Přeskočit na obsah

Angola

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Angolská republika
República de Angola
Repubilika ya Ngola
vlajka Angoly
Vlajka
znak Angoly
Znak
Hymna
Angola Avante
Geografie

Poloha Angoly
Poloha Angoly

Hlavní městoLuanda
Rozloha1 246 700 km² (22. na světě)
z toho zanedbatelné % vodní plochy
Nejvyšší bodMorro do Moco (2 620 m n. m.)
Časové pásmo+1
Poloha
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel39 040 039 obyvatel,[1] (41. na světě, 2026)
Hustota zalidnění31 obyv./km² (189. na světě)
HDI▲ 0,616 (střední) (148. na světě, 2023)
Jazykportugalština (úřední), čokve, kimbundština, konžština, oshiwambo, luchazi, umbundština (národní jazyky)
Národnostní
složení
29% Ovimbunduové
27% Ambunduové
14% Kongové
Náboženství
Státní útvar
Státní zřízeníunitární prezidentská republika
Vznik11. listopad 1975 (nezávislost na Portugalsku)
PrezidentJoão Lourenço
ViceprezidentkaEsperança da Costa
Měnakwanza (AOA)
HDP/obyv. (PPP)10 713[2] USD (125. na světě, 2026)
Giniho koeficient51,3 (2018)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1024 AGO AO
MPZANG
Telefonní předvolba+244
Národní TLD.ao
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Angola, plným názvem Angolská republika (portugalsky República de Angola), je stát na západním pobřeží jižní Afriky. Na severu a severovýchodě sousedí s Konžskou demokratickou republikou, na východě se Zambií a na jihu s Namibií. Její západní pobřeží omývá Atlantský oceán. Součástí Angoly je také exkláva Cabinda, která leží severně od vlastního území země a sousedí s Konžskou republikou a Konžskou demokratickou republikou. Krajinu tvoří úzká pobřežní nížina, která směrem do vnitrozemí přechází v pahorkatiny a rozsáhlou náhorní plošinu; na severu se rozkládají tropické lesy, zatímco na jihu převládají sušší oblasti. Podnebí je převážně tropické s obdobím dešťů a obdobím sucha. Člení se na 21 provincií a na ploše přibližně 1 247 000 km² žije 39 milionu obyvatel, což z ní činí rozlohou sedmý největší stát Afriky. Hlavním a největším městem je Luanda, mezi další významná sídla patří Huambo, Lobito, Benguela a Lubango. Obyvatelstvo tvoří převážně příslušníci bantuských etnických skupin, zejména Ovimbunduové, Ambunduové a Kongové. Úředním jazykem je portugalština. Přibližně čtyři pětiny obyvatel se hlásí ke křesťanství.

Území dnešní Angoly bylo osídleno již v pravěku a ve středověku zde vznikla řada státních útvarů, z nichž nejvýznamnější bylo Konžské království. Portugalští mořeplavci navázali kontakty s jeho panovníkem v roce 1483 a v 16. století začali na pobřeží zakládat obchodní stanice a koloniální osady. Postupně rozšiřovali svou kontrolu do vnitrozemí a území se stalo jedním z hlavních center transatlantického obchodu s otroky. Portugalská koloniální nadvláda trvala až do 20. století. Po druhé světové válce sílil odpor proti koloniální správě a v roce 1961 vypukl ozbrojený boj za nezávislost. Zpočátku jej vedla zejména hnutí MPLA a FNLA, k nimž se v roce 1966 připojila také UNITA. Dne 11. listopadu 1975 Angola vyhlásila nezávislost na Portugalsku.

Zápas o moc mezi MPLA, FNLA a UNITA přerostl v roce 1975 v občanskou válku, v níž se hlavními protivníky staly vládnoucí MPLA a opoziční UNITA. Do konfliktu zasahovaly také zahraniční mocnosti, zejména Kuba, Sovětský svaz, Jihoafrická republika a Spojené státy americké. Válka si vyžádala statisíce obětí a vyhnala z domovů miliony lidí. Skončila v roce 2002 po smrti vůdce UNITA Jonase Savimbiho a uzavření mírové dohody mezi vládou a UNITA. Od té doby v zemi neprobíhá rozsáhlý občanský konflikt, přestože separatistické násilí v provincii Cabinda přetrvávalo i v následujících letech.[3][4]

Angola je unitární prezidentskou republikou, v jejímž čele stojí prezident, který je zároveň hlavou státu i vlády. Zákonodárnou moc vykonává jednokomorové Národní shromáždění. Organizace spojených národů řadí Angolu mezi nejméně rozvinuté země, zatímco podle klasifikace Světové banky patří mezi země s nižšími středními příjmy. Její hospodářství patří k největším v subsaharské Africe a je založeno především na těžbě ropy a diamantů, významné jsou také zemědělství, rybolov a další nerostné suroviny. Přes značné přírodní bohatství zůstávají vážnými problémy chudoba, nezaměstnanost a vysoká příjmová nerovnost. V indexu lidského rozvoje zaujímá 148. místo. Angola je členem Organizace spojených národů, Africké unie, Jihoafrického rozvojového společenství a Společenství portugalsky mluvících zemí.

Etymologie

[editovat | editovat zdroj]

Název Angola vychází z portugalského koloniálního označení Reino de Angola („Angolské království“), které se objevuje již v listině Paula Diase de Novais z roku 1571.[5] Místní název odvodili Portugalci od titulu ngola, který užívali králové Ndonžského království. Toto království, ležící na vysočině mezi řekami Kwanza a Lucala, bylo formálně podřízeno Konžskému království.[6]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Angoly.

Rané migrace a politické útvary

[editovat | editovat zdroj]

Území dnešní Angoly obývali před prvními bantuskými migracemi především kočovné skupiny Khoikhoiů a Sanů. Khoikhoiové se tradičně živili pastevectvím, zatímco Sanové byli převážně lovci a sběrači.[7]

V 1. tisíciletí př. n. l. je vytlačily bantuské národy přicházející ze severu, z nichž většina pravděpodobně pocházela z oblasti dnešní severozápadní Nigérie a jižního Nigeru.[8] Bantuské skupiny přinesly do Angoly pěstování banánů a kolokázie a také chov početných stád skotu, zejména na centrální vysočině a v oblasti luandské nížiny. Vzájemné kontakty a mísení předkoloniálních komunit na území Angoly byly omezené řadou geografických překážek, mezi něž patřil obtížně prostupný terén, horké a vlhké podnebí a výskyt mnoha nebezpečných nemocí.

Významné státní útvary v západní části Konžské pánve kolem roku 1550

Po příchodu bantuských skupin vznikla řada politických útvarů. Nejznámějším z nich bylo Konžské království, jehož centrum leželo na území dnešní Angoly. Rozkládalo se také na území dnešní Konžské demokratické republiky, Konžské republiky a Gabonu. Udržovalo obchodní cesty s dalšími městskými státy a civilizacemi podél jihozápadního a západního pobřeží Afriky. Jeho obchodníci se dostávali dokonce až do oblasti Velké Zimbabwe a říše Mutapa, království se však zapojovalo do zámořského obchodu jen v malé míře, případně vůbec.[9] Jižně od něj leželo Ndožské království, podle něhož se někdy označovala také oblast pozdější portugalské kolonie jako Dongo. V jeho sousedství se nacházelo Království Matamba.[10] Menší Království Kakongo na severu se později stalo vazalem Království Kongo.

Portugalská kolonizace

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Portugalská západní Afrika.

Portugalský mořeplavec Diogo Cão dorazil k ústí řeky Kongo v roce 1482[10] a navázal první kontakty s Konžským královstvím, které se tehdy rozkládalo od dnešního Gabonu na severu až k řece Kwanza na jihu. První významnou portugalskou obchodní stanici založili v Soyo, dnes nejsevernějším angolském městě mimo exklávu Cabinda.

Paulo Dias de Novais připlul do oblasti v roce 1575 se stovkou rodin osadníků a čtyřmi sty vojáky. Roku 1576 založil osadu São Paulo de Loanda (dnešní Luanda). Benguela byla opevněna v roce 1587 a městská práva získala roku 1617. Konžské království bylo autoritářským státem s vysoce centralizovanou mocí soustředěnou kolem panovníka, který ovládal sousední státy jako vazaly. Jeho hospodářství bylo rozvinuté a opíralo se o těžbu a obchod s mědí, slonovinou, solí, kůžemi a v menší míře také s otroky.[11] Přechod od feudálního systému otroctví ke kapitalistickému systému obchodu s Portugalskem měl zásadní vliv na dějiny Království Kongo.[12]

Na počátku 16. století se vztahy mezi Kongem a Portugalskem prohlubovaly a rostl také vzájemný obchod. Jeho hlavními komoditami byly palmové tkaniny, měď a slonovina, postupně však narůstal také počet obchodovaných otroků.[12] Kongo původně vyváželo jen malé množství otroků a obchod s nimi se odehrával především uvnitř království. Po založení úspěšné portugalské cukrové kolonie na ostrově Svatý Tomáš se však Kongo stalo významným zdrojem otroků pro tamní obchodníky a plantáže. Dochovaná korespondence krále Afonsa I. dokumentuje nákup a prodej otroků v zemi. Popisuje také, kteří otroci zajatí ve válkách byli předáváni nebo prodáváni portugalským obchodníkům.[13]

Afonso I.

Afonso pokračoval v rozšiřování Konžského království až do 40. let 16. století a rozšířil jeho hranice směrem na jih a východ. Růst počtu obyvatel království spolu s dřívějšími Afon­sovými náboženskými reformami umožnil panovníkovi upevnit moc v hlavním městě a posílit postavení monarchie. Zavedl také královský monopol na část obchodu.[13][12] Aby panovníci ovládli narůstající obchod s otroky, nárokovali si Afonso a několik portugalských králů společný monopol na jeho zahraniční část.[13][12]

Obchod s otroky se postupně stal hlavním, a podle některých výkladů dokonce jediným významným hospodářským odvětvím Konžského království. Zásadním problémem bylo, že otroci představovali jedinou komoditu, o kterou měly evropské mocnosti v oblasti zájem. Kongo nemělo účinnou mezinárodní měnu. Místní šlechta mohla otroky nakupovat za domácí platidlo, mušle nzimbu, které bylo možné směňovat za otroky. Ty pak bylo možné prodat a získat tak mezinárodní platidla.

Protože otroci byli v 16. a 17. století jedinou komoditou, o kterou měli Evropané v oblasti zájem, nedokázalo se hospodářství Konga dostatečně diverzifikovat ani později industrializovat mimo odvětví spojená s otroctvím, například výrobu zbraní.[14][15] Rostoucí výroba a prodej zbraní v království souvisely s narůstajícím násilím provázejícím obchod s otroky. Králové a královny potřebovali stále nové otroky, které prodávali výměnou za zahraniční zboží; bez něj by ztráceli možnost udržovat si vliv u evropských mocností, jako bylo Portugalsko a později také Nizozemská republika.

Kongolští panovníci potřebovali tento vliv také k získání podpory evropských mocností při potlačování vnitřních povstání. Situace se dále zkomplikovala za vlády Garcii II., který potřeboval pomoc nizozemské armády, aby vytlačil Portugalce z Luandy, přestože Portugalsko bylo hlavním obchodním partnerem Konga v obchodu s otroky.[16]

Na počátku 17. století začal ubývat počet otroků, které Kongové získávali vnějšími výboji. Vláda proto začala schvalovat zotročování svobodných obyvatel Konga i za poměrně drobná provinění, například za téměř jakékoli porušení autoritářského systému a pravomocí aristokracie. Pokud bylo z trestného činu obviněno několik obyvatel vesnice, nebylo neobvyklé zotročit celou vesnici. Chaos a vnitřní konflikty za vlády Garcii II. přetrvaly i za jeho syna a nástupce Antónia I. Ten byl v roce 1665 zabit Portugalci v bitvě u Mbwily spolu s významnou částí aristokracie. Portugalští kolonisté následně rozšiřovali svou moc.[17]

Po smrti Antónia I. vypukla v Konžském království rozsáhlejší válka.[15] Velká část stability země i přístupu k železné rudě a dřevěnému uhlí, nezbytným pro výrobu zbraní, byla narušena. V tomto období se téměř každý obyvatel Konga mohl ocitnout v nebezpečí zotročení.[18][19] Mnozí obyvatelé Konga byli zruční ve výrobě zbraní a byli zotročováni, aby jejich dovednosti mohli kolonisté využít v Novém světě, kde pracovali jako kováři, železáři a uhlíři.[15]

Portugalci založili podél angolského pobřeží několik dalších osad, pevností a obchodních stanic. Obchodovali především s angolskými otroky, kteří byli určeni pro plantáže na jihu Ameriky.[20] Místní obchodníci s otroky dodávali portugalskému impériu velké množství zotročených lidí,[21] obvykle výměnou za průmyslové zboží z Evropy.[22] Tato část transatlantického obchodu s otroky pokračovala i po získání nezávislosti Brazílie v 20. letech 19. století.[23]

Královna Ana de Sousa z Ndonga při setkání s Portugalci v roce 1657
Vyobrazení Luandy z roku 1755

Navzdory portugalským územním nárokům byla jejich kontrola nad většinou rozsáhlého vnitrozemí Angoly jen velmi omezená.[10] V 16. století získalo Portugalsko kontrolu nad pobřežím prostřednictvím řady smluv a válek. Život evropských kolonistů byl obtížný a postup kolonizace pomalý. Historik John Iliffe uvádí, že podle portugalských záznamů postihoval Angolu v 16. století v průměru každých sedmdesát let rozsáhlý hladomor. Ve spojení s epidemiemi mohl zahubit třetinu až polovinu obyvatelstva, zničit populační růst celé generace a přimět kolonisty k návratu do říčních údolí.[24]

Během portugalské války za nezávislost obsadila Nizozemská západoindická společnost v roce 1641 hlavní portugalskou osadu Luandu. Při útocích na další portugalská území využívala spojenectví s místními obyvateli.[23] Flotila pod velením Salvadora de Sá Luandu v roce 1648 znovu dobyla; opětovné ovládnutí zbytku území bylo dokončeno do roku 1650. V roce 1649 byly uzavřeny nové smlouvy s Kongem a v roce 1656 také s Ndonžským královstvím a Nzingou ovládanou Matambou. Dobytí Pungo Andongo v roce 1671 představovalo poslední významné rozšíření portugalské moci z Luandy, neboť pokusy o vpád do Konga v roce 1670 a Matamby v roce 1681 selhaly. Koloniální stanice se rozšiřovaly také z Benguely směrem do vnitrozemí, avšak až do konce 19. století zůstával postup z Luandy a Benguely velmi omezený.[10] Kvůli řadě politických otřesů na počátku 19. století Portugalsko dlouho nepřistupovalo k rozsáhlému připojování angolského území.[23]

V roce 1836 Portugalsko zakázalo vývoz otroků ze svých kolonií, zákaz však nebyl důsledně prosazován a transatlantický obchod pokračoval i v následujících desetiletích. Roku 1854 byli osvobozeni otroci ve vlastnictví státu a v roce 1858 bylo vyhlášeno postupné zrušení otroctví do roku 1878; dekret z roku 1869 sice převedl zbývající zotročené osoby do postavení propuštěnců (libertos), ti však museli ještě po určitou dobu pracovat pro své dosavadní pány.[25][26] Portugalci se při prosazování zákazu obchodu s otroky spoléhali na pomoc britského Královského námořnictva a na opatření známá jako blokáda Afriky. Současně byly obnoveny vojenské výpravy do vnitrozemí.

