1970–1979

Roky 1970–1979, souhrnně zvané 70. léta 20. století, jsou obdobím, které ve svobodném světě po uvolnění tradičních kulturních a společenských vzorců ve druhé polovině 60. let nastolilo s tím související otázky po správném zacházení se sociálními a environmentálními problémy.

V Čechách, na Moravě a na Slovensku se jednalo o období charakterizované návratem totality, cenzury a nesvobody v podobě normalizace a okupace území sovětskými vojsky. V západním světě pokračuje boj za ženská práva, jehož úspěch ukazuje vítězství Margaret Thatcherové v britských volbách, kde se stává první premiérkou v Británii. Dále se západní svět potýká s ropnými krizemi z roku 1973 a 1979.

Události

Válka ve Vietnamu vstoupila v 70. letech do své závěrečné fáze, charakterizované postupným stahováním amerických jednotek a politikou „vietnamizace“, prosazovanou prezidentem Richardem Nixonem. Konflikt se však dočasně rozšířil do sousedních zemí, zejména během invaze do Kambodže roku 1970. Intenzivní bombardování Severního Vietnamu vyvrcholilo operací Linebacker v roce 1972. Téhož roku se severovietnamská vojska pokusila o rozsáhlou ofenzivu na jihu. Pařížské mírové dohody z roku 1973 vedly k odchodu amerických sil, avšak boje mezi Severním a Jižním Vietnamem pokračovaly. Konflikt skončil dobytím Saigonu severovietnamskou armádou v dubnu 1975 a sjednocením země pod komunistickou vládou.

Návštěva Richarda Nixona v Číně v únoru 1972 představovala zásadní průlom ve vztazích mezi Spojenými státy americkými a Čínskou lidovou republikou. Prezident Richard Nixon se během historické cesty setkal s čínským vůdcem Mao Ce-tungem i premiérem Čou En-lajem a zahájil proces normalizace vzájemných vztahů po více než dvaceti letech izolace. Výsledkem jednání bylo tzv. Šanghajské komuniké, které otevřelo cestu k postupnému diplomatickému sbližování a strategické spolupráci namířené i proti vlivu Sovětského svazu.

Aféra Watergate byla jedním z nejvýznamnějších politických skandálů v dějinách Spojených států amerických. V červnu 1972 došlo k vloupání do sídla Demokratické strany v komplexu Watergate ve Washingtonu, které bylo postupně odhaleno jako součást širších nezákonných aktivit spojených s volební kampaní prezidenta Richarda Nixona. Následné vyšetřování, podpořené médii i Kongresem, odhalilo pokusy administrativy o utajení celé aféry. Klíčovým důkazem se staly tajné nahrávky z Bílého domu. V důsledku hrozby impeachmentu Nixon v srpnu 1974 rezignoval jako první prezident v dějinách USA.

Smlouvy SALT (Strategic Arms Limitation Talks) představovaly klíčový výsledek politiky détente mezi Spojenými státy americkými a Sovětským svazem na počátku 70. let. Dohody, podepsané roku 1972, zahrnovaly omezení počtu mezikontinentálních balistických raket a zavedení systému kontroly protiraketové obrany (ABM), čímž měly stabilizovat jadernou rovnováhu mezi supervelmocemi. Na SALT I navázala jednání SALT II, která byla dokončena v roce 1979, avšak kvůli zhoršení mezinárodních vztahů po sovětské invazi do Afghánistánu nebyla plně ratifikována. Smlouvy SALT přispěly ke zpomalení jaderného zbrojení a představovaly důležitý krok v kontrole zbraní během studené války.

Olympijský masakr se odehrál 5.–6. září 1972 během letních olympijských her v Mnichově. Palestinská teroristická skupina Černé září tehdy vnikla do olympijské vesnice a zajala členy izraelské výpravy jako rukojmí, přičemž požadovala propuštění palestinských vězňů z izraelských věznic. Po několikahodinovém napětí a neúspěšných vyjednáváních byl na letišti Fürstenfeldbruck proveden pokus o záchrannou operaci západoněmeckých bezpečnostních složek, který skončil přestřelkou. Při ní zahynulo všech 11 izraelských sportovců, pět útočníků a jeden policista. Událost vedla k přerušení olympijských her.

