst palast, Düsseldorf; Kunstmuseum Bonn; Museum Hamburger Bahnhof, Berlín
  • 2006 The David Winton Bell Gallery, Brown University, Providence, USA, Another View of Joseph Beuys
  • 2007 Zwirner & Wirth, New York City, USA[11]
  • 2007 National Gallery of Victoria, Melbourne, Australia – Imagination, Inspiration, Intuition (Joseph Beuys & Rudolf Steiner)[12]
  • 2008/2009 Hamburger Bahnhof – Museum für Gegenwart, Berlin – Beuys. We are the Revolution, Video at VernissageTV[13]
  • 2008-2010 Museum of Modern Art – Focus on Joseph Beuys on Artbase. New York, U.S.[14]
  • 2009 Beuys is Here, De La Warr Pavilion, Bexhill on Sea, East Sussex[15]
  • 2010 Joseph Beuys – A Revolução Somos Nós ("Joseph Beuys – We are the revolution"), Sesc Pompéia, São Paulo, Brasil [16]
  • 2013 Hamburger Bahnhof Museum, Berlín
  • 2014 Ashmolean Museum, Oxford
  • 2012-2015 Tate Modern, Londýn
  • 2015 Mitchell-Innes & Nash, New York, ("Joseph Beuys – Multiples from Schlegollection")[17]
  • 2016 (continuing through 2019) Joseph Beuys, Artists' Rooms, Tate Modern, Londýn
  • 2016 Joseph Beuys and Richard Demarco, Scottish National Gallery of Modern Art and Summerhall Arts Centre, July–October, Edinburgh ("Joseph Beuys & Richard Demarco – Beuys in Scotland") [18]
  • 2016 Joseph Beuys in 1,000 items, kurátor: Robert McDowell (ex Beuys teaching assistant & FIU board member), July -October, Summerhall, Edinburgh
  • 2018 Joseph Beuys: Utopia at the Stag Monuments, Galerie Thaddaeus Ropac Londýn, duben–červen, ("Joseph Beuys: Utopia at the Stag Monuments")[19]
  • 2019 Joseph Beuys & Leonardo Da Vinci in 1,000 items, kurátor: R. McDowell, Summerhall, Edinburgh ("Joseph Beuys – in 1,000 items")("Joseph Beuys / Leonardo da Vinci – in 1,000 items") [20]

Výstavy v Česku

[editovat | editovat zdroj]
  • 1991–1992 Joseph Beuys. Kresby, objekty, grafika – palác Kinských v Praze, pořádala Národní galerie spolu s Institutem pro zahraniční vztahy ve Stuttgartu [2]
  • 1998 Joseph Beuys. Umění a reklama – Moravská galerie Brno, výstava plakátů a drobných tisků, pohlednic a reprodukcí fotografií v rámci 18. bienále grafického designu
  • 2006 Joseph Beuys. Multiply – Muzeum Kampa Praha vystavilo exponáty, které zapůjčilo Kunstmuseum v Bonnu[21]
  • 2021 Beuys verstehen (Rozuměj Beuysovi) v rámci Projektu Beuys 100 – virtuální galerie s díly Josepha Beuyse, kterou ke 100. výročí narození připravily Goethe-Instituty ve Varšavě a v Praze[9]
Každý člověk je umělec. Mým úkolem, stejně jako úkolem umění, je formovat společenské uspořádání podobným způsobem jako plastiku.

Joseph Beuys

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jospeh Beuys na německé Wikipedii.