V polovině 19. století Portugalsko rozšířilo svou nadvládu na sever až k řece Kongo a na jih až k Moçâmedesu.[23] Až do konce 80. let 19. století Portugalsko zvažovalo propojení Angoly se svou kolonií v Mosambiku, tomuto záměru však zabránil odpor Británie a Belgie.[27] V tomto období se Portugalci setkávali s různými formami ozbrojeného odporu ze strany obyvatel Angoly.[28]

Berlínská konference v letech 1884–1885 stanovila hranice kolonie a vymezila územní nároky Portugalska v Angole,[27] řada podrobností však zůstala nevyřešena až do 20. let 20. století.[29] Obchod mezi Portugalskem a jeho africkými územími se díky ochranným clům rychle rozvíjel, což vedlo k hospodářskému růstu a nové vlně portugalských přistěhovalců.[27]

V roce 1925 se v Angole uskutečnila výprava anglického přírodovědce a cestovatele Arthura Stannarda Vernaye, který se narodil v Anglii a později působil ve Spojených státech. V letech 1939–1943 vedla portugalská armáda vojenské operace proti Mucubalům, které obviňovala ze vzpoury a krádeží dobytka. Během tažení byly zabity stovky Mucubalů; 3 529 lidí bylo zajato, z toho 20 % tvořily ženy a děti, a uvězněno v koncentračních táborech. Mnozí z nich zemřeli v zajetí v důsledku podvýživy, násilí a nucené práce. Přibližně 600 lidí bylo deportováno na Svatý Tomáš a Princův ostrov a stovky dalších byly poslány do tábora v Dambě, kde 26 % z nich zemřelo.[30]

Válka za nezávislost Angoly

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článcích Angolská válka za nezávislost a Portugalská koloniální válka.
Pochod portugalských ozbrojených sil v Luandě během portugalských koloniálních válek
Jonas Savimbi, který vedl UNITA od jejího založení v roce 1966 až do své smrti v roce 2002
Vojáci Národní fronty za osvobození Angoly při výcviku v roce 1973

Podle portugalského koloniálního práva nesměli černošští obyvatelé Angoly zakládat politické strany ani odborové organizace.[31] První nacionalistická hnutí se začala prosazovat až po druhé světové válce. Vycházela především z prostředí převážně portugalštinou hovořící městské vrstvy, která byla silně ovlivněna západní kulturou a zahrnovala také mnoho míšenců.[32] Na počátku 60. let se k nim připojila další sdružení, která vznikala z dílčích aktivit dělníků na venkovských plantážích a v zemědělství.[31] Odmítání Portugalska zabývat se rostoucími požadavky Angolanů na sebeurčení vyvolalo ozbrojený konflikt. Ten vypukl v roce 1961 povstáním v Baixa de Cassanje a postupně přerostl v dlouhotrvající válku za nezávislost, která trvala následujících dvanáct let.[33] Během konfliktu se zformovala tři soupeřící nacionalistická hnutí s vlastními partyzánskými oddíly. V různé míře je podporovala také Portugalská komunistická strana.[32][34]

Národní fronta pro osvobození Angoly (FNLA) získávala podporu především mezi uprchlíky z řad Konžanů v Zairu.[35] Díky příznivým politickým podmínkám v Léopoldville a především společné hranici se Zairem mohli angolští političtí exulanti vybudovat mocenskou základnu mezi početnou komunitou emigrantů, kteří sdíleli rodinné, klanové a kulturní tradice. Na obou stranách hranice se hovořilo vzájemně srozumitelnými nářečími a obyvatelé měli společné vazby na historické Království Kongo.[36] Přestože Angolané jako cizinci nemohli využívat státní program zaměstnanosti režimu Mobutua Sese Seka, někteří našli práci jako prostředníci pro nepřítomné vlastníky výnosných soukromých podniků. Emigranti nakonec založili FNLA s cílem ucházet se po plánovaném návratu do Angoly o politickou moc.[36]

V roce 1966 vznikl Národní svaz pro úplnou nezávislost Angoly (UNITA), převážně ovimbundské partyzánské hnutí bojující proti portugalské říši, které založil Jonas Savimbi.[35] Jeho činnost komplikovala geografická vzdálenost od spřátelených států, etnická roztříštěnost Ovimbundů a izolace rolníků na evropských plantážích, kde měli jen omezené možnosti politické mobilizace.[36]

Na konci 50. let získalo zvláštní význam marxisticko-leninské Lidové hnutí za osvobození Angoly (MPLA), které působilo na východě země a v pohoří Dembos severně od Luandy. Vzniklo jako koalice odbojových skupin kolem Komunistické strany Angoly.[33] Jeho vedení tvořili převážně Ambunduové a hnutí se snažilo získat podporu mezi zaměstnanci veřejného sektoru v Luandě.[35] MPLA i jeho soupeři přijímali materiální pomoc od Sovětského svazu nebo Čínské lidové republiky, MPLA však zastávalo výrazně protiimperialistické postoje a otevřeně kritizovalo Spojené státy americké za jejich podporu Portugalsku.[34] Díky tomu získalo významnou diplomatickou podporu nezúčastněných vlád v Maroku, Ghaně, Guineji, Mali a Sjednocené arabské republice.[33]

MPLA se v říjnu 1961 pokusilo přesunout své ústředí z Konakry do Léopoldville a obnovit snahy o vytvoření společné fronty s FNLA, tehdy známou jako Svaz angolských národů (UPA), a jejím vůdcem Holdenem Robertem. Roberto nabídku odmítl.[33] Když se MPLA poprvé pokusilo vyslat své povstalce na angolské území, byli přepadeni a pobiti bojovníky UPA na Robertův rozkaz. Tato událost předznamenala ostré vnitřní spory mezi jednotlivými frakcemi, které později přerostly v angolskou občanskou válku.[33]

Občanská válka v Angole

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Občanská válka v Angole.
António Agostinho Neto, první prezident Angoly po získání nezávislosti na Portugalsku

Během války za nezávislost byly tři soupeřící nacionalistická hnutí výrazně oslabována politickými a vojenskými rozkoly i neschopností sjednotit partyzánský boj proti Portugalcům.[37] V letech 1961–1975 soupeřily MPLA, UNITA a FNLA o vliv mezi obyvateli Angoly i v mezinárodním prostředí.[37] Sovětský svaz a Kuba se přiklonily především k MPLA a poskytovaly mu zbraně, munici, finanční prostředky a výcvik.[37] Podporovaly také bojovníky UNITA, dokud se neukázalo, že jejich konflikt s MPLA je nesmiřitelný.[38]

Pád portugalské vlády Estado Novo po karafiátové revoluci v roce 1974 vedl k zastavení portugalských vojenských operací v Africe a k uzavření příměří, po němž měla následovat jednání o nezávislosti Angoly.[37] Za podpory Organizace africké jednoty se Holden Roberto, Jonas Savimbi a předseda MPLA Antönio Agostinho Neto setkali počátkem ledna 1975 v Mombase a dohodli se na vytvoření koaliční vlády.[39] Dohoda byla později téhož měsíce potvrzena Alvorskou dohodou, která stanovila konání všeobecných voleb a datum nezávislosti na 11. listopadu 1975.[39] Všechny tři frakce však příměří využily k tomu, aby během postupného stahování portugalských jednotek obsadily strategické pozice, získaly další zbraně a rozšířily své ozbrojené síly.[39] Rychlý příliv zbraní z mnoha zahraničních zdrojů, zejména ze Sovětského svazu a Spojených států, spolu s rostoucím napětím mezi nacionalistickými stranami vedl k obnovení bojů.[39] FNLA začala s tichou podporou Spojených států a Zairu shromažďovat na severu Angoly početné jednotky s cílem získat vojenskou převahu.[37] MPLA mezitím upevňovalo kontrolu nad Luandou, tradičním centrem Ambundů.[37] V březnu 1975 zaútočila FNLA na politické ústředí MPLA a v následujících měsících vypukly v Luandě sporadické násilnosti.[39][40] Boje zesílily v dubnu a květnu a UNITA se do nich zapojila poté, co jednotky MPLA v červnu zmasakrovaly více než dvě stě jejích členů.[39] Nárůst dodávek sovětských zbraní MPLA přiměl Ústřední zpravodajskou službu USA (CIA) k rozhodnutí poskytnout rozsáhlou tajnou pomoc FNLA a UNITA.[41]

V srpnu 1975 požádalo MPLA Sovětský svaz o přímou vojenskou pomoc v podobě pozemních jednotek.[41] Sověti žádost odmítli a nabídli pouze vyslání poradců; Kuba však byla ochotnější a koncem září vyslala do Angoly téměř pět set vojáků spolu s moderními zbraněmi a zásobami.[38] V době vyhlášení nezávislosti se v zemi nacházelo více než tisíc kubánských vojáků.[41] Zásobování zajišťoval rozsáhlý letecký most Kuba–Angola, který obsluhovala sovětská letadla.[41] Díky pokračující vojenské pomoci Kuby a Sovětského svazu dokázalo MPLA vytlačit své protivníky z Luandy a odrazit neúspěšný zásah zairských a jihoafrických jednotek, které se opožděně pokusily podpořit FNLA a UNITA.[39] FNLA byla po rozhodující bitvě u Quifangonda z velké části poražena, zatímco UNITA dokázala stáhnout své civilní představitele a milice z Luandy a uchýlit se do jižních provincií. Odtud Savimbi pokračoval v rozsáhlém povstaleckém boji proti MPLA.[37][41]

Sovětský tank PT-76 používaný kubánskými jednotkami v Luandě během kubánské intervence v Angole v roce 1976

V letech 1975–1991 MPLA zavádělo hospodářský a politický systém založený na principech vědeckého socialismu, centrálním plánování a marxisticko-leninské vládě jedné strany.[42] Vláda zahájila rozsáhlý program znárodnění a soukromý sektor byl prakticky zrušen. Soukromé podniky byly znárodněny a začleněny do jednotného systému státních podniků označovaných jako Unidades Económicas Estatais (UEE).[42] Za vlády MPLA Angola zaznamenala významný rozvoj moderního průmyslu.[42] Zároveň však narůstala korupce a zpronevěra; veřejné prostředky byly přidělovány neefektivně nebo je úředníci zpronevěřovali pro vlastní obohacení.[43] V květnu 1977 potlačila vládnoucí MPLA pokus o převrat vedený bývalým ministrem vnitra Nitem Alvesem a jeho stoupenci, označovanými jako nitisté. Následovala rozsáhlá politická čistka a represe, při nichž byly zabity tisíce lidí podezřelých z podpory povstání nebo z odporu vůči vedení strany.[44][45]

Dne 12. března 1983 UNITA obsadila obec Alto Catumbela, kde zničila místní celulózku, papírnu a trafostanici. Při této akci unesla i skupinu československých expertů s jejich rodinami, kteří zde působili. Ve skupině 66 zajatých bylo 28 mužů, 17 žen a 21 dětí. Během únosu většina zajatých absolvovala pochod v délce 1 320 km, při němž jeden muž zemřel. Následně byl proveden přesun nákladními auty na základnu Jamba na jihu Angoly. První skupina skládající se z žen, dětí a sedmi mužů se vrátila do vlasti v červenci 1983. Druhá skupina složená ze zbylých 20 mužů se po roční internaci v buši vrátila do Československa v červnu 1984.[46]

Na třetím sjezdu strany v roce 1990 MPLA opustilo svou dosavadní marxistickou ideologii a za nový programový základ přijalo sociální demokracii.[47] Angola následně vstoupila do Mezinárodního měnového fondu a zmírnila omezení tržního hospodářství ve snaze přilákat zahraniční investice.[48] V květnu 1991 uzavřelo MPLA mírovou dohodu s UNITOU, známou jako Bicessecké dohody, která stanovila konání nových všeobecných voleb v září 1992.[48] Když MPLA dosáhlo ve volbách výrazného vítězství, UNITA zpochybnila výsledky prezidentských i parlamentních voleb a obnovila ozbrojený boj.Po sporných parlamentních volbách v září 1992 a obnovení ozbrojeného konfliktu rozpoutaly koncem října vládní bezpečnostní síly a ozbrojení příznivci MPLA v Luandě násilnou kampaň proti členům a domnělým stoupencům UNITA, při níž byli zabiti také příslušníci etnických skupin Ovimbunduů a Konžanů. Během událostí z 31. října až 3. listopadu, označovaných jako masakr na Halloween či „třídenní válka“, zahynulo podle odhadu Human Rights Watch v Luandě více než tisíc lidí.[49][50]

V roce 1997 zahájila v Angole činnost Open Society Foundations, kterou založil George Soros. Jejím prvním národním zástupcem byl do roku 2004 Rafael Marques de Morais. Zpočátku organizace spolupracovala s angolskou vládou na rozvoji základního školství, vztahy se však brzy zhoršily kvůli jejím aktivitám zaměřeným na demokratizaci a lidská práva.[51]

21. století

[editovat | editovat zdroj]
Luanda, hlavní město Angoly, prochází v 21. století rozsáhlou obnovou a přestavbou, financovanou z velké části příjmy z těžby ropy a diamantů.

Dne 22. února 2002 zabily vládní jednotky při přestřelce v provincii Moxico Jonase Savimbiho.[52] UNITA a MPLA v dubnu podepsaly memorandum o porozumění z Lueny, v němž se UNITA zavázala rozpustit své ozbrojené síly.[53] Po volbách v letech 2008 a 2012 se v zemi upevnil systém dominantní strany ovládaný MPLA; UNITA a FNLA v něm působily jako opoziční strany.[54]

Angolu nadále sužovala vážná humanitární krize, která byla důsledkem dlouholeté války, rozsáhlých minových polí a pokračujícího politického napětí spojeného s požadavky na nezávislost exklávy Cabinda. Separatistické hnutí zde působilo v rámci dlouhotrvajícího konfliktu v Cabindě a vedla je Fronta za osvobození enklávy Cabinda (FLEC). Přestože většina vnitřně vysídlených osob již žila v okolí hlavního města, v neformálních městských čtvrtích zvaných musseques (chudinské čtvrti) zůstávaly životní podmínky obyvatel velmi obtížné.[55][56][57]

V roce 2007 založil bývalý vojenský soudce Jota Filipe Malakito v diamantové provincii Lunda Norte separatistickou organizaci CMJSPLT, později přejmenovanou na MJSLP.[58] V roce 2011 se od ní odštěpila frakce vedená Josém Mateusem („Zeca Mutchima“), která založila MPPLT a rozšířila územní nároky na šest východních provincií Angoly; její vůdce byl v červnu 2025 odsouzen za velezradu k 23 letům vězení.[59][60]

Sucho v roce 2016 způsobilo nejhorší potravinovou krizi v jižní Africe za posledních 25 let. V sedmi z osmnácti angolských provincií zasáhlo 1,4 milionu lidí. Ceny potravin vzrostly a míra akutní podvýživy se zdvojnásobila; postiženo bylo více než 95 000 dětí.[61]

José Eduardo dos Santos odstoupil v roce 2017 po 38 letech z funkce prezidenta Angoly. V úřadu jej pokojně vystřídal João Lourenço, kterého si dos Santos sám vybral za svého nástupce.[62] Někteří členové rodiny dos Santosových byli později spojováni s rozsáhlou korupcí. Bývalý prezident José Eduardo dos Santos zemřel v červenci 2022 ve Španělsku.[63]

Ve všeobecných volbách v srpnu 2022 zvítězilo vládnoucí Lidové hnutí za osvobození Angoly (MPLA) s 51 % hlasů a získalo 124 z 220 parlamentních křesel. Opoziční Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly (UNITA) dosáhl 44 %. João Lourenço tak získal druhé prezidentské funkční období.[64] V červenci 2025 vypukly v Luandě a dalších částech země rozsáhlé protesty proti zdražení pohonných hmot a veřejné dopravy. Při násilných střetech s bezpečnostními složkami zahynuly podle vládních údajů nejméně dvě desítky lidí, zatímco experti OSN uváděli nejméně 30 obětí.[65][66] Dne 11. listopadu 2025 si země připomněla 50. výročí vyhlášení nezávislosti na Portugalsku. V dubnu 2026 postihly zejména provincie Benguela a Luanda rozsáhlé povodně, které si vyžádaly desítky obětí a zasáhly více než 50 tisíc obyvatel.[67]

Státní symboly

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Angolská vlajka.

Angolská vlajka je tvořena listem o poměru stran 2:3 se dvěma vodorovnými pruhy: červeným a černým. Uprostřed vlajky je symbol ozubeného kola a mačety s hvězdou.[68]

Podrobnější informace naleznete v článku Angolská hymna.

Angolská hymna je píseň Angola Avante!. Slova napsal Manuel Rui Alves Monteiro a hudbu složil Rui Alberto Vieira Dias.

Mapa Angoly

Angola je země v jihozápadní části střední a jižní Afriky na pobřeží Atlantského oceánu. Na severu a severovýchodě sousedí s  Konžskou demokratickou republikou (délka hranice 2 646 km),[pozn. 1] přičemž na severu se nachází také angolská exkláva Cabinda, která je od zbytku země oddělena úzkým pásem území Konžské demokratické republiky, a na severu tato exkláva hraničí s Konžskou republikou (231 km). Na východě sousedí se Zambií (1 065 km) a na jihu s Namibií (1 427 km). Západní hranici tvoří pobřeží Atlantského oceánu, které je dlouhé přibližně 1 600 km. Angolské území má přibližně čtvercový tvar, od severu k jihu i od západu k východu měří zhruba 1 200 km; jeho součástí je také oddělená exkláva Cabinda o rozloze přibližně 7 200 km². S rozlohou 1 246 700 km² je Angola 7. největším státem Afriky a 22. největším státem světa. Leží přibližně mezi 4° a 18° j. š. a 12° a 24° v. d.[69][70][71]

Povrch Angoly tvoří tři základní geomorfologické oblasti. Podél Atlantského oceánu se rozkládá nížinná pobřežní rovina, jejíž šířka se pohybuje přibližně od 25 km na jihu až po 150–200 km v severních oblastech. Směrem do vnitrozemí přechází přes členité horské pásmo a strmý výškový stupeň, kde tvoří Velký sráz, v rozsáhlou centrální náhorní plošinu, která zaujímá přibližně dvě třetiny území a dosahuje nadmořské výšky většinou 1 000 až 1 800 m. Její nejvyšší částí je plošina Bihé, v jejímž západním okraji se nachází nejvyšší hora země Morro do Moco, vysoká 2 620 m. Východní a jihovýchodní oblasti postupně přecházejí do nižších plošin a rozsáhlých savan. Většina významných řek pramení v centrální vysočině a odtéká různými směry; k nejvýznamnějším patří Kwanza, Kunene, Cubango a Zambezi, zatímco severem země protéká také Kongo. Podnebí je převážně tropické, na jihu a podél pobřeží až k okolí hlavního města Luandy však převažuje polosuché až suché podnebí. Severní část země má výrazné období dešťů, které obvykle trvá od listopadu do dubna, a suché období od května do října. Pobřežní oblasti jsou výrazně ovlivňovány studeným Benguelským proudem, který omezuje množství srážek a přispívá k suchosti jihozápadního pobřeží.[71][72][73]

Oblast Miradouro da Lua, formovaná erozí

Geologická stavba Angoly je velmi rozmanitá a odráží dlouhý geologický vývoj afrického kontinentu. Základ většiny území tvoří staré krystalické horniny prekambického stáří, náležející ke Konžskému kratónu, označovanému také jako Angolský štít. Zastoupeny jsou především žuly, ruly, svory, křemence a další metamorfované horniny. Některé žulové masivy vystupují na povrch v podobě výrazných izolovaných skalních útvarů. Geologický vývoj země významně ovlivnilo postupné rozpadání Gondwany a oddělování Afriky od Jižní Ameriky, které začalo přibližně před 130 miliony let a vedlo ke vzniku jižního Atlantiku. V důsledku následného výzdvihu, poklesů zemské kůry a dlouhodobé eroze vznikla dnešní soustava náhorních plošin, horských stupňů a sedimentárních pánví.[74]

Podél atlantského pobřeží se nachází pět hlavních sedimentárních pánví – Cabinda, Zaire, Kwanza, Benguela a Namibe. Jejich horninové vrstvy zahrnují především mořské sedimenty křídového a třetihorního stáří, zejména jílovce, slínovce, vápence, pískovce a slepen­ce. V některých oblastech se nacházejí také vrstvy obsahující fosilie mořských živočichů. Významná paleontologická naleziště křídového stáří se nacházejí například v okolí Bentiaby a Iembe, kde byly objeveny také zkamenělé pozůstatky dinosaurů. Východní část země pokrývají rozsáhlé kontinentální sedimenty Kalaharské pánve, tvořené převážně písky navátými větrem a usazenými vodními toky během posledních několika milionů let. V jihozápadní části se nacházejí také pohyblivé písečné duny náležející k Namibské poušti.[74]

Angola disponuje značným nerostným bohatstvím. V jejím podzemí se nacházejí významná ložiska ropy a zemního plynu, diamantů, zlata, železné rudy, mědi, manganu a fosfátů. Dále jsou zde zastoupeny kobalt, lithium, uran, křemen, žula, mramor a další nerostné suroviny. Podle angolské vlády se na území země vyskytuje 35 ze 45 nejvýznamnějších nerostných surovin světového obchodu.[75][76]

Geomorfologie a terén

[editovat | editovat zdroj]
Morro do Moco, nejvyšší hora Angoly

Povrch Angoly tvoří tři základní geomorfologické oblasti: pobřežní nížina, západní horské pásmo s výrazným výškovým stupněm a rozsáhlá vnitrozemská náhorní plošina. Pobřežní nížina leží převážně v nadmořské výšce do 200 m a její šířka se pohybuje přibližně od 10 do 150 km. Na některých místech je přerušena říčními údolími, místy vystupují nad její povrch izolované skalní masivy a podél pobřeží se nacházejí také úseky s vysokými útesy. Směrem do vnitrozemí se terén postupně zvedá přes členité pásmo pahorkatin a pohoří, které tvoří západní okraj centrální náhorní plošiny a vytváří Velký sráz, který se táhne na jih do Namibie a Jihoafrické republiky. Tento výškový stupeň dosahuje místy převýšení několika set metrů a v jižní části, v pohoří Serra da Chela, až přibližně 1 000 m. Nejvyšší horské oblasti se nacházejí v provinciích Benguela, Huambo a Huíla. Nejvyšším bodem země je Morro do Moco, vysoký 2 620 m, který leží v provincii Huambo.[77]

Většinu vnitrozemí zaujímá rozsáhlá náhorní plošina, portugalsky Planalto, která pokrývá přibližně dvě třetiny území státu. Její nadmořská výška se většinou pohybuje mezi 1 000 a 1 500 m, v západních horských oblastech přesahuje 1 800 m. Povrch je převážně mírně zvlněný, místy se nacházejí izolované skalní vrchy, mělká údolí a sezónně zaplavované mokřady. K významným částem vysočiny patří plošina Bihé, Benguelská plošina, Huílska plošina a plošina Malanje. Směrem na východ přechází terén do rozsáhlých, mírně skloněných rovin a zarovnaných povrchů pokrytých písky Kalaharské pánve. Na severovýchodě se nachází nižší oblast Cassange, která je od okolních plošin oddělena výraznými svahy. Na jihovýchodě převažují suché písčité roviny a savany. Nadmořská výška celé země se tak pohybuje od úrovně Atlantského oceánu až po nejvyšší horské vrcholy ve střední části státu.[77][74]

Vodopád Kalandula

Angola má poměrně rozsáhlou říční síť, jejíž hlavní zdrojnice se nacházejí v centrální náhorní plošině. Díky své nadmořské výšce a množství srážek představuje tato oblast významnou zásobárnu vody pro střední a jižní Afriku. Řeky odtud odtékají několika směry a jejich povodí zasahují také na území sousedních států. K nejvýznamnějším patří povodí Konga, Zambezi, Okavango (v Angole zvaná Cubango) a Kunene, vedle nichž existují samostatná povodí řek odvádějících vodu přímo do Atlantského oceánu. Mezi nejvýznamnější z nich patří Kwanza, která je nejdelší řekou pramenící i ústící na území Angoly, dále Queve, Catumbela, Bengo a Dande. Kwanza měří přibližně 960 km a její dolní tok je splavný pro menší plavidla. Na severu země odvádějí vodu do povodí Konga zejména řeky Kwango a Kasai, zatímco východní část území odvodňuje především Zambezi se svými přítoky, mezi něž patří Cuando a Lungue-Bungo.[74][78][79]

Jižní část země odvodňuje především řeka Kunene, která pramení na centrální vysočině, teče jihozápadním směrem a v dolním toku tvoří část státní hranice s Namibií, než ústí do Atlantského oceánu. V jihovýchodní části Angoly pramení řeka Cubango, která pod názvem Okavango pokračuje přes Namibii do Botswany, kde napájí rozsáhlou vnitrozemskou mokřadní oblast delty Okavanga. Její významný přítok Cuito přispívá k celoročnímu zásobování této oblasti vodou. Mezi povodími Kunene a Cubango se nachází také bezodtoká oblast Cuvelai, jejíž sezónní vodní toky odvádějí vodu směrem k solné pánvi Etoša v Namibii. Na území Angoly se nachází řada mokřadů, říčních niv a sezónních jezer, zejména na východě země a v horních částech říčních povodí. Většina řek je kvůli peřejím, vodopádům a výrazným výškovým rozdílům špatně splavná, významnou roli však mají při zavlažování a výrobě vodní energie. Mezi nejvýznamnější vodní elektrárny patří Laúca a Cambambe na řece Kwanza.[74][78]

Köppenova klasifikace podnebí Angoly

Angola leží v tropickém a subtropickém podnebném pásu jižní polokoule. Její podnebí výrazně ovlivňují zeměpisná šířka, nadmořská výška, sezónní pohyb intertropické zóny konvergence a především studený Benguelský proud, který podél jihozápadního pobřeží Atlantského oceánu postupuje směrem na sever. V celé zemi se střídá období dešťů a období sucha, jejich délka a intenzita se však výrazně liší podle zeměpisné polohy. Období dešťů zpravidla trvá od října či listopadu do dubna nebo května, zatímco suché a chladnější období, místně nazývané cacimbo, připadá především na červen až září. V severních oblastech začínají srážky obvykle dříve a mohou se objevit dva vrcholy dešťové sezóny oddělené kratším sušším obdobím. Směrem na jih se začátek období dešťů posouvá do pozdějších měsíců a jeho délka se zkracuje.[77][80]

Množství srážek se výrazně zvyšuje od jihozápadu k severovýchodu a od pobřeží směrem do vnitrozemí. Na jihozápadním pobřeží, zejména v okolí města Moçâmedes, spadne v některých oblastech méně než 20 mm srážek ročně, zatímco na severozápadě a severovýchodě mohou roční úhrny přesahovat 1 600 mm. Pobřežní pásmo je převážně suché až polosuché a na jihozápadě přechází do pouštního podnebí navazujícího na Namibskou poušť. Benguelský proud omezuje výstup vlhkého vzduchu a tvorbu srážkových oblaků, zároveň však způsobuje časté mlhy a nízkou oblačnost, zejména během suchého období. Severní oblasti včetně provincie Cabinda mají vlhké tropické podnebí s výrazným obdobím dešťů a rozsáhlými oblastmi tropických lesů. Centrální vysočina má mírnější teploty a vyšší srážky, přičemž v horských oblastech mohou během suchého období teploty v noci klesat k bodu mrazu a výjimečně se může objevit i přízemní mráz. Na jihu a jihovýchodě převažuje suchá savana a polopouštní podnebí s nepravidelnými srážkami. Průměrné roční teploty jsou obecně vyšší v nížinách a na pobřeží a klesají s rostoucí nadmořskou výškou.[77][80]

Flora, fauna a ochrana životního prostředí

[editovat | editovat zdroj]

Angola patří k biologicky nejrozmanitějším zemím Afriky. Na jejím území se vyskytuje široké spektrum ekosystémů, od vlhkých tropických lesů na severu přes rozsáhlé tropické lesy a savany centrální náhorní plošiny až po suché stepi a pouštní oblasti na jihozápadě. Rozmanitost přírodních podmínek se odráží také ve vysokém počtu rostlinných a živočišných druhů. Podle údajů angolské vlády se v zemi vyskytuje přibližně 5 000 druhů rostlin, z nichž asi 1 200 je endemických. Angola je tak jednou z nejvýznamnějších afrických zemí z hlediska druhové rozmanitosti rostlin.[81]

Welwitschie podivná

Přirozenou vegetaci tvoří především otevřené tropické lesy a savany. Na centrální náhorní plošině a ve východní části země převládá miombo, typ tropického opadavého lesa charakterizovaný stromy rodů Brachystegie, Julbernardia a Isoberlinia. Na severu, zejména v provincii Cabinda, se rozkládají vlhké tropické deštné lesy, které jsou součástí konžského lesního komplexu. Významným přírodním celkem je Mayombe, jeden z nejzachovalejších zbytků tropických lesů ve střední Africe. V horských oblastech provincií Huambo, Benguela a Huíla se vyskytují izolované ostrůvky horských afromontánních lesů s řadou vzácných a endemických druhů. Na jihozápadě přechází vegetace do suchých savan, křovinatých stepí a pouštních porostů. Pro oblast Namibské pouště je charakteristická zejména welwitschie podivná, dlouhověká rostlina s neobvyklým vzhledem, která může dosahovat stáří až tisíc let. V savanách se vyskytují také baobaby a různé druhy pryšců.[82][83]

Živočišná říše zahrnuje stovky druhů savců, ptáků, plazů a obojživelníků. K nejvýznamnějším velkým savcům patří slon africký, buvol africký, hroch obojživelný, žirafa a různé druhy zeber, antilop a kočkovitých šelem. V severních tropických lesích žije gorila nížinná a šimpanz učenlivý zatímco v jižních savanách se vyskytují například lev, gepard a pes hyenový. Zvláštní význam má antilopa vraná obrovská, angolský poddruh antilopy vrané, který je endemický pro Angolu a patří k nejvzácnějším velkým savcům Afriky. Její hlavní populace se nachází v rezervaci Luando a v národním parku Cangandala. V jihozápadní části země žije také impala černočelá, poddruh rozšířený především v Angole a přilehlých oblastech. Ptačí fauna zahrnuje přibližně 940 druhů, mezi nimiž jsou i vzácné endemické druhy horských lesů, například koroptev frankolín angolský (Pternistis swierstrai)[84] a pěvec ťuhýkovec gabelský (Laniarius amboimensis).[85][86][87][88]

Baobab v angolském národním parku Iona

Ochrana přírody se v Angole zaměřuje především na zachování tropických lesů, savan, mokřadů a pouštních ekosystémů a na ochranu ohrožených druhů. Síť chráněných území zahrnuje národní parky, přírodní parky a přírodní rezervace. K nejvýznamnějším patří Národní park Iona na jihozápadě, který chrání pouštní a polopouštní ekosystémy Namibské pouště, Národní park Quiçama nedaleko Luandy, Národní park Cangandala a rezervace Luando, zaměřené na ochranu antilopy vrané obrovské, a Národní park Maiombe v Cabindě, chránící tropické deštné lesy. Na východě země se nacházejí rozsáhlé národní parky Mavinga a Luengue-Luiana, které jsou součástí přeshraniční chráněné oblasti Kavango-Zambezi (KAZA). V dubnu 2026 byly nově zřízeny chráněné oblasti Serra do Moco, zahrnující nejvyšší horu země a zbytky horských lesů, a Serra do Pingano v provincii Uíge. Podle angolské národní zprávy o biodiverzitě z roku 2026 pokrývají chráněná území přibližně 13 % rozlohy země.[89][90]

Přes rozsáhlé přírodní bohatství čelí angolské ekosystémy značnému tlaku lidské činnosti. K nejvýznamnějším problémům patří odlesňování, přeměna přirozených stanovišť na zemědělskou půdu a pastviny, těžba dřeva a nerostných surovin, rozšiřování infrastruktury a časté požáry. Významnou hrozbou je také pytláctví a nelegální obchod s volně žijícími živočichy, včetně lovu pro maso. V některých oblastech dochází k nadměrnému rybolovu a degradaci půdy. Ochranu přírody upravuje zejména zákon o lesích a volně žijících živočiších z roku 2017 a zákon o chráněných územích z roku 2020, který byl následně novelizován. Stát rovněž rozvíjí programy obnovy populací ohrožených druhů; jedním z jejich příkladů je ochrana antilopy vrané obrovské a opětovné vysazování žiraf do některých národních parků. V roce 2026 byl schválen také národní akční plán na ochranu žiraf pro období 2026–2030.[91][92][93]

Esperança da Costaviceprezidentka
Esperança da Costa
viceprezidentka

Angola je unitární prezidentskou republikou. Podle ústavy z roku 2010 je prezident hlavou státu, nositelem výkonné moci a vrchním velitelem ozbrojených sil. Při výkonu funkce mu pomáhá viceprezident a Rada ministrů, jejíž členy jmenuje prezident. Zákonodárnou moc vykonává jednokomorové Národní shromáždění (Assembleia Nacional), které má 220 poslanců volených na pětileté období. Prezident není volen v samostatných prezidentských volbách: stává se jím vedoucí kandidát celostátní kandidátky politické strany nebo koalice, která získá ve všeobecných volbách nejvíce hlasů. Prezident může vykonávat nejvýše dvě funkční období.[94]

Soudní moc je ústavně oddělena od výkonné a zákonodárné moci. Jejími hlavními institucemi jsou Ústavní soud a Nejvyšší soud, vedle nich působí také další obecné a specializované soudy včetně Účetního dvora a Nejvyššího vojenského soudu. Nejvyšší soud je nejvyšším orgánem obecné soudní jurisdikce, zatímco Ústavní soud rozhoduje zejména o otázkách ústavnosti právních předpisů a dalších ústavněprávních záležitostech. Soudce Nejvyššího soudu jmenuje prezident na návrh Nejvyšší rady soudcovské moci; Ústavní soud má vlastní ústavně stanovený způsob obsazování.[94]

Navzdory formálnímu rozdělení státní moci je angolský politický systém dlouhodobě charakteristický silným postavením prezidenta a dominantním vlivem Lidového hnutí za osvobození Angoly (MPLA), které je u moci od získání nezávislosti v roce 1975. Prezident má rozsáhlé pravomoci při řízení vlády a státní správy a jeho politická strana si po desetiletí udržuje převahu v Národním shromáždění. Od nástupu prezidenta Joãa Lourença v roce 2017 vláda deklaruje snahu o reformy, zejména v oblasti boje proti korupci, hospodářství a fungování státních institucí. Jejich skutečný dopad a míra politické otevřenosti však zůstávají předmětem kritiky domácí opozice i mezinárodních organizací.[95]

Politické strany a volby

[editovat | editovat zdroj]

Angola má vícestranický politický systém, v němž od získání nezávislosti v roce 1975 nepřetržitě vládne MPLA. Jeho hlavním politickým soupeřem je Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly (UNITA), který vznikl jako povstalecké hnutí během války za nezávislost a později se transformoval v opoziční politickou stranu. Dalšími stranami zastoupenými v Národním shromáždění jsou Strana sociální obnovy (PRS), Národní fronta pro osvobození Angoly (FNLA) a Humanistická strana Angoly (PHA).

V parlamentních volbách v srpnu 2022 získala MPLA 51 % hlasů a 124 z 220 mandátů, zatímco UNITA obdržela 44 % hlasů a 90 mandátů. Zbývajících šest křesel připadlo třem menším stranám: PRS, FNLA a PHA, z nichž každá získala po dvou mandátech. João Lourenço byl na základě vítězství MPLA znovu zvolen prezidentem. UNITA výsledky voleb zpochybnila a poukazovala na nesrovnalosti při sčítání hlasů. Další všeobecné volby se očekávají v roce 2027.[96][97]

Obrana a bezpečnost

[editovat | editovat zdroj]

Ozbrojené síly Angoly (Forças Armadas Angolanas, FAA) se skládají z pozemního vojska, námořnictva a letectva. Vznikly v roce 1991 na základě Biceských dohod mezi vládou a povstaleckým hnutím UNITA, které připravily půdu pro ukončení občanské války. Jejich hlavním úkolem je obrana státní suverenity a územní celistvosti, ochrana hranic a zabezpečení námořních oblastí včetně ropných nalezišť. Vojenské výdaje země se v polovině 20. let 21. století pohybovaly řádově kolem 1,5 miliardy amerických dolarů ročně.[98][99]

Lidská práva

[editovat | editovat zdroj]

Dodržování lidských práv v Angole zůstává problematické. Přestože ústava zaručuje základní občanské svobody a politická práva, organizace na ochranu lidských práv upozorňují na svévolné zatýkání, policejní násilí, omezování svobody shromažďování a zásahy proti opozičním aktivistům, odborářům a novinářům. Problematická je také nezávislost soudnictví, korupce a situace ve věznicích. Během protivládních demonstrací a stávky taxikářů v červenci 2025 bezpečnostní složky opakovaně použily nepřiměřenou a smrtící sílu. Podle organizace Human Rights Watch při zásazích a následných střetech zahynulo nejméně 29 lidí, stovky dalších byly zraněny a více než tisíc osob bylo zatčeno. Americká organizace Freedom House hodnotí Angolu jako nesvobodnou zemi.[100][101][102]

Pozitivním krokem v oblasti občanských práv bylo přijetí nového trestního zákoníku, který vstoupil v platnost 9. února 2021 a zrušil trestnost dobrovolných stejnopohlavních sexuálních styků mezi dospělými. Zákon zároveň zakázal diskriminaci na základě sexuální orientace.[103][104]

Zahraniční vztahy

[editovat | editovat zdroj]

Angola udržuje aktivní zahraniční politiku zaměřenou na regionální spolupráci, hospodářské partnerství a řešení ozbrojených konfliktů. Je členem Organizace spojených národů, Africké unie, Jihoafrického rozvojového společenství (SADC) a Společenství portugalsky mluvících zemí (CPLP). Významné jsou zejména vztahy s Portugalskem, Brazílií, Čínou, Spojenými státy americkými a sousedními africkými státy. Země se dlouhodobě angažuje v diplomatickém úsilí o stabilizaci oblasti Afrických Velkých jezer a v roce 2025 zastávala předsednictví Africké unie. Angolský prezident João Lourenço se rovněž podílel na zprostředkování jednání mezi Konžskou demokratickou republikou a Rwandou v souvislosti s konfliktem na východě Konga. V březnu 2025 však Angola oznámila odstoupení od zprostředkovatelského úsilí.[105][106]

Česko-angolská spolupráce

[editovat | editovat zdroj]
Mapa provincií Angoly

Česká republika poskytovala Angole v letech 2004–2010 rozvojovou pomoc, zaměřenou zejména na zemědělství a vzdělávání. V provincii Bié se za účasti České zemědělské univerzity v Praze podílela na rozvoji zemědělského vzdělávání a podporovala také studium angolských studentů v Česku.[107] Česká rozvojová spolupráce navazovala na starší československou pomoc z období 70. a 80. let 20. století, kdy Angola patřila mezi země přednostního zájmu Československa a spolupráce se zaměřovala zejména na technickou pomoc, vysílání odborníků a stipendia.[108][109] Vysokoškolská spolupráce pokračuje také v současnosti: Česká zemědělská univerzita a angolská Univerzita José Eduarda dos Santose realizují v letech 2025–2028 program výměnných pobytů studentů a akademických pracovníků.[110]

Správní členění

[editovat | editovat zdroj]

Angola se od ledna 2025 administrativně člení na 21 provincií (províncias), které se dále dělí na 326 obcí (municípios) a 378 komun (comunas). Nové územněsprávní členění bylo schváleno v září 2024 a vstoupilo v platnost na začátku roku 2025. Provinční guvernéry jmenuje prezident republiky. Ústava zároveň předpokládá postupné zavádění místních samospráv, jejichž institucionální uspořádání a pravomoci mají být zaváděny na základě zvláštních zákonů.[94][111]

Následující tabulka uvádí provincie, jejich správní centra, rozlohu a počet obyvatel podle sčítání z roku 2024.[112][113]

Číslo Provincie Správní centrum Rozloha (km²) Počet obyvatel
(2024)
1 Bengo Caxito 20 300 716 335
2 Benguela Benguela 39 124 2 597 638
3 Bié Cuíto 70 745 2 264 874
4 Cabinda Cabinda 7 270 903 370
5 Cuando Mavinga 109 346 138 770
6 Cuanza Norte N'dalatando 20 426 659 097
7 Cuanza Sul Sumbe 55 554 2 327 981
8 Cubango Menongue 91 466 570 447
9 Cunene Ondjiva 77 156 1 806 417
10 Huambo Huambo 33 296 2 691 902
11 Huíla Lubango 78 897 3 302 866
12 Icolo e Bengo Catete 17 223 1 523 457
13 Luanda Luanda 1 655 8 665 510
14 Lunda Norte Dundo 99 197 1 742 217
15 Lunda Sul Saurimo 82 443 893 936
16 Malanje Malanje 87 136 1 298 250
17 Moxico Luena 126 432 574 253
18 Moxico Leste Cazombo 75 421 411 074
19 Namibe Moçâmedes 57 170 815 708
20 Uíge Uíge 62 920 2 017 921
21 Zaire M'banza-Kongo 37 327 682 658
Celkem 1 246 700[pozn. 2] 36 604 681
Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Angoly.
Obchodní čtvrť v Luandě
Těžební ropná plošina, červen 2010
Stavitelský boom v Luandě

Ekonomicky patří mezi nejméně rozvinutými zeměmi a země s nižšími středními příjmy. Má jednu z největších ekonomik subsaharské Afriky, která je však výrazně závislá na těžbě a vývozu ropy. Ropný průmysl vytváří přibližně pětinu hrubého domácího produktu a zajišťuje kolem 60 % příjmů státního rozpočtu. Ropa a zemní plyn společně představují hlavní vývozní komodity země; v roce 2024 tvořila samotná surová ropa 80 % hodnoty vývozu zboží a zkapalněný zemní plyn dalších 6 %.[114][115] Tato závislost činí hospodářství citlivým na vývoj světových cen surovin a kolísání těžby. Po období hospodářského poklesu v letech 2016–2020 se ekonomika vrátila k růstu; v roce 2024 dosáhl reálný růst HDP 4,4 %, zatímco v roce 2025 podle předběžných údajů činil 3,1 %.[116][117][118] Významná je dále těžba diamantů a také zemědělství, rybolov a těžba dalších nerostných surovin.

Přes značné přírodní bohatství zůstávají vážnými problémy chudoba (především na venkově), nezaměstnanost a vysoká příjmová nerovnost. Významnou překážkou rozvoje zůstává dále nedostatečná infrastruktura, nízká produktivita části hospodářství, nezaměstnanost a rozsáhlý neformální sektor. Velká část obyvatelstva se živí drobným zemědělstvím a obchodem, zatímco formální pracovní místa jsou soustředěna především ve městech. Ekonomické rozdíly mezi hlavním městem a venkovskými oblastmi jsou značné.[119] V indexu lidského rozvoje zaujímá Angola 148. místo (hodnocení k roku 2025 za rok 2023).

Podle Světové banky je tento koeficient k roku 2025 v Angole sedmý nejvyšší na světě.[120] Na druhou stranu je situace o trochu lepší než v blízkých zemích jižní Afriky, které žebříčku nerovnosti dominují, jako jsou Namibie, Botswana a Svazijsko.[120]

Zemědělství

[editovat | editovat zdroj]

Zemědělství má v Angole významnou společenskou a hospodářskou úlohu, přestože jeho produkce neodpovídá potenciálu země. Na zemědělství a souvisejících činnostech je existenčně závislá přibližně dvě třetiny obyvatelstva, přibližně 80 % zemědělců tvoří drobní hospodáři.[121] Zemědělská půda zaujímá přibližně 37 % rozlohy Angoly, přičemž většinu tvoří trvalé pastviny (32 % rozlohy státu). Orná půda představuje 4 % území a trvalé kultury, zejména kávové a ovocné plantáže, 0,3 %. Lesy pokrývají přibližně 52 % rozlohy země.[122] Převládá drobné rodinné hospodaření, které představuje většinu obdělávané půdy, vyznačuje se však nízkou produktivitou a často produkuje jen omezené přebytky určené k prodeji. Využívá se pouze menší část rozsáhlé výměry orné půdy a země zůstává závislá na dovozu potravin.[123][124]

Mezi hlavní pěstované plodiny patří maniok, kukuřice, sladké brambory, fazole, brambory, banány, rýže, sója a různé druhy zeleniny a ovoce. Pro domácí spotřebu jsou důležité zejména okopaniny a hlíznaté plodiny. V sezóně 2023/2024 dosáhla produkce rostlinných plodin přibližně 28 milionů tun, z toho více než polovinu tvořily kořenové a hlíznaté plodiny, především maniok a sladké brambory. Významnou tržní plodinou je káva, jejíž pěstování má dlouhou tradici zejména v severních a středních provinciích. Před získáním nezávislosti v roce 1975 patřila Angola k významným světovým vývozcům kávy a cukru, jejich produkce však během války a následného nedostatku investic výrazně poklesla.[123][125][126]

Rozšířený je také chov skotu, koz, ovcí, prasat a drůbeže. Chov skotu je významný zejména na jihu země, kde se uplatňuje i pastevectví. Produkce masa, mléka a vajec však nestačí pokrýt domácí poptávku. Důležitou součástí venkovského hospodářství je rovněž rybolov, který těží z bohatých lovišť v Atlantském oceánu, ovlivňovaných studeným Benguelským proudem. Vedle mořského rybolovu se rozvíjí také sladkovodní rybolov a akvakultura.[123][125]

Průmysl, těžba a energetika

[editovat | editovat zdroj]

Nejdůležitějším průmyslovým odvětvím je těžba a zpracování ropy, která se získává především z ložisek na kontinentálním šelfu v Atlantském oceánu, zejména u pobřeží provincií Cabinda a Zaire. Těžba dosáhla vrcholu v první dekádě 21. století, kdy se pohybovala kolem dvou milionů barelů (318 tisíc m³) denně, později však kvůli vyčerpávání starších ložisek a nedostatečným investicím klesala. V roce 2025 se pohybovala přibližně kolem 1,1 milionu barelů denně (175 tisíc m³). Země je rovněž producentem zemního plynu, který se zpracovává mimo jiné v zařízení na zkapalňování plynu v Soyo. Angola byla členem Organizace zemí vyvážejících ropu od roku 2007, v lednu 2024 však organizaci opustila.[127][128]

Vedle ropy patří k nejvýznamnějším nerostným surovinám diamanty, jejichž ložiska se nacházejí především na severovýchodě země v provinciích Lunda Norte a Lunda Sul. V roce 2024 byla Angola čtvrtým největším světovým producentem diamantů drahokamové kvality a její podíl na celosvětové produkci dosahoval přibližně 18 %. Celková produkce diamantů drahokamové a průmyslové kvality činila přibližně 14 milionů karátů (2 800 kg). Mezi nejvýznamnější doly patří Catoca, Luele a Lulo. Těží se také železná ruda, zlato, měď, mangan a další nerostné suroviny; jejich hospodářský význam je však ve srovnání s ropou a diamanty zatím menší.[129]

Přehrada Capanda na řece Kwanza

Zpracovatelský průmysl zahrnuje zejména výrobu potravin a nápojů, cementu, stavebních materiálů, kovových výrobků, textilu a chemických produktů. Rozvíjí se také hutnictví a výroba železa a oceli. Průmyslová výroba však zůstává omezená a řada spotřebního zboží, strojů i průmyslových vstupů se dováží.[119][129]

Výroba elektřiny je založena především na vodní energii, která se v roce 2024 podílela přibližně 73 % na celkové výrobě, ropě (19 %) a zemním plynu (5 %) a solárních elektrárnách (4 %).[130] Mezi nejvýznamnější vodní elektrárny patří Laúca a Cambambe na řece Kwanza. V Soyo se nachází významná plynová elektrárna. V roce 2023 dosahoval instalovaný výkon elektráren přibližně 7,6 GW, přesto zůstává přístup obyvatel k elektřině omezený a výrazně se liší mezi městy a venkovem. V roce 2024 mělo přístup k elektřině přibližně 56 % obyvatel.[127][131]

Sektor služeb zahrnuje zejména obchod, dopravu, telekomunikace, bankovnictví, pojišťovnictví a veřejné služby. Významnou roli má maloobchod a velkoobchod, které se soustřeďují především do Luandy a dalších větších měst. Postupně se rozšiřují mobilní a digitální finanční služby. Telekomunikace a informační technologie patří k rychleji rostoucím oblastem mimo ropný průmysl.[116]

Zahraniční obchod je výrazně přebytkový, jeho struktura je však jednostranná. Vývoz tvoří především surová ropa, zkapalněný zemní plyn, diamanty a v menší míře další nerostné suroviny. V roce 2024 tvořila samotná surová ropa 80 % hodnoty vývozu zboží, zkapalněný zemní plyn dalších 6 % a zhruba 4 % diamanty.[114][115] Nejvýznamnějším obchodním partnerem pro vývoz byla Čína, kam směřovalo přes 40 % angolského exportu. Dovážejí se zejména stroje, dopravní prostředky, potraviny, léčiva, chemické výrobky a rafinované ropné produkty; významnými dodavateli jsou Evropská unie, Čína, Spojené království, Indie a Spojené státy americké.[132]

Cestovní ruch

[editovat | editovat zdroj]

Cestovní ruch dlouhodobě omezovala nedostatečná turistická infrastruktura, omezená dopravní dostupnost některých přírodních oblastí a administrativní překážky při vstupu do země.[133] V letech po pandemii covidu-19 vláda přistoupila k reformám, mimo jiné zavedla bezvízový turistický režim pro občany 98 zemí.[134] V roce 2025 zemi navštívilo 223 tisíc zahraničních turistů, o 28 % více než v předchozím roce; přibližně 175 tisíc z nich přijelo za obchodem a profesními účely, zatímco rekreačních návštěvníků bylo 58 tisíc.[135] V říjnu 2026 vláda uváděla 1577 hotelových a obdobných ubytovacích zařízení s více než 31 tisíci pokoji.[136]

K nejvýznamnějším přírodním turistickým cílům patří vodopády Kalandula na řece Lucala v provincii Malanje, jedny z největších vodopádů Afriky, a skalní útvary Pungo Andongo ve stejné oblasti. Na jihozápadě země se nachází Národní park Iona, rozsáhlé chráněné území zahrnující pouštní a polopouštní krajinu Namibu, zatímco v provincii Huíla lákají návštěvníky horské scenérie planiny Huíla, průsmyk Serra da Leba a skalní propast Tundavala. Pobřeží Atlantského oceánu nabízí pláže a přímořská letoviska zejména v okolí Luandy, Cabo Ledo a Benguely. Mezi další přírodní zajímavosti patří tropické lesy Mayombe v provincii Cabinda a národní park Kissama jižně od Luandy, významný zejména ochranou africké savanové fauny. Kulturní a historické památky zastupuje především M'banza-Kongo, někdejší politické a duchovní centrum Konžského království, jehož historické pozůstatky byly v roce 2017 zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO. K dalším cílům patří pevnost São Miguel, historické centrum Luandy, Muzeum otroctví a koloniální architektura v pobřežních městech.[137][138][139]

Doprava a komunikace

[editovat | editovat zdroj]
Vozy tažené osly

Dopravní infrastruktura Angoly byla značně poškozena během občanské války a její obnova pokračuje i v současnosti. Základem vnitrostátní dopravy je silniční síť, jejíž hlavní tahy spojují Luandu s pobřežními městy a vnitrozemskými provinciemi. Celková délka silnic se odhaduje na více než 70 000 km, značná část vedlejších komunikací však není zpevněná a v období dešťů bývá obtížně sjízdná. Rozvoj silniční dopravy je důležitý také pro propojení zemědělských oblastí s městy a přístavy.[140]

Železniční dopravu zajišťují tři samostatné, nepropojené, hlavní tratě. Železnice Luanda spojuje hlavní město s Malanje, železnice Moçâmedes vede z přístavu Moçâmedes do vnitrozemí a nejvýznamnější je Benguelská dráha, která spojuje přístav Lobito přes centrální část země s městem Luau na hranici s Konžskou demokratickou republikou. Tato trať je součástí takzvaného Lobitského koridoru, jehož cílem je propojit angolské pobřeží s těžebními oblastmi v Konžské demokratické republice a Zambii a vytvořit významnou dopravní trasu pro vývoz nerostných surovin.[141][142] Železniční síť má celkovou délku přibližně 2 760 km, z toho většina (2 638 km) má kapský rozchod 1 067 mm; zbývajících 123 km tvoří úzkorozchodná trať s rozchodem 600 mm.[143]

Loď nakládající nerostné suroviny v přístavu Moçâmedes v Angole

Nejdůležitějšími námořními přístavy jsou Luanda, Lobito, Moçâmedes a Soyo. Přístav v Luandě je hlavním uzlem dovozu a vývozu běžného zboží, zatímco Soyo má význam pro vývoz ropy a Lobito pro nákladní dopravu do vnitrozemí a sousedních států. Leteckou dopravu zajišťuje síť vnitrostátních a mezinárodních letišť. Hlavním leteckým uzlem je Mezinárodní letiště Quatro de Fevereiro v Luandě; postupně se rozvíjí také nové Mezinárodní letiště Dr. Antónia Agostinha Neta v oblasti hlavního města.[119][141]

Vnitrozemská vodní doprava má v Angole pouze omezený význam. Přestože některé řeky mají splavné úseky, rozsáhlejší využití brání peřeje, vodopády, přehradní nádrže a výrazné sezónní kolísání vodních stavů. Nejvýznamnějšími vodními cestami jsou řeky Kwanza a Kongo. Na Kwanze je splavných přibližně 240 km toku a dopravu na ní zajišťují především malé soukromé čluny, využívané k místní přepravě osob a nákladů.[144][145] Na řece Kongo existuje omezená říční doprava mezi městy Soyo a Noqui na hranici s Konžskou demokratickou republikou. Splavné úseky mají také řeky Kwando a Kunene. Vnitrozemská vodní doprava nemá pravidelnou celostátní síť a slouží zejména místním komunitám a příležitostně také turistice.[146]

Telekomunikační služby zajišťují mobilní operátoři a poskytovatelé internetového připojení. Mobilní telefonie je rozšířenější než pevné telefonní linky a přístup k internetu se postupně zvyšuje, přetrvávají však značné rozdíly mezi městy a venkovem. V roce 2024 používalo internet přibližně 41 % obyvatel a počet mobilních telefonních předplatných odpovídal zhruba 70 na 100 obyvatel.[147][148]

Obyvatelstvo

[editovat | editovat zdroj]
Historie počtu obyvatel
RokObyv.±% p.a.
19605 231 654—    
19705 852 788+1,13 %
19808 133 872+3,35 %
199011 626 360+3,64 %
200016 194 869+3,37 %
201023 294 825+3,7 %
202033 451 132+3,68 %
202539 040 039+3,14 %
Zdroj: Světová banka[149]

V roce 2025 měla Angola podle Světové banky 39 040 039 obyvatel,[1] Podle výsledků oficiálního sčítání lidu z roku 2024 měla Angola 36 604 681 obyvatel.[150] Počet obyvatel od roku 1960 vzrostl více než sedminásobně s průměrným ročním tempem růstu 3,1 %. Při rozloze 1 246 700 km² dosahuje hustota zalidnění přibližně 31 obyvatel na km². Podle sčítání lidu z roku 2024 žilo 65,5 % obyvatel v městských oblastech; téměř čtvrtina populace připadala na provincii Luanda, kde se nachází také hlavní město stejného jména.[151]

Angola má velmi mladé obyvatelstvo: podle sčítání lidu z roku 2024 činil medián věku přibližně 18 let, což je jedna z nejnižších hodnot na světě. Děti mladší 15 let představovaly zhruba 40 % populace a osoby ve věku 65 let a více pouze 4 %.[150] Úhrnná plodnost dosahovala v roce 2024 podle odhadů 5,0 dětí na jednu ženu,[152] zatímco střední délka života při narození činila podle Světové banky přibližně 65 let.[1] Obyvatelstvo tvoří především Ovimbunduové (29,1 %), Ambunduové (27 %) a Kongové (Bakongo, 14,4 %).[150] Úředním jazykem je portugalština, kterou jako mateřský jazyk uvádí 45 % obyvatel; mezi nejrozšířenější africké jazyky patří umbundština (17,1 %), kimbundština (10,8 %), čokve (6,9 %) a konžština (6,8 %).[150] Nábožensky převažují křesťané: podle sčítání z roku 2024 se ke katolické církvi hlásilo 44,2 % a k protestantským církvím 34,9 % obyvatel; bez náboženského vyznání bylo 11,5 %.[150]

Současné etnické rozdělení Angoly

Etnické skupiny, urbanizace

[editovat | editovat zdroj]

Obyvatelstvo tvoří především několik bantuských etnických skupin. Nejpočetnější jsou Ovimbunduové (29,1 %), následovaní Ambunduové (27 %) a Kongové (14,4 %). Významné zastoupení mají také Čokveové (8,9 %), Nyaneka-Humbe (5,8 %) a další skupiny. Značnou část obyvatelstva tvoří také příslušníci menších etnických společenství, například Ovambové (Ambó), Hererové, Khoisanové a Xindonga.[150]

V minulosti žila v Angole početná portugalská komunita, jejíž většina však opustila zemi po získání nezávislosti v roce 1975 a během následující občanské války. Po skončení konfliktu se do země opět přistěhovávali portugalští občané, vedle nich také pracovníci z Číny a dalších afrických zemí. Významnou součástí zahraniční populace jsou zejména přistěhovalci z Konžské demokratické republiky. Přesné současné počty jednotlivých přistěhovaleckých komunit nejsou k dispozici v podobě srovnatelné s výsledky sčítání lidu.

Angolská žena se svými dětmi

V Angole se používá několik desítek jazyků, z nichž většina patří do bantuské jazykové rodiny. Úředním jazykem je portugalština, zavedená během portugalské koloniální nadvlády. Mezi nejrozšířenější původní jazyky patří umbundština, kimbundština a konžština. Mezi národní jazyky patří dále: čokve, oshiwambo a luchazi.

Podle sčítání lidu z roku 2024 byla portugalština mateřským jazykem 45,5 % obyvatel starších dvou let. Následovaly umbundština (17,1 %), kimbundština (10,8 %), čokve (côkwe, 6,9 %), konžština (6,8 %), nyaneka (4,3 %), kwanyama (2,9 %), ngangela (2 %), fiote (1,1 %), muhumbi (0,7 %) a luvale (0,5 %). Ostatní jazyky, včetně kojsanských jazyků, představovaly menší podíl.[150]

Rozšíření portugalštiny v Angole souvisí s dlouhou portugalskou přítomností, která začala na konci 15. století, a s koloniálním školstvím a správou, v nichž se portugalština postupně prosazovala jako hlavní vyučovací a úřední jazyk. Po získání nezávislosti v roce 1975 si ji Angola ponechala jako jediný úřední jazyk a jako společný dorozumívací prostředek v mnohojazyčné zemi; nadále se používá ve školství, státní správě, médiích i veřejném životě.[153] Jeho rozšíření dále posílilo poválečné stěhování obyvatelstva do měst a skutečnost, že portugalština se stále častěji stává mateřským jazykem mladších generací, zejména ve městech.[154] Původní jazyky si však zachovávají významné postavení v každodenní komunikaci, zejména ve venkovských oblastech.

Náboženství

[editovat | editovat zdroj]
Katolický kostel v Uaco Cungo

V Angole převažuje křesťanství, které se rozšířilo zejména během portugalské koloniální nadvlády a působením křesťanských misií. Podle sčítání lidu z roku 2024 se ke katolické církvi hlásilo 44,2 % obyvatel a k protestantským církvím 34,9 %. Bez náboženského vyznání bylo 11,5 % obyvatel. Ostatní náboženství a náboženské směry představovaly 6,4 % populace; k islámu se hlásilo 0,4 % obyvatel.[150]

Mezi protestantskými církvemi mají významné zastoupení zejména metodismus, baptismus, adventismus, kongregacionalismus a různé evangelikální a letniční denominace. Historicky se jejich rozšíření částečně překrývá s územím jednotlivých etnických skupin. Metodistické církve měly tradičně silné postavení mezi obyvatelstvem hovořícím kimbundštinou, zatímco kongregacionalismus se rozšířil zejména mezi Ovimbundy.

Vedle tradičních křesťanských církví působí v zemi také různé nezávislé africké církve. Mezi ně patří například Tokoismus, který vznikl v Angole, a kimbanguismus, rozšířený také v sousední Demokratické republice Kongo. Významné postavení mají rovněž letniční a evangelikální společenství, z nichž některá vznikla pod vlivem brazilských náboženských hnutí.

Muslimská komunita je poměrně malá a tvoří ji zejména přistěhovalci ze západní Afriky a Blízkého východu, vedle nich také angolští konvertité. Sčítání lidu v roce 2024 zaznamenalo přibližně 139 tisíc osob hlásících se k islámu.[150]

Zdravotnictví

[editovat | editovat zdroj]
Porodnice Lucrécia Paím v Luandě

Zdravotní situace v Angole se od konce občanské války postupně zlepšuje, avšak zdravotnický systém se stále potýká s nedostatečnou infrastrukturou, nerovnoměrným rozmístěním zdravotnických zařízení a omezeným přístupem obyvatel venkovských oblastí k lékařské péči. Významným problémem zůstává vysoká nemocnost způsobená infekčními chorobami a nedostatečná dostupnost základních zdravotnických služeb.

Podle údajů Světové zdravotnické organizace dosahovala v roce 2023 očekávaná délka života při narození 65 let (62,7 roku u mužů a 67,4 roku u žen). Úmrtnost dětí do pěti let věku činila v roce 2024 podle Světového banky a UNICEF v roce 2024 přibližně 49 na 1000 živě narozených dětí.[155]

Mezi nejzávažnější zdravotní problémy patří malárie, která je jednou z hlavních příčin nemocnosti a úmrtnosti v zemi. V roce 2024 bylo zaznamenáno více než sedm milionů případů onemocnění a přibližně 11 tisíc úmrtí; nejvíce ohroženy jsou děti a těhotné ženy.[156] Významnou zdravotní zátěž představují také tuberkulóza, HIV/AIDS a průjmová onemocnění, která patří mezi důležité příčiny úmrtnosti obyvatelstva.[157] V roce 2024 žilo v zemi přibližně 320 tisíc lidí s infekcí HIV.[158]

Zdravotnickou situaci komplikují opakované epidemie cholery, spalniček, vztekliny a dětské obrny. V roce 2025 zasáhla Angolu rozsáhlá epidemie cholery, při níž bylo do konce roku zaznamenáno více než 36 tisíc případů onemocnění a přibližně 900 úmrtí.[159] Vzteklina zůstává významným problémem zejména v souvislosti s nedostatečnou vakcinací psů a omezenou dostupností postexpozičního očkování; v roce 2024 jí bylo přičítáno přibližně 170 úmrtí lidí.[160] V roce 2025 bylo zaznamenáno 33 případů dětské obrny v osmi provinciích a rozsáhlé epidemie spalniček. Vláda ve spolupráci se Světovou zdravotnickou organizací a dalšími mezinárodními partnery organizovala očkovací kampaně, při nichž bylo proti dětské obrně očkováno přibližně osm milionů dětí a proti choleře podány více než tři miliony dávek očkovací látky.[159]

Mezi další infekční nemoci vyskytující se v zemi patří horečka dengue, lymfatická filarióza, leishmanióza a onchocerkóza (říční slepota). Dengue je v Angole předmětem epidemiologického sledování; v roce 2024 byla v provincii Luanda potvrzena lokální cirkulace viru dengue sérotypu 3. Mezi nejrozšířenější zanedbávané tropické nemoci patří vedle onchocerkózy a lymfatické filariózy také kožní leishmanióza.[161][162] Podle průzkumu zdravotních ukazatelů IIMS 2023–2024 činila prevalence HIV mezi obyvatelstvem ve věku 15–49 let přibližně 1,6 %.[163]

Školství

[editovat | editovat zdroj]
Areál Univerzity Agostinha Neta

Vzdělávací systém v Angole je státní a soukromý. Podle zákona je povinné a bezplatné základní vzdělávání a první cyklus středního vzdělávání, které dohromady zahrnují devět ročníků školy a jsou určeny dětem přibližně ve věku od šesti do čtrnácti let. Přístup ke vzdělávání však zůstává nerovnoměrný, zejména mezi městskými a venkovskými oblastmi, a školství se potýká s nedostatkem učitelů, školních budov a výukových materiálů.

Podle sčítání lidu z roku 2024 dosahovala gramotnost obyvatel ve věku 15 a více let 72,6 %. Mezi muži činila 82,8 % a mezi ženami 62,5 %. Výrazné rozdíly existovaly také mezi městy a venkovem: ve městech bylo gramotných 86,1 % obyvatel, zatímco na venkově pouze 43,5 %.[150]

Navzdory postupnému rozšiřování školní docházky zůstává značná část dětí mimo vzdělávací systém. V roce 2024 nenavštěvovalo školu přibližně 4,5 milionu dětí a mladistvých ve věku 5–18 let, což představovalo 34 % této věkové skupiny. Největší problémy se týkají venkovských oblastí a starších žáků, zejména ve věku 15–18 let. Podle údajů UNICEF dosahovala čistá míra zápisu do základního vzdělávání přibližně 82 %, avšak jen část žáků dokončí celý první stupeň vzdělávání.[150][164]

Podle angolského statistického úřadu se mezi lety 2014 a 2024 zvýšil podíl obyvatel starších 18 let, kteří dokončili druhý cyklus středního vzdělávání (12. nebo 13. ročník), z 13 % na 25 %.[165] Vysokoškolské vzdělávání zajišťují veřejné i soukromé instituce, mezi nejvýznamnější veřejné univerzity patří Univerzita Agostinha Neta v Luandě.[166] Angolští studenti rovněž využívají možnosti studia v zahraničí, zejména v Portugalsku a Brazílii.[167]

Města, urbanizace

[editovat | editovat zdroj]

Angola prochází rychlou urbanizací. Podle sčítání lidu z roku 2024 žilo ve městech 65,5 % populace, zatímco na venkově žilo 34,5 % osob. Největším městským centrem je hlavní město Luanda, v jehož metropolitní oblasti žije přibližně 30 % obyvatel státu a v němž se soustřeďuje i hospodářské činnosti země. Mezi další významná města patří Lubango, Huambo, Benguela, Lobito, Cabinda, Malanje a Uíge.[150]

Následující tabulka uvádí deset nejlidnatějších městských obcí (municípios) Angoly podle výsledků sčítání lidu z roku 2024. Vzhledem k administrativnímu členění země se některé části souvislé městské zástavby Luandy vykazují samostatně; mezi nejlidnatější obce tak patří například Kilamba Kiaxi, Cacuaco, Mulenvos a Viana. Údaje proto vyjadřují počet obyvatel příslušných správních jednotek, nikoli vždy pouze vlastní městské zástavby.[150]

Pořadí Město / městská obec Provincie Počet obyvatel
1. Kilamba Kiaxi Luanda 1 120 781
2. Cacuaco Luanda 875 071
3. Lubango Huíla 890 384
4. Mulenvos Luanda 882 014
5. Viana Luanda 865 863
6. Huambo Huambo 836 293
7. Cazenga Luanda 823 025
8. Uíge Uíge 773 099
9. Maianga Luanda 727 681
10. Camama Luanda 667 094
Ženy etnika Himbů v provincii Namibe

Angolská kultura je výsledkem prolínání tradic zdejších etnických skupin s portugalskými a dalšími zahraničními vlivy. Významnou roli v ní mají kulturní dědictví bantuských národů, zejména Ovimbundů, Ambundů, Kongů (Bakongo), Čokweů a dalších skupin, i dědictví portugalské koloniální nadvlády, které se projevuje především v jazyce, náboženství, architektuře a městském způsobu života. Jednotlivé oblasti země si přitom uchovávají vlastní tradice, jazyky a umělecké formy. Ve městech, zejména v Luandě a Benguele, se již v koloniálním období utvářela lusoafrická kultura, která spojovala prvky afrických a evropských tradic. Její vliv se promítá také do současné hudby, tance a literatury.[168][169]

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
José Eduardo Agualusa

Angolská literatura se začala rozvíjet již v koloniálním období; mezi její rané představitele patřili například José da Silva Maia Ferreira a Cordeiro da Matta. Výraznější podobu získala ve 20. století v souvislosti s rostoucím národním uvědoměním a protikoloniálním hnutím. V roce 1948 vzniklo v Luandě kulturní hnutí Vamos Descobrir Angola! (Objevme Angolu!), na které navázalo hnutí Movimento dos Novos Intelectuais de Angola (Hnutí nových angolských intelektuálů). Jeho představitelé usilovali o poznání a zhodnocení místních kultur, jazyků a ústních tradic a o vytvoření literatury vycházející z africké zkušenosti a angolské identity.[170][171]

K významným angolským básníkům a představitelům protikoloniální literatury patřil António Agostinho Neto, který se po získání nezávislosti stal prvním prezidentem země. Mezi další známé spisovatele patří José Luandino Vieira, Pepetela, nositel Camõesovy ceny z roku 1997, a José Eduardo Agualusa, jehož romány se věnují mimo jiné angolským dějinám, identitě a společenským proměnám. Současná angolská literatura je psána převážně portugalsky, ale často čerpá z místních jazyků, ústního vyprávění a afrických kulturních tradic.[172][173][174]

Architektura a památky

[editovat | editovat zdroj]

V architektuře Angoly se vedle tradičního stavitelství jednotlivých etnických skupin uplatňují vlivy někdejších afrických království, portugalské koloniální architektury a moderních stavebních směrů. Ve venkovských oblastech se tradiční obydlí stavějí především z místně dostupných materiálů, jako jsou hlína, dřevo a rostlinné materiály. V závislosti na regionu mají kruhový nebo obdélníkový půdorys a často tvoří skupiny domů uspořádané kolem společného dvora. Typické jsou také zdobené dřevěné prvky a malované stěny.

Významnou památkou předkoloniálního období je historické centrum města Mbanza Kongo, někdejšího politického a duchovního centra Konžského království. Jeho urbanistická struktura vznikala již od 14. století kolem královského sídla, posvátného stromu a pohřebišť panovníků. Po příchodu Portugalců v 15. století zde vedle tradičních staveb z místních materiálů vznikaly také kamenné budovy evropského typu, zejména kostely a další církevní stavby. Pozůstatky někdejšího hlavního města dokumentují prolínání místních tradic s křesťanstvím a evropskými vlivy. V roce 2017 bylo Mbanza Kongo zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO.[175]

Kulturní centrum Agostinho Neto v Catete, v provincii Luanda

Portugalská koloniální architektura se nejvýrazněji dochovala v pobřežních městech, především v Luandě a Benguele. Zahrnuje pevnosti, kostely, kláštery, správní budovy a obytné domy, často s podloubími, verandami a vnitřními dvory, které poskytovaly stín a ochranu před tropickým sluncem. V Luandě patří k nejvýznamnějším památkám Pevnost São Miguel, vybudovaná na přelomu 16. a 17. století,

Budova kina v Moçâmedes

a kostel Nossa Senhora dos Remédios ze 17. století. Historická zástavba hlavního města si uchovala také charakteristické ulice a nábřeží s koloniálními domy.

Ve 20. století, zejména v 50. a 60. letech, se v Luandě rozvinula výrazná podoba modernistické architektury přizpůsobené tropickému podnebí. Využívala železobeton, otevřené galerie, zastíněné dvory a slunolamy, které omezovaly přehřívání budov a umožňovaly přirozené větrání. K významným architektům této éry patřili Vasco Vieira da Costa a Fernão Simões de Carvalho. Jejich generace výrazně ovlivnila podobu tehdejší Luandy, jejíž modernistické stavby dnes tvoří pozoruhodnou součást architektonického dědictví země.[176][177]

Po získání nezávislosti v roce 1975 a zejména po skončení občanské války v roce 2002 se stavební činnost soustředila také na obnovu infrastruktury a rychle rostoucích měst. V Luandě vznikly nové výškové budovy, obytné čtvrti a rozsáhlé administrativní komplexy, které výrazně proměnily panorama města. Současná výstavba tak vedle obnovy historických staveb přináší také nové architektonické a urbanistické výzvy spojené s rychlou urbanizací.

Hudba a tanec, móda

[editovat | editovat zdroj]
Bonga, známý angolský zpěvák stylu semba

Hudba a tanec patří k nejvýraznějším součástem angolské kultury. Vedle tradičních forem se rozvíjejí moderní hudební žánry, které spojují africké rytmy s vlivy portugalské, brazilské, karibské a dalších hudebních kultur. K nejznámějším angolským hudebním stylům patří semba, městský žánr rozvíjející se zejména v Luandě od poloviny 20. století, který se stal jedním ze symbolů angolské identity a bývá spojován s počátky brazilské samby. Z dalších žánrů se prosadily kizomba, charakteristická pomalejším rytmem a párovým tancem, a kuduro, energický styl kombinující elektronickou hudbu s africkými rytmy, který vznikl v Luandě v 90. letech 20. století. Mezi tradičnější městské hudební formy patří také rebita.[169]

Leila Lopesová

Tanec má v Angole vedle zábavní také společenskou, náboženskou a rituální funkci. Jednotlivé formy se liší podle regionu a etnického prostředí; některé jsou spojeny s přechodovými obřady, léčebnými praktikami či slavnostmi, jiné se vyvinuly v současné populární kultuře.[178]

Leila Lopesová se stala Miss Universe pro rok 2011.[179] Od té doby se uplatnila i jako modelka a herečka. V modelingu se prosadila i Maria Borgesová.

Výtvarné umění a řemesla

[editovat | editovat zdroj]
Hlava žezla; 19. století; dílo kmene Yombe

Angolské výtvarné umění zahrnuje tradiční řezbářství, sochařství, keramiku, košíkářství, textilní výrobu i současnou malbu a fotografii. Významnou tradici má zejména dřevořezba u Čokweů, jejíž součástí jsou figurální plastiky, masky a předměty spojené s náboženskými představami a společenskými obřady. K nejznámějším motivům patří maska Mwana Pwo, představující ženskou postavu a užívaná při tanečních vystoupeních, a socha O Pensador (Myslitel), zobrazující sedící lidskou postavu. V různých částech země se vyrábějí také keramické předměty, tkaniny a dekorativní výrobky z přírodních materiálů; charakteristické jsou například textilie samakaka.[180]

Součástí nehmotného kulturního dědictví je také sona, tradiční způsob vytváření geometrických obrazců a obrazových příběhů do písku, rozšířený zejména mezi Čokwe a příbuznými skupinami ve východní Angole. V roce 2023 byla tato tradice zapsána na Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO.[181]

Slavnosti a svátky

[editovat | editovat zdroj]
Tradiční hudební vystoupení

K nejvýznamnějším veřejným kulturním událostem patří karneval, který se každoročně koná v řadě angolských měst. Největší průvody se pořádají v Luandě a Benguele, kde soutěží karnevalové skupiny v několika kategoriích. Jejich vystoupení zahrnují pestré kostýmy, alegorické prvky, hudbu, zpěv a tanec; v Luandě se mezi tradičně zastoupené hudební a taneční styly řadí zejména semba.[182][183]

V přímořském městě Moçâmedes se konají tradiční Festas do Mar (Slavnosti moře), které propojují kulturní a společenský program s výstavami a veletrhy zaměřenými na rybolov, zemědělství, chov hospodářských zvířat a další odvětví regionální ekonomiky. Součástí bývají také gastronomické a sportovní akce a vystoupení hudebníků. Významnou náboženskou událostí je každoroční pouť k mariánské svatyni v Muximě, která patří k nejdůležitějším poutním místům v zemi. V září 2025 se jí podle údajů prezidentské kanceláře zúčastnilo více než 100 000 věřících.[184][185]

Angolská kinematografie se začala rozvíjet v období portugalské koloniální nadvlády. K významným raným dílům patří film Sambizanga režisérky Sarah Maldoror z roku 1972, který se věnuje protikoloniálnímu odboji a získal mezinárodní uznání. Po získání nezávislosti ovlivnily filmovou tvorbu politické a hospodářské poměry i dlouholetá občanská válka. V roce 2025 byl uveden film As Aventuras de Angosat, označovaný za první angolský hudební film.[186]

Prodej potravin u silnice

Angolská kuchyně vychází z kulinářských tradic místních afrických národů a byla v důsledku dlouhého koloniálního období výrazně ovlivněna portugalskou kuchyní. Základ jídelníčku tvoří maniok, kukuřice, rýže, fazole, batáty, zelenina a ovoce, doplněné masem a rybami. Častou přílohou je funge (také funje), hustá kaše připravovaná z maniokové nebo kukuřičné mouky, která se jí k omáčkám a dušeným pokrmům. K typickým surovinám patří také ibiškovec jedlý (okra), palmový olej, arašídy a různé druhy místních listových zelenin.[187][188][189]

Mezi známá jídla patří muamba de galinha, kuřecí maso dušené v omáčce z palmového oleje, často s ibiškovcem jedlým a kořením. Pokrm se podává s funge nebo rýží a je příbuzný jídlu známému v dalších částech střední Afriky jako kuře moambe. Další specialitou je calulu, dušený pokrm připravovaný zpravidla ze sušených a čerstvých ryb, případně masa, s listovou zeleninou, rajčaty, cibulí a palmovým olejem. Na pobřeží jsou oblíbené ryby a mořské plody, zejména krevety a ústřice. Typickým jídlem z okolí Luandy je mufete, grilovaná ryba, často tilápie, podávaná s vařeným maniokem, batáty, fazolemi a cibulovou omáčkou.[188][189][190]

Z místních plodů se využívá také baobab, jehož dužina, známá jako mukua, se používá k přípravě nápojů a sladkostí. K tradičním nápojům patří kissangua (též kussangua či kissângua), kvašený nápoj připravovaný z kukuřičné mouky, který se konzumuje zejména při společenských a slavnostních příležitostech.[191][192]

Národní stadion v Benguele

Nejpopulárnějším sportem v Angole je fotbal, významné postavení má také basketbal. Angolská mužská basketbalová reprezentace patří k nejúspěšnějším týmům afrického kontinentu a získala řadu titulů na mistrovství Afriky. V roce 2010 země hostila Africký pohár národů ve fotbale a v roce 2006 se její fotbalová reprezentace poprvé kvalifikovala na mistrovství světa. Rozšířené jsou rovněž házená, zejména ženská, a kolečkové bruslení. V roce 2013 Angola hostila také mistrovství světa hokeji na kolečkových bruslích.[193]

  1. ↑ Z toho 225 km tvoří hranici exklávy a nepřímo sousedící provincie Cabinda
  2. ↑ Jde o uváděnou celkovou rozlohu státu, nikoliv o součet rozloh jednotlivých provincií, který se v důsledku nekonzistence dostupných vládních údajů liší o 3 804 km².

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Angola na anglické Wikipedii a Angola na portugalské Wikipedii.

  1. 1 2 3 Angola – Data [online]. Světová banka. Dostupné online. (anglicky)
  2. ↑ World Economic Outlook Database (October 2026 Edition) [online]. International Monetary Fund, 13 October 2026 [cit. 2026-10-15]. Dostupné online. (anglicky)
  3. ↑ Memorandum of Understanding (Luena Agreement) [online]. United Nations Peacemaker, 2002-04-04. Dostupné online. (anglicky)
  4. ↑ Angola. Conciliation Resources [online]. [cit. 2026-11-04]. Dostupné online. (anglicky)
  5. ↑ HEYWOOD, Linda M.; THORNTON, John K. Central Africans, Atlantic Creoles, and the Foundation of the Americas, 1585–1660. [s.l.]: Cambridge University Press, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0521770651. S. 82.
  6. ↑ LEANDER. Kingdom of Kongo 1390–1914 [online]. South African History Online, 2016-05-18 [cit. 2019-02-25]. Dostupné online.
  7. ↑ HENDERSON, Lawrence. Angola: Five Centuries of Conflict. Ithaca: Cornell University Press, 1979. ISBN 978-0812216202. S. 40–42. (anglicky)
  8. ↑ MILLER, Joseph. Kings and Kinsmen: Early Mbundu States in Angola. Ithaca: Cornell University Press, 1979. ISBN 978-0198227045. S. 55–56. (anglicky)
  9. ↑ The Story of Africa: The Kingdom of Kongo [online]. BBC World Service [cit. 2025-09-13]. Dostupné online. (anglicky)
  10. 1 2 3 4 Encyclopaedia Britannica. 9.. vyd. Svazek 2. [s.l.]: [s.n.] Kapitola Angola. (anglicky)
  11. ↑ The Rise and Fall of the Ancient Kongo Kingdom [online]. Africa Rebirth, 2023-11-20 [cit. 2024-03-31]. Dostupné online. (anglicky)
  12. 1 2 3 4 HEYWOOD, Linda M. Slavery and Its Transformation in the Kingdom of Kongo: 1491–1800. S. 1–22. The Journal of African History [online]. Cambridge University Press, 2009. Roč. 50, čís. 1, s. 1–22. Dostupné online. ISSN 0021-8537. doi:10.1017/S0021853709004228. (anglicky)
  13. 1 2 3 ATMORE, Anthony; OLIVER, Roland. Medieval Africa, 1250–1800. [s.l.]: Cambridge University Press, 2001. Dostupné online. (anglicky)
  14. ↑ LEANDER. Kingdom of Kongo 1390–1914 [online]. South African History Online, 2016-05-18 [cit. 2025-09-13]. Dostupné online. (anglicky)
  15. 1 2 3 RINGQUIST, John. African Diaspora Archaeology Network, Newsletter, September 2008. Kapitola Kongo Iron: Symbolic Power, Superior Technology and Slave Wisdom. www.diaspora.illinois.edu [online]. African Diaspora Archaeology Network, 2008-09 [cit. 2026-11-03]. Dostupné online. ISSN 1933-8651.
  16. ↑ LEANDER. Kingdom of Kongo 1390–1914 [online]. South African History Online, 2016-05-18. Dostupné online. (anglicky)
  17. ↑ THORNTON, John K. Warfare in Atlantic Africa 1500–1800. [s.l.]: Routledge, 1999. (anglicky)
  18. ↑ THORNTON, John K. The Kongolese Saint Anthonty: Dona Beatriz Kimpa Vita and the Antonian Movement, 1684–1706. [s.l.]: Cambridge University Press, 1998. (anglicky)
  19. ↑ LEANDER. Kingdom of Kongo 1390 – 1914. South African History Online. 2016-05-18. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-02-23. (anglicky)
  20. ↑ FLEISCH, Axel. Encyclopedia of African History [online]. Routledge, 2004. Kapitola Angola: Slave Trade, Abolition of, s. 131–133. ISBN 1-57958-245-1. (anglicky)
  21. ↑ Angola President Jose Eduardo Dos Santos Handbook. [s.l.]: International Business Publications, 2006. ISBN 0739716069. (anglicky)
  22. ↑ Bridging the Atlantic [online]. Světová banka [cit. 2016-05-14]. Kapitola The History of Brazil–Africa Relations. Dostupné online. (anglicky)
  23. 1 2 3 4 Angola, a Country Study. 3.. vyd. Washington, D.C.: Department of the Army, American University, 1991. (Area Handbook Series). ISBN 978-0160308444. S. 14–26. (anglicky)
  24. ↑ ILIFFE, John. Africans: The History of a Continent. [s.l.]: Cambridge University Press, 2007. Dostupné online. ISBN 0-521-68297-5. (anglicky)
  25. ↑ Angola: A Country Study [online]. Library of Congress [cit. 2026-11-04]. Dostupné online.
  26. ↑ CURTO, José C. Liberated Africans and the Abolition of the Slave Trade, 1807–1896 [online]. Boydell & Brewer, 2020. Kapitola Producing “Liberated” Africans in Mid-nineteenth Century Angola. Dostupné online. (anglicky)
  27. 1 2 3 CORRADO, Jacopo. The Creole Elite and the Rise of Angolan Protonationalism: 1870–1920. Amherst, New York: Cambria Press, 2008. ISBN 978-1604975291. S. 11–13. (anglicky)
  28. ↑ PÉLISSIER, René. Les guerres grises: Résistance et révoltes en Angola (1845–1941). Orgeval: Éditions Pélissier, 1977. (francouzsky)
  29. ↑ PÉLISSIER, René. La colonie du Minotaure. Nationalismes et révoltes en Angola (1926–1961). Orgeval: Éditions Pélissier, 1979. (francouzsky)
  30. ↑ COCA DE CAMPOS, Rafael. Kakombola: O genocídio dos Mucubais na Angola Colonial, 1930–1943 [online]. Atena Editora, 2022. ISBN 978-65-5983-766-3. doi:10.22533/at.ed.663221201. (portugalsky)
  31. 1 2 OKOTH, Assa. A History of Africa: African Nationalism and the De-colonisation Process. Nairobi: East African Educational Publishers, 2006. ISBN 9966-25-358-0. S. 143–147. (anglicky)
  32. 1 2 DOWDEN, Richard. Africa: Altered States, Ordinary Miracles. Londýn: Portobello Books, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-58648-753-9. S. 207–208. (anglicky)
  33. 1 2 3 4 5 CORNWELL, Richard. The War of Independence [online]. Pretoria: Institute for Security Studies, 2000-11-01. Dostupné online. (anglicky)
  34. 1 2 STOCKWELL, John. In Search of Enemies. Londýn: Futura Publications, 1979. ISBN 978-0393009262. S. 44–45. (anglicky)
  35. 1 2 3 HANLON, Joseph. Beggar Your Neighbours: Apartheid Power in Southern Africa. Bloomington: Indiana University Press, 1986. Dostupné online. ISBN 978-0253331311. (anglicky)
  36. 1 2 3 CHABAL, Patrick. A History of Postcolonial Lusophone Africa. Bloomington: Indiana University Press, 2002. ISBN 978-0253215659. (anglicky)
  37. 1 2 3 4 5 6 7 ROTHSCHILD, Donald. Managing Ethnic Conflict in Africa: Pressures and Incentives for Cooperation. Washington: The Brookings Institution, 1997. ISBN 978-0815775935. S. 115–120. (anglicky)
  38. 1 2 DOMÍNGUEZ, Jorge. To Make a World Safe for Revolution: Cuba's Foreign Policy. Cambridge: Harvard University Press, 1989. ISBN 978-0674893252. S. 131–133. (anglicky)
  39. 1 2 3 4 5 6 7 WEIGERT, Stephen. Angola: A Modern Military History. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2011. ISBN 978-0230117778. S. 56–65. (anglicky)
  40. ↑ SPIKES, Daniel. Angola and the Politics of Intervention: From Local Bush War to Chronic Crisis in Southern Africa. Jefferson: McFarland & Company, 1993. ISBN 978-0899508887. S. 143–144. (anglicky)
  41. 1 2 3 4 5 VANNEMAN, Peter. Soviet Strategy in Southern Africa: Gorbachev's Pragmatic Approach. Stanford: Hoover Institution Press, 1990. Dostupné online. ISBN 978-0817989026. S. 48–49. (anglicky)
  42. 1 2 3 FERREIRA, Manuel. Arming the South: The Economics of Military Expenditure, Arms Production and Arms Trade in Developing Countries [online]. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2002. Kapitola Angola, s. 251–255. ISBN 978-0-230-50125-6. (anglicky)
  43. ↑ AKONGDIT, Addis Ababa Othow. Impact of Political Stability on Economic Development: Case of South Sudan. Bloomington: AuthorHouse, 2013. ISBN 978-1491876442. S. 74–75. (anglicky)
  44. ↑ SCHUBERT, Jon. Fear and fainting in Luanda: paranoid politics and the problem of interpretative authority in Angola. Journal of the Royal Anthropological Institute [online]. 2022. Dostupné online. (anglicky)
  45. ↑ SAUL, John S. 'When freedom died' in Angola: Alves and after. S. 609–622. Review of African Political Economy [online]. 2014. Roč. 41, čís. 142, s. 609–622. Dostupné online. (anglicky)
  46. ↑ Únos 66 Čechoslováků v Angole, největší drama posledních desetiletí. ČT24 [online]. Česká televize, 23. 6. 2014 [cit. 2021-03-03]. Dostupné online.
  47. ↑ TUCKER, Spencer. Encyclopedia of Insurgency and Counterinsurgency: A New Era of Modern Warfare. Santa Barbara: ABC-CLIO, 2013. ISBN 978-1610692793. S. 374–375. (anglicky)
  48. 1 2 TORDOFF, William. Government and Politics in Africa. 3.. vyd. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 1997. ISBN 978-0333694749. S. 97–98. (anglicky)
  49. ↑ Angola: Assault on the Right to Life [online]. Amnesty International, 1993-08-19. Dostupné online. (anglicky)
  50. ↑ Angola: Arms Trade and Violations of the Laws of War Since the 1992 Elections [online]. Human Rights Watch, 1994. Dostupné online. (anglicky)
  51. ↑ Rafael Marques termina mandato na Open Society. Angonotícias [online]. [cit. 2025-09-13]. Dostupné online. (portugalsky)
  52. ↑ Savimbi 'died with gun in hand' [online]. BBC News, 2002-02-25. Dostupné online. (anglicky)
  53. ↑ NAUFILA, Marmiliano Keyse de Oliveira. A Search for an Integrated Peace Framework for Angola: The Case of Kuito-Bié and Viana [online]. University of KwaZulu-Natal, 2016 [cit. 2023-08-14]. Dostupné online. (anglicky)
  54. ↑ PACATOLO, Carlos. The Emerging Predominant Party Systems in Angola (2008–2017) [online]. Lisabon: CIEP – Centro de Investigação do Instituto de Estudos Políticos, 2022 [cit. 2023-02-19]. S. 3–15. Dostupné online. (anglicky)
  55. ↑ LARI. [s.l.]: [s.n.], 2004. (anglicky)
  56. ↑ Human Rights Watch World Report 2005. [s.l.]: Human Rights Watch, 2005. (anglicky)
  57. ↑ OLIVEIRA, Ricardo Soares de. Magnificent and Beggar Land: Angola Since the Civil War. Londýn: Hurst, 2015. (anglicky)
  58. ↑ NETO, Alexandre. Supremo Tribunal de Angola manda libertar activistas das Lundas. Voice of America [online]. 2011-03-16 [cit. 2025-09-01]. Dostupné online. (portugalsky)
  59. ↑ Movimento das Lundas dividido em duas facções. Voice of America [online]. 2011-05-19. Dostupné online. (portugalsky)
  60. ↑ Tribunal angolano condena líder de organização a 23 anos de prisão por alta traição. Rádio e Televisão de Portugal [online]. 2025-06-24. Dostupné online. (portugalsky)
  61. ↑ VIDAL, John. How southern Africa is coping with worst global food crisis for 25 years. The Guardian [online]. 2016-05-22 [cit. 2023-09-13]. Dostupné online. ISSN 0261-3077. (anglicky)
  62. ↑ Who is Angola's new president Joao Lourenco? [online]. Deutsche Welle, 2017-09-26 [cit. 2021-02-26]. Dostupné online. (anglicky)
  63. ↑ José Eduardo dos Santos: State funeral for Angola ex-president. BBC News [online]. 2022-08-28 [cit. 2022-09-05]. Dostupné online. (anglicky)
  64. ↑ Angola National Assembly August 2022 Election [online]. Inter-Parliamentary Union [cit. 2026-11-04]. Dostupné online.
  65. ↑ Angola says death toll from fuel hike protests rises to 22. www.reuters.com [online]. Reuters, 2025-07-30 [cit. 2026-11-04]. Dostupné online.
  66. ↑ Communication to the Government of Angola concerning the July 2025 protests [online]. OHCHR [cit. 2026-11-04]. Dostupné online.
  67. ↑ The death toll from the rains has risen to 45. www.verangola.net [online]. VerAngola (Lusa), 2026-04-08 [cit. 2026-11-04]. Dostupné online.
  68. ↑ Angolská vlajka na Flags of the World
  69. ↑ Angola – Country Facts [online]. United Nations [cit. 2026-11-02]. Dostupné online.
  70. ↑ Perfil de Angola [online]. Centro de Imprensa Aníbal de Melo [cit. 2026-11-02]. Dostupné online.
  71. 1 2 Angola – The World Factbook [online]. [cit. 2026-11-02]. Dostupné online.
  72. ↑ Angola in Outline: Physiography, Climate and Patterns of Biodiversity [online]. [cit. 2026-11-02]. Dostupné online.
  73. ↑ Angolan Second National Communication to the UNFCCC [online]. United Nations Framework Convention on Climate Change [cit. 2026-11-02]. Dostupné online.
  74. 1 2 3 4 5 HUNTLEY, Brian John. Ecology of Angola. [s.l.]: Springer Nature, 2023. doi:10.1007/978-3-031-18923-4_4. Kapitola Landscapes: Geology, Geomorphology and Hydrology, s. 73–93.
  75. ↑ Angola – Minerais [online]. Governo de Angola. Dostupné online. (portugalsky)
  76. ↑ Mineral Resources in Exploration by Province [online]. Agência Nacional de Recursos Minerais. Dostupné online. (anglicky)
  77. 1 2 3 4 HUNTLEY, Brian J. Biodiversity of Angola: Science & Conservation: A Modern Synthesis. [s.l.]: Springer Nature, 2019. doi:10.1007/978-3-030-03083-4_2. Kapitola Angola in Outline: Physiography, Climate and Patterns of Biodiversity, s. 15–52.
  78. 1 2 Source Book for the Inland Fishery Resources of Africa. Volume 1 [online]. Food and Agriculture Organization of the United Nations [cit. 2026-11-02]. Dostupné online.
  79. ↑ Angola: Country Background – Geographical Characteristics [online]. World Bank [cit. 2026-11-02]. Dostupné online.
  80. 1 2 Nationally Determined Contribution of Angola [online]. Government of Angola, UNFCCC, 2025-09 [cit. 2026-11-02]. Dostupné online.
  81. ↑ A biodiversidade angolana é uma das mais importantes de África e do mundo [online]. Governo de Angola, 2025-01-31 [cit. 2026-11-02]. Dostupné online.
  82. ↑ Flora [online]. Governo de Angola [cit. 2026-11-02]. Dostupné online.
  83. ↑ Reforçar a rede de áreas de conservação incluindo representações dos diferentes Biomas e Ecossistemas de Angola [online]. Instituto Nacional da Biodiversidade e Áreas de Conservação. Dostupné online.
  84. ↑ MILLS, Michael S. L.; OLMOS, Fabio; MELO, Martim. Mount Moco: its importance to the conservation of Swierstra’s Francolin Pternistis swierstrai and the Afromontane avifauna of Angola. Bird Conservation International. 2011-06, roč. 21, čís. 2, s. 119–133. Dostupné online [cit. 2026-11-02]. ISSN 0959-2709. doi:10.1017/S0959270910000493. (anglicky)
  85. ↑ BEJA, Pedro; VAZ PINTO, Pedro; VERÍSSIMO, Luís. The Mammals of Angola. Příprava vydání Brian J. Huntley, Vladimir Russo, Fernanda Lages, Nuno Ferrand. Cham: Springer International Publishing Dostupné online. ISBN 978-3-030-03082-7, ISBN 978-3-030-03083-4. doi:10.1007/978-3-030-03083-4_15. S. 357–443. (anglicky)
  86. ↑ The avifauna of Kumbira Forest and surroundings, western Angola. www.malimbus.org [online]. [cit. 2026-11-02]. Dostupné online.
  87. ↑ Fauna [online]. Governo de Angola [cit. 2026-11-02]. Dostupné online.
  88. ↑ Wildlife trade threatens Angola's biodiversity [online]. Senckenberg Gesellschaft für Naturforschung [cit. 2026-11-02]. Dostupné online.
  89. ↑ Angola – Seventh National Report to the Convention on Biological Diversity [online]. Convention on Biological Diversity [cit. 2026-11-02]. Dostupné online.
  90. ↑ Serra do Pingano e Morro do Moco elevadas a áreas de conservação [online]. Ministério do Ambiente [cit. 2026-11-02]. Dostupné online.
  91. ↑ State of Protected and Conserved Areas Report Series No. 1: Protected Areas and Biodiversity in Angola [online]. International Union for Conservation of Nature [cit. 2026-11-02]. Dostupné online.
  92. ↑ Angola – Wild species and ecosystems [online]. FAOLEX [cit. 2026-11-02]. Dostupné online.
  93. ↑ Chefe de Estado aprova Plano de Acção Nacional para a Conservação da Girafa em Angola 2026–2030 [online]. Secretariado do Conselho de Ministros [cit. 2026-11-02]. Dostupné online.
  94. 1 2 3 Constitution of the Republic of Angola [online]. WIPO Lex. Dostupné online. (anglicky)
  95. ↑ Angola, země kontrastů. Hlavní město Luanda je nejdražší na světě, venkov zaostává. ČT24 [online]. [cit. 2021-03-04]. Dostupné online.
  96. ↑ Angola National Assembly August 2022 Election [online]. Inter-Parliamentary Union. Dostupné online. (anglicky)
  97. ↑ Difusão de Resultados – Eleições Gerais 2022 [online]. Comissão Nacional Eleitoral. Dostupné online. (portugalsky)
  98. ↑ Angola – Country Profile [online]. OpenFactBook. Dostupné online. (anglicky)
  99. ↑ Military expenditure (current USD) [online]. Světová banka. Dostupné online. (anglicky)
  100. ↑ World Report 2026: Angola [online]. Human Rights Watch. Dostupné online. (anglicky)
  101. ↑ Angola 2025 [online]. Amnesty International. Dostupné online. (anglicky)
  102. ↑ Freedom in the World 2025: Angola [online]. Freedom House. Dostupné online. (anglicky)
  103. ↑ Angola Decriminalizes Same-Sex Conduct [online]. Human Rights Watch, 2019-01-24. Dostupné online. (anglicky)
  104. ↑ Lei n.º 38/20 de 11 de novembro – Aprova o Código Penal Angolano [online]. Assembleia Nacional, 2020-11-11. Dostupné online. (portugalsky)
  105. ↑ Middle power dreaming: the geopolitics of Angola’s emergence [online]. European Council on Foreign Relations, 2025. Dostupné online. (anglicky)
  106. ↑ Angola retira-se da mediação do conflito entre a RDC e o Rwanda [online]. Presidência da República de Angola, 2025-03-24. Dostupné online. (portugalsky)
  107. ↑ Česká republika pomáhá – Angola [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. Dostupné online.
  108. ↑ Historie zahraniční rozvojové spolupráce České republiky [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. Dostupné online.
  109. ↑ Mezinárodní smlouvy – Angola. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky [online]. [cit. 2026-11-04]. Dostupné online.
  110. ↑ Angola – International Credit Mobility 2025–2028 [online]. Česká zemědělská univerzita v Praze. Dostupné online. (anglicky)
  111. ↑ Lei n.º 8/25 de 16 de setembro – Lei sobre a Codificação das Unidades Territoriais [online]. Assembleia Nacional, 2025-09-16. Dostupné online. (portugalsky)
  112. ↑ Resultados Definitivos do Recenseamento Geral da População e Habitação 2024 [online]. Instituto Nacional de Estatística, 2025-11. Dostupné online. (portugalsky)
  113. ↑ Correção dos Resultados Definitivos do Censo 2024 [online]. Instituto Nacional de Estatística. Dostupné online. (portugalsky)
  114. 1 2 Angola. www.worldbank.org [online]. World Bank [cit. 2026-11-03]. Dostupné online.
  115. 1 2 Angola – Member profile. ttd.wto.org [online]. World Trade Organization [cit. 2026-11-03]. Dostupné online.
  116. 1 2 Angola Economic Update – Boosting Growth with Inclusive Financial Development [online]. Světová banka, 2025-07-25. Dostupné online. (anglicky)
  117. ↑ Angola [online]. Světová banka. Dostupné online. (anglicky)
  118. ↑ Contas Nacionais Anuais Preliminares (PIB), Abril 2026 [online]. Instituto Nacional de Estatística, 2026-04. Dostupné online. (portugalsky)
  119. 1 2 3 Angola Country Economic Memorandum: Moving Beyond Oil – Laying the Foundations for Growth and Jobs [online]. Světová banka, 2025. Dostupné online. (anglicky)
  120. 1 2 Gini index (World Bank estimate) | Data. data.worldbank.org [online]. [cit. 2026-11-02]. Dostupné online.
  121. ↑ Angola. www.ifad.org [online]. International Fund for Agricultural Development [cit. 2026-11-03]. Dostupné online.
  122. ↑ Angola – The World Factbook [online]. Central Intelligence Agency. Dostupné online. (anglicky)
  123. 1 2 3 Angola [online]. Mezinárodní fond pro zemědělský rozvoj. Dostupné online. (anglicky)
  124. ↑ Angola Agribusiness Cold Chain Industry [online]. International Trade Administration. Dostupné online. (anglicky)
  125. 1 2 Anuário Estatístico da Agricultura (MINAGRIF), Setembro 2024 [online]. Instituto Nacional de Estatística. Dostupné online. (portugalsky)
  126. ↑ Angola: Agriculture production grew 1.7%, livestock down 2.5% in 2023/24 – INE. Lusa [online]. 2025-10-03. Dostupné online. (anglicky)
  127. 1 2 Angola Country Analysis Brief [online]. U.S. Energy Information Administration, 2025-02-26. Dostupné online. (anglicky)
  128. ↑ IMF Executive Board Concludes 2025 Post-Financing Assessment with Angola [online]. Mezinárodní měnový fond, 2025-09-05. Dostupné online. (anglicky)
  129. 1 2 Angola [online]. U.S. Geological Survey. Dostupné online. (anglicky)
  130. ↑ Angola - Electricity Generation by Source. IEA [online]. [cit. 2026-11-03]. Dostupné online. (anglicky)
  131. ↑ Angola – Data [online]. Světová banka. Dostupné online. (anglicky)
  132. ↑ Angola – Member Profile [online]. Světová obchodní organizace. Dostupné online. (anglicky)
  133. ↑ Trade Policy Review: Angola [online]. World Trade Organization, 2024-02-12 [cit. 2026-11-03]. S. 107. Dostupné online.
  134. ↑ Angola isenta cidadãos de 98 países de vistos de turismo. governo.gov.ao [online]. Governo de Angola, 2023-10-02 [cit. 2026-11-03]. Dostupné online.
  135. ↑ Tourism Doing Business: Investing in Angola [online]. UN Tourism, 2026-03 [cit. 2026-11-03]. Dostupné online.
  136. ↑ Estado da Nação 2026 – Íntegra da mensagem do Presidente da República. governo.gov.ao [online]. Governo de Angola, 2026-10-15 [cit. 2026-11-03]. Dostupné online.
  137. ↑ Tourism. governo.gov.ao [online]. Governo de Angola [cit. 2026-11-03]. Dostupné online.
  138. ↑ Discover Angola. www.angola.org [online]. Embassy of Angola [cit. 2026-11-03]. Dostupné online.
  139. ↑ Mbanza Kongo, Vestiges of the Capital of the former Kingdom of Kongo. whc.unesco.org [online]. UNESCO World Heritage Centre [cit. 2026-11-03]. Dostupné online.
  140. ↑ Angola Road Sector Public Expenditure Review [online]. Světová banka, 2020. Dostupné online. (anglicky)
  141. 1 2 Angola – Transportation: Aviation and Rail [online]. International Trade Administration. Dostupné online. (anglicky)
  142. ↑ Africa's Development Dynamics 2025 – Infrastructure and productive transformation in Southern Africa [online]. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, 2025. Dostupné online. (anglicky)
  143. ↑ Angola: Railways [online]. Central Intelligence Agency [cit. 2026-11-03]. Dostupné online.
  144. ↑ Rios. governo.gov.ao [online]. Governo de Angola [cit. 2026-11-03]. Dostupné online.
  145. ↑ Decreto Presidencial n.º 157/21 de 16 de junho [online]. República de Angola, 2021-06-16 [cit. 2026-11-03]. Dostupné online.
  146. ↑ Plano Director Nacional do Sector dos Transportes e Infraestruturas Rodoviárias [online]. República de Angola, 2021-06-16. Dostupné online.
  147. ↑ Digital Development Dashboard – Angola [online]. Mezinárodní telekomunikační unie. Dostupné online. (anglicky)
  148. ↑ Mobile cellular subscriptions (per 100 people) – Angola [online]. Světová banka. Dostupné online. (anglicky)
  149. ↑ Angola – Data [online]. Světová banka. Dostupné online. (anglicky)
  150. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 Resultados Definitivos do Recenseamento Geral da População e Habitação 2024 [online]. Instituto Nacional de Estatística de Angola, 2025-11 [cit. 2026-11-02]. Dostupné online. (portugalsky)
  151. ↑ Resultados Definitivos do Recenseamento Geral da População e Habitação 2024 [online]. Instituto Nacional de Estatística, 2025-11. Dostupné online. (portugalsky)
  152. ↑ The State of the World's Children 2026 [online]. UNICEF. Dostupné online. (anglicky)
  153. ↑ NEVES, Catarina. Trilhos da educação e do português em Angola. História: Revista da Faculdade de Letras da Universidade do Porto [online]. 2017-01-02. Roč. 6. Dostupné online. (portugalsky)
  154. ↑ GERARDS, David Paul; MEISNITZER, Benjamin. Manual of Romance Languages in Africa [online]. Berlin; Boston: De Gruyter, 2024. Kapitola Angola, s. 579–608. doi:10.1515/9783110628869-026. (anglicky)
  155. ↑ Mortality rate, under-5 (per 1,000 live births) - Angola. World Bank Open Data [online]. [cit. 2026-11-03]. Dostupné online.
  156. ↑ Angola Observes World Malaria Day with Focus on Renewed Commitment. afro.who.int [online]. World Health Organization, 2025-04-25 [cit. 2026-11-04]. Dostupné online.
  157. ↑ Angola [online]. World Health Organization [cit. 2026-11-04]. Dostupné online.
  158. ↑ WHO Angola Annual Report 2024 [online]. World Health Organization [cit. 2026-11-04]. Dostupné online.
  159. 1 2 WHO Angola Annual Report 2025 [online]. World Health Organization, 2026-02 [cit. 2026-11-04]. Dostupné online.
  160. ↑ Rabies killed 171 people in Angola in 2024. www.verangola.net [online]. VerAngola (Lusa), 2025-05-02 [cit. 2026-11-04]. Dostupné online.
  161. ↑ Neglected Tropical Diseases: an urgent challenge for Angola's health and development. www.afro.who.int [online]. World Health Organization [cit. 2026-11-04]. Dostupné online.
  162. ↑ Emergence of Dengue Virus Serotype 3, Lineage III_B.3.2, Angola. wwwnc.cdc.gov [online]. Centers for Disease Control and Prevention, 2025-11 [cit. 2026-11-04]. Dostupné online.
  163. ↑ Inquérito de Indicadores Múltiplos e de Saúde (IIMS) 2023–2024 [online]. Instituto Nacional de Estatística [cit. 2026-11-04]. Dostupné online.
  164. ↑ Educação [online]. UNICEF Angola [cit. 2026-11-02]. Dostupné online. (portugalsky)
  165. ↑ Resultados Definitivos do Recenseamento Geral da População e Habitação 2024 [online]. Instituto Nacional de Estatística, 2025-11 [cit. 2026-11-03]. S. 58. Dostupné online.
  166. ↑ Angola: Science, Technology & Innovation Policy Review [online]. UNCTAD, 2023 [cit. 2026-11-03]. S. 33. Dostupné online.
  167. ↑ African Student Mobility: Trends and Recommendations for U.S. HEIs [online]. World Education Services, 2017-05-16 [cit. 2026-11-03]. Dostupné online.
  168. ↑ BALL, Jeremy. The History of Angola [online]. Oxford Research Encyclopedia of African History, 2017-11-20. doi:10.1093/acrefore/9780190277734.013.180. (anglicky)
  169. 1 2 Mapping the cultural and creative industries in Angola [online]. United Nations Conference on Trade and Development, 2023. Dostupné online. (anglicky)
  170. ↑ SANTOS, Donizeth Aparecido dos. Da ruptura à consolidação: um esboço do percurso literário angolano de 1948 a 1975. Publicatio UEPG: Ciências Sociais Aplicadas [online]. 2007. Roč. 15, čís. 1. Dostupné online. (portugalsky)
  171. ↑ RAMOS, Karina. A angolanidade literária nas páginas da revista Mensagem (1951–1952). Revista Transversos [online]. 2017-08-14. Dostupné online. doi:10.12957/transversos.2017.29973. (portugalsky)
  172. ↑ BIRMINGHAM, David. Agostinho Neto [online]. Oxford Research Encyclopedia of African History, 2021-09-29. doi:10.1093/acrefore/9780190277734.013.671. (anglicky)
  173. ↑ Pepetela [online]. Camões – Instituto da Cooperação e da Língua, 2021-03-19. Dostupné online. (portugalsky)
  174. ↑ José Eduardo Agualusa [online]. The Booker Prizes. Dostupné online. (anglicky)
  175. ↑ Mbanza Kongo, Vestiges of the Capital of the former Kingdom of Kongo [online]. UNESCO World Heritage Centre. Dostupné online. (anglicky)
  176. ↑ Mapping the cultural and creative industries in Angola [online]. United Nations Conference on Trade and Development, 2023. Dostupné online. (anglicky)
  177. ↑ Angola [online]. UN-Habitat, 2018. Dostupné online. (anglicky)
  178. ↑ Safeguarding semba by creating new levers for intergenerational transmission and income-generating opportunities [online]. UNESCO. Dostupné online. (anglicky)
  179. ↑ Angola's Leila Lopes wins Miss Universe. Hindustan Times [online]. 2011-09-13 [cit. 2021-03-03]. Dostupné online. (anglicky)
  180. ↑ Cultura e Sociedade [online]. Embaixada da República de Angola. Dostupné online. (portugalsky)
  181. ↑ Sona, drawings and geometric figures on sand [online]. UNESCO. Dostupné online. (anglicky)
  182. ↑ Carnaval de Luanda 2026 arranca este sábado com desfile da classe infantil [online]. Governo Provincial de Luanda, 2026-02-13. Dostupné online. (portugalsky)
  183. ↑ Divulgação oficial dos vencedores do Carnaval de Benguela – edição 2026 [online]. Governo Provincial de Benguela, 2026-02-18. Dostupné online. (portugalsky)
  184. ↑ Festas do Mar abrem com mais de 60 expositores no Namibe. Correio da Kianda [online]. 2023-03-06. Dostupné online. (portugalsky)
  185. ↑ Vice-Presidente da República em peregrinação na Muxima [online]. Vice-Presidência da República de Angola, 2025-09-07. Dostupné online. (portugalsky)
  186. ↑ First Angolan musical film to premiere at New York African Film Festival [online]. 7 May 2025. Dostupné online. (PT)
  187. ↑ CUSACK, Igor Brian. From "Peixefritismo" to Yellow-bean Stew: Angolan National Cuisine in the Pot and in the Novel. S. 215–230. Portuguese Literary & Cultural Studies [online]. 2010. Roč. 15/16, s. 215–230. Dostupné online. (anglicky)
  188. 1 2 Portuguese-Angola Cultural Orientation [online]. Defense Language Institute Foreign Language Center, 2016-07. S. 38. Dostupné online. (anglicky)
  189. 1 2 Almoço do Mundo: Angola – Funge e fruta [online]. FECONGD [cit. 2026-11-04]. Dostupné online. (portugalsky)
  190. ↑ Cumanana: E-newsletter of Peruvian Culture for Africa, č. 24 [online]. Ministerio de Relaciones Exteriores del Perú, 2023-03. S. 5. Dostupné online. (anglicky)
  191. ↑ PEDRO, Isabel Balanga. Socio-economic Study and Technological Production of Kissangua: A Traditional Angolan Fermented Beverage. S. 100–107. Journal of Food and Nutrition Sciences [online]. 2026-02-25. Roč. 14, čís. 1, s. 100–107. Dostupné online. (anglicky)
  192. ↑ Mucua juice. Footsteps [online]. Tearfund, 1999. Dostupné online. (anglicky)
  193. ↑ Angola [online]. Encyclopaedia Britannica. Dostupné online. (anglicky)

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
  • Obrázky, zvuky či videa k tématu Angola na Wikimedia Commons
  • Slovníkové heslo Angola ve Wikislovníku
  • CIA. The World Factbook - Angola [online]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2026-01-18. (anglicky) 
  • CzechTrade • Ministerstvo zahraničních věcí (MZV) • Zastupitelský úřad České republiky. Souhrnná teritoriální informace: Angola [online]. Businessinfo.cz. Dostupné online. 
  • Angola [online]. Encyclopaedia Britannica. Dostupné online. (anglicky) 
  • Human rights in Angola [online]. Amnesty International. Dostupné online. (anglicky)