Vojenský převrat v Chile proběhl 11. září 1973 a znamenal násilné svržení demokraticky zvoleného prezidenta Salvadora Allendeho. Armáda vedená generálem Augustem Pinochetem obsadila klíčové instituce včetně prezidentského paláce La Moneda, který byl během útoku bombardován. Allende při převratu zemřel. Následně byla nastolena vojenská diktatura, která trvala až do roku 1990 a byla provázena porušováním lidských práv.

Jomkipurská válka vypukla v říjnu 1973, kdy Egypt a Sýrie zahájily koordinovaný útok proti Izraeli v den židovského svátku Jom kipur. Cílem bylo získat zpět území ztracená po šestidenní válce roku 1967, zejména Sinajský poloostrov a Golanské výšiny. Po počátečních úspěších arabských armád přešel Izrael do protiútoku, překročil Suezský průplav a zatlačil syrské síly na severní frontě. Konflikt měl výrazný mezinárodní rozměr, neboť Spojené státy americké podporovaly Izrael, zatímco Sovětský svaz stál na straně arabských států. Boje byly ukončeny příměřím pod tlakem OSN, přičemž válka vedla k ropné krizi a zásadním změnám v blízkovýchodní politice.

Ropná krize vypukla v říjnu 1973 v souvislosti s Jomkipurskou válkou, kdy členské státy Organizace arabských zemí vyvážejících ropu (OAPEC) vyhlásily embargo na vývoz ropy do států podporujících Izrael, zejména do Spojených států amerických a některých západoevropských zemí. Opatření vedlo k prudkému poklesu nabídky ropy na světových trzích a následnému několikanásobnému růstu cen. Krize způsobila hospodářskou recesi, inflaci a nedostatek paliv v mnoha průmyslových státech. Zároveň urychlila snahu o energetickou diverzifikaci, úspory energie a rozvoj alternativních zdrojů. Ropná krize tak zásadně změnila globální ekonomické vztahy a posílila politický vliv producentů ropy sdružených v organizaci OPEC.

Helsinská konference (Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě) se konala v roce 1975 a představovala významný krok v období uvolňování napětí mezi Východem a Západem během studené války. Zúčastnilo se jí 35 států včetně Spojených států amerických, Sovětského svazu a většiny evropských zemí. Výsledkem bylo přijetí Helsinského závěrečného aktu, který potvrdil poválečné hranice v Evropě, zásady nevměšování a spolupráce mezi státy, ale také závazky v oblasti lidských práv a svobod. Přestože dokument nebyl právně závazný, stal se důležitým nástrojem pro opozici ve východním bloku a přispěl k postupnému oslabování komunistických režimů.

Íránská islámská revoluce představovala zásadní politický a společenský zlom v Íránu na konci 70. let. Revoluce byla vyvolána dlouhodobou nespokojeností s autoritářskou vládou šáha Mohammada Rezy Pahlavího, jehož režim byl podporován Spojenými státy americkými. Protesty vedené širokou koalicí duchovních, studentů i dělníků postupně zesílily a vyústily v šáhův odchod ze země v lednu 1979. Klíčovou postavou revoluce se stal exilový duchovní Rúholláh Chomejní, který se po návratu ujal vedení a prosadil vznik islámské republiky. Nový režim změnil vnitřní i zahraniční politiku země a vedl k napětí se Západem, zejména během zadržování rukojmí na americké ambasádě v Teheránu.

Margaret Thatcherová zvítězila v britských parlamentních volbách 3. května 1979, kdy Konzervativní strana pod jejím vedením porazila labouristy a ukončila jejich vládu. Stala se tak první ženou v čele britské vlády. Její nástup byl odpovědí na hospodářskou stagnaci 70. let, vysokou inflaci a časté stávky, které vyvrcholily „Zimou nespokojenosti“ v letech 1978–1979. Nová vláda zahájila radikální ekonomické reformy: snížení státních zásahů, privatizaci a oslabení vlivu odborů. Tyto kroky zásadně změnily směřování britské ekonomiky i politického systému na desetiletí dopředu.

Věda a technika

V sedmdesátých letech pokračoval vesmírný výzkum a pozornost se postupně přesouvala od přistání na Měsíci k dalším cílům. V roce 1971 Sovětský svaz vypustil první orbitální stanici Saljut 1, která se stala předchůdcem moderních vesmírných stanic. O dva roky později, v roce 1973, NASA vypustila svou první orbitální stanici Skylab, která sloužila k vědeckým experimentům a pozorování Země. V roce 1975 se uskutečnilo první mezinárodní setkání ve vesmíru, kdy se americká loď Apollo spojila se sovětskou lodí Sojuz v rámci mise Sojuz-Apollo. Tato událost symbolizovala spolupráci mezi USA a SSSR navzdory studené válce.

Počítačové technologie zažily v 70. letech velký krok vpřed. V roce 1971 představila společnost Intel první komerčně dostupný mikroprocesor Intel 4004, který položil základy pro moderní počítačovou revoluci. Tento malý čip umožnil vývoj osobních počítačů a dalších elektronických zařízení. V roce 1976 založili Steve Jobs a Steve Wozniak společnost Apple a představili první osobní počítač Apple I, který se stal předchůdcem počítačů pro masové použití. O rok později, v roce 1977, byl uveden Apple II, který přinesl barevnou grafiku a jednoduché ovládání, čímž otevřel dveře široké veřejnosti.

Medicína zaznamenala v tomto desetiletí významné pokroky. V roce 1971 byl vyvinut první CT skener (výpočetní tomografie), který umožnil lékařům získat detailní 3D obrazy vnitřních orgánů. Tento přístroj revolucionizoval diagnostiku a léčbu mnoha onemocnění. V roce 1978 byla představena první umělá lidská inzulinová pumpa, která zlepšila léčbu diabetu. Současně se rozvíjely techniky asistované reprodukce – v roce 1978 se narodilo první dítě ze zkumavky, Louise Brownová, což byl průlom v léčbě neplodnosti.

Energetika prošla v 70. letech významnými změnami. Ropná krize v letech 1973 a 1979 upozornila na závislost světa na fosilních palivech a podnítila výzkum alternativních zdrojů energie. V roce 1974 byla v Dánsku uvedena do provozu první komerční větrná elektrárna, což položilo základy pro moderní větrnou energetiku.

V roce 1976 byl představen Concorde, první nadzvukový dopravní letoun, který zkracoval dobu letů mezi Evropou a Amerikou na polovinu. Ačkoli se nakonec neprosadil kvůli vysokým nákladům a hlukovým omezením, stal se symbolem technologického pokroku. V automobilovém průmyslu se začaly prosazovat technologie snižující emise, jako byl katalyzátor, který byl poprvé široce používán v 70. letech.

V roce 1973 představila společnost Motorola první přenosný mobilní telefon DynaTAC. Tento přístroj, i když byl velký a drahý, položil základy pro moderní mobilní komunikaci.

70. léta v Československu

Dne 28. ledna 1970 vystřídal bývalý ministr vnitra Lubomír Štrougal v čele vlády reformního komunistu Oldřicha Černíka a v následujících letech vedl šest po sobě jdoucích vlád až do roku 1988. Ústřední výbor KSČ vydal 10. prosince téhož roku dokument Poučení z krizového vývoje, jímž stvrdil proces tzv. normalizace; k tomuto kurzu se přihlásil i XIV. sjezd KSČ v květnu 1971. Političtí odpůrci režimu již sice nebyli popravováni, nadále však čelili věznění, fyzickému násilí, ztrátě zaměstnání i omezenému přístupu jejich dětí ke vzdělání. Současně nastala další vlna emigrace.

Prezident Ludvík Svoboda byl 22. března 1973 znovu zvolen do funkce, avšak kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu na ni 28. května 1975 rezignoval. Již následující den byl novým prezidentem zvolen generální tajemník ÚV KSČ a někdejší politický vězeň Gustáv Husák.

Představitelé více než 30 zemí včetně Československa podepsali v Helsinkách 1. srpna 1975 Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Tím se zavázali mimo jiné k respektování lidských práv a základních svobod včetně svobody smýšlení, svědomí, náboženství nebo přesvědčení. Pro československý komunistický režim to bylo formalitou, ale zdejší opozice se na tento závazek odvolávala i právní cestou. V říjnu 1976 proběhly další nedemokratické volby do zastupitelských orgánů. Ve stejném roce byli zatčeni členové kapely The Plastic People of the Universe a několik dalších umělců tzv. "druhé kultury". Zpěvák kapely a kanadský občan Paul Wilson byl vyhoštěn ze země. Následující politický proces byl pozorně sledován českými disidenty i zahraničními médii.

V reakci na vynesené rozsudky se mezi disidenty zformovala občanská iniciativa Charta 77, která se odvolávala na závazky, k nimž se vláda přihlásila v roce 1975 v Helsinkách. Prohlášení Charty postupně podepisovaly osobnosti z oblasti kultury i politiky, stejně jako stovky běžných občanů. Režim reagoval 28. ledna 1977 vytvořením tzv. Anticharty, jejímž prostřednictvím měli umělci svými podpisy Chartu 77 veřejně odsoudit. Dne 21. prosince 1977 zahájila Státní bezpečnost operaci s krycím názvem Asanace. V jejím průběhu bylo během následujících sedmi let za použití psychického nátlaku i fyzického násilí donuceno k emigraci téměř 300 odpůrců režimu. Po sérii výslechů zemřel 13. března 1978 filozof Jan Patočka. Na konkrétní případy policejní a soudní zvůle začal upozorňovat Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, založený 27. dubna 1978. Při posledním velkém politickém procesu byli dne 23. října 1979 členové tohoto výboru Petr Uhl, Václav Havel, Otta Bednářová a Jiří Dienstbier odsouzeni k trestům odnětí svobody v délce dvou až pěti let, zatímco Dana Němcová byla odsouzena podmíněně na dva roky.

Československá kultura

Československá kultura 70. let byla výrazně poznamenána procesem normalizace a přísnou cenzurou. Fenomén československé nové vlny postupně odezněl a oficiálně povolená tvorba se začala orientovat především na nenáročnou masovou zábavu. Do exilu odešli spisovatelé jako Milan Kundera, Pavel Kohout, Arnošt Lustig, Josef Škvorecký či Jiří Kolář a řada dalších.

Literární i hudební tvorba se přesouvala do neoficiální sféry: vznikala v samizdatu přímo v Československu (například Edice Petlice či Edice Expedice), nebo byla šířena ze zahraničí prostřednictvím exilových nakladatelství, jako byli ’68 Publishers, Index či Šafrán 78. Postupně se formovala tzv. „druhá kultura“, která se dostala do otevřeného střetu s komunistickým režimem během soudního procesu s kapelou The Plastic People of the Universe.

V anketě Zlatý slavík o nejpopulárnějšího interpreta populární hudby se na první místa dostali Karel Gott, Naďa Urbánková, Hana Zagorová, Eva Pilarová, Orchestr Ladislava Štaidla a kapela Katapult. Vznikly kapely Citron, Pražský výběr, Katapult, Yo Yo Band, Marsyas, Žlutý pes, Abraxas, Psí vojáci, Brontosauři, Nezmaři, Etc…, AG Flek, Javory, Jablkoň a Originální pražský synkopický orchestr. Bylo založeno Divadlo Sklep a Švandovo divadlo na Smíchově.

V tomto období měly premiéru filmy Oldřicha Lipského (Marečku, podejte mi pero!, Adéla ještě nevečeřela, Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Jáchyme, hoď ho do stroje!), Jiřího Menzela (Na samotě u lesa), Karla Zemana (Čarodějův učeň, Pohádky tisíce a jedné noci, Na kometě), Karla Kachyni (Ucho, Zlatí úhoři, Lásky mezi kapkami deště, Už zase skáču přes kaluže), Václava Vorlíčka (Tři oříšky pro Popelku, Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, Dívka na koštěti, Pane, vy jste vdova!), Věry Plívové-Šimkové (Páni kluci), Ladislava Smoljaka (Kulový blesk), Juraje Herze (Petrolejové lampy) nebo Františka Vláčila (Stíny horkého léta).

Některé filmy (tzv. "trezorové") cenzura zakázala promítat z politických důvodů (Bílá paní, Všichni dobří rodáci, Skřivánci na niti, Ucho) či z důvodů emigrace jejich tvůrců (Miloš Forman, Vojtěch Jasný, Jan Tříska).

Československý sport

Na zimních olympijských hrách v roce 1972 v japonském Sapporu získali českoslovenští sportovci 3 medaile, z toho jednu zlatou Ondrej Nepela za krasobruslení. Na letních hrách v Mnichově ve stejném roce obdrželi 8 medailí, z toho 2 zlaté Ludvík Daněk za hod diskem a Vítězslav Mácha za řecko-římský zápas. Hry byly poznamenány útokem skupiny Černé září, která zavraždila 11 izraelských sportovců. Na zimních olympijských hrách roku 1976 v Innsbrucku českoslovenští hokejisté získali stříbrnou medaili. Z letních her v Monteralu ve stejném roce sportovci přivezli 8 medailí, z toho 2 zlaté Josef Panáček za sportovní střelbu a Anton Tkáč za cyklistiku.

Na mistrovství světa v ledním hokeji v letech 1972, 1976 a 1977 získali českoslovenští hokejisté zlaté medaile, v letech 1971, 1974, 1975, 1978 a 1979 stříbrné a 1970 a 1973 bronzové. V letech 1972 a 1979 mistrovství pořádalo Československo. Českoslovenští fotbalisté v roce 1976 zvítězili na mistrovství Evropy v Jugoslávii a získali zlatou medaili.

Další události v Československu

10. května 1970 – Z nové budovy na Kavčích horách zahájila Československá televize vysílání druhého programu.
9. června 1970 – Při povodních na jižní Moravě se v Šardicích v dole utopilo 34 horníků.
1. září 1971 – V Praze byla zahájena výstavba největšího českého sídliště Jižního Města.
26.-27. ledna 1972 – Let JAT 367: Po explozi trhaviny a následném pádu jugoslávského dopravního letadla u Srbské Kamenice na Děčínsku zahynulo 27 lidí. Pád z výšky 10 km přežila letuška Vesna Vulovičová.
8. června 1972 – Na vnitrostátním letu z Mariánských Lázní do Prahy uneslo 10 osob dopravní letoun do Bavorska. Během únosu byl zastřelen pilot.
26. srpna 1972 – V Bratislavě byl dán do provozu Most Slovenského národního povstání.
16. října 1972 – V Praze byla ukončena trolejbusová doprava.
24. října 1972 – V Jaslovských Bohunicích u Trnavy zahájila provoz první československá jaderná elektrárna.
1. ledna 1973 – Československá pošta zavedla poštovní směrovací čísla.
10. července 1973 – Olga Hepnarová úmyslně zabila nákladním automobilem v Praze 8 lidí.
21. září 1973 – V Liberci zahájil provoz vysílač a hotel Ještěd.
11. prosince 1973 – Československo a Západní Německo uzavřely Smlouvu o vzájemných vztazích, uznaly neplatnost Mnichovské dohody a obnovily diplomatické styky.
9. května 1974 – Na trase o délce 6,7 km zahájilo provoz pražské metro.
28. ledna 1975 – V Praze zemřel bývalý prezident Antonín Novotný.
27. října 1975 – V Mostě byl při záchranných pracích po kolejích přesunut kostel Nanebevzetí Panny Marie o 841 metrů.
28. července 1976 – Při největší letecké havárii v Československu zahynulo ve Zlatých pieskach u Bratislavy 76 lidí.
2. března 1978 – V raketě Sojuz 28 společně se sovětským kosmonautem Alexejem Gubarevem odstartoval z kosmodromu Bajkonur první československý kosmonaut Vladimír Remek.
1. ledna 1979 – Pokles teploty o 30 °C během 24 hodin způsobil energetickou krizi a byly vyhlášeny měsíční uhelné prázdniny.
20. září 1979 – Zemřel bývalý prezident Ludvík Svoboda.

Hlavy států a političtí lídři

Francie
- prezident: Georges Pompidou (1969–1974), Valéry Giscard d’Estaing (1974–1981)
- premiér: Jacques Chaban-Delmas (1969–1972), Pierre Messmer (1972–1974), Jacques Chirac (1974–1976), Raymond Barre (1976–1981)
Sovětský svaz
- Generální tajemník ÚV KSSS: Leonid Iljič Brežněv (1964–1982)
Spojené království
- královna: Alžběta II. (1952–2022)
- premiér: Harold Wilson (1964–1970), Edward Heath (1970–1974), Harold Wilson (1974–1976), James Callaghan (1976–1979), Margaret Thatcherová (1979–1990)
Spojené státy americké
- prezident: Richard Nixon (1969–1974), Gerald Ford (1974–1977), Jimmy Carter (1977–1981)
Vatikán
- papež: Pavel VI. (1963–1978), Jan Pavel I. (1978), Jan Pavel II. (1978–2005)
Československo
- prezident: Ludvík Svoboda (1968–1975), Gustáv Husák (1975–1989)
- premiér: Oldřich Černík (1968–1970), Lubomír Štrougal (1970–1988)
Spolková republika Německo
- prezident: Gustav Heinemann (1969–1974), Walter Scheel (1974–1979), Karl Carstens (1979–1984)
- spolkový kancléř: Willy Brandt (1969–1974), Helmut Schmidt (1974–1982)
Německá demokratická republika
- Generální tajemník SED: Walter Ulbricht (1950–1971), Erich Honecker (1971–1989)
- premiér: Walter Ulbricht (1960–1973), Willi Stoph (1976–1989)
Polsko
- prezident: Marian Spychalski (1968–1970), Józef Cyrankiewicz (1970–1972), Henryk Jabłoński (1972–1985)
- premiér: Józef Cyrankiewicz (1954–1970), Piotr Jaroszewicz (1970–1980)
Rakousko
- prezident: Franz Jonas (1965–1974), Rudolf Kirchschläger (1974–1986)
- spolkový kancléř: Josef Klaus (1964–1970), Bruno Kreisky (1970–1983)

Úmrtí

Během tohoto desetiletí z osobností zemřeli politici Ludvík Svoboda, Eduard VIII., Antonín Novotný, Nikita Sergejevič Chruščov, Francisco Franco, Mao Ce-tung a Charles de Gaulle, umělci Elvis Presley, Pablo Picasso, Charlie Chaplin, Jimi Hendrix, Janis Joplin, Karel Höger, Jaroslav Marvan a Jiří Grossmann, spisovatelé Erich Maria Remarque, John Ronald Reuel Tolkien, Agatha Christie, Ota Pavel a František Hrubín či další osobnosti jako Oskar Schindler, Jan Patočka a Georgij Konstantinovič Žukov.

Související články

70. léta v hudbě

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu 1970–1979 na Wikimedia Commons