  1. ↑ BARTLOVÁ, Milena. Ta revoluce jsme my. www.artantiques.cz [online]. 2021-05 [cit. 2026-07-29]. Dostupné online.
  2. 1 2 STANÍKOVÁ, Olga. Známý neznámý Joseph Beuys. www.goethe.de [online]. Goethe institut [cit. 2026-08-04]. Dostupné online.
  3. ↑ http://sbirky.ngprague.cz/dielo/CZE:NG.P_9061
  4. ↑ VERSPOHL, Franz-Joachim. Allgemeines Künstlerlexikon. Die Bildenden Künstler aller Zeiten und Völker. Svazek 10. München; Leipzig: K. G. Saur, 1995. Kapitola Beuys, Joseph, s. 295.
  5. ↑ Magier im Märchenschloß. Der Spiegel. 1996-07-28. Dostupné online [cit. 2024-06-08]. ISSN 2195-1349. (německy)
  6. ↑ REBMANN, Helevi; JOCHMANN, Petr. Neviditelná skulptura (o Josephu Beuysovi). Olomouc: Votobia, 1998. Dostupné online. ISBN 80-7198-328-4. S. 21–23.
    1. ↑ s. 18
    2. ↑ s. 53-54
    3. ↑ s. 30-31
    4. ↑ s. 70
    5. ↑ s. 70-77
  7. ↑ »Die Mysterien finden im Hauptbahnhof statt«. Der Spiegel. 1984-06-03. Dostupné online [cit. 2026-08-01]. ISSN 2195-1349. (německy)
  8. ↑ REBMANNOVÁ, Helevi. Poznámky k Josephu Beuysovi. S. 26. Výtvarné umění [online]. Ministerstvo kultury, 1992 [cit. 2026-08-05]. Čís. 1, s. 26. Dostupné online.
  9. 1 2 Přetrvávající tajemství. www.goethe.de [online]. Goethe Institut [cit. 2026-08-04]. Dostupné online.
  10. ↑ Joseph Beuys: Actions, Vitrines, Environments – Tate [online]. [cit. 2014-09-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 15 March 2012.
  11. ↑ DAVID ZWIRNER [online]. [cit. 2020-03-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-08-26.
  12. ↑ Joseph Beuys & Rudolf Steiner Imagination, Inspiration, Intuition [online]. [cit. 2007-11-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 October 2007.
  13. ↑ Beuys. We are the Revolution / Hamburger Bahnhof – Museum für Gegenwart, Germany Berlin [online]. [cit. 2014-09-23]. Dostupné online.
  14. ↑ Focus on Joseph Beuys [online]. [cit. 2014-09-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-08-07.
  15. ↑ Redirect [online]. [cit. 2014-09-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 4 March 2016.
  16. ↑ SÃO PAULO POLO DE ARTE CONTEMPORÂNEA [online]. [cit. 2010-11-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 19 May 2011.
  17. ↑ Multiples from the Reinhard Schlegel Collection - Joseph Beuys - Exhibitions - Mitchell-Innes & Nash [online]. Dostupné online.
  18. ↑ Odd couple: How Joseph Beuys and Richard Demarco helped change British art [online]. BBC, 15 August 2016. Dostupné online.
  19. ↑ Joseph Beuys: Utopia at the Stag Monuments [online]. 4 August 2018. Dostupné online.
  20. ↑ JOSEPH BEUYS / LEONARDO DA VINCI [online]. 4 August 2019. Dostupné online.
  21. ↑ Joseph Beuys na Kampě - Novinky. www.novinky.cz [online]. 2006-06-29 [cit. 2026-08-04]. Dostupné online.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Buchloh, Benjamin H.D. / Krauss, Rosalind/Michelson, Annette: “Joseph Beuys u Guggenheim”, v: Říjen, 12, Frühjahr 1980, s. 3–21
  • Kuoni, Carin, editor: “Joseph Beuys v Americe: Energetický plán západního muže,” čtyři zdi osm oken, New York, 1990
  • Moffitt, John Francis: “okultismus v avantgardním umění. Případ Josepha Beuys”, studia ve výtvarných uměních – avantgarda, No.63, Michigan/Londýn 1988
  • Ray, Gene: “použití a zneužívání úžasný: Joseph Beuys a umění po Auschwitz”, Diss.phil., Univerzita Miamia, Miami 1997
  • Tisdall, Caroline: “Joseph Beuys”, Londýn 1979

